Že by viděla ducha?-divná věc včera v noci

Ale to je normální, že upředňostňuje tátu a tebe odmítá, neřekla bych, že zrovna tohle má co dočinění s duchovním světem. ;)

Děkuji za podporu. Už jsem si to v sobě nějak vyřešila a je mi líp :a:

Já nevím ale mě by ublížily už tím,že by se mi zjevily.Do smrti bych z toho byla neštastná a vydeptaná :(

ty ho neuvidíš ... uvídíš maximálně stín ,ale obličej oči nebo pusu to vůbec ne ... já už viděla stínů ... zima po zádech ruce nebo noze mě běhá snad každý druhý den a hlavně v blízkosti Honzíka takže za ním chodí děda i praděda a možná jen praděda,protože Honzík je celej děda naprosto v chování v obličeji ... ve všem ... taky proto se jmenuje stejně ... a možná proto je tolik závislej na Tomášovi

Já ale ani ten stín nechci vidět :r: :r: :r: Se mnou by to šlehlo.Chjoooo.Dnes má Tom noční a já neusnu strachy.

ou moc tohle všechno bereš ... až půjdeš spát nech si někde rozsvíceno ... moc nad tím přemýšlíš :(

:D Já už 9 let spím u zapnuté televize.Nikdy jsem nespala po tmě.Myslím tím jako od té doby co žiju s Tomem.Jsem třeba v ložnici a naproti máme obývák,takže světlo z tv jde do ložnice.

Tak já na tom byla stejně ... nebyla jsem venku nikdy do tmy začalo se stmívat a já mastila domů a to i v 17letech ... pak jsem se chytla bláznivý party co večně seděla u ohínku někde v lese klidně celí víkend ... jednou jsem snima byla a ty kurvy se sebrali a šli pryč co šli ty přímo utíkali já stála u toho ohně a hystericky jsem řvala ... přišli až když bylo světlo já tak od desíti od večera do čtyř do rána seděla u ohně v každý ruce baterku a ani na záchod jsem nešla ani jsem nic nejedla ani nepila .... tohle mě vyléčilo to mi věř ... od té doby jsem snima byla pořád u ohně nebyl problém jít na záchod několik metrů od nich ... jo jednou mě vystrašila srnka potvora jedna :-D od té doby s tím nemám problém ...

no mě to zůstane asi do smrti ten panický strach :r:

Olioli moc děkuji za tvůj příspěvek a zároveň Tě obdivuji, že jsi to zvládla. Také vím, jaké to je, když si mozek s tebou hraje, ale trochu z jiného soudku. Když jsem měla bolesti břicha, dostala jsem polovinu tabletky na spaní od ex-přítelova tatínka,celá by mě mohla zabít i polovina byla moc a já měla vidiny. Všude kolem pobíhali trpaslíci,někteří byli hodní,někteří zlí a přítele jsem viděla jako prase. No děs. Studený pot a místo,aby mi rodiče přítele nebo přítel pomohli a vzpamatovali mě, tak se mi smáli. Já jen si dokola říkala, že vím, že ty stvůry neexistují, i když jsem měla otevřené oči a viděla je se vším ostatním, které bylo reálné. A čekala až to přejde, slyšela jsem i hlasy. No hnusné halucinace vyvolané tabletkou,kt.mě mohla i narušit jinak a nechat následky-doufám teda že ne. Ale je to hrozná úzkost pro lidi, které tím trpí i bez tabletky.
A o nočních můrách také vím své- teď se mi zdál 2x sen, že jsem na hřbitově, který je zamknutý v budově a já tam také jsem zamknutá,procházím všeru mezi hroby, nevětratelno, při svíčkách na hrobech a hledám mezi nápisy na hrobech nějaké jména- no děs. Ale snažím se myslet pozitivně,aby se mi ty sny nezdály.
Když jsem chodila s ex, tak se mi zdálo pořád dokola o naší svatbě - že je hrozná - byly to příběhy na pokračování - bála jsem se vdávat - myslela jsem si,že budu nevěsta na útěku.Změnila jsem partnera, sny nebyly a já jsem měla tu nejkrásnější svatbu,kt.může být.
K čemu jsem chtěla dojít - vše je v mozku - já to vím, jsem realista a ze všeho se snažím vzít vše pozitivní,ale to co jsem prožila bylo prostě divné a chtěla jsem vědět, co by řekly jiné maminky na tenhle prožitek. VIdím, že jsem zavítala do klubu mě hodně podobných lidí. A další postřeh ve kterém se strefila - zlé zprávy, které denně sledujeme v TV nebo jen filmy náš mozek mažou,negativně ovlivňují a měl by existovat program, který by byl zahlcen přesným opakem a v lidech vyvolal jen klady a pozitivní myšlení. Bylo by míň stresovaných lidí.
Také Ti přeji jen krásné věci, pozitvní, plné kladných prožitků s rodinkou a život bez tabletek, stresů a nejistot :a:

