separační krize nebo mamánek??? mám ho furt za zadkem ..

Ahoj, je to úplně normální a v tomhle věku se objevuje poprvé. My jsme si tím, taky prošli, ale ne tak dramaticky. Malá je od malá zvykla na lidi a děti a tudíž vyváděla jen při mým nebo manželovým odchodu. Já se o to trošku více zajímala a dočetla se, že si dítě musí zvyknout na to, že rodič prostě někdy ztratí z obzoru a přijít na to, že se vždy ovšem vrací. Takže jsme to tak s malou dělali, normálně jsem odcházela, na záchod, pro prádlo, zajistila si hlídání a odešla z domů a trvalo to pár týdnů, ale zvykla si. Taky je ovšem každé dítě jiné a některé jsou citlivější a chce to pomalu a některé si nezvyknout vůbec. My máme asi štěstí, že naše malá je hrozně ráda ve společnosti lidí. Má 22 měsíců a nemá problém být s nikým.
S tím reagováním na děti bych doporučila pomalu zvykat. Chodit mezi děti a vysvětlovat mu, že je to fajn a ok. Sama se zapojit s cizíma dětma do hry a komunikovat s nima. U nás to funguje tak, že když se malá něčeho bojí, tak ji ukážu a vysvětlím, že není třeba a všechno je v pořádku. Děti se učí tím, že sleduji hodně rodiče a jejich reakce na různé věci. Ale je fakt, že některé děti citlivě reagují na emoce a srovnají si to v hlavičce až později. Malá vždycky plakala, když slyšela nebo viděla někoho plakat a teď už ví, že je to normální a jen řekne, že mimi, chlapeček pláče.

je to úúúplně normální. Já mám malého také pořád za zadkem, nebo spíš na noze :s: , vždy za mnou doleze po čtyřech a začne se lozit na mojí nohu, at ho zvednu, klíště no :!k: , trpělivost, maminko , ono je to přejde :a:

separační krize se objevuje nejčastěji mezi 8-10. měsícem,takže to máte akorát .) Viděla bych to právě na ní.chce to obrnit se trpělivostí,je to náročné období,ale pro dítě je to naprosto neocenitelný skok ve vývoji-objevuje se strach z cizích lidí,cizích míst,potřeba být stále s nejbližší osobou,začíná se učit sociálním vztahům )poznává kdo je kdo a jak je důležitý :)) u někoho trvá pár týdnů,u někoho měsíce,je to hodně individuální a záleží taky na povaze dítěte.já jednu dobu vařila s malým řvoucím a přilepeným mi na nohy :) Ale přejde to a bude líp :) je vidět,že tvé dítě bude patřit k těm opatrnějším,což není tak úplně špatné.Teď je přecitlivělý a nejslepším lékem je ho vždycky,když to potřebuje nebo se vyleká,ujistit ho,že jsi tam s ním a nic se neděje.Určitě se nestranit kolektivu dětí,ale pomalu ho tam zapojovat a zvykat ho-půjde to pomaličku,ale uvidíš,že se to zlepší.Doporučuju nejdřív nějaké klidnější prostředí třeba u kamarádky,ne hned do hracího koutku,kde se na něj sesype spousta dětí a je tam moc neznámého.potřebuje se trošku otrkat,ale jemně a pomalu,ono to půjde,neboj :)

ahoj, já jsem to samé zažívala u Ondry. Pořád jsem ho musela tahat abych mohla vůbec uvařit. POřád řval a řval. Když jsem potřebovala žehlit tak jsem se musela obrnit pevnejma nervama. Celou tu dobu co jsem žehlila řval až fialověl :00: . Občas jsem žehlení a určité úklidové práce přesměrovávala na večer. Ale nešlo to tak pořád. On totiž ani večer dobře nespal. Do půlnoci se třeba vzbudil 3x a poté ještě 5x v noci. Ráno vstával kolem půl šesté :-(. Takže opravdu hrůza. Když jsem uklízela, tak jsem ho měla na ruce a nebo jsem mu dovolila ať se hrabe ve skříni, abych mohla aspoň vklidu vyluxovat a vytřít. Tím hrabáním ve skříni jsem si sice přidělala práci, ale ten klid zato stál :s: . nezbývá než to vydržet. Až začne chodit tak se více zabaví.... :a:

Ahoj mám to úplně stejně, jen s tím rozdílem že takhle reaguje na dospělé. Ale na úplně všechny. Jediného dědu trochu bere bez slz a hysterického pláče. Ale jen občas. Malému je taky deset měsíců a mám ho neustále zavěšeného na nohu. Tak jsem se naučila i chodit se pověšeným dítětem :s: Ležet nebude, ani u přebalování prostě za žádných okolností. Spát mně taky moc nechce, když ano tak dvacet minut nanejvíš přes den a to ještě s šíleným řevem. Ale děti a psi úplně miluje. Je to chvílama na palici, páč neuděláš pomalu vůbec nic bez vzteklína vzteklého. Teď se snažím aby aspon chvíli vydžel v postýlce a hrál si. No docela to začíná jít a já můžu v klidu i na wc :s: Jinak pokud si s ním hraju a povídám tak je zlatíčko k sežrání. Nevím jestli je to separační úzkost, ale prostě budu muset vydržet dokud ho to nepřejde. Začal to dělat tak před děma měsíci. Do té doby mohl chovat i revizor v tramvaji pomalu a nic se nedělo. Teď se na něj někdo podívá a je hned pláče že by zbořil i barák.Tak držím palce a pevné nervy přeji :)

tak ve vasem veku sme prozivali neco podobneho. az na to ze kdyz sem zmizela a mala to nevidela tak to bylo v pohode, minimalne trosku pobrecela. ale kdyz sem se vzdalila pred jejima ocima, tak to byl konec. mela jsem tu vyhodu ze sme byli na vesnici u moji babicky, tam se mnou byla moje mama, teta, sestrenka, sousedky. takze se ji mel kdo venovat. dle meho musis pomalu, zkuste si lehnout na manzelskou postel a ty chvili pobehuj po pokoji, pak ho vem, pak bych to zopakovala na gauci, na zemi. asi se o tebe moc boji, musis mu ukazat ze tu si furt s nim.tak bych to delala ja.
a co se tyce tech deti to nevim jak bych na to sla, asi taky hoodne pomalu. moje mala deti primo miluje. urcite ho nasilu nevystavuj konfrontaci. to prejde, no kazde mimi je jine.