Záříjátka 08, jak jste na tom s případným sourozencem?

Ahoj, tak super, když máš možnost jít do práce na poloviční úvazek. To by u mně nešlo. Manžel jeden čas taky pořád přemýšlel, že bych se vrátila do práce na rok a pak by bylo další mimi. Pomohlo by to finančně, zaměstnavatel by na mě musel další tři roky čekat...ale jsem pitomá, mně to prostě přijde k zaměstnavateli i kolegyním sprosté. Akorát bych živila takovou tu utkvělou představu, že zaměstnáš mladou holku a ona pak dalších deset let stráví po mateřských. :-)

Taky jsem si řikala, že to nebude ode mě fér se tam vrátit a pak třeba za čtvrt roku přijít s tím, že jsem těhotná. Dělám ve školství a náš říďa je naštěstí fajn chlap a navíc taky dědeček, takže je z dětí naměkko. Řekla jsem mu na rovinu, že budem chtít brzo další dítě, takže jsme se dohodli na místě asistentky a ne učitelky, protože asistentka není tak nenahraditelná. Jednak nebude takovej průšvih, kdyby Kuba v jeslích často stonal a já s ním byla v jednom kuse doma a jednak si během asistentování omrknu, jestli bych tam byla po druhý mateřský schopná učit (je to speciální škola pro sluch. postižený a já tam dělala před mateřskou vychovatelku na internátě).

Tak to zní moc dobře! Řekla bych, že ve školství je to v tomhle malinko lepší. Když jim nenabouráš vyloženě školní rok, tak se to snad dá vždycky nějak udělat a kolikrát jsou určitě rádi za jakoukoli pomoc. Já dělala v zahraniční firmě účetní...takže si představ oddělení s 20ti ženskejma, německý vedoucí a německý smýšlení o věci...nadšení by ze mě rozhodně nebyli :-).

A tebe vůbec nikdy nepřepadá pochybnost, že už se nebudeš moct tak plně věnovat Jeníkovi a že ho to bude mrzet? Každopádně ti moc přeju, aby se k vám miminku chtělo co nejdřív! :cc):

Ale to je jasný, že mě to přepadá. Ale ne pochybnosti. Jen si tak přemýšlím a vymýšlím, jak se k tomu všichni asi postavíme. Nemám strach, že by Jeníka mrzelo, že se mu plně nevěnuju. Resp. mrzet ho to s největší pravděpodobností bude, ale věřím, že se s tím společně popereme :)

:one: Tak držím pěsti.

Tak řekla bych, žes popsala něco, co prožívám taky. Akorát teď na těch vavřínech prostě usínám víc a víc. Moje mamka mi jednou vykládala, jak hrozně hodná byla moje starší sestra, když si mě přivezli z porodnice. Ségra měla v té době 2 roky a 3 měsíce. Uměla si prý krásně hrát sama, byla hodně samostatná a mamce tu péči o další miminko strašně ulehčila. Jenže...mamina si prej vůbec nepamatuje u ségry takový to období mezi druhým a třetím rokem, prostě ten čas než mě trošku vypiplala. A je vidět, že ji to svým způsobem mrzí, i když ségra tím poznamenaná není, naopak jsme si spolu vždycky rozuměly a hrály a prostě se navzájem měly.

S každým názorem a zkušeností sem :ww:. No já byla od mala hroznej pragmatik. Taková ta šprtnička, co život nalajnovala dopředu a rodiče byli moc hrdí, že ta holka se tak snaží ve škole, chce na vejšku, chce být nějaká top manažerka a kluci ji moc neberou. Pak ji začli kluci brát, ale hned na poprvé si vybrala toho správnýho, zodpovědnýho a přitom vůbec ne nudnýho... :s: Ovšem tím jsem nějak přestala dělat rodičům radost, první vejšku jsem zabalila hned, protože nebyla ve stejným městě jako byl můj miláček a mně se stýskalo. Rok jsem si počkala a konečně jsem mohla jít studovat za ním. Jenže on po roce už školu dokončil a tak moc jsme se chtěli vzít, že jsem šla na dálkový, abych vydělávala taky nějaký korunky na to naše žití. Jenže do toho mě chytlo to moje první "jaro" i když byl prosinec a z toho se mi narodil můj Zbynínek...teď mě chytá druhé jaro a jestli ho poslechnu, definitivně se připravím i o super pracovní místo, který mi zaměstnavatel drží a který se střední školou a po dvou mateřských už nejspíš nikdy nenajdu... :00:. Ale já stejně to jaro dřív nebo později poslechnu... :///:

Díky! :-) Ten tvůj je hezčí, ty se školou bojuješ dál, kdežto já se jako těhule rozhodla, že si prostě chci stoprocentě užít těhulkování a školu zabalila :°:. Teda být můj rodič, tak mi nafackuju, jenže když já neumím a nechci dělat věci na půl...A tobě a Viktorce přeju, abyste se měly obě moc hezky!