Jsi statečná, žes to ustála :one: Zažila jsem něco podstatou hodně podobnýho, ale v daleko lehčí formě a asi bych o tom ani nenapsala bylo to i tak odporný. V tý době jsem věřila i na duchy, hlavně tedy na existenci satana, trpěla jsem paranoiou, viděla děsivý věci, před tím, než se NEstaly, než jsem usla, cukaly mi všechny nervy atd....začala jsem se strašně měnit, vzhledově i povahou. Trvalo to taky půl roku. Dneska už vím, že to bylo všechno v mý hlavě, že to bylo odrazem puberty, problémů ve škole, sociální problémy, moje duševní stabilita (teda spíš labilita)...věřím, že existují věci, na který náš rozum nestačí, ale pokud jsou, musí mít smysl. A pokud budu mít zase někdy plnou hlavu černejch myšlenek, tak si pelášim pro prášky.

Hmm, to já taky nechtěla (léky), hlavně jsem si nepřipouštěla, že by to mohlo být něco, co by se dalo léčit. Navíc jsem vyrůstala ve víře, že všechny nemoci jsou nějaký duchovní signály a léky je jen potlačují, že vidět a slyšet věci je normální, blázny z lidí dělaj psychitři atd. Tohle období jsem si prožila po svém a přešlo to - možná to byl jen první otřes s tzv. podzimní depresí, která mě pak provázela rok co rok až do loňska, ale to už je jedno. V širších souvislostech je pochopitelný, že jsem měla divný stavy, ale po pravdě - kde se ve mě vzalo zrovna tohle "zlý já", to taky netuším! Morálka mi byla vždycky vlastní a v tomhle období se všechno otočilo naruby. O dítěti se mi sice nezdálo, ale podobně střelený věci mě napadaly běžně, ale to není na veřejnou diskuzi :) . Jsem docela ráda, že jsem v tom nebyla sama, i když to pochopitelně nikomu nepřeju! Bohužel se to před pár lety vrátilo, ale to byl jen slabej odvar a hlavně už jsem měla dceru, tak jsem si nic nechtěla připustit k tělu. To zrovna vrcholila další velká vlna depresí. Nebudu to rozebírat, moje psychický stavy by vydaly na slušnej román. Ale tenkrát mi docela pomohly právě ty prášky - nechtěla jsem brát ty antidepresiva, co se berou denně a začnou zabírat až po měsíci, ale na akutní stavy úzkosti mi hodně pomohly takový lehký prášky a tím mi i svitla naděje a hned bylo trochu líp a mohla jsem fungovat relativně normálně .
Zaujalo mě, co jsi psala a popravdě nevím, jestli bych na tvém místě tu sebevraždu nespáchala, i tak jsem k tomu měla hodně blízko a vidět takový šílenosti často, to musí být strašně ubíjející! Nechápu, jak jsi s tím mohla chodit po světě :n: vážně statečná holka! Tak ať máš co nejdřív definitivně pokoj! :k:

teda, to tě obdivuji, že ses z toho dostala sama, bez jakékoliv pomoci -myslím tím i lékařskou
já sama měla psychické problémy-trpělajsem úzkostma a trochu depresema a zjistila jsem, že chorý mozek dokáže ovládat naše tělo tak, že si to málokdo dokáže představit
prostě jakoby byl mozek uplně zatemněný a dělá si s tělem co chceš a už nezbývá nic, co by mohl člověk nějakým zdravým kouskem mozku ovlivnit
je to mazec a já jsem se taky už nemohla dívat na detektivky, zprávy, nechtěla jsem si psát s kámoškama, který měli nemocný děti, protože mě strašila myšlenka, že by mého syna taky něco podobného mohlo potkat
já už nemohla koukat ani na Ordinaci v Růž. zahradě, protože když tam měl někdo nějakou nemoc, tak jsem se hned pozorovala, zda jí nemůžu mít taky-no blázen no-taky jsem to bez léků nezvládla
sice jen půl roku ale 4 druhy léků-abych vůbec mohla přes den fungovat a v noci spát
teď už jsem z toho venku a už zase mozek funguje tak jak má a když to na mě náhodou zase leze (což už se teda nestává),. tak mi dokáže mozek racionálně říct, že je to jen můj pocit a že se nic neděje
:-))))))))))))))

jestli se můžu majinko vmísit.. já taky trpěla hroznými sny, představami, dodnes mám noční lampičku (manžovi říkám, že kvůli malé :s: ), ale už je to o moc lepší.vždycky sem tíhla k astrologii a různým podobným východním naukám a to jak si člověk pustí do baráku, pustí si k sobě i "toho zlého". před rokem jsem se vdala. chtěli jsme svatbu v kostele a tak navšítili místí faru. katecheze naše pana kaplana nám naprosto změnily život. stali se z nás "aktivní" katolíci :///: vše nám bylo krásně vysvětleno, mluvili jsme snad úplně o všem. i o životě po smrti, duchách a tak.. bohužel existují, je o tom příliš důkazů a dnes už vím, že to je opravdu dílo ďáblovo. ale kdo nedělá nic zlého, neprohřešuje se proti Desateru, nemá se čeho bát.. a tak, když na mě přijde nějaká ošklivá myšlenka, představa, nebo tak něco, řeknu si, že to mě pokouší ďábel , ale že já se nedám :) protože kdo věří v Boží lásku, na něj ten zlý nemůže :€m: a ono to fakt přejde.. po své první zpovědi se mi tak strašně ulevilo, že kdo to nezažil, asi nepochopí.. a to jsem nebyla nějaký extra hříšník. ale už ten pocit, že člověk svěřil svůj život do Božích rukou, že už nemusí s ničím bojovat.. holky, já nejsem blázen, fakt ne :€s€: a za svou víru se nestydím :h:

:one: Víra pomáhá, od včerejška nosím křížek a je mi dobře. Tchýně mi poradila zapálit posvěcenou svíčku, kt. Madlenka měla před měsícem u křtu. :a:

:one: :one: :one: :h: :h: :h: :a: :€s€:

Lolko,napsala jsi to krásně :h:

:+^*: :h: :a:

já jak jsem měla šílený strach ze smrti, tak i strach z nemocí
neboj, taky mě vezla záchranka do nemocnice-byla to komedie-teď když na to s odstupem 3 let koukám¨
motala se mi hlava, myslela jsem, že omdlím, bolelo mě v podbřišku, jak jsem panikařila, tak jsem přestala cítit ruce a nohy, třásla se mi stehna-no masakr-ale co ti budu vyprávět viď? kdo nezažil-nepochopí
nakonec jsem odjela do nemocnice s práškem na uklidnění a s pytlíkem na dýchání :_)
nasimulovala jsem alespon zánět slepáku, v nemocnici zjistili, že mi nic není, ale že i tam mi ho teda fiknou, když už jsem tam-no jo, blázen no :-)
po slepáku jsem jela do lázní a když jsem přijela, tak hned za 14 dní jsem otěhotněla a od té doby mám pokoj
mám hodně živé dítě které mi nedovolí myslet na sebe a na blbosti :-)
díky bohu :-)

ty jo, tak to je mazec-hodně podobné osudy vyvolané bohužel hlavou :-)))))))

a já trubka dokonce musela jet s majáčkama na sanitce-chudák ten, co by jí potřeboval urgentněji než já .-(
no jo, v hlavě to všecho bylo a tím to vlastně začalo-nedostatek serotoninu v mozku je hrůza hrůz

ale hlavně, že je to za náma-teď máme krásné zdravé děti a budeme doufat a vychovávat je tak, aby neměli podobné problémy jako my - no ne ? :-))))))))))

Mojemamka tvrdi,ze moje mala je indigove dite.Nakukala ji to jeji kamoska,ze se takpry projevuje...Musim si o tom neco najit...
http://kacirecek.rajce.idnes.cz/

Co jsou to indigové děti - mě se zdá Madlenka od narození jiná - každý ji pořád říká, že má pohled jakoby vystudovala dvě VŠ - není to taková lichotka, spíše to každý fakt tvrdí po té, co Madlenka (moc se nesměje) se na ně vážně a zkoumavě podívá a jakoby si říká - a ty jsi kdo, ještě ses mi nepředstavil. :s: :a:
Co je to ten "jemnohmotný svět"?Já jsem fakt tak nevzdělaná:-(

Jemnohmotný svět - to, co my obyčejně nevidíme, nevnímáme - naši ochránci či andělé, duše zemřelých, bytosti z jiných dimenzí či astrálních sfér a podobně - prostě bytosti "z jemné hmoty" :-)
O indigových dětech si zkus najít něco na netu či se mrkni v knihovně, bylo by to na dlouho to tu vypisovat :-)

Tak jsem se na to podívala:
http://www.mojetehotenstvi.cz/indigove-deti-vim-ze-tu-bylo-ale-nedari-s…
a spíš jsem z toho vyčetla, že to jsou děti s AHAD-hyperaktivní a to malá není. Kdyby to bylo to,co píšeš -tak by to možné být mohlo.

Zcela určitě bych nedávala rovnítko mezi ADHD a indigové děti... Určitě to může být jeden ze "znaků", ale nemusí...

Děkuji :a:

A nám rodičům můžou ublížit???A ví že se jich bojíme???Myslím tím jako že když ví že se jich bojíme,že se nám nezjeví,nebo nás nebudou nějak strašit??? :a:

Bojíme se toho, co neznáme :-) Věřím, že ublížit nechtějí... buď chtějí pomoct a nebo nás chrání...

