první dny...

ještě chci zaznamenat pár věcí a zážitků z prvních dní, které jsme strávili s Honzíkem v porodnici...
když jsem ve 21:55 v úterý 22.7. porodila Honzíka, tak si ho na noc nechali na novorozeneckém oddělení a já jsem mohla odpočívat. Dokonce mi tam sestřička dala mini-večeři, abych se trochu posilnila...a navíc jsem obsadila úúúplně poslední postel na šestinedělí. Ten den se už narodilo 8 miminek! (a ani nevím, jestli jsme byli poslední :) )
Na pokoji byla jen 1 holčina se svým miminkem, tak jsme si trochu popovídaly a probrali zážitky z porodu. Bylo mi skvěle, rozkoukala a rozpovídala jsem se a usnula jsem až k ránu celá natěšená až ráno uvidím to naše zlatíčko! A když mi ho přinesli, nemohla jsem se na něj vynadívat...byl to takový malý "kokon" spíš "kokůnek" - jak byl zavázaný v zavinovačce, byl celý hlaďoučký, nikde ani pupíneček, jako sametový... Kojení, resp. "sání" nám šlo skvěle a užívali jsme si jeden druhého. Super bylo, že se o nás starali - vždycky přišla sestřička nebo doktor s otázkou, jestli je všechno v pořádku, jestli máme nějaký dotaz nebo potřebujeme s něčím pomoci... Ukazovali nám jak se správně koupe takové maličkaté stvoření. Půjčili nám kosmetiku...jediné co bylo na mimíška potřeba byly plínky - jinak jsme všechno oblečení dostali (košilky, bavlněné plínky, osušky, zavinovačky...)
Jen se nám stalo, že jsme správně neodříhali a neprdíkovali a jednu noc jsme celičkou proplakali - to bylo něco tak těžkého - ta únava, bezmoc, pláč drobečka...chtěla jsem to odprdíkovat, odříhat a odplakat tisíckrát za něj, ale nešlo to...takže pochovat, usnul, položit do postýlky, pláč, namasírovat bříško, úleva, pochovat, usnul, čas kojení, uklidnil se, položit do postýlky, pláč a takhle pořád dokola, hodinu za hodinou...druhá maminka nevyspalá a já s pocitem viny, že jí budím a její miminko taky jsem šla se slzou na krajíčku za sestrou, že nevím co mám dělat...a sestra na mě koukla - vlídným okem, usmála se a povídá: "to si projde každá maminka, to je klasický neodříhaný dítě..." - poradila mi, co a jak a pak ještě dodala: "a nebojte se, miminka se navzájem nebudí a druhá maminka to vydrží - zítra se jí může stát úplně to samé" - a já jsem v ní v tu chvíli viděla oporu, skoro jako ve vlastní mámě - takové pohlazení a podporu jsem nečekala, ale zoufale potřebovala... To byla jedna špatná noc. Druhá pak nastala, když se mi řádně nalila prsa mlíčkem, že mě bolely i uzlinky v podpaží - a co se nestalo, četla jsem si brožurku (kde radili co a jak v takovou chvíli), přišla tam sestra a kouká na mě, jak si dávám teplý obklady na prsa a říká: "to běžte do sprchy, odstříkejte to a bude líp"... a to uvádím jen tyhle (pro mě nejdramatičtější) zážitky a vždycky jsem se setkala s milým přístupem a pomocí - k nezaplacení!
Taťka za námi jezdil každý den na návštěvu a řádně slavil...my v nemocnici slavili s Honzíkem taky (ale tak trochu jinak) :s: