Tak už jsem zpátky z laparoskopie a hysterektoskopie v Bulovce - je to dlouhé

Před hodinou jsem kóóónečně prchla z nemocnice. Jupí! :one:

Šla jsem do nemocnice 17.9.2008, vůbec se mi tam nechtělo. Ale naštěstí jak Bulovka působí blbě na gynekologicko-porodnické ambulanci (chovají se k Vám jako číslo ze stáda), tak nahoře to bylo mnohem příjemnější. :one: Ale od začátku:
Přišla jsem dolu na ambulanci u okynka byla velká fronta, ale šla až neuvěřitelně rychle. Úplně jsem čučela. :-) Sebrali mi tam občanku, že si mě najdou a dají mi ji. Tak jsem si šla sednout do čekárny, skoro každý na mě koukal, že mám s sebou tašku a ostatní nic. Za chvilenku si mě zavolali, hned jako první. Úplně bez čekání. :one: Sestřička, že se mnou vypapíruje, co je potřeba. Otevřela složku a divila se, že nemám vůbec žádné podepsané souhlasy s operací a pod. Měli mi je dát na indikaci týden předtím nej doktoři. Přesně ti, díky kterým jsem se cítila jako jeden dobytek ze stáda. Maličko zapomenuli na všechny papíry. Tak jsem sestře řekla, že si je všechny přečtu než je podepíšu. Chudák sestřička, snesla mi jich tam asi 6 A4, tak jsem četla, paní zatím vypisovala mojí složku. Povedlo se všechno a dala mi to, ať jdu s tím ještě do dalších dveří, že mi tam napíšou neschopenku... Tam mě starší dáma vzala ihned, byla milá, na co jsem se ptala, vše mi řekla. No a pak mě poslala na oddělení nahoru do 3. patra. Tak jsem tam dohledala sestřičky na gynekologickém odd. Jsou úplně na konci chodby, aby byly hned u JIPky. Starší milá sestřička mě přijala, ukázala mi kde mám pokoj/postel, řekla mi co mám druhý den čekat před operací a co už ten den nesmím od kdy. Byly jsme na pokoji 3. Říkala nám to všem v pokoji, byla u nás asi hodinu. Úplně všecko nám řekla a vysvětlila.
Prý nás čeká cévkování a čípky na úplné vyprázdnění, ať při operaci mají co nejvíc místa v bříšku. Taky kanylka do žíly kvůli infuzím a až se proberu, budu mít hadičku z břicha, aby se mi rána líp čistila a bylo mi brzo dobře. Dělávají se prý 3 až 4 vpichy do bříška. Od půlnoci nesmím pít a od poledne nesmím jíst. (šla jsem první na řadu druhý den) Zbytek dne jsme se všechny tři strašně bály a moc příjemně si povídaly.
Druhý den ráno, teploměr každé, došla jsem se ještě vysprchovat. Říkala jsem si, že to se mi pár dní asi nepovede a bylo to příjemné, maličko jsem se u toho uvolnila. Pak jsem si zalezla do pelíšku do teplíčka a zase jsme si chvilku povídaly, pak přišla sestři a dala mi „náladovku“ – injekci. Pak už jsem nemohla z postele, abych sebou nesekla někde. Ale sotva odešla ani jsme se nedali zase pořádně do povídání a už pro mě přišel pán. Bylo mu tak 45, středně kudrnaté vlasy, pořád si ze mě dělal srandu a říkal mi Žigulíku. Tak jsem mu řekla, že mi tak říkal jen pán v autoškole a už si mě vezl i s postelí. Ještě jsem zamávala holkám na pokoji a řekla ahojte a už zavřel a šněroval si to se mnou k výtahu. Jeli jsme o patro níž. Zaparkoval v předsálí a prý mi udělá striptýz – převlékl se do věcí na sál, dal mi vybrat jestli chci čepici na vlasy bílou, modrou a nebo růžovou. Tak růžovou. Nandal mi jí a já si tam pozastrkávala vlasy, alespoň mě nekousaly do krku. Tak se divil, řekla jsem mu, že od doby, co na nich mám trvalou, tak mě koušou. A už mě vezl do sálu. Prdlajs jsem viděla, tak jsem zaklonila hlavu, ať vidím kde kdo je, všechny jsem je pozdravila. Asi to nečekali, pak mi řekl, ať si přelezu na operační stůl. Sebral mi deku a prej ať si bradou držím hadr na sobě, ať nejsem nahá. Bylo mi to úplně putna. :-) Sedla jsem si. Teda vůbec jsem si nebyla jistá, že se udržím na čtyřech, ale povedlo se. Jsem holka šikovná. :-) Tak jsem si sedla na operační stůl a blesklo mi tou mojí už zpomalenou hlavou, že je to nějaký krátký stůl, asi jako opěradlo od křesla. Pak mi řekl, ať si lehnu níž, jako u gynekologa. OK, tak mi to docvaklo. :one: Srovnal mi nohy a „podnožky“ pod stehny. Dal na mě zase ten „hadr“ – látku zelenou. Přidělal mi nohy suchým zipem. Byla jsem ráda, konečně jsem si nepřipadala, že spadnu. :-) Pak mi dal zarážku nad pravé rameno, polštář pod hlavu a opěrátko na ruku, navlíknul mi tlakoměr na tu ruku a taky mi jí chytil suchým zipem. Pak mi dal zarážku nad druhé rameno a srovnal mi levou ruku vedle mě pod látku stolu, kterou pro mě záhadným způsobem protáhnul pode mnou. Pak takovou jako brázdičku před bradu. A já povídám, že náhubek nepotřebuju, že budu uspaná, že je nepokoušu. (Teda, chudáci, já mlela hovadiny.) Ale byl supr, dělal si ze mě srandu. Teďka zpětně jsem za to moc ráda, uvolnil mě, že jsem se nebála. Pak se mi představil anesteziolog a dal mi nad čumák masku s kyslíkem a jedna doktorka už mi dala do žíly uspávačku. Teda kdybyste mě viděli. Rozjížděly se mi oči, ale brutální šilhání, soustředila jsem se ať vůbec něco vidím, ale stihla jsem si oči srovnat jen jednou, pak se mi rozjely podruhé a už jsem spala úplně.

