Spadlá z višně

„Blééé“, prohlásí syn a plive z úst kus rozžvýkaného banánu na čerstvě vytřenou podlahu.
„Prý dojedl“, usměje se manžel a mně zasvrbí z jeho poznámky pěst. Už nejedenkrát se téměř stalo, že mi paže samovolně vylétla směrem k jeho nosu. Ne, že bych svého muže nemilovala, ale patřím mezi lidi, kterým spánkový deficit a několik nahromaděných drobných starostí zyvšují tepovou frekvenci, pak stačí málo a je případný vtipálek vystaven velkému nebezpečí. Zatnu zuby, demonstrativně nechávám ležet banán na zemi a odcházím si na balkón zapálit.
Syn si slovo „blé“ velice oblíbil. Netrvalo dlouho a blé bylo skoro všechno v jeho dosahu, a tak končilo v koši nejen jídlo, ale i příbory, hračky, ponožky nebo polštářek ze sedačky obývacího pokoje. K blé přibylo hačí a urtupné projevy nesouhlasu doprovázené hlasitým řevem pokaždé, když nemohl usednout na můj klín. S velkou dávkou odhodlání jsem se snažila naučit syna nové dovednosti, ale ten malý rusovlasý chlapeček si vždycky našel něco jiného na zábavu a tak jsem se mnohokrát přistihla, že jen vedu přitroublý monolog k jeho zádíčkům o tom, jak dělá kravička bů a kozička mé, a že to prasátko, na které ukázal před čtvrt hodinou opravdu nevydává z hrdélka ga ga nýbrž chro chro.A syn sbíral prstíčkem smítko z podlahy a byl očividně velice zaujatý tím, že onen drobek z rohlíku se špatně zvedá. Po bytě už nechodím bez houbičky na nádobí v ruce, protože kam se podívám, tam jsou nějaké cákance čaje, otisky marmelády, mozaika z másla a rozžmoulané šunky. I když jsou okamžiky, kdy bych své děti umačkala štěstím, že je mám, kdy mi ta jejich upřímná záře v očích říká, jak moc jsem pro ně důležitá, chtěla bych něco změnit.
Balkón a krabička cigaret se stále čatěji stávaly mými prostředky psychické úlevy. Hlavně večer, když děti spaly a já si mohla dát k onomu smradlavému zlozvyku i šálek horké kávy. Sedím na stoličce,koukám do tmy a přemýšlím nad tím, že ač ke svým dětem chovám bezmeznou lásku, měla jsem i jiné představy o svém životě. Neříkám, že denodenní vaření, úklid, žehlení, opečovávání téměř dvouletého dítěte, vypořádávání se s počínajícím předpubertálním obdobím naší dcery, je něco, z čeho bych se měla hroutit. Ale...
Chybí mi svoboda.
Chybí mi ten pocit ženskosti, který se mi poslední dobou dostává tak málo. Už třetí den se přemlouvám k umytí mastných vlasů, z kterých bych vymačkala tuku tak na obalení řízků pro pětičlenou rodinu, oděná v teplácích se skvrnami od jídla a otisky malých buclatých prstíčků, na obličeji kopie Břežněvova obočí, tělo srstnaté jak bobtail, strahaná, nechutná sama sobě.
Chybí mi pocit nezávistlosti, jaký jsem měla, když jsem pracovala, vydělávala peníze, nebyla závislá na státu a pohoršena tvrzením některých dam, že jsem parazit, který využívá sociálních dávek. Prohlížím stránky s nabídkami hlídání a zároveň pokukuju po místech s částečným úvazkem a je mi srdečně jedno, jestli najdu zaměstnání, při kterém si budu ráchat ruce v kýblu s čistícím prostředkem a štětkou zajíždět do záchodové mísy, ačkoli to při pětiletém dálkovém studiu s maturitou nebyl můj původní plán. Kalkuju, jestli bych při chůvě a zaměstnání přinesla do rodinného rozpočtu nějaké finance, ale žádná závratná cifra mi nevychází.
Chybí mi lidi, jejich kontakt, společnost a nemluvím teď o lidech do výšky maximálně 130 cm, z nichž někteří ještě neumějí používat toaletu. Ale o vrstevnících, kteří převážně bez závazků, navštěvují různé akce, scházejí se dvakrát do měsíce nad sklenkou dobrého pití a dokážou se smát bez nutkavé potřeby hledět do mobilního telefonu s očekáváním na zprávu, jak tedy probíhá hlídání jeijch ratolestí.
Chtěla jsem se realizovat, ale každý takový pokus se mi nakonec zdál naprosto marný a bez budoucnosti. Tuhle etapu „vyhýbání“ jsem započala po ukončení studia, kdy jsem s úlevou držela maturitní vysvědčení a byla šťastná, že jsem něco takového při výchově dvou dětí zvládla. Aktivně a plná elánu jsem vyplnila přihlášku na MU a čekala, až se ve schránce objeví termín TSP. Teprve dva týdny poté, co jsem na zkoušky nedorazila, jsem byla schopná oznámení zmuchlat a vyhodit do koše. S nadšením jsem se vrhla do studia francoužštiny, ale za měsíc jsem zjistila, že než bych ze sebe vykřesala dost trpělivosti na naučení základů gramatiky, bude snažší přesvědčit syna, že nočník mu zadnici nesežere a že „aa“ není signál k tomu otevřít pusu dokořán a očekávat kus žvance. Nakonec mě přátelé přemluvili k napsání knihy. Před pár týdny jsem skončila. Nevím, jak dál a možná je to celé výmluva, protože už můj omezený mozek nedokáže vidět nic jiného než neúspěch. Raději tuto aktivitu ponechám těm, kteří mají finance a konexe, přeci jenom, každá matka žije svůj život a číst si i o rodinných patáliích a ženských pocitech někoho jiného, je zbytečné.
Jenže to, co ve mně mnohdy probíhá, je podle jiných něco naprosto nepřijatelného. „Spadla jsi z višně?! Chtělas děti, vybrala sis tenhle život“, prohlašují plni rozhořčení, že jsem si dovolila vypustit z úst přání, ponechat jedno dítě cizí ženské, druhé celý den v družině a pracovat, vzdělávat se, nebo se jít taky bavit s přáteli a svým mužem víc jak jednou za půl roku. Asi jsem spadla, a musela si pořádně nabít, protože ač slyším kritiku, nedochází mi její význam.