Zuzu píšeš o sobě,jak kdyby si psala o mě :-) Už od mala z toho mám hrůzu,hlavně protože v naší rodině už pár lidí mělo jaký si kontakt s něčím takovým.Já i moje sestra dokážeme rozpoznat,že nejsme sami.Je to prostě něco jako,že si naprosto v pohodě a najednou cítíš přítomnost něčeho...Mrazení po zádech,zima a pocit,že tam prostě něco je.V momentě kdy to odejde jsi prostě zase úplně v pohodě.To si člověk nemůže vsugerovat.Když umřel soused,týden jsem měla každý večer pocit,že se chodí loučit či co.Když umřela jeho žena tak nic,takže sugesce to být nemohla.Sestře umřelo sedmi měsíční miminko,a občas s ním má zvláštní kontakt,je těžký to takhle psát a je toho hodně,ale jednou to viděl i její manžel,jak dětský nožky utíkají z jejich ložnice do obýváku.Mají dvě malé děti tak se lekl,že jedno z nich vylezlo z postýlky.Ségra mu na to řekla "ne to byl Eriček,jsem Ti říkala že za mnou chodí"...Je těžký to mu takhle uvěřit,kdo nezažil nepochopí.Moje babička byla vědma a pořádala seance,možná nějakej ten dar na vycítění něčeho máme se ségrou od ní,já se jen celej život modlím ať se mi nikdy nic neukáže a nesahá na mě,vím že bych zkončila v blázinci...Jo a ještě sesry holčička,asi tak od roku ukazovala na něco do prostoru a říkala : koukej tam,pápa -mávala tomu a smála se na to,když ji byli asi dva tak začala říkat,že to má křídla,všechny tím okolo děsila a pak jak začala pořádně mluvit,tak už to neviděla...

My to máme také v rodině, mamka už se sestrou mají také své zkušenosti. Prostě někteří jsou na to více citlivější.

Je to děsný takové pocity.Ale jak říkám.................někdy se mi zdá že mě někdo pohladil po hlavě a mrazí mě půlka hlavy přitom.Ale jsem klidná a říkám si,že to byl možná někdo z rodiny.
A tvoje sestra dodnes vídá Erička???

nevídá,spíš cítí.V noci ji spíš budí šum a podobný zvuky a ona necítí strach jako třeba při tom,když cítíš to mrazení v zádech a zimu.Říká,že cítí,že s ní někdo je a že si myslí,že to je on,protože necítí takový ten typický strach. A pár krát se ji stalo,když byla pozdě večer u počítače jako kdyby si ji dítě sedlo na klín.Říká,že dokonce viděla jak ji tričko slehlo pod tou tíhou.Je toho víc,ale nechci tu nikoho děsit ,takže bych to tím ukončila.Každý si prostě věříme v něco,někdo tu napsal,že to že má člověk tyhle pocity může být i určitá obrana,před strachem ze smrti,což není taky špatná úvaha,ale já si věřím ve svoje,mám v životě příliš mnoho důkazů na to abych nevěřila v přítomnost "duchů".Aby toho nebylo málo,tak manželův strýc je farář,zabývá se hodně i vymýtáním a je tak dobrý,že byl egyptskou vládou vyzván,aby sloužil v Kanadě.Od něj mám také spousty příběhů a všeho co viděl,že pro mě je nemožné abych nevěřila...Kdo nevěří vůbec,můžu poslat odkazy na vymýtání duchů z těl normálních lidí,je to tedy v arabštině a je to ze soukromých záběrů.POšlu pouze soukromou zprávou.A rozhodně se to nehodí pro těhotné.Je to dost děsný,takže ani nedoporučuju.Já jsem z toho kdysi měsíce nespala...

Jejdá, tys mě ale vyděsila :€z€:

To jsem nechtěla :n: Sama jsem vyděšená.Už od mala se toho bojím.Jak jde přítel na noční,tak strašně ěpatně spím z toho jak se bojím :00: :a:

Také mám divné pocity, když jsem doma sama.. Nebo-li i každý dům má své zvuky aj. Tvůj příspěvek byl první, který jsem přečetla a jakmile jsem začala číst další, rozhodla jsem se, že raději půjdu spát :s:

Dnes je ještě přítel doma ale zítra má noční až do pátku :(
Tak pa a dobrou noc :'zz): :a:

nevím proč to skočilo sem :O)

Já nevím, jak to popsat. Deja-vu... možná... co já vím... nejde ani tak o pocity z nějakého místa, ale spíš o to, že se s někým potkáš a i když ho vidíš poprvé v životě a je to 100% jistota, tak zároveň "víš", žes toho člověka už někde někdy viděla nebo určitou situaci jsi už prožila a přitom prožíváš poprvé... něco jako flashback... záblesk "z minula"... ?? Fakt nevím...
Markéta s Marcelkou :k:

Tak přesně!!! Už jsem si myslela, že to mám jen já.....co to je? Proč mi někdy bleskne hlavou, jako bych už v té situaci byla a přitom jsem nebyla? Je fakt, že v poslední době se mi to téměř nestává, ale jednu dobu to bylo často....

Tak tohle si mi stává taky, dřív možná častěji než těd... ale už od malá zažívám deja-vu...

Tak přesně oba body se mi v životě staly xkrát. Čím to je???