Pak nic. :s:

A pak jsem se vzbudila na JIPce. Všechno mi bylo jedno. Jen jsem koukla rovně (nad sebe) a vidím kapačku. A zase jsem usnula. Cítila jsem jen tupou bolest, ani jsem se ještě nedovedla pohnout, nic. Tak jsem zase spala. Pak jsem se zbudila. To už jsem si bolest uvědomovala, ale furt ne moc. Přišla sestři a dala mi injekci proti bolesti. Pak zase spánek a večer, to už byla tma, jsem se probrala, pořád nad sebou kapačku s čímsi průhledným. Zjistila jsem, že jsem připojená na EKG i tlakoměr. Měla jsem jen 80 na 55 tlak, takže bída, nízký. Potom jsem pospávala a dostávala injekce na bolest a ředění krve, kvůli žílám na nohách. Neměla jsem vůbec chuť se na sebe podívat co všechno mi provedli. Bolelo mě břicho a spodek od spodu až nad pupík, motala se mi hlava a malilinko na zvracení. Zase spánek. Po dalším probuzení jsem dostala další injekci, to už mi sestřička říkala, ať se snažím, že se musím sama překulit na bok, ať mi dá injekci do zadečku. Nakonec mi musela pomoct. Ještě jsem nebyla schopná. Potom zase spánek. Každým probuzením to bylo o píď lepší, sice ze začátku bolestivější, ale zato jsem se dovedla víc „hýbat“ na posteli. Už se mi povedlo se překulit na bok, byla jsem ráda. Sestři mi řekla, ať se vrtím co nejvíc v posteli. No, pak mě vzbudilo to, že se mi chce čůrat. Sestřička mi řekla, jak se mám po svých rukách „vyšplhat“ z lehu do sedu a chytala mě, ať se nepřevrátím z postele. :-) Ale vyručkovala jsem sice pomalu a bolestivě, ale dobře. Pak jsem měla houpat nohama, aby si moje tělo zvyklo, že už neleží, ať neomdlívám. Jenže houpejte nohama na posteli, když se Vám moc chce čůrat. Pak mi řekla, že mám tu hadičku z břicha a na konci je nádobka 500 ml, že si jí mám vytáhnout nahoru ze země po tý hadičce. (Vypadalo to hnusně, modrá barva po dně nádobky a v hadičce krev.) Chytla mě pod paží a pomalu vedla na záchod, který byl tak 3 metry od mé postele. Jé, úleva. Pak jsem přemýšlela jestli dovedu vstát a neomdlít, tak jsem se utřela, vytáhla jsem zase tu nádobku ze země mě do ruky, vstala, otočila, spláchla, srovnala si andělíčka na sobě. Teda, ani si nedovedete představit, co to může dát práce a soustředění neusnout a rozdýchat omdlívání. Sestřička stála za dveřmi a jak jsem spláchla, otevřela a už mě držela pod paží a jdeme. Pořád na mě mluvila, asi viděla, že to mám jen tak tak omdlít. A už jsem zase v posteli. Spánek. Pak mě zase vzbudilo, že se mi chce čůrat. Prvně říkala, že podruhý může jít už každá sama. Tak jsem tam došla podle návodu jako minule. :-) Sedla jsem si a začalo se mi maličko špatně dýchat, jako na zvracení, ale říkala jsem si, max se tu vyblinkám do koše na vložky, co stál u mého kolena. Tak jsem se celkem spokojeně vyčůrala. Ale to už se mi postupně víc a víc špatně dýchalo. Tak jsem otevřela dveře, vzduch nepomohl, začala jsem hledat zvonek na sestru. Na wc u JIPky není. A na normálním pokoji byl. :n: Divné. Tak co mi zbývá. Zavolat jsem schopná nebyla. Tak jsem vstala, opřela se o stěnu a že dojdu o metr dál, tam byl zvonek u umyvadla na sestřičky. Jenže to už se mi nepovedlo. Jen jsem stihla spláchnout. Pak jsem omdlela. Probrala jsem se na zemi jako paragraf napasovaná na zádech mezi wc, košem na vložky a nohy mi držely dvě sestřičky nahoru. Jen jsem cítila, jak mě popotahují k nim. (Řekla jsem si, že mě asi potáhnou až do postele. Teda mě to „přemejšlelo“, takový hovadiny myslet vážně :s: ) Jen mě popotáhly, ať tam nejsem jak paragraf. Když jsem otevřela oči, tak už se mě ptaly jestli mě něco nebolí, nechce se mi