Tatínkové - jak to máte vy
Ahoj holky, nedávno jsem sem psala ohledně mé poporodní depresi. Ta se už trochu zlepšila :-) Manžel se mnou zůstal celý měsíc doma a do práce jde až v listopadu. To mi hodně pomohlo. Jenže..... teď už mu to asi začíná lézt na mozek (on totiž nevydrží nic nedělat), takže od nás "utíká" ven, kde natírá domek na nářadí, terasu, dělá si auto......Vím, že bych mu tohle vyčítat neměla, ale já bych moc chtěla aby byl se mnou. A kvůli tomu začali menší dohady, který včera vyvrcholily tím, že jsme se šíleně (ale opravdu šíleně) pohádali kvůli naší malé Elišce. Ona je totiž hrozně moc hodná, ale poslední 2-3 dny brečí a brečí....vždycky když si jí vezmu k sobě, tak přestane, ale ono to nejde dělat pořád. No a on mi řekl, že jí má rád, rád si jí pochová a tak, ale že se z ní neposere vždycky když začně brečet, že si holt chvíli pobrečí, že by se z toho za chvíli zbláznil.....A že až začně chodit do práce a večer se vrátí, tak ať nepočítám s tím, že se bude celý zbytek dne točit jen kolem ní, že bude chtít mít taky čas si odpočinout a tak....Tak jsem z toho všeho taková nějaká přejetá...nevím, co si mám myslet. To mu jako vadíme? Vím, že miminko moc chtěl....nebo je to prostě všechno jen tím, že s námi je celý měsíc, a je to už na něj moc a začala ponorka??? Jinak mi se vším pomůže, uklidí, i o tu Elišku se stará hezky, ale já asi chci víc nebo co. Já se totiž v sobě nějak nevyznám.....když začně malá brečet, je fakt, že když jí chvíli nechám, tak sama přestane, ale.....
Nějak jsem se rozepsala, ani vlastně nevím, na co se vás chci zeptat. Snad jen, jestli necháváte miminka taky chvíli brečet, nebo k nim hned letíte, a názor na manžela a mě.
Moc vám všem děkuju a omlouvám se za tenhle román, ale člověku se trochu uleví, když to napíše.....
ahojky tak ja bych to moc neresila,tatka proste ujel je to pro nej taky velka zmena tak na to ma narok,chlapi tohle berou jinak a to ze by jste mu vadili si vubec nemyslim,naopak kdyz ti takhle krasne pomaha.......ja bych to presla a hadku uz bych s nim neresila :a:
ahojky, nezoufej, není to tím, že by neměl zájem, vždyť už jen to, že s váma zůstal svědčí o tom, že má zájem. Oni ti chlapi potřebujou dělat i nějakou jinou práci než se točit kolem mimča a u toho auta i natírání nebo co to dělá si prakticky odpočine. A taky má pravdu v tom, že až začne chodit do práce, tak má právo na odpočinek, tím nechci říct, že by neměl udělalat vůbec nic, ale odpočívat po práci potřebuje. Dej mu prostor, netlač na něj a vše bude v pohodě.
hojky, vubec nezoufej, manza bude zas v poho. asi je toho na nej taky dost byt mesic doma. ja vim jak u nas, pritel ma dva dny volna a uz ho svedi ruce a je nervozni. urcite muzes chvilku malou nechat poplakat at pak nejsi otrokem ale ne zas do umoru.
az ti zase pritel zacne chodit do prace tak budes muset byt tolerantni a pochopit ze toho ma v praci treba dost a je z prace unaveny, obcas bude treba i protivny. chlapi jsou takovi promenlivi. je to tak asi vsude. drzim palecky a hlavne pevne nervy :k:
Pavla, Ivo a Domisek
ti děkuju. Já bych ho totiž asi chtěla jen pro sebe. Dřív jsem přeci jen chodila do práce a tak, a teď jsem uvázaná s malou doma, takže mi to asi leze na mozek. Víš, co je nejhorší? Ze i když mám naší Elinku hrooozně ráda, občas bych moc chtěla můj život zpátky.........Hrozně se za to stydím, až teď poprvé jsem to řekla takhle na rovinu.....Tak možná jsem ta špatná já....