Aha :s: Tak to vysvětluje ledacos :s:
Markéta s Marcelkou :k:

To vysvětluje, proč na dejavu taky trpim :s:

Joo... tak to je právě to, co nevím, ale prostě se to děje. Víš přesně, že něco nebylo ani nikdy nemohlo být, a přece víš, že to odněkud znáš, tu situaci, vidělas toho člověka dřív, i když ho reálně potkáváš poprvé v životě... no jsou to prostě věci mezi nebem a zemí, já to neumím ani pořádně popsat natož vysvětlit :DDD
Markéta s Marcelkou :k:

A úžasnej paradox je, když takový do extrémů zahnaný duchaření "léčí" další duchař :) Já mám bohužel takhle nemocných lidí kolem sebe plno - potřebovali by polít ledovou vodou a profackovat, protože to už jsou vážně magoři a žádnej argument neslyší, když o ně "pečuje" vysoce inteligetní manipulátor a demagog. Někdy si říkám, že je to nemoc blahobytu ://: Ale to se asi zdejších duchařek netýká :) jen jsem ti chtěla dát za pravdu - jako člověk od malička vedenej k esoterním pavědám a víře v nemožné jsem nakonec došla ke stejným závěrům - nutno dodat, že se o to zasloužilo i mnoho věhlasných reikistů, kineziologů a podobných expertů :)

:smich: Tak to se vůbec nedivím, že to takhle dopadlo! Dokonce mi těch 70% připadá málo :usmev: Kdybyste zas dělali nějaký zajímavý pokusy, můžu vám poslat matku a její kumpánky. Stín by jistě po místnosti jako splašenej...a pak převoz rovnou do blázince ;)

No to ti teda povim! Když to někomu říkám (ve zkrácený a odlehčený formě) tak pro pobavení, ale ve skutečnosti je to hrůza, jak může člověk zblbnout a úplně se odtrhnout od reality. A tím, jak se obklopuje podobně postiženejma lidma se pořád tvrzuje v tom, že je to správná cesta. Ale jsem optimista :) jednou nebudou peníze na takový srandičky, pan mesiáš rozhodně nebude ztrácet 2x týdně několik hodin svýho drahocennýho času a máti tvrdě dopadne na zem, pak zas budu mít mámu, byť nervově labilní a možná i tátu, ten se zase zbláznil jiným způsobem ://: Mám děsně pošahanou rodinu :€[€:

To zatím ne, ale třeba jednou bude, kdo ví, moje máti je totiž fanatik a všechny přesvědčuje o tom, že jen její Petr může pomoct, s čímkoli. Ono je to na dlouhý povídání. Stručně - jezdí za jedním chlápkem, už 3 roky, týden co týden. To je pro ní životně důležitý - důležitější než narozeniny dětí (malých, moje moc neřeší), důležitější než vztahy s rodinou, důležitější než všechno. Má hrůzu z roku 2012 a je přesvědčená o tom, že všichni jsou nějak nemocný a potřebujou pomoct, spasitelskej komplex měla vždycky. No a tenhle pán zřejmě spasí lidstvo, léčí rakoviny, doktoři k němu vzhlížej, je úspěšnej úplně ve všem, má asi milion podnikatelskejch aktivit, procestovalů svět (podotýkám, že vypadá, že nedokáže vystoupit z auta-má něco s nohou), na penězích mu vůbec nezáleží a nikoho do ničeho nenutí, ale za sezení u něj v autě si vezme tisícovku a pokud si za další tisícovku nekoupíš jeho lahvičku s koloidním stříbrem, děláš obrovskou chybu, ale on tě nenutí ;) Mamka vždycky přelítávala od jednoho k druhýmu. Někdo jí řekl, že andělíčci jsou v podstatě nějaký démoni a nejsou vždycky hodný a ona vyhodila všechny andělíčky a začala se věnovat třeba tarotu, pak vyhodila karty a začala s kineziologí, no prostě zoufalá ženská. Po mnoha letech pokusů a omylů zakotvila u největšího omylu - spasitele Petra, kterej nám nepřímo rozvrátil rodinu. Nepřímo proto, že za to v podstatě nemůže, on si jen ilegálně vydělává na své "skromné" živobytí, ale taky je to velice inteligetní hajzl a moc dobře ví, co dělá a co tím způsobuje - naše rodina nebyla první, která se víceméně rozpadla poté, co jedna zoufalá manželka našla útěchu v jeho smradlavý káře :) Ví, že využívá lidi nešťastný, nemocný, hledající sama sebe...a umí to s nima. Taky jsem k němu jezdila, dokonce jsem i mistr reiki :\x: stálo to dohromady jen asi 13 000, ale máti nedala jinak, prej mi to narovná nějaký dráhy a budu zdravější nebo co...nevim, zrovna mam odpornou rýmu a letos jsem stihla už i chřipku a angínu :00: No, tak jsem se vykecala :) kdybys chtěla nějakej reprezentativní vzorek fanatickýho blázna, tak ti jeden pošlu a zdarma přibalím i nějakej bonus, třeba pana ektrikáře, kterej se prohlašuje mimo jiné za psychoanalytika a za drobný poplatek nabízí své služby všem hledajícím :D

