porod s odstupem času

Ahoj holky, můj porod byla děs a hrůza (22 hodin utrpení), teď ,skoro po měsíci, už to beru že to bylo v pohodě, malá mi pomohla na to všechno zapomenout, je kouzelná a moc hodná.
6.4.2008 večer jsme s manželem nemohli usnout. V noci jsem pořád chodila na záchod a když jsem tam došla tak nic, takže jsem celou noc nespala a močák tlačil.
7.4. ve 4hod ráno mi začaly bolesti, když jsem se dívala na budík, bylo to co 20minut. Asi v šest jsem vzbudila manžela a řekla mu to. Čekali jsme jestli se ten interval začne zkracovat nebo jestli mi praskne voda a nebo jestli to přejde. Bylo to hodně nepravidelné v intervalech 15-20. V deset dopoledne jsem si dala dlouhou teplou sprchu, jestli to přejde nebo se to rozjede, protože ty bolesti už byly k nevydržení a ne ne se zkracovat. Po sprše se to trochu uklidnilo a tak jsem na tři čtvrtě hodiny zdřímla. Pak to začalo na novo, bylo to bolestivější a zkrátilo se to na 10 minut. Ve dvě odpoledne (po 10hodinách kontrakcí) jsme se vydali do porodnice, řekli že jsem otevřená jen na 1centimetr, čipek není zkrácený tak ať jdu domů a příjdu až interval bude 3minuty a nebo až praskne voda.
Doma jsem si dala vanu, ale v ní to bylo ještě horší, interval byl co 10 minut, a klesal velmi pomalu. Byla jsem už šíleně vyčerpaná, začaly se mi u kontrakcí třást šíleně nohy a byla jsem už totálně vyčerpaná. Interval se nepatrně snižoval, ale pod 5minut ne a ne. Bylo šest hodin večer a já už jsem byla úplně troska, manžel chtěl jet do porodnice, ale já jsem řekla že ne, že nás zase pošlou domů. Byla jsem úplně vyřízená, tak manžel vzal telefon a zavolal sestře(švagrové) a ta řekla ať jedeme, že si nás tam už nechat musí. Zavolal teda do porodnice a tam řekli, když už to doma nemůžeme vydržet a po vaně se to neuklidnilo, tak ať přijedeme, tak jsme jeli.
Do porodnic jsme přijeli něco po sedmé večer a tam mi řekli že čípek už je pryč a jsem otevřená na 3cm, že neví jestli to stihneme do půlnoci, ale v noci že se to určitě narodí. Byla jsem šťastná a hledala jsem v sobě další sílu. Udělali mi glystýr a dovedli nás na porodní box.
Kontrakce jsem měla co 8minut ale vůbec jsem se víc neotvírala a plodová voda taky nechtěla prasknout. Ještě ke všemu jsem dostala z únavy teplotu 38, tak mi dali čipek. V 22:00 mi dala injekci na uvolnění a já se otevřela na 6cm, ale plodová voda ne a ne prasknout. Byla napnutá a ne a ne prasknout a tak jí ve 23:00 propíchli. Pak šlo otevírání rychle, v půlnoci jsem byla na 9cm a tak přišel doktor.
Jenomže dál jsem se přestala otvírat. Doktor tam strčil ruce a při kontrakcích se snažil pootočit hlavičku. Malé začalo kolabovat srdíčko, protože byla přidušená a tak jsem mezi kontrakcemi měly kyslíkovou masku, aby se malá neudusila. Museli zavolat primáře, který měl příslužbu, protože doktor neměl ještě hotové atestatace a oni uvažovali o císaři a o tom on nemohl rozhodnout. Než primář přišel, tak jsem se otevřela na 10cm a malá klesla tak nízko, že už by císař nešel a tak šla ven kleštěma. V 1:45 vykoukla na svět a mě se moc ulevilo a všechno to ze mě spadlo. Myslela jsem že už je to všechno za mnou. Ale ouha.
Malá byla v pořádku a tak jí taťkovi dali na ruky.
Jenomže u mě vše v pořádku nebylo, nevyšla placenta. Začali mi říkat ať se uvolním a prohmatávali mi břicho, šíleně to bolelo. Nakonec řekli že to bude muset jít manuálně. Manžel se mě snažil rozptýlit, ať kouknu na malou, že vyplazuje jazyk a že dělá gsichtíky jako já, že je po mě, ale když jsem se na něho koukla, v jeho očích byl strach a tak jsem se raději na něho nedívala. Porodní asistence taky zmizel optimismus z obličeje a doktor byl soustředěný, ale bylo i na něm vidět, že to není v pořádku. Vevnitř měl strčené ruce (což bylo fakt hnusné a moc to bolelo) a snažil se tu placentu vyndat, ale byla moc přirostlá a tak tam s ní dlouho zápasil a krev ze mě valila a já měla hrozný strach. Nakonec zase přišel primář, ale to už ji doktro vytáhnul, tak ještě společně zkoumali jestli je celá. Na všech bylo vidět, jak se jim ulevilo. Začalo šití, říkal že to bude štipat, ale mě už to bylo jedno, já už jsem věděla, že konec se blíží.
A taky že jo, po hodině trápení mi malou přiložili k prsu a já byla šťastná, i když tu bolestivou poslední hodinku asi tak brzo nezapomenu a manžel taky ne, před týdnem mi řekl,že měl o mě velký strach a že je rád, že nás má doma obě zdravé a spokojené.
V porodnici byli doktoři v šoku, že jsem se z té ztráty krve tak brzo vzpamatovala a že jsem vysmátá a v pohodě, a to jen díky moji malé milované Eričce. Hlava se mi motala ještě skoro 3týdny po porodu, ale teď už jsem v pohodě a moc šťastná a jsem ráda, že jsem v porodnici natrefila na tak super doktory a porodní asistentku.