taťkové..
Holky, chci se zeptat, jak trávíte spol. čas se svýma miminkama a taťkama.. Já mám pocit, že ten náš se nám vyhýbá, jak jen to jde..bohužel. :( Nejde o to, že by se nevěnoval malýmu, to ne, ale vezme si ho na procházku, ale SÁM. Jede na nákup-SÁM. Jede na zahradu něco si tam udělat- a zase sám, venčit psa-sám. Jelikož jsme se celkem nepohodli s jeho matkou, tak k ní chodí na návštěvy..jak jinak, taky sám. Min. víkend si potřeboval poroznášet reklamu ohl. podnikání, řekl, ať jedeme s ním-po dlouhé době. Jenže jsme se dopol. chytli, tak už se mi nechtělo. On na to- tak fajn, pojedu sám. Na druhý den jsem se dozvěděla, že jel s kámošem. Vůbec mu to nevadilo, že nás nechal doma, spíš to uvítal. Prostě mi zaobaleně řekl, že když jezdí všude sám, má to rychleji hotový, nikde se nemusí zdržovat, v obchodě si nakoupí, co chce a nikdo mu do toho nekafrá /já /. Mě se ale takhle žít nechce, je to fakt hrozný, aby jsme měli každý svoje zájmy a aktivity, neděláme v posl. době společnýho vůůbec nic. Návštěvy svých rodin si odbýváme každý sám, on u našich dlouho nevydrží, za půl hodiny se zdvihá ze židle, že už jedeme, tak tam radši jezdím sama :( Jeho matka mě nemusí a já ji, tak tam to nehrozí. Nedávno si potřeboval vyřídit něco v jiným městě, měl být pryč asi 2,5hod., tak jsem mu navrhla, že pojedeme s malým s ním a on mě prostě řekl, že NE !! Že pojede sám. Když jsem se urazila, tak mi za půl hodiny volal, ať teda jedem, ale to jsem už zase nechtěla já.. Jsem takový ten společenský a mazlivý typ, on je zase hodně odtažitý a "soukromník". Nevím, jestli jdou takový povahy vůbec k sobě.. :? Je takový, co se nám narodilo mimčo, bude mít rok, předtím to bylo o něco lepší. Nechci, aby nás vymezoval ze svýho života, ale když mu to vyčtu, tak jen "hysterčím" kvůli blbostem a nakonec mi řekl, ať už ho začnu konečně brát takovýho, jakej je.. :? Navíc má dvě zaměstnání, to mi samozřejmě nevadí, kdyyž je pryč pracovně, ale když už by mohl být s náma, tak stejně není.. Když je doma, tak je samozřejmě většinou na PC.
Tak nevím, jestli jsem vážně já ta hrozná, co to vidí tak tragicky, prý jsou všichni chlapi takoví....
Teď se to snaží napravit, co jsem mu to vyčetla / to už tu bylo ale několikrát / ale připadá mi to z jeho strany takový nucený, chtěla bych ,aby byl s náma rád doopravdy, ne proto, že to chci já.. Nevím proto, jak na něho, jestli se mu teda tak moc vnucuju, a mám hodit "zpátečku" a dělat si radši všechno sama, chodit ven jen s kámoškama a tak..prostě si žít víc svůj život.. V mojí pův. rodině ale nemyslitelný, mám skvělý rodiče, co se od sebe nehnou a všechno dělají spolu, asi mám "špatný" vzor...
Samozřejmě spolu moc nespíme, jak jsme ze všeho pořád rozladění, jak po něm "pořád něco chci, jak se mi pořád něco nelíbí", na dovolenou se mnou taky nepojede, prý si mám jet sama, malýho on pohlídá, prý je ještě moc malý.. Nevím, co si o tom všem myslet, jestli on už mě dávno nevyšachoval ze svýho života..
hele já vím, že to bude těžký, ale jak jsem to tak pročítala, tak ty si to i částečně děláš sama.
Pohádáte se a on ti pak zavolá, že teda jo a ty místo abys po tý nabízený ruce šáhla, oklepala se z tý hádky a šla za ním tak hraješ dál uraženou a už se ti nechce. Já to chápu že se ti nechce. Mě se kolikrát taky po hádce s přítelem nechce. Ale když už jeden udělá vstřícnej krok, ten druhej by ho měl následovat. Jinak to bude pořád dokola a za nedlouho to období vstřícných kroků skončí. On si řekne, ale co zavolám jí a stejně nepojede, tak co, to nemá cenu. A ty se pak budeš rozčilovat že už ti ani nezavolá.
