Syndrom vyhoření?

12.05.2011

Ahojda holčiny, dlouho jsem se neozvala, většinu z vás už ani neznám. Snažíme se s manželem o mimi už více než tři roky, všechna vyšetření vyšla buď v naprostém pořádku, nebo „nic hrozného, co by nám bránilo v těhotenství“. Přesto se pořád nedaří, největším „úspěchem“ bylo mimoděložní těhotenství po našem prvním embryotransferu. Z toho jsem se nakonec vylízala bez nejmenšího zásahu, tělo si poradilo samo. Měla jsem měsíc počkat a přijít na kontrolu. Vše je v naprostém pořádku, tělo šlape jako hodinky a proto jsem se měla s doktorem domluvit na dalším pokusu – kryoembryotranseru. Jenže ouha. Nějak jsem se blokla nebo co a vůbec se mi do ničeho nechce. Najednou jsem si uvědomila, že se nechci vzdát všeho toho pohodlí, které mám, že už najednou nejsem připravena a ochotna dítěti přizpůsobovat svůj život, v noci vstávat, být s ním v dobrém i ve zlém, zkrátka měnit svůj život. Na tohle všechno jsem byla připravena před rokem, dvěma, třema. Ale najednou prostě ne. Připadám si, jako bych si přála nějakou věc, kterou mi nedali a vytasili se s ní s ukrutným zpoždením a já už o ní nemám zájem. Rozhodně nechci dítě přirovnávat k věci, jen chci vysvětlit, jak se cítím. Bojím se, že jakmile najdu // na testu, tak si řeknu: „A co jako? Teď se z toho mám jako zbláznit, jo?“ Věřím, že časem hormony zařídí, že se budu na mimi těšit a milovat ho, jenže byly doby, kdy jsem se na tyhle všechny věci těšila, byla na ně připravená a ochotná se všeho vzdát ve prospěch miminka. Ten pocit už teď nemám. Může to být něco jako syndrom vyhoření? Nejsem už opravdu případ pro psychiatra? Měla jste to tak některá? Doufám, že si mě někdo nenajde podle IP adresy a nezazvoní se svěrací kazajkou v ruce…

potom co máš za sebou se není co divit , taky mám v povaze ,že když něco chci snažím se a nedostanu to ,házím na to bobek :-) a možná je to dobře , člověk si tak trochu vygumuje mozek a může zase začít s čistým listem jak se říká .Nikde není psáno ,že jak to cítíš teď tak už to bude pořád , je to jen obrana těla aby si zachovalo zdravý rozum , jinak by se člověk asi fakt zbláznil .Nevím jestli tě tlačí čas , pokud ano nebránila bych se podstoupení dalšího pokusu ,ale brala bych to spíš jako očkování proti chřipce :-) a pokud tě čas nikam nežene , klidně to na pár měsíců ulož k ledu ,je léto dej nějakou dovču a vyloženě sobecky si to užij :h: :€s€:

Ahojky Nadenko,
my se snažili o mimi 3,5roku - jak víš. Povedla se druha IUI ale taky sem do ni uz jit nechtela,proste sem si rikala ze to stejne nevyjde atd atd ... a rekla sem si ze na IVF nepujdu, ze se to musi jendou povest a ze na to prdim...a bummm ja byla ta nejstastnejsi a verim ze az uvidis ty // tak budeš taky :-)))

Ahoj Naděnko,
úplně vím, jak se cítíš. Neboj, vše bude dobrý a když uvidíš //, tak se určitě zaraduješ a vše bude v pořádku. Já mám teď dá se říct stejný myšlenky :-(. Říkám si, co bude, jak to bude atd.... No ale jak říkám, nějak bude, určitě bude dobře.... Takže posílám trochu sil a snad bude vše lepší.... Ráďa

Ahojky, já si tě pamatuju. Noooooooooooooo, je to těžké..... Já si myslím, že se tak nějak tvoje tělo a mysl brání, prostě spustilo jakousi ochranu. Nevím, jak to napsat......Někdo začne smutnit, vyčítat si něco, při pohledu na mimčo bulí a ty jsi to vzala z druhé strany, prostě jsi hodila blok, že už tě mimčo přešlo. No snad to trochu pochopíš, jak to myslím :) . Já jsem na Domču čekala 4 roky, IVF mi vyšlo napoprvé.
Já bych psychologa taky nezavrhovala, každopádně to chce asi čas. Držím palce, ať se rozhodneš pro mimi, nebo pro opak. Věř, že se miminka jednou dočkáš a za sebe říkám, že ta mateřská láska je teda pecka. :k:

Ahojky beruško, přesně vím o čem píšeš, taky si říkám jestli vůbec do toho jít Hanička už je soběstačná a máme se znovu pouštět do toho "blázince" s miminkem? Ale vždy se ve mě ozve další hlas a jdu do toho :k: . Myslím že to chce čas a určitě nejsi na psychiatra, ale možná promluvit se s psychologem nebo nějakým psychoterapeutem by ničemu neuškodilo. Vyjasníš si spoustu věcí, vím o čem mluvím. A třeba to že se ti do ničeho nechce prospěje, pustíš to z hlavy a budeš se třeba divit nad těma // a nemyslím že by si řekla a teď už nechci byla by si šťastná jako blecha to mi věř :s:
Přeju hodně sil :c:
já si jedu v pondělí do Arlety pro léky budu 24 den a pak už jen počkat na to až dorazí :spid: a už se těším že si odpočnu a vypadnu z práce, i kdyby to nevyšlo hledám na tom to pozitivní Jana

Ahojky,
neboj se to bude dobrý ;) , myslím že jakmile by tam byly ty 2 čárky tak by tě ten syndrom přešel :s: . Já jsem s přítelem od 17 let, a byli jen školy, žádný peníze, žádný dovolený nic a mysleli sme že jak začnem pracovat tak si budem užívat a dítě sme plánovali po 30. V 25 jsem začala mít gyn problémy a doporučili mi otěhotnět. Tzn. žádný biologický hodiny nebo přirozená touha... Prostě sme si řekli dem do toho a uvidíme :s: . A těma // čárkama se nám absolutně změnil svět, ale k lepšímu a žádný zmeškaný dovolený ( s mimi de taky, ale už to asi nebude o relaxaci ale o stejnech starostech jak doma :P ) a užívání si toho klidu nám nevadí, to dítě Ti to plně vynahradí :cc): :§) :!k: :^O^: :$}: . :a:

Těhotenská kalkulačka

Lunární kalendář pro určení pohlaví dítěte

Uživatelky s nejvíce příspěvky

Vaše fotografie

nevim
Můžu to brát jako pozitivní?
Adopce

Ovulační kalkulačka