Psychovirtuální poradna? :€p€: Tak to je vážně třída! Mamku si vystihla přesně, ona fakt potřebuje berličky a nějakou cizí hlavu, co by za ní rozhododvala, přitom doma byla vždycky generál :) Jo a řesně ses trefila do slovníku. Když jsem tomu týpkovi psala, jestli by naši matku laskavě nemohl odkázat do příslušných mezí, že se nám bortí rodina, tak mi odpověděl, že je svéprávná a může si dělat co chce. Mimochodem jí vzápětí "vybavil" důvěrnými informacemi o mně, které jsme mu s vědomím možné zrady kdysi předhodila :) A podal jí to tak, že já jsem proti ní všechni spunktovala a že za to vlastně ani nemůžu, že jsem kouřila tu zlou marihuanu a tak se na mě lepí nějaký zlý duchové a ovládaj mě :€[€:
A taky není nezajímavý, že Petr sice bez špetky skromnosti prohlašuje, že může astrálně cestovat a tak si "proklepnout" kohokoli, ale s tím požíváním marihuany se lehce seknul, páč už jsem byla 3 měsíce těhotná :€): na to samozřejmě přes všechny svoje úžasný schopnosti nepřišel, ale ani to není logický argument, když má někdo zabedněnou hlavu.
:C]]: Tohle určitě jen tak někdo netrumfne! My máme vážně veselo :) no nepotratila jsem z těch nervů s matkou, takže mi to žíli netrhá. Moc k našim nechodím, nic od nich nečekám a mottem loňskýho roku bylo "Žij a nech žít"

no hurá-konečně nějaký realista :-)
já na ně taky nevěřím-věřím na předtuchu-občas se mi zdálo něco, co se potom vyplnilo apod, ale to je tak vše
duchů se bojím, takže se snažím být max. realista :-)

Můžu se zeptat na tvé povolání?

to povolání. Mohla bys mi povědět, jak to tak stoprocentně víš, že duchové neexistují?
Já 100% vím, že existují.....
ww.prckoviste.cz/elinka2009

speciální pedagog-psycholog? tomu nerozumím! Buď máš vystudovanu specku nebo psychologii, nebo se mýlím??

jo tak, tak to jsi šikovná :one: já si nemyslím, že by něco mezi nebem a zemí neexistovalo... ale je to každého věc :€m:

Ano jenže u mě nešlo o představu, já jsem nikoho neviděla, jen to bylo zvláštní,že jsem cítila mrazení (ale to člověk může cítit zimu),ale bylo zvláštní také to, že jsem si myslela, že někoho vedle sebe cítím, i když jsem věděla, že je to blbost a že Majda začala řvát (což by bylo taky normální,ikdyž to běžně nedělá),ale dorazilo mě to,jak se k tomu místu otáčela,panicky mě držela,byla vděčná za to,že je u mě a pořád se otáčela za sebe a mávala pápá,jako by chtěla říct jdi už pryč. A ta prupovítka manžela,kt.nikdy ničemu nevěří"myslíš,že vidí duchy?". No myslela jsem si, že dneska,jak přijde z práce se mi vysměje a on to místo toho povídal s vážným ksichtíkem našim:-(.Tak jsme rodina bláznů,kteří mají přeludy:-)PS: možná jsem ten strach na ni nějak telepaticky přenesla.

No mě se někdy zdá jakoby mě někdo pohladil po hlavě.Jelikož mě mrazí jen půlka hlavy. ://:

To mi Michálek udělal tento týden v kuchyni.Hrál si na zemi a zničeho nic se hystericky rozplakal,třepal se a koukal někam do pryč :n: Jsem se málem pos...la.Dostala jsem taky strach co vidí.Ale pak se uklidnil a já taky.Ale byl to hnus.Člověk neví co si o tom myslet :€\€:

Jak jsi to myslela s tím, že se na tom místě rozešlo spoustu rodin? Rozvedli se???

No, rozvedli, rozhádali atd. Naši se taky málem rozvedli nebýt toho, že táta jezdí do zahraničí...

Čauky,když si to tady čtu,tak asi nejsem blázen :-D Dejavu mám často,dokoncew občas vím,že mi třeba někdo zavolá nebo co se zrovna stane,co ten dotyčný řekne .Jinak s těma duchama jsem to měla do 5 let,vídala jsem věcí,hlavně,když děda umřel,naposledy se mi to stalo,když zemřel 2.děda,bylo mi 11 a bydleli jsme s mámou a bráchou v garsonce,prostě se tam objevil,prošel chodbou,usmál se a já byla totálně v p....,to se stávalo vždycky večer asi tak 3 x po sobě.Jinak blikání TV,která xxx let nehrála a hlazení něčehosik po mé ruce-to taky znám.Jde mi z toho mráz po zádech.Když jsem to četla a pak začala pozorovat malou-no,bojím se.Taky se kouká a směje se na strop nebo se upřeně kouká na bílou stěnu a pak buď pláče nebo se směje.Teď má přítelo jet pryč na celý měsíc,se asi zblázním.

třeba potřebuje tady ještě něco vyřešit,než "odejde".často prý tady zůstávají a chtějí nam něco říct a tak,než odejdou.je to zvláštní.mam často ten pocit,že je někdo vedle mě,nebo že se na mě dívá.Někdy to trvá i třeba dvě hodinky,než to přejde.Jedna moje kamarádka byla uplně zoufalá a nevěděla jak dál v životě,prostě měla pocit,že se nemůže pohnout a nemůže dýchat a nakonec se s kartářkou dostaly tak daleko,že ona v 18 století byla utopena v řece a kolem krku měla provaz s kamenem,aby se nedostala nahoru.no děsný,ale pomohla jí...a stalo se to přesně v jejích 26 letech a ona když jí bylo taky 26 tak prostě pak neuměla žít dál,když byla svázaná s tímhle.