Hlavně si spolu sedněte večer až dáš malýho spát otevři vínko a všechno mui v klidu řekni, ale myslím v klidu bez emocí. řekni mu vadí mi že nemáme nic společnýho žádnou aktivit. vždy podle mě nemůže být tak těžký aby se on domluvil se s vojí mamkou nebo ty s vaší na hlídání jednou za 14 dní na den a vy dva si spolu udělali výlet někam. nebo i s malý, je pěkně a spousta tras se dá zvládnout i skočárkem nebo podobně. Hlavně to chce iniciativu a nehrát si na uraženou, tím nic nedocílíš. halvně ne u chlapa samotáře. Já to mám doma taky.:) takže vím, že když chci něco dělat s ním tak za ním musím přijít a říct mu že mi chybí, a že bych ráda s ním třeba vyvolávlaa fotky v sobotu, nebo se šla porjít na chvilku nebo podobně. Ono co chalpovi neřekneš přímo to neví :)
In reply to Ahoj by Kulata kostka
dík za podnět, víš, já to ale zase beru tak, že když ho to samotnýho nenapadne, tak s náma asi prostě být nechce, je mu líp samotnýmu, tak to nechci lámat přesd koleno. Jo, máš pravdu a pak trucuju a asi si můžu i za něco sama. Jenže to beru podle sebe-když mi ěkdo chybí, tak se mu ozvu, napíšu, zavolám, něco navrhnu, ale od něho se toho málo kdy dočkám. Já nemám řidičák jako on, bydlíme na konci města, takže se někam dostat je pro mě horší, on si hupne do auta, a už je tam nebo onde.... Tak to beru jako samozřejmost, že mi nabídne, abych s ním někam jela, když vïdí, že tam věčně trčím s děckem sama.....Nëumím se vnucovat, vůbec. Nikdy jsem to neuměla, když jsem viděla, že o mě někdo nestojí, tak jsem se stáhla a hotovo..
Já to chápu, já jsem taky byla taková, ale postupně jsem se naučila, že o co si neřeknu to prostě nemám a u chlapů to platí dvojnásob. My ženský se umíme tak nějak vžít do situace druhých, ale chlapy to neumějí, prostě na to hlavu nemají no... takže prostě seber odvahu a řekni si že když to nemění on změníš to ty a zajdi za ním a klidně se vnucuj, je to přeci tvůj život tvoje rodina, tvůj vztah a on je tvůj manžel, nikdo jinej to za vás neudělá ani nevyřeší, když něco potřebuješ tak se hold ozvy ze začátku to možná bude nepříjemný, znám to, ale postupně si zvykneš a příjdeš na to že jsi spokojenější. Musíš být trochu "mrcha" z tvýho pohledu. když mu necháš moc volnosti vyplyne z toho jedno - on si bude užívat (a v nejhorším případě jendou odejde) a z tebe se stane zapšklaá protivná baba kterýá zanevře na všechno.
Tak seber a příště prostě řekni. Fajn já potřebuju do města taky, takže jedem všichni jako rodina, konec tečka. jsem člověk a mám svý potřeby nejenom ty. - ale všechno bez emocí nekřičet nehádat se, prostě to říct přirozeným způsobem ale zároveň tak aby bylo jasný že debata se nepřipouští :)
In reply to Já to chápu, já jsem taky by Kulata kostka
:qu: :one: chlapi jsou z Marsu a ženy z Venuše...hrát urženou je to nejhorší, co se může v takovýchto situacích dělat.Ale to přijde s věkem a zkušenostmi. (tím se nechci dotknout mladších :///: )
In reply to chlapi jsou z Marsu a by Ivka
no nevim jestli s věkem, (mě bude 22 za dva měsíce :) ) spíš bych řekla s uvědoměním si sebesama a s tím co člověk v životě chce. Jestli žít ve snu a v představě jak by to bylo krásné kdyby, a nebo žít tak aby to kdyby nastalo.
Dobrý je podle mě si na tohle přečíst "Proč muži lžou a ženy pláčou" a "Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách" to jsou knížky který jsme měli přečíst na psaychologii a musím říct že mi fakt otevřeli v mnoha ohledech oči.
