tak nějak se mi vrátily vzpomínky z dne mého porodu,jetsli někdo chcete a neznáte jej tak si to přečtěte,ale nemusíte ;-)

můj velký den byl 6.2.2008 ráno jsem zapnula PC s tím že se podívám co že je tady nového,na desátou jsme měli vyrazit na pásy do nemocnice,začala jsem pociťovat kontrakce,ale ty jsem měla už něco přes dva měsíce,ale tyhle byli opravdu jiné(citlivější)volala jsem manželovi do práce vlastně jsem mu poslala meila(Juráškovi se chce asi na svět,ale uvidíme v nemocnici) a on hned volal,jak se cítím,ale já už dobře věděla že to bude ono,tak jsem mu řekla že to tady je,ale že to vydržím,ale manžel si to nemyslel tak za mnou letěl domů a ejhle uklouznul na náledí a domů dolezl po čtyřech, no a scháněli jsme auto pro dva(měla jsem na něj hroznej vztek,protože to měl být náš velký den a on do toho zatahuje třetí,cizí osobu)přijeli jsme do varů do nemocnice a já si to namířila do porodnice a manžel na chirurgii,tam mně dali na pásy a naměřily kontrakce,ale ty jsem měla pokaždé a dokonce byli pravdidelné,ale tentokrát jsem byla i otevřená na 4cm.Šla jsem zdělit manželovi že se připraví že dneska z něj bude TÁTA,toliko se na to těšil a v tu chvíli byl úpně mimoň,odvedli mně rovnou na porodní sál,manžel tam byl semnou i když jsem ho tam nechtěla,nebo jsem spíše nabyla připravená na to jestli jo nebo né,vtipkovali jsme a já cítila kontrakce docela i pravidelně ale po dvou porodech jsem věděla že to není ono.Ve 13.00 přišla sestra mně a malího změřit na přístrojích a řekla mi že se to nehnulo že jsem pořád jen na 4 cm jako na příjmu,chodila jsem do sprchy,tam mi bylo celkem fajn,sestry prý chodí kontrolovat po dvou hodinách i když u více rodiček mi to přijde jako nasmysl protože tělo pracuje mnohem rychleji,po půl třetí jsem šla zase do sprchy,kontrakce mi přišli jako by ani nekončily a ani nezačali,byli prostě pořád,zpátky mně už manžel musel podepřít,bylo zhruba za pět tři a přišla sestra a potom děvčata to vzalo rychlý spád,řekla jsem jí že mám pocit na tlačení,tak mi s klidem řekla::tak se na to podíváme::sáhla do mně a vyděla jsem zvláštní výraz v jejích očí,byl chaotický a nechápavý(byla jsem otevřená na 8 cm),vedle procházel doktor který se chystal k jedné mamině co tam rodila se mnou,ale sestra ho chytla za ruku a vyděšeně mu říká::tady pane doktore:::jenom jsem viděla jak sestra připravuje podpěrku na nohy a doktor připravoval tu druhou,mezi tím mi říkal hlavně netlačte mamino,ale já mu jen řekla že už tlačím,holky přísáhám docvakl ty podpěrky a ruce už strkal k otvoru kde už na něj čekala hlavička mého Juráška,připadala jsem si jako šampaňský kterýmu chceš udržet špunt když už je skoro otevřené,malej pohlédl na tento svět v 15.03 a to se to tam připravovalo v 15.00,vážil 2750gramů a měřil 48 cm,jsme dokonalé že umíme v sobě nosit ten uzlíček štěstí a nechat ho tam zrát až do své dokonalosti,jedním pohledem lze zjistit že má vše co má mít,jeden pohled a víte že se dá milovat mnohem víc než jste dosud milovala,jeden pohled a víte že by jste za ten uzlík obětovala svůj život,jeden pohled a víte že je to kus vašeho já,jeden pohled který je ničím nesrovnatelný,všechny tyto pocity jsem měla a měla jsem i slzy a byly to slzy štěstí a dojetí.Přeju každému to samé protože se to nedá ničím nahradit,děti jsou dar,nevěřím v zázraky ale tohle zázrak je.tak a to je vše přátelé,dalo by se o pocitech psát pořád dokola a dokola s manželem se často vracíme ke dni porodu,byl tam semnou,byl perfektní,nikdy jsem ho neviděla plakat ale tam plakal,jeho první věta byla TAK JÁ UŽ JSEM DOOPRAVDY TÁTA.