Porod - únor 2009

Konečně se taky podělím o svůj zážitek, i když je to už skoro pět měsíců.
Měla jsem první termín 14.2. a druhý 17.2., ale malá se rozhodla, že si bude hrát na královnu a bude se na ní čekat. Po druhém termínu jsem chodila do nemocnice na srdíčko každý druhý den a už jsem se tam cítila jak inventář. Když jsem přišla na další kontrolu 25.2. tak už si mě tam rovnou nechali, že se raději začne vyvolávat (zdálo se jim na utz že už je moc velká) Šoupli mě na rizikovku a hned mi zavedli tabletku... a nic se nedělo. Večer mi pro jistotu dali ještě jednu... a nic se nedělo. Krásně jsem se vyspala a ráno se tabletka zase zopakovala. Někdy k polednímu jsem se se svou spoluležnicí vydala dát si kafe a najednou mi praskla voda. Byla jsem šťastná jak blecha, že už se konečně něco děje. Sbalila jsem si pět švestek a už jsem jela na sál. Volala jsem manželovi že už může klidně přijet. Bolesti jsem zatím žádné neměla. Po zkušenosti s předchozím porodem jsem hned na příjmu oznámila, že budu mít zájem o epidurál,tak mi odebrali krev na testy a já jen čekala až dorazí manža. Když jsem byla na porodním boxu asi hodinku, tak za mnou přišla paní doktorka a oznámila mi, že tam pro mě nemají místo na odd šestinedělí a pro mimi na novorozeneckém, takže si mám vybrat do jaké porodnice chci odvézt!!! To bylo jako kdyby mi někdo dal facku! Hned jsem volala manželovi ať nejezdí a už jsem frčela sanitou do Děčína. Tam jsem se jim na příjmu málem rozbrečela... hormony pracovali a každá takováhle změna pro mě byla citovým vypětím. Po vyšetření jsem si lehla na čekatelský pokoj, tam za mnou ještě jednou přišel pan doktor aby mi řekl, ať s nějakým epiduralem vůbec nepočítám, že ho prostě a jednoduše nedávají a to už se pomalu dostavovalo zoufalství. Tak jsem tam zase prospala jednu noc a bolesti nikde. Druhý den odpoledne už za mnou přišla paní primářka a nabídla, že mi to rozběhnou oxytocinem. To už jsem znala z minula, takže souhlas a už jsem měla v ruce kapačku. Manžel už tam přijel a hned ho oblíkli do slušivého zeleného oblečku. Bolesti začali takřka okamžitě ale po dvou hodinách žádná změna. A tak nastoupila sestřička, strčila mi dovnitř ruku a při každé kontrakci mě otevírala násilím. Myslím, že tam mají ode mě ještě zarytý nehty ve zdi! Byla to nepředstavitelná bolest!!! Po dalších třech hodinách tohoto účinného týrání jsem šla konečně na sál. Tam jsem si prošla ještě tak asi tři kontrakce a konečně jsem mohla tlačit. Malá byla na pár zatlačení venku. Položili mi jí na bříško a já je brečela a brečela. Nabídli manželovi jestli by chtěl přestřihnout pupeční sňůru, ale bohužel neměl na to dost sil... brečel se mnou. Když nás potom nechali na sále samotný s naší maličkou, nemohli jsme se na ní vynadívat. Manža mi jí skoro nechtěl ani půjčit... mrzelo ho dokonce i to, že musí jet domů a nemůže tam zůstat s námi. Malá se narodila 27.2. v 19:50 a měla 4kg a 52cm. Je to zlatíčko!