Tak mě se zase stalo to, že když jsem pracovala v nemocnici, tak jsem jednoho dne šla dát pacientům léky. A takový jeden dědeček mi jednou pověděl, že mě chvíli pozoruje a že jsem celý Gandýs (můj biologický dědeček), táta mé mámy, který umřel rok před tím, než jsem se já narodila (máma po jeho smrti toužila po druhém dítěti, aby se počet členů rodiny zase "dorovnal"...no a výsledkem jsem já :)
Doslova mi říkal, jestli nejsem jeho nějaký potomek (jméno si dohromady dát nemohl, mamina se pochopitelně vdala a za svobodna jsem se tehdy jmenovala jinak, než jaké měl děda příjmení), že chodím jako on, mám stejná gesta, podobně mluvím, jen fyzická podoba tam moc není....já myslela, že sebou praštím....to, že Gandýs byl můj děda, jsem samozdřejmě věděla, sama ale nemůžu poznat, jestli jsem mu v gestech a chování podobná....
Ten pán za pár dní zemřel a mě dodnes přijde zvláštní, že můžeme být po někom z rodiny tak strašnš moc stejní, ale vlastně už si po 30 letech nikdo nepamatuje, jak moc stejní.

Mě se zase stává, že z lidí vycítím, kdy zemřou nebo respektive, že jim moc dní nezbývá - není to pravidlem, ale z některých to vyzařuje. A také to, že tito lidé se často na mě přilepí např. jsem byla na svatbě, kde si ke mně přisedla jedna babička, kt. si chtěla moc se mnou vykládat, vykládala mi,že teta je ve vnitř moc dobrá osoba (její vnučka)-a já s ní si moc nerozumím, a tak nějak jsem si řekla, že ji vyslechnu,říkala jsem si, že to potřebuje někomu říct, že tady dlouho nebude - měla jsem k ní takový jako pocit "porozumění,klidu". A ona fakt za týden zemřela. Ale cítila jsem, že zemřela vyrovnaná se vším a smířená.
A to se mi stalo 2x v podobné situaci, že ta osoba nakonec zemřela.
Když byl otec nemocný, nikdo to nevěděl, tak jsem měla denno denně strach,že mu něco hrozí až jsem potkala 9.9.2007 kartářku,kt. mi prozradila, že opravdu nemocný je. A vždycky jsem si říkala, co se stane na toto datum - protože miluji devítky 9.9.2+7=9. A stalo, zachránilo mi to tatínka. V době,kdy byl nemocný se na mě kartářky jen lepily. Jsem si říkala, že ho musí mít někdo na hoře moc rád, že mu dovolí tady být. A 19.9.minulého roku se mi narodila Madlenka.

A ještě jsme si s mamkou vzpoměli. Když bylo mam ce 17let tak jí umřel táta. A babička je od té doby sama, jednou usnula u postele s cigarem v ruce a slyšela jak jí děda říka ať vstáva, že hoří, babička se probudila a opravdu jí hořelo peří v dece...Je to zvláštní, já na to něco věřím :)

jsi mi připoměla, že mám něco podobný, vím přesně kdy kdo z mojí rodiny a nejbližších přátel je na cestě domů, nebo naopak kdy doma není. to nechápala moje tchýně, že jsem jí řekla, Gregor jde domů a do 10 minut se odemkli dveře, nebo jsem jí řikala ve tři odpoledne že gregor bude dneska dlouho v práci že to je jedno a v pět volá greg že se zdrží, a nebo když někam chceme jet a že někomu zavoláme tak já řeknu, že stejně neni doma a stejně zavoláme a dovíme se že enni doma a že jezdit nemáme, nebo že s námi nepojede
www.prckoviste.cz/valentinkademo

Jojo, podobné to mám i já. Třeba "tuším" že se přítel někde dýl zdrží, nebo tak Nebo jsem dříve měla, že jsem věděla že je na mě mamka naštvaná ještě dřív, než přišla domů :-) ...Teď už jí moc neštvu, tak už to nemívám :D

mám to podobné... taky jsem o podobné "schopnosti" nestála a hlavně se jich bojím... všem "normálním" je to pro smích, ale nepřála bych jim zažít ten strach, kdy se nemůžeš pohnout, promluvit...