Jéje, tak to sis teda docela ošklivě užila :-(. Vidíš, to je taky něco...když první těhotenství proběhlo tak nějak v rámci možností bez problémů, stejně nemá člověk nikdy jistotu u dalšího, viď. Teď si teda dáváš pauzu na zotavení? No můj rozum..ten mě bohužel provází celej můj život. Tak hrozně moc bych chtěla umět být aspoň chvíli spontánní a nezodpovědná a zažít třeba jednou takové to překvapení. Jenže to já neumím :-). Takže, my stavíme a v létě ještě asi bude dost potřeba, abych si na stavbě mákla...což bych jako těhu nemohla. Ale zase by se to nějak udělalo a pomohl by někdo místo mě. No a pak ten můj prďolka. Mám fakt strach, skoro až výčitky, že bych mu měla vzít 100%ní mámu. Že by se musel dělit...ale jedináčka nechci, naopak chci dětí víc! A teď k tomu jaro...Jsem prostě prdlá :s:

víš, já si původně taky řikala, že bude dítko asi jenom jedno, můj manžel má už dvě dospělý. Ale když neměl s dalši problém, navíc je fakt taťka na jedničku, tak jsem byla ráda. :///: A čekat? Na co, je mi šestatřicet. To já mám opačnej problém, rozum bojuje a málokdy vítězí, většinou všechno řešim přes city. A úplně vidim ten rozum utlačenej v koutě, jak se už dopředu tiše směje... Ono je to fajn, když je to vyvážený. ;) Se stavbou bych si hlavu nelámala. A navíc, jak vidíš u mě, tady plánování úplně nevychází. :) A Tvý pocity s výčitkama se rozplynou, neboj. Ten sourozenec nebude hned a pro malýho bude jenom přínosem. Já taky řikala mý mámě, že kolikrát Davídka v noci pozoruju, když je klid a neumim si představit, že bych mohla mít tolik, tolik ráda ještě další dítě. A máma se jenom usmála a řekla mi hrozně pěknou věc, ať nebláznim, že ta láska se nedělí, ale násobí. Že to poznám. :) Pořád budeš 100%ní máma! :h:

Vidíš a já se právě trošku bojím, že z tolika lásky mi to moje srdce snad pukne...já totiž taky strašně často postávám nad postýlkou a kolikrát láskou brečím a mám pocit, že se mi to moje srdce snad rozskočí. No a taky potřebuju schovat kousek srdce pro manžela, protože bez něj bych ten můj uzlíček neměla. Krásně jsi to popsala a moc ti přeju, aby sis už brzy užívala toho dalšího drobečka, kterej bude určitě tolik podobnej tomu batolátku, co ti spinká v postýlce.

Ahoj, jasně že nevadí. Díky za názor!! :-) No já mám teď tak jako tak nějaký zdravotní problémy, na dva měsíce jsem dostala hormony a tak to teď určitě riskovat nebudu a říkám si, že se mi to do těch dvou měsíců třeba rozleží :-).

Když to je právě ono, ten rozum. Jak jsem psala, Zbyňul je vztekloun, hodně se mu musím věnovat a i přesto, když nemá svůj den (respektive většinou tak tři týdny v kuse), tak je na zabití. Navíc jsme teď zjistili, že jaksi nepobírá, když si chci třeba pochovat cizí miminko, to řve dokud ho nevrátím a nevezmu si do náruče jeho...Prostě racionálně si říkám, že bych to nezvládla. Jenže to jaro, to jaro... :ww:. Tobě můžu jen závidět, srovnaný to máš v hlavě dobře a nic tě netrápí.