In reply to no nevim jestli s věkem, by Kulata kostka
..máš asi pravdu v tom, co píšeš, měla bych si hájit víc svoje potřeby a moc to s ním nerozebírat, já vím...hůř se mi to ale bude dělat, než si to uvědomit. Já to prostě nechápu a hlava mi nebere, že takový věci musím někomu telit a prostě se připomínat, haló já jsem tady! Měl by to ksakru vědět! Já prostě VŽDYCKY myslím na to, jak by mu bylo, kdybych třeba nepřišla z pivka do půlnoci domů, jak by na mě čekal, proto jsem to nikdy neudělala! On skoro pokaždé, když někam jde. Jsou prostě věci, který nepochopím a jednat sním jak s méněcenným a všechno mu telit jen proto, že je chlap, no nevím.. Mám se v tomto ještě co učit, ikdyž jsem docela dost starší, než ty. Ale o věku to asi není. Já si totiž nedokážu představit, že může někdo uvažovat jinak než já, mít jiný myšlenkový pochody. Prostě-dovedu si představit, že trčíš doma, je ti tam smutno, pojeď se mnou...nebo-jdu do hospody, je po půlnoci, tak zavolám, napíšu, přijdu v tolik a v tolik.. A ne hrát ráno frajera a ještě být naštvaný, že si dovolím mu to vyčíst. Řeknu mu-doufám, že se ti ulevilo..a on-noo, to teda ulevilo. Ještě mě třeba provokuje. Já bych se třeba omluvila, promiň, trošku se to protáhlo, tak se nezlob a blá, blá...Nevím, asi jsem fakt blbá. Ale dík rozhodně za tvůj názor. Pa.
no to je asi to nejdůležitější pochopit že každej člověk je jinej a ať to tobě příjde sebelogičtější pro něj to tak být nemusí. ono řiká se a je to pravda: podle sebe soudím tebe, ale je dobré pokusit se na věci nahlížet i z druhé strany, pokusit se alespon o to. Člověk by neřekl koli mráčků najednou zmizí a kolikrát se člověk pěkne klepne do čela. Já jsem taky taková, která napíše, zavolá snaží se přijít na čas a pod. ale vim že taková jsem já a ostatní nejsou, nebo nemusejí být. Každej jsme nějakej, a to je jedině dobře, představ si jak by to na tom svtě vypadalo kdybychom byli všichni stejní a všichni dělali všechno stejně... :)
ahojky, nevím jestli ti pomohu, já mám doma workoholika, je programátor a u počítače sedá prakticky furt, sice pracovně ale furt. Aspon jednu společnou vycházku o víkendech jsem si musela vydupat, zas na druhou stranu jdu v sobotu s kámoškou na akci a druhej den můžu vyspávat, on jezdí na svoje akce přes léto s kámošema, já radši k našim s malým na koupák, pro mě je zas nemyslitelné že bysme byli furt spolu. já myslím že není špatné si od sebe občas odpočinout, ale ten tvůj chlap je zas až moc odtažitej no. Moji rodiče jezdí teda společně na dovči, chodí na oslavy, ale koníčky maj každý jiné a stačí jim že se sejnou večer v obýváku a pokecají o tom, tak nevím, holt jsme se naučila trávit čas s malým spíš sama ( je mu 14.měsíců) tatka se mu věnuje ale tak hodku před spaním, do města a na nákupy nás teda bere sebou, ale já nevím ono ti chlapi bez těch kámošů asi neumí existovat
Ahoj, já bych řekla, že jste prostě každý vyrostl v jiném prostředí. Teď jste ale vytvořili rodinu a spolu a musíte si vytvořit zvyky svoje. Takhle bych si o tom s ním zkusila v klidu promluvit. Prostě ty jsi zvyklý na tohle, já na tohle, tak udělejme kompromis. Může mít nějaké činnosti prostě sám pro sebe, ale taky byste se občas měli někam vypravit jako rodina. A to dle mýho platí i u rodičů. Sice se s jeho máti nemusíte, ale jednou za čas by sis tam klidně mohla sednou a hodinku vydržet, stejně jako tvůj chlap u vašich. Až bude vaše dítko větší, začne všechno tohle víc vnímat a bude ho to určitě mrzet. My jsme s manžou zrovna ten případ lidí, co se od sebe prakticky nehnou, teda hlavně já jsem asi taková přísavka a manžel mě tak bere :-). Třeba ale s kočárem s malým jezdil dřív taky každé odpoledne sám a mě s sebou nechtěl, že si chce prý odpočnout a ne probírat naše běžný věci. No bylo mi to líto, ale on se nakonec občas přemohl a vzal mě s nima a občas se přemůžu já a nechám je jít samotný. Do hospody chodíme občas společně, ale protože je problém s hlídáním, tak většinou jdeme každý zvlášť se svými kamarády. Nevadí mi to, ale musí to být vyvážený.
