Kojení - noční můra

Ahoj,
potřebuju se trochu vypovídat... Mám 14 denní holčičku. Má se čile k světu a je to jedlík. Můj problém je, že mám problém s kojením. Začlo to už u prvního mimča (teď jí jsou 3 roky). Naučili mě v porodnici špatně přikládat, že mi malá sála jen bradavku a to byla tak šílená bolest, že jsem po 3 týdnech doma přestala kojit s šíleně rozkousanýma, hnisavýma a krvavýma bradavkama. Nemusím asi nikomu popisovat, jak strašně to bolelo. Sice jsem si to pak vyčítala, že jsem přestala, ale šíleně se mi ulevilo a konečně jsem byla Máma, která se postará o malou... Předtím jsem jen brečela a brečela. Před i při každém kojení. NOČNÍ MÚRA.
Teď máme 2 týdení holčičku. Já se nebála porodu, ale kojení. V nemocnici jsem si říkala, jak nám to jde. Dokonce začala malá už 3.den po porodu přibírat. Což s tou první nebylo. Tak hubla a ještě po propuštění z porodnice jsme obden jezdili převažovat, jestli už konečně přibíráme... :-(
Jenže jsem měla při propuštění z porodnice bradavky opět šíleně rozkousaný a začínala jsem z kojení mít opět strach. Pustili nás z porodnice a já si zavolala laktační poradkyni. Ta mi ukázala, jak mám malý to prso správně nabídnout. Dokonce se mi povedlo, že i ta rozkousaná bradavka nebolela při kojení!!!! Měla jsem takovou radost. Vypadalo to, že to bude dobrý. Jenže ten strach tam při každém kojení byl. Pak se mi jednou stalo, že se malá nechtěla přisát. Pořád se odtahovala, nechtěla otevřít pusinku ani když jsem jí na bradavku vymáčkla mlíčko. Prostě prso odmítla. Nechápu proč, protože hlad už mít musela. Já znervózněla a pak jsem začala i brečet, protože jsem nechápala, proč to nechce, když je to takový jedlík. :-(
No a pak už to nešlo vůbec. Já bulila, malá taky. Do toho ještě přišla starší (3letá) a brečela taky, proč brečím já. Vím, že jsem slaboch, ale prostě to nešlo jinak. Přítel si pak malou vzal, abych se uklidnila. Pak se nakonec malá chytla, ale bylo to teda něco. Nejhorší je, že já mám strach, i když malá tu pusinku otevře krásně, jí tam to prso strčit, protože jak ho nasaje, tak to bolí jako čert. A tak jí s tím kolikrát cuknu a ona pak brečí a je to pořád dokola... Už začínám být fakt zoufala.
Koupila jsem si malé balení Nutrilonu a lahvičku, kdyby náhodou, jen tak pro svůj klid, že kdyby to nešlo, tak jídlo tu pro ní mám. Jenže ten strach je tu pořád. Někdy jí přikládám 3x, aby se chytla pořádně. Ona šermuje ručkama a otáčí kolikrát hlavičku na druhou stranu...Vím, že je to miminko, že se to musí všechno naučit, jenže já jsem už zase zoufalá, jako tenkrát s tou první. Vím, že když bych přestala kojit, tak se mi strašně uleví, ale nechci kvůli malý. Přece ona nemůže za to, že mě to bolí a za ten můj strach. Fakt je, že jsem se jí i vyhýbala 2 dny, abych jí náhodou nevzbudila, aby nechtěla jíst. Teď jí budím po max. 2 hodinách a nechávám jí jíst 10 - 15 min. podle rad doktora. Jen doufám, že se to zlepší a že budu mít dost síly a nervů, abych to nevzdala.
Říkám si, že jsem krkavčí matka, že vůbec uvažuju o tom, že bych kojit přestala, ale fakt je, že na to myslím, pokaždý, když jdu krmit i když zrovna krmit nejdu...
Tak mě prosím nikdo neodsuzujte. Já se jen potřebovala vypovídat, protože mám pocit, že přítel by mi to vyčítal (i když ne třeba nahlas), kdybych přestala kojit.