víš, já vím co chci a nechci, ale zase na druhou stranu, když ti chlap 2x denně povídá o tom, že by rád ještě holčičku s dlouhýma vláskama, krásnou, milou, tak ten červíček v hlavě mi stále pracuje.
víš, ale já říkám, že v příštím životě si dítě pořídím do 25 let, abych potom mohla mít další dítě kolem 30
a ne že budu mít ve skoro 30 letech první dítě-to je podle mě pozdě-člověk už je pohodlný, nervozní, chce mít taky chvíli klid-což s dítetem nejde
a ještě to všechno absolvovat znovu? "asi" už ne-ale nikdy neříkej nikdy že?

naprosto Ti rozumim. Ona totiž ta dlouhovlasá princezna může bejt taky pěknej ďáblík. :) Taky jsem kolikrát tak unavená a řikám si, jak je fajn, že už je Davísek větší a umí mi odpovědět ano, nebo ne, že si vydrží chvíli sám hrát...ta vidina, že bude další miminko a začne znovu ten kolotoč s probdělýma nocema, to oblíkání dvou dětí, to útrpný kojení, co vůbec nešlo, ty podvečery s vytahanýma rukama a řvoucim uzlíkem... :P Ale to je jenom jedna stránka. Taky to hezký...novej voňavej prďolka, ty hezký pocity, první úsměvy...blablabla. A hlavně Davídek nebude nikdy sám. A odpočinek taky přijde. Časem. ;)

Možná, že to, že Davídek nebude nikdy sám, je na tom to nejhezčí....je fakt, že i kdyby ne hned, jednou si ti sourozenci zbydou a budou rádi, že se mají. Díky, i tohle je něco, nad čím stojí chvíli přemýšlet.

já jsem našla cestu k bráchovi až v dospělosti-je o 7 let mladší než já a já ho při jeho narození brala jako hrozného konkurenta a strašně jsem na něj žárlila
ale teď jsem ráda, že ho mám, sice bydlí vedle ve vchodě, ale vidíme se málo, ale vždy ho přivítám s radostí
takže je fakt, že menší věkový rozdíl je lepší, ale mě přešel veškerý optimismus, který jsem kdy měla a už nějak nechci věřit tomu, že si ty děti spolu vyhrají :-)

je fajn hlavně pro Tebe. :) Nejenže si budou hrát, ale budou mít i stejnej program, můžeš je oba vzít do divadýlka, na plavání, na písek...budou mít stejný kamarády. Když bude rozdíl větší, nebude to tak náročný, starší bude ve školce, škole a Ty budeš zase bojovat s tim jednim. Aspoň půlden. :///: Ale ten větší už bude mít trochu rozum a může pomoct. A ten vztah se vytvoří, dřív nebo pozdějc. Já mám bráchu o tři roky mladšího, vždycky jsem ho milovala a chránila a to se otočilo v jeho patnácti, kdy mě přerost a stal se ochráncem mym. :) Jasně, že hádky a strkanice byly a jsou, ale máme se hodně rádi a můžem se na sebe spolehnout. Má holčičku o deset měsíců starší, než je Davísek, tak kdyby už sourozenec nebyl, věřim, že mu ho Hani nyhradí. Už teď jsou tým. :)

Tak já ti budu trochu oponovat... když jsem měla ty první dvě děti, byla jsem dvacítka, byla jsem mnohem víc nervozní a nechápala jsem, že bych později mohla mít nějaké dítě, protože jsem se děsně těšila, až budu mít zase svůj klid... no a Gabču jsem teď měla v 37 letech a neměnila bych... je to zvláštní, měla jsem de facto svůj klid, nemusela jsem se o děti starat a vodit je za ručičku a vlastně jsem se skoro na dva roky musela vzdát všeho, co jsem si do té doby užívala, ale očekávaná nervozita a pocit, že už jsem na to stará a kdesi cosi se nekonalo... naopak jsem byla mnohem klidnější, vyrovnanější a v pohodě, než kdykoliv předtím za celé ty roky... možná, že je to i tím, že jsem si říkala, že je to už naposledy, a že jsem si to podle toho náležitě užívala... dnes má Gabča 19 měsíců a i když ještě tak před sedmi, osmi měsíci jsem říkala, že bych si další dítě už nepořídila, protože bych měla pocit, že se jí nebudu moct věnovat na sto procent, že bych ji vlastně šidila, tak bych si to vše nejraději zopakovala a měla ještě jedno dítko... takže vše je relativní, zatímco ve třiceti jsem tvrdila, že rozhodně už nikdy další dítě, že si chci konečně začít užívat života a pořádně žít, tak šupky hupky, v životě je všechno najednou jinak... takže jak píšeš v závěru - nikdy neříkej nikdy... ;)