zvracet… (V tuhle dobu jsem si říkala, že by mi nemusely čučet mezi nohy, ale je mi to jedno.) Flákla jsem se hlavou o stěnu a podlahu, to jsem cítila hned. Pak jsem si uvědomila rameno otlučený o wc ještě. Tak ať se zvednu jako z postele, řekla jsem jim, ať odendají ten koš, že se nemám kam překulit. Jedna sestřička říkala, že se jí to sešlo, akorát jí tam přivezl takovej krásnej zřízenec jednu paní po císařským řezu a parkoval jí s postelí a já do toho. Tak jsem vstala, jedna sestři zavolala doho pěkného zřízence (blond dlouhé vlasy do culíku a modré oči, svalnatý asi 170 cm) ať mě odvede do postele. Chytil mě fakt pevně, ale příjemně. A už jsem zase spala v pelechu. Průběžně mě budil ten pípací přístroj na EKG, ale to už ho měla „sousedka“, kterou ve 4 ráno přivezli po císaři taky. Ráno zase wc se sestřičkou, ale už bez omdlení. Supr. Pomaličku se mi zvedal tlak konečně. Taky přišla rehabilitační sestra a cvičily jsme všechny, který byly při vědomí na posteli s kotníkama a kolenama, ať nemáme problémy se žílami. Vyzuzala jsem na jedné sestře pár piškotů a čaj. Konečně něco k jídlu. To začala budit „sousedka“ po císaři kde má dítě a jestli je zdravé a ať jí ho ukážou a co má… Doktor jí řekl, že má holčičku, je zdravá. Prý čekali, že malou budou muset resuscitovat a jen stačilo jí plácnout po zadečku, že je moc šikovná. To už jsem měla slzy v očích a všimla si mě sestřička a už se vyptávala jestli neomdlím, nebudu zvracet, nechci něco na bolest, co mi je, tak pak pochopila, že já jsem jen snažilka, která je v nemocnici kvůli tomu „nemiminku“, tak mě nechala a odešla.
Pak mě hned odstěhovali na normální pokoj. Byly tam dvě holky, co čekaly na operaci, jak jsem přijela, jedné píchly „náladovku“. Byly hodně ukecané a já byla přitlumená a ospalá, tak jsem pospávala. Jedna druhý četla článek o medvědech z časopisu, pak jednu odvezl zřízenec a s druhou jsem si povídala, co jsem měla sil. Říkala jsem si, že ji nemůžu nechat přemýšlet, že je vyklepaná před operací. Tak jsme drbaly a pak zase přišla sestři a dala náladovku i té poslední, ještě jí pomohla se navlíknout do stahovacích punčoch a jela taky. Ani nezavřeli dveře a už dávali do pokoje, kde jsem byla jednu 65-letou pani, spala. Tak fajn, už můžu taky spát. A v tu ránu jsem vytuhla. Vzbudilo mě zase až to, že se mi chtělo čůrat. Tak jak to bylo na JIPce, došla jsem na wc. Moc dobře mi nebylo, tak už jsem pro jistotu zkoumala kde je zvonek na sestry. Byl na záchodě, dobrý. Ale neomdlela jsem, došla jsem zpět do pelíšku. Hurá! Povedlo se mi samotný jít někam a neomdlít. :one:
Pak už to bylo každým dalším probuzením o mnoho lepší, bříško míň bolelo a mohla jsem pohodlněji ležet, dostávala jsem postupně hutnější jídlo. Já pořád něco zuzala, že mám hlad. :s: Ta paní na pokoji se mnou byla hrozně ukecaná a časem mě to i už otravovalo, že jsem chtěla spát a ona pořád mlela, svítila a zase mlela. Mluvila hodně nahlas, protože už pořádně neslyšela. Poslední den jsem jí už měla plný zuby. Bolela mě z ní hlava. Předposlední den mi doktor vytáhl tu hadičku z břicha. Nebolelo to, ale bylo to nepříjemné. Cítila jsem malý podtlak a pocit jako když mi tím břichem leze had. Hadička měla tak 15 cm ve mně. Hrůůůůůůza to vidět, ale supr pocit, když je to venku. Jinak cévku mi zavedli i vyndali na sále. Byla jsem naplněná i tím CO2 a nic mě z toho nebolelo ani maličko, hlavou dolů mě taky operovali a nic a v krku mě bolelo tak 4 hodiny, víc ne.

Celkově mám dvě díry na bříšku + bouli na hlavě. :s: Není to tak hrozný jak to vypadá.