Poporodní blues, nebo poporodní deprese?
Ahoj holky, tak máme 13dní po porodu a chodí na mě děsné deprese. Jsem strašně šťastná že mám malého, ale občas to psychicky vůbec nedávám. Zrovna dnes večer nechtěl vůbec usnout a řval od 22:00 do 1:00 do rána a já už jsem byla tak vyčerpaná, že už jsem se sesypala a řvala s ním až si ho přítel vzal a nějak ho uspal. Říkala jsem si jak jsem hrozná matka a napadaly mě věci ať už neřve a že ho nechci. Vím, že to patří k začátkům, proto prosím, nepište mi tu takové věci jako že jsem špatná a jak se mám nad sebou zamyslet, spíš potřebuji podpořit od těch kdo to tak taky má a deprese ho občas přepadnou... ať vím, že v tom nejsem sama a že nejsem tak špatná matka.
Navíc přítel mě taky docela psychicky ničí: už jsem to psala našim říjňátkům, ale zkopíruju to sem ať víte co se mi děje a proč bývám psychicky totálně na dně....
To je ten článeček: snad nenudím, ale potřebuji už fakt slyšet, že v tom nejsem sama a že i vás občas napadne, že toho prďolku nechcete (i když to jsou jen dočasné stavy, já malého miluju a vživotě bych ho nedala, jen prostě někdy jsem úplně hotová, až se za to stydím)
Holky trpíte některá z vás po porodu depresemi? Mě teď dorazil o víkendu přítel. V pondělí mě pustili z porodky a v pátek že budeme mít na víkend jeho 10ti letou dceru. Ještě si vymyslel, že přijede na návštěvu jeho matka. No tak v pátek přijely obě. Matka v podnapilém stavu a jeho dcera. Přijeli zrovna když jsem kojila a vůbec nebrali ohledy, začal tady randál jak kráva.. nemohla jsem ani malého uspat.... Malá Agáta tu začala lítat se psy a začal rachot. Já ještě bolavá po sešívání a jelikož jsem měla nějaký problém s tvorbou mléka chodila jsem tu nahoře bez a na sobě ještě ty poporodní sítové kalhotky s poporodní vložkou, takže jsem se musela obléct a být v tom randále a ještě dvě hodiny dávat do kupy malého. hrůza... byla jsem na sesypání. Konečně napadlo Petra matku odvézt a že mi tu nechá Agátku, na to jsem mu řekla, že ne (nestojím o další randál, potřebovala jsem klid), tak ji vzal sebou a že ji přiveze... vzhledem k tomu že se u nás malá neumí chovat, tak po tom co odjel jsem se nervama rozbrečela a volala její matce ať si ji zase vezme domů, že potřebuju klid. Když přijel Petr tak jsem se uklidnovala ve sprše a byla na srajdy z představy, že ji tady na víkend budeme mít a já nebudu mít klid. Když se mě Petr ptal co se stalo, tak jsem mu řekla, že jsem volala bývalce a že tu Agátu nechci, že mám šestinedělí a že ještě nejsem sehraná s malým a do toho ona a její hyperaktivita a navíc ona ani neposlouchá, dělá si s tátou co chce. To se Petr úplně rozčílil a že malá nikam nepojede a žé mé šestinedělí je nic a že bych měla být přizpůsobivá a brát ohledy na to, že jemu zemřelo jedno dítě a nevím co. Tak jsem mu řekla, že bud odjede ona nebo jedu k našim, že chci klid. Před ní tady nemůžu lítat nahoře bez, v kalhotkách kde ze mě čouhá vložka, chodím čůrat do sprchy, protože to po tom sešití bolí a navíc pořádně ještě po porodu neudržím moč což je taky nepříjemné a nepotřebuju k tomu 10ti letou rozežranou divačku.
Na to mi řekl, že ať si jedu, ale ať zapomenu na to že mi dá malého, že ten zůstane tady a že mi ho nedá. Po tom co tohle řekl jsem se sesypala, začala na něj křičet že je hajzl a sesypala jsem se do vany... musel mě z ní sbírat ven... pak už jen hysterický záchvat... samo že malá zůstala na víkend i když se mi snažili vyhýbat ale v 2+1 to není moc možné. Od té doby jsem totálně vyčerpaná a psychicky na dně a přemýšlím, jestli je to normální nebo i vy máte deprese a jestli to bude lepší?
In reply to Ahojky, uplne te chapu. Memu by Stepanka W
Stěpi, už aby to bylo.. Začíná noc a já se toho nočního pláče úplně děsím, protože vím že na to budu sama a jsem totálně vyčerpaná... navíc jsem zase plačtivá, tak jsem tu teď jak hromádka neštěstí :(
In reply to Stěpi, už aby to bylo.. by Pipik
A pritel ti nepomuze? Jste pomerne kratkou dobu z porodnice doma, urcite si brzo zajedete nejaky rezim, aby vam vyhovoval. My se o to snazime - nekdy to vyjde, a nekdy ne, ale verim, ze se to bude jen zlepsovat. A tesim se na prvni usmev naseho Matyho. A pomalu striham metr. Drzim palce, az je dnesni noc klidna a posilam podporu na dalku.
In reply to A pritel ti nepomuze? Jste by Stepanka W
NO jak s čím... momentálně mě poslal k rodičům :(
Ahojky,neboj nejsi špatná maminka. Potřebuješ jen klid a odpočinek.
A škoda jen že tvůj partner toto nechápe.(asi jako ten můj) Některé dny se cítím stejně jako ty,hlavně když jsem přijela z porodnice hádala jsem se denně s manželem achytali mě záchvaty breku který nešly zastavit. Moc mi manža nepomáhal a co jsem neřekla to neudělal(myslel,že když umeje nádobí a jednou vyluxuje tak to stačí),byla jsem vyčerpaná,bolavá po sešití(vypadá to že jsme na tom v tomhle byli stejně) a ještě k tomu zánět v prsu měla jsem 39 horečky a padala jsem na hubu,když mi večer bylo nejhůř tak malá nechtěla spát a já už myslela že to snad nevydržím. Aspoň že manžela potom napadlo že by mohl malou uspávat,tak aspoň tak. Taky musel na pár dnů co nás pustili, do práce,to jsem prořvala celý den. Taky mi sem pořád leze jeho tchýně,už se kvůli ní hádáme denně a prostě mě manžel nechápe. Je mi z toho moc smutno,takže tě úplně chápu a nejsi v tom sama.Snad se nám to po šestinedělí zpraví a bude vše jen lepší. A konečně se budeme jen radovat z našich krásných miminek. :h:
In reply to Ahojky,neboj nejsi špatná by MarcelínaD.
Marci, to ti držím palečky aby to bylo lepší. Mě přítel večer moc nepomůže, protože už rok bere antidepresiva (po tragické události v rodině) a v noci jej nejde vzbudit protože ho to i uspává, takže když bych to potřebovala nejvíce tak to nejde:(
S tchýněma je to taky sranda, já doufám, že tu mou už