Z hadky si vubec nic nedelej. Proste je toho na nej moc. Chlap neni stavenej na to aby nas opecovaval, nejakou dobu to sice vydrzi, ale ne na dlouho. Je to bezvadej chlap, kdyz s tebou zustal tak dlouho doma. Oni se na vsechno divaji uplne jinak nez my.
A vubec se nestyd za to, ze si obcas reknes, ze bys chtela svuj starej zivot zpatky.....je to normalni, ses vycerpana, nervozni, nastvana na celej svet a v tu chvili mas pocit, ze driv bylo lip, ale pak se na tebe Eli usmeje a urcite hned zmenis nazor ;) Ja sice nemam mimi, ale prozivame uz nejaky mesic s pritelem krusne chvile a ja si taky obcas reknu, ze bez nej mi bylo lip, ale vecer si lehne do postele a ja muzu usinat s hlavou na jeho rameni a vim, ze to neni pravda ;)
Hlavu vzhuru....bude lip!
ale nejsi spatna, je to tou poporodni depresi a ne jen tim, nekdy je toho proste na nas hodne jak treba placou a nevime jak jim v tu chvili pomoct. ja taky strasne jsem zavisla na priteli. hodne me mrzelo treba kdyz si ho nechtel pochovat protoze byl unaveny z prace ale kdyz se nad tim zamyslim tak nemuzu byt tak narocna. musime se nad tim holt povznest kdyz se neco takoveho deje. ale neboj ja taky obcas po milackovi stekam jen tak bezduvodne protoze je maly treba protivny a nemam naladu a potrebuju si to vybit a pritom strasne nechci se s nim hadat ale v tu chvili to proste nedavam. jeste ze mam tak chapaveho pritele. a to je tak i s nim vim ze je zlaty ale nekdy me taky umi nasrat. :-D
Pavla, Ivo a Domisek
Nejoblíbenější články
Zajímavé odkazy
Uživatelky s nejvíce příspěvky
Vaše fotografie
Ahojky, na úvod bych chtěla napsat, že po porodu se v těle děje takových věcí, že to zamává s každým a pokud jsi trpěla nebo stále trpíš poporodní depresí, tak to srovnávání pro tebe musí být těžší. Vím, jak hormony mlátily se mnou a trvalo to to šestinedělí a pak se to upravilo a úplně se to srovnalo v době, kdy jsem přestala kojit (to bylo, když bylo malé 2 měsíce) a od té doby si zase připadám stejně jako dřív, ale do té doby...vše mě rozčilovalo, rozbrečelo, pak eufórie nadšení, prostě jak na houpačce.
K tvému prvnímu dotazu - ano, nechávám malou brečet a čekám, co se z toho vyvrbí, někdy si jen tak fňukne a skončí a někdy, když jí fakt něco je, tak to vygraduje a to už jdu. Mám akamrádku, co běží hned, když jí malej kníkne a tak se pomalu, ale jistě stává jeho otrokem, už jí i paní na plavání říkala, že si tím na sebe plete bič. Co se týče tebe a manžela, prostě chlapi jsou jiní, s nima hormny nemlátí. A je super, že ti pomáhá, uklidí a tak, mně ze začátku nepomáhal (ani teď ne) a o malou se víc začal zajímat tak ve 3 měsíci, kdy se začala na něj smát a víc přítomně koukala a sám se mi přiznal, že si s ní nechce hrát, protože není zábavná, že jen leží a čučí. A teď, když už je akční, tak s ní blbne a povídá si s ní, hraje a tak, přebaluje, krmí. Prostě se změnil. A co se týče postoje a nálad tvého muže, tak přeci jen, když je s vámi doma už měsíc a k tomu, tvoje deprese, za prvné, není na to zvyklý a za druhé s tím neumí pracovat, tak je toho na něj taky moc. Neboj, se to zpraví, ale je potřeba taky o tom mluvit.