Poporodní vyčerpání

Ahojky,úplně tě chápu!Já rodila hrozně dlouho,vůbec mi od bolestí nepomohli,ani se nezeptali a já v tom stavu nevěděla jak se jmenuju,natož aby mě něco napadlo.Nastřihli mě taky při konci kontrakce a ještě to předem nahlas řekli.Malá mě taky potrhala ručičkou uvnitř,šití klasika bez umrtvení :-( Fakt jsem chtěla jediný,aby to skončilo,nic víc.Bolesti jsem měla strašně dlouho ... takže první týdny je to asi normální,když ten porod je nic moc!Malá mi dala strašně zabrat a že na bolesti zapomeneš,tak to u mě taky neplatí.Moc držím palce,věř v jedno,že to bude lepší a lepší každým dnem!!!

Ahoj,jsi teprve týden po porodu, já měla bolesti několik týdnů... když nastal den, kdy jsem si mohla sednout a necítila žádný bolesti, tak jsem byla nadšená.... Bohužel i můj porod nebyl nejrůžovější a dnes 3 měsíce a týden po porodu si stále ty bolesti dokážu vybavit... Když někdo říká, že na bolest hned zapomněl, musím se smát... Ty šílený kontrakce zapomenout nejdou... doktor mě navíc nastřihl, když kontrakce odcházela a né v když byla "v plné síle"... to jsem myslela, že umřu bolestí....
Taky jsem miminko neplánovala a nakonec jsem s ním zůstala sama... první dny a možná i týdny byly hrozný, byla jsem strašně unavená, protože v nemocnici jsem vůbec nespala, protože jsem malýho stále kontrolovala, že dýchá... malej se v noci hodně budil a především furt v noci plakal - byla to fakt síla :00: myslela jsem, že to prostě nemůžu zvládnout a že nevím, jak se dokážu postarat o takovýhle malinký miminko, bála jsem se ho otáčet na břiško.... nosit, aby mi neupadl... Ale postupně to holt nějak odeznělo a dnes už si připadám jako profesionální matka :s: malýho držím v jedný ruce, dělám s ním kraviny a cítím se hodně seběvědomě (co se mateřství týče)... Já jsem taky nikdy moc nevyjadřovala svoje city - všechno si radši vyřeším sama a taky si pobrečím někde v rohu, než abych svoje city ventilovala někde "veřejně"...
No, tak snad tě to brzy přejde... hlavně, že je s malou všechno v pohodě a dělá ti radost.... Až najedeš na svůj režim a uběhne ještě pár dnů, tak se ti to srovná a bude to ok... a když máš chvilku čas, tak neuklízej, nevař - jen si sedni, nebo lehni, dej si nohy nahoru a mrkni na telku, nejlíp na nějakou komedii. A držím ti palce, ať se už brzo cítíš perfektně!

já teda rodila 2x, poprvé to bylo horší, podruhé rychlovka, na první porod moc dobře nevzpomínám, ale neřeším to, hned po porodu jsem si vydechla a řekla je to ta mnou a hotovo, jedna kapitola se tímto uzavřela a začíná nová - jiné starosti, ale na všem je moc pěkného ... když se mimi narodí je opravdu najednou moc práce, radila bych spoustu věcí vypustit a věnovat se hlavně mimču, kojení, tulení ... když budeš v pohodě ty, bude i mimčo, ale sama vím, že to tak vždycky nejde, občas jsem si říkala, jak je to skvělé, miminko hodné, já spokojená, ale z ničeho nic mimčo 2 hodiny řvalo a už nevěděla co by, už jsem tak spokojená taky nebyla ... šití taky moc nepřidá, polest při každém kroku, ale týden už máš za sebou a postupně začne být líp, taky jsem si šití dost užila :00:

Veru uplne ti rozumim, a to jsem mela celkem rychly porod. Ale sita jsem byla silene a hrozne bolesti, pocit ze se sama nemuzu postavit natoz se starat o malou. Pak prisly ty prsa a bolesti bradavek, silene, v zivote bych nerekla ze toto bude tak obrovsky bolestivy problem. Mne pomohl strasne manzel, videl jak jsem na tom a ze jen brecim, bala jsem se ze mala nepribira, a ty popraskane bradavky..... no hruza. Vsichni rikali ze to bude dobre a zahoji se to, ale moje otazka byla: KDY???? prislo mne to nekonecne. Ale tak 5ty tyden uz byl mnohem lepsi. My miminko planovali a chteli moooc, chodila jsem na kurzy a vse cetla, i tak mne to silene rozhodilo. preji ti hodne sil a kdyz o pocitech moc neumis mluvit tak to aspon napis a kdyz nebudes vedet komu tak mne! Ja si to urcite prectu a snad pomuzu aspon tak nadalku