no já jsem taky zvědavá jak to bude vypadat u nás jak se malá narodí,ale naštěstí jsme oba střeštěnci co si ohromně rozumí,ale podle toho co tu čtu o vás tak to vázne hodně na komunikaci,každý chlap se cítí po porodu odstrčený a dává to hodně jasně najevo,ale když vám nepomůže si normálně sednout a probrat to třeba u kafe a v klidu si říct co každý máte na srdci pak to jedině zkusit řešit přes nějakou manželskou poradnu,není to ostuda,v americe se to děje dnes a denně,ale to chce fakt aby jste byli k sobě oba upřímní a pokud ten druhý to odmítá,možná otevře svůj problém v té poradně,protože už ho tam donutí si říct k tomu to svoje aby nevypadal že je bez názoru,mé mamce taky manželství ztroskotalo na špatné komunikaci,jelikož máti komunikovat a mluvit chtěla ale otec ne,ten se radši sebral a odešel aby se nic řešit nemuselo,a v tom je ta chyba,a do manželské poradny jít nechce ani jeden,prý že po tolika letech to nemá cenu,tak to podchyt už od začátku,vem to do svých rukou,protože jak se říká :jak si usteleš tak si taky lehneš,přeju ti hodně štěstí a síly
Víš, ono je to tím, že jste každý naprosto jiný... on nerad mluví a je spíš rád sám a asi není zvyklý být s rodinou (jak to mají jeho rodiče?) a ty jsi zase pravý opak...
Jinak bych se zeptala, jak to bylo předtím, než se vám narodilo dítě? Jak jste trávili čas? Co jste spolu dělali? Máte nějaké společné zájmy, co byste mohli dělat spolu? Třeba jezdit na kole, vzít vozík za kolo a vyrazit? Nebo procházky po horách, po lese? Něco jste přece museli mít společného, tak stačí se k tomu jen vrátit...
Jo a nejhorší je hrát si na uraženou, trucovat a podobně... tobě to stejně moc neuleví, jeho to jen utvrdí v tom, že nemá o ničem diskutovat nebo něco chtít, protože to bude stejně marné a vzhledem k budoucnosti je to klíč ke konci...
No a když nechce o ničem diskutovat, nauč se mu to napsat, co cítíš a co se ti nelíbí a jak by sis to naopak představovala... tak si to přečte v klidu třeba sám, bude mít čas o tom přemýšlet, případně se k tomu vrátit a ty u toho v podstatě udržíš emoce na uzdě a neřekneš tak něco, co by tě později mrzelo...
Nečekej, že bude on chodit s akčními nabídkami, vždyť je jedno, jestli s tím, co budete dělat o víkendu, přijde muž nebo žena... důležité je, aby to oba dva chtěli dělat a užili si třeba jen hezký den s malým venku... vztah se musí neustále udržovat a opečovávat, a určitě stojí za to pokusit se to nějak opravit... nečekej, že se on nějak radikálně změní, prostě je takový, jaký je a ty sis ho kvůli něčemu vybrala... tak vezmi velení do svých rukou a hlavně se nesmíš cítit ublížená tím, že on třeba nechce rozhodovat o programu, postav ho před hotovou věc, když nebude nějak nadšený, řekni, že to přece děláte kvůli synovi, aby viděl, že má bezva rodiče a abyste spolu trávili víc času jako rodina... mužům se většinou musí říkat jasně, stručně a jednoduchými větami, co po nich chceš a nedávat jim moc možností volby, spíš oznamovat (např. v sobotu je tam a tam akce, takže v deset hodin vyrazíme a zpátky se můžeme zastavit ještě tam a tam, bude to fajn... )
Ale hlavně od něj nečekej, že se ze samotáře stane veselý otevřený extrovert, povahu nezměníš, ani násilím, ani vyčítáním, ani vydíráním... ale můžeš zkusit změnit svůj náhled na něj, když pochopíš, že je takový, jaký je... a kdyby sis chtěla postěžovat nebo popovídat, poradit, tak klidně napiš... třeba najdeme nějaké schůdné řešení, jak na to všechno vyzrát... držím palce...
