první fáze únavy se dostavila
Holky, a je to tady. Nespavost už mě udolala. :( Dneska v noci už jsem se sesypala na hromádku. Od té doby řvu a řvu (samozřejmě tak, aby mě děti neviděly, protože ubrečená maminka je snad nejhorší varianta, co znám), klepou se mi ruce, mám tiky. Na děti jenom ječím a mám z toho všeho depku. Nenávidím se za to, že na ně štěkám,ale nemůžu si pomoct. Malý je děsně uřvaný dítě a deptá mě už jen tím svým mrčením. Jsem hrozně unavená, ale nemůžu už ani spát. Když mě dnes babi viděla, slitovala se a řekla, že mám jít spát, že pohlídá děti. A já tu místo toho sedím a řvu, protože nemůžu usnout. Snažím se dát dohromady, ale nějak se mi to nedaří. Vím, že jsem v začarovaném kruhu - děti prostě spát nebudou - vidina spánku je za dva roky - a já už teď cítím, že nemůžu a nenávidím se za to, že jsem špatná matka, protože jsem nervní, málo si s nimi hraju...Dokud jsem měla jen jedno dítě, ještě jsem to ustála. Malé jsem se věnovala na 100%, pořád jsme si hrály, něco tvořily. Ale teď už po třech letech nespaní...Jsem šťastná, že mám zdravé děti, a stále si to opakuju, ale ani přesto nejsem schopná fungovat správně. Holky, prosím napište mi něco povzbudivého nebo mě nakopněte. Potřebuju se z toho splínu nějak dostat a fungovat zase pro další dny. Děkuju a přeju krásné dny a spavé děti.
Nejoblíbenější články
Zajímavé odkazy
Uživatelky s nejvíce příspěvky
Vaše fotografie
In reply to by anonymous_stub (neověřeno)
Já zatím kojím, takže zatím se držím jak to jde i bez antidepresiv. Začínám ale o tom docela přemýšlet, protože jestli to takhle půjde dál, sesypu se a budu naprosto k ničemu. Malému bude v říjnu rok. Zkusím ho odstavit. Bude to hroznej boj, protože je neskutečnej závislák. Taky se drž a jestli přemýšlíš o druhém dítku, moc ti přeju, aby spal, protože tohle je už fakt darda. První tři měsíce jsem byla ještě optimista a říkala si, že až mu skončí koliky, že bude spát. Teď už mě jakékoli iluze přešly, protože už mívá stavy, že v noci třeba hodinu dvě straší. No nic. Jdu vystřídat babi, když nespím. Chtěla někam jet a já jí skřížila plány. Modlím se, abych se dala dohromady, protože nechci, aby mě děti nenáviděly, nebo si myslely, že je nemám ráda já, když na ně jen řvu. Včera už mě tak vydeptaly, že jsem poznamenala, že je nechám asi někde v lese. Nafackovala bych si, ale vzít už se to nedá. Asi si domluvím schůzku na psychárně. Třeba mi tam fakt pomůžou aspoň trochu regulovat ten svůj vztek.