Nemám stejný ani podobný zkušenosti jako ty - porod jsem sice měla dlouhý a dva dny bolestí mě teda před porodem fakt zničily, špatně se mi vstřebal jeden steh, takže jsem si užila pár nepříjemných chvil, ale na porod dnes po roce vzpomínám daleko klidněji než na celý těhotenství a pak na první půlrok s malou...
psychika je nevyzpytatelná a zatímco tebe zužuje dodatečná hrůza z porodu, mně zase samotnej porod přišel fakt to nejsnazší. Celý těhu jsem chodila do práce, začátek těhu jsem promarodila a chodila do práce (ještě jsem to nevěděla), z únavy a nemoci jsem udělala šílenej kiks, kterej mě stál neskutečně vyčerpávající hádku se šéfem a následnou příšernou honičku k napravení chyby, terorizovala mě kolegyně, musela jsem v pokročilým těhu zaučovat novou kolegyni, což mě šíleně vyčerpávalo, takže na mateřskou jsem odcházela uplně vyflusaná a zhnusená celým svým zaměstnáním (tehdy jsem to neviděla tak brutálně, ale dneska vysloveně pociťuju trauma z těhotenství a pokud druhý dítě, tak snad radši adoptovaný, než to zažít znovu) a nakonec po porodu přišel naprosto šílenej půlrok po porodu, kdy malou trápila kolika - doktorka to považovala za běžný, ale zpětně jsem si jistá, že jsme měli něco dělat, protože moje dcerka protrpěla 6 měsíců možná zbytečně - celou tu dobu jsme jí po nocích uspávali na těle, aby jsme jí naklepáváním zbavili bolestí, všelijak s ní vymýšleli, jak jí pomoct s kakáním, protože to jí dělalo větši problémy než pár prdů...byla jsem vyčerpaná, doslova sedřená - malá byla extrémně velikej kojenec - ve 4 měsících měla 9 kilo, takže tahat toho buřtíka stálo za to...Dneska už chodí a oproti názorům většiny maminek v okolí, že pravá práce začíná s chozením dítěte, já si teprve teď oddechla, protože mi její novou dovedností ubylo strašně moc práce a já si vysloveně užívám :-D :-D Napsaný to zní hystericky, ale v těhle dvou obdobích jsem to fakt někdy toužila vzdát a uprchnout někam pryč :-D
Neboj, prvotní únava tak do konce šestinedělí vyprchá - mně se pořád točila hlava, nechtěla jsem jíst, protože se mi ze všeho dělalo zle a navíc ta změna režimu (nevyspání, výhradní potřebnost atd.) nebyla taky nejsnazší. Ale pak se to konečně srovnalo...a pokud ti přetrvají ty děsy, ale nebude ti to zasahovat do péče o mimi, tak stačí jenom na to moc nemyslet a ono to po čase trochu vyšumí samo...ale kdybys fakt měla pocit, že ti je zle fyzicky i psychicky, že se to neblaze odráží na vztahu k miminku, neváhej si říct o pomoc příteli/manželovi, kamarádkám, rodičům nebo i lékařům...popovídej si s kýmkoli, koho budeš potřebovat a požádej o pomoc s miminkem, aby ses mohla nerušeně vyspat (měla jsem v šestinedělí barák plnej lidí a přesto se mi nepodařilo využít mojí nynější rady ani jednou, ale dalo se to přežít :-D). Drž se, určitě to zvládneš...až se ještě líp seznámíš se svým dítkem, vše půjde snáz a každý jeho pokrok a úsměv ti dodá odvahu a sílu jít dál, i kdyby bylo sebehůř :-)

rodila jsem uz ctyrikrat a nikdy jsem nemyslela po porodu na ty bolesti ty se mi nejak vymazali hned jak jsem drzela dite v naruci ale taky nemam dobre spominky na ty tri dny v porodnici zimnice blouzneni bolesti ale ty deprese mi prisli az ted po ctvrtem diteti a ted jsem dva mesice po porodu a jestli si spominam dobre tak asi tyden potom co jsem byla doma mi vadilo i vrceni lednice splachovac na zachode ale nejak to preslo citila sem pocit strachu porad ale jak pisu preslo to a jsem moc rada nejak sem se presto prenesla .a nebo spis nato nemam cas ani pomyslet mam co delat stema nejmladsima a zase ti starsi do skolky a do skoly takze neves hlavu skus odpocivat pokud ti mala spi kasli na uklid a vareni kdyz budes unavena tak si lehni to je prednejsi :a:

Mluvit, mluvit a mluvit. S manželem, mamkou, kamarádkou, klidně i psychologem, to je fakt jedno, ale mluv o tom, jak se cítíš a naslouchající by neměl jen utěšovat tím, že je to normální apod. ale prostě přijmout tvé obavy, strachy a pomoct ti je řešit.
Chápu, že porod byl náročný, ale máš teď u sebe krásné děťátko, které za to všechno (i za mnohem víc) stálo. To pomáhalo mně, když jsem se necítila dobře a manžel taky, naslouchal a pomáhal, aby nebylo vše jen na mně :-)