To jsem měla taky,nemohla jsem křičet,nic.Nevím,jestli jsi někdy pracovala v nemocnici,možná to s tím nesouvisí,ale já pracovala na septice,takže jsme tam měli více,méně "živé mrtvoly",když to řeknu fakt hnusně,hodně mi jich zemřelo a pokaždé,i když už byli na tom hooooodně špatně a každou chvilkou už ......,tak vždycky počkali na rodinu a pak hned zemřeli,to jsem nechápala a když rodina nechodila,tak jsem je vždycky vzala za ruku a byla jsem s nimi ,dokud nezemřeli,takhle mi zemřeli 3 lidi,asi to bylo pro ně lepší,trápili se a myslím,že když cítili,že je u nich někdo,tak v klidu odešli.Nebo třeba,vlastním byt po babičce,která bydlí u mamky,protože děda zemřel,no a sice nezemřel v tom bytě,ale vím,že tam je.Pokaždé,když tam jsem (bydlím jinde),tak vím,že tam je.taky si pamatuju na svou prababičku,která zemřela v den mého narození,hned jsem jí na fotkách poznala,taky to nechápu a vidím jí před sebou dodnes.Asi byla semnou.

v tomhle životě jsem nemocnici potkala tak možná 2x v životě - když jsem rodila a když jsem byla s Krýšou na infekčním :)
jsou věci, co prostě nikdo uspokojivě nevysvětlí... jistý jen je, že jsou...

To jo,něco bude :-D Takže asi tak týden teď nebudu moc spát :-D Pořád te´d koukám na malou,jak se usmívá na ten strop a dívá se za mě.Se bojím,asi jsem to neměla číst :|€|:

Kytii mě se to stává často toto.Ale je to normální.Tvoje podvědomí se probudilo dřív jak tvoje tělo a proto se nemůžeš hýbat,křičet........prostě nic.Trvá to asi 20 sekund.Stává se to i mojí kamarádce :a:

můžeš si myslet, že jsem blázen (nebo mám bohatou fantazii či co), ale tohle mi nikdo nevymluví... mě se to totiž normálně nestává...
- měla jsem noční můru - hrozně živý a nesmyslný sen - jsem v restauraci, která je zařízená jako loď - stolečky a sedačky jsou v malých lodích, které jsou náhodně rozmístěné po místnosti, ze stropu visí sítě a rybářské náčiní...
- tak si sednu a čekám na nějakého přítele nebo kamarádku, která má dorazit, číšník přinese jídelní lístek, když se začne loď pomalu pohupovat (řeknu si: ty jo, to maj ale vymakaný!) jakoby do rytmu vln... houpání se zrychluje a to už si říkám, že na tom bych se asi nenajedla a dostávám strach, takový ten svíravý - v žaludku...
- najednou ke mně přiskočí neznámá postava zezadu (nevidím ji) a nožem se mi chystá podříznout krk - najednou vím, že jsem ve snu a chci se probudit, snažím se a bojuju proti tomu, už abych byla vzhůru, aby to nemohla ta postava dokonat (jedná se o mikrovteřiny)
- celá zpocená si sedám na posteli (bydlela jsem ještě u našich) a vyděšeně funím... poslouchám ze zdola (spím na paladně), jak brácha chrápe
- když najednou cítím ledový závan, který mě jako ledová ruka chytá za hlavu a čelo a táhne mě zpátky dozadu - chce to dokončit - chvíli cítím, že je silnější než já, ale nevzdávám se, chvíli se takhle přetahujeme, když to najednou skončí - takovej šílenej strach jsem nikdy nezažila
- zbytek noci jsem se nedokázala uklidnit, bála jsem se usnout a dovolila jsem si zdřímnout až nad ránem, když začalo svítat...
To bylo naposledy, kdy se mi něco podobnýho stalo, rok na to jsem otěhotněla...
A malá třešnička
- když mi ve 20 letech zemřela babička - ten den, co zemřela, jsem to cítila, byl u mě zrovna Lukáš a poprvé jsem otěhotněla - otěhotněla jsem ve stejný den, co ona naposledy vydechla - šla jsem tenkrát z několika vážných důvodů na potrat - a nepřestalo mě to děsit
- bylo mi 24, když Lukášovi zemřel tatínek - měl mozkovou příhodu - vlastně byl mrtvý už asi 3 týdny, než ho odpojili od přístrojů, a v den pohřbu jsem zjistila, že jsem těhotná - čekala jsem Krýšu...
- teď jsem těhotná znovu - naštěstí nám nikdo nezemřel :)

Jojo, přesně...hlavně o tom ve finále už ani s nikým nemluvíš, protože nechceš být za blbce...

Jj,ta paralíza když si vše uvědomuješ a máš neskutečný strach - to znám velmi dobře.Ani jsem se nikomu nemohla svěřit,jen ségře ... Já svým dětem tohle věřit budu.

No já hlavně doufám, že tohle po mně "nezdědí"...

tak to by bylo asi nejlepší,ale kdyby ... tak smát se jim nebudu

No to já taky ne...akorát upřímně nevím, kdo bude víc vystrašenej...