In reply to Víš, ono je to tím, že by Blue Jane
Blue Jane a děkuju za Tvůj hezký příspěvek.. Máš pravdu, že je to dost rozdílnou výchovou, jeho vychovávala matka sama, dalšího otce mu nikdy nepořídila, protže se bála jak to bude on snášet. Všechno bylo veskrze po jeho, ona ve všem ustupovala no a on si dělal víceméně co chtěl. Ne, že by byl nějaký parchant, to ne, jenže si dělal dost věci po svým, ona na něj byla časem krátká, tak už to asi nechala tak a přizpůsobit se musela ona. On si vypadl kdykoliv kamkoliv, nemusel doma nikdy hlásit kam jde a kdy se vrátí, neustále někde lítal a vyřizoval. Já pocházím z úplné rodiny, taťka a mamka bezva lidi, jak jsem psala výš, jsou pořád spolu doma a víceméně dělají všechno spolu. Zas až takhle bych to ale taky nemusela. Když se ale někam jelo, akupovat, něco vyřizovat a pod., tak jsem nikdy neviděla, že byl jel taťka sám, nebo s ní něco nezkonzultoval. Nám se ze začátku stávalo pořád, že on se sbalil, někam vyběhl, vůbec neřekne, kam a s kým jde, kdy se vrátí, ohnivá čára za zadkem, dalo mi dost práce vysvětlit mu, že je docela slušnost říct někomu, s kým žiju, že odcházím tam a tam.. Bral mě ze začátku hodně jako svou matku, že já tu budu pořád a on si vypadne jak a kdy se mu zlíbí a já tu budu pořád čekat. Když jsem šla někam já, měla jsem neustálý hovory kde jsem a kdy se vrátím. Dost jsme se kvůli tomu hádali, ale je to lepší. Myslím, že je docela fajn chlap, jen výchova jeho matky /nemám právo se tě na cokoliv ptát / udělala svoje. Mám jí docela za zlý, že tím, že si vždycky dělal co chtěl a byl doma šéfem mi docela zavařila..Nebo to není tak dávno, měli jsme návštěvu-jeho i můj kámoš, je to dokonce moje rodina. Potřebovali spolu něco vyřešit. Říkám mojemu-až to pořešíte, přijďte za mnou do obýváku, tak prý ano. Byli v ložnici asi hodinu, něco řešili. Až to měli hotový, tak se přesunuli do kuchyně a můj mi přibouchl dveře před nosem. Když jsem tam šla za něma, ať mi taky nalijou slivku, tak můj se na mě otočil a neochotně řekl-ty chceš taky?? No to mě fakt vytočilo a byla jsem dost nepříjemná, až návštěva odešla. On mi řekl, že zbytečně hysterčím, že to byla JEHO návštěva !! Mě to přijde neskutečný, aby se přede mnou zavíral s někým koho dobře znám a chtěla s ním pokecat, normálně ve třech.. :( Nevnucuju se mu takhle pořád, abys to takhle nepochopila, jen mě taklhe prostě občas odstrkuje a já se cítím jak blb! Nechci tě tím moc otravovat, jen si potřebuju vylít srdíčko.. :) Dík, pokud jsi dočetla až sem...pa.
Nejoblíbenější články
Zajímavé odkazy
Uživatelky s nejvíce příspěvky
Vaše fotografie
Ahojky,já bych to udělala půl na půl,jako to máme my-když je manžel v práci,chodím si po kamarádkách,na nákup,občas k našim,taky mám svůj život,ale když je doma z práce,snažíme se být doma taky-i kdyby jsme měli být zavření doma,což bylo v zimě dost časté,snažím se,aby jsme byli spolu.Jasně,že si taky jde zacvičit nebo občas na pivo,taky má právo jen na svůj čas,ale řekla bych,že spolu trávíme času dost.Mě to takhle vyhovuje a řekla bych,že manželovi taky.Ne vždy se to samozřejmě povede,někdy se vidíme více a někdy méně,ale všeobecně se dá říct,že jsme rodina.A za to jsem ráda.Myslím,že děláš chybu hlavně v tom,že zrovna,když se to snaží napravit a vyjít ti vstříc,tak v tom zase něco hledáš.Pokuď jsi vyslovila nějakou výtku a on se to snaží napravit,tak to nejspíš dělá proto,že mu na vás záleží.Jinak by se asi nesnažil,takže bych to nebrala tak,jestli je nebo není to vynucené,ale tak,že se snaží a to je moc dobře.Asi by to chtělo lepší komunikaci,domluvit se,stanovit si čas,který budete trávit spolu,aby jste nakonec nezjistili,že každý žijete sám.Zpočátku to bude možná trošku křečovité,ale zdá se mi to jako správná cesta.A jinak-zase trávit spolu všechen čas taky není OK,za chvilku by jste si lezli na nervy :)