ty jsi to měla právě uplně obráceně než já
první děti ve 20-já ve 30
já jsem si 10 let užívala a ty jsi se 10 let těšila, jak si začneš užívat a i přesto jsis pořídila další miminko
já jsem asi holt trochu sobec a těším se, až bude Vojta trošku poslouchat, až půjdeme v klidu ven za ruku na procházku, až mu v klidu budu moci něco vysvětlovat, ukazovat, bude se stále ptát a já mu budu na všechno odpovídat-na to se těším
a ne že mám doma třeštiprdlo, které když nechce, abych mu něco říkala, tak dělá, že neslyší, neposlechne ani na 20 pokus, dám mu přes ruku a dělá to vesele dál
nechce spát, nechce jíst, nechce být vkočárku, nechce chodit za ruku, nechce si čistit zuby, nechce si mýt vlasy, nechce spát ve své postýlce apod-zkouším to po dobrém, občas teda musí dostat už přes ruku nebo přes plínu na zadek, ale prostě nic nefunguje

Něco na tom pořekadle bude. My si myslím psaly o té zahraniční dovolené a dle mýho zvládáš být maminka tak, jak bych si to představovala i já. Nenechali jste si mimčem nějak zásadně narušit váš život, dál si i užíváte! A když zvládáš jedno, zvládla bys i další...u tebe jde asi spíš o to, jestli ho ještě stihneš nebo pak už do nějakýho rizika nepůjdeš. Já jsem ten druhý případ, který si první pořídil do 25 let a teď pořád ještě v necelých 25ti přemýšlí nad druhým...ovšem tímhle tempem bych taky mohla skončit v 35 se šesti dětma na krku :s:

no jasně
my jsme si totiž s přítelem za těch 10 let, co jsme spolu zvykli na náš volný čas, na společné koníčky, na to nemít žádné starosti, někdo zavolal jde se pařit a my šli a bylo nám jedno, kdy to dospíme a že ráno jdeme do práce-prostě jsme si užívali života a sami sebe
no a pak se nám narodil Vojta a najednou je všechno vzhrůu nohama a my si stále zvykáme, že to nejde jako to chodívalo, když jsme si mohli dělat co jsme chtěli
a hlavně mě nějak chybí už trpělivost a vždyc jsem byla flegmatik a to, co ve mě dokáže probudit moje dítě je opravdu vztek a bývám vzteklá, protože Vojta neposlechne ani na 10x, když něco dělá , dám mu přes ruku a on to dělá stále, vůbec na mě někdy nereaguje a dělá, že mě neslyší, co mu říkám-a přitom je chytrý jak liška a dost dobře ví a dost dobřem mě chápe, ale jen když chce
moje máma tvrdí, že takhle živé dítě ještě neviděla a zase mi říká, že když si pořídíme druhé dítě, tak máme jednu jistotu: horší už to být nemůže .-):-)

No to mi taky kdosi řekl, že když už mám doma takovýho vzteklouna, horší už to s druhým být nemůže. Jenže ono to být ani horší nemusí, stačilo by, kdyby to bylo úplně stejný jako s tímhle mým rarachem a když se k tomu ještě přidá on, tak už nevím...Jako slyším i dost lidí, jak druhý dítko bylo andílek a všechno krásně zvládli, ale to se mně snad ani stát nemůže. Já jsem totiž nervák. Ten jsem teda byla vždycky, ale taky jsem byla taková vyrovnaná, spíš než křikem jsem vztek řešila ledovým klidem...ale co mám Zbyněčka, tak jsem jak přetlakovanej hrnec, stačí mi fakt cokoli a vyletím. Nesnáším se za to, mám pocit, že tohle je takový moje selhání. On to totiž ani tak neodnáší Zbynínek, jako všichni ostatní. Ještě že manžel je takovej jakej je, páč jinej chlap by se na takovou hysterku už vyprdl :-). No a do toho to jaro...ani nevím, možná mě to tak moc chytá i kvůli tomu, že jsem v těhu byla tak strašně moc klidná, šťastná, vyrovnaná...jenže to při druhým těhu budu dost těžko, protože už nikdy nebudu mít zodpovědnost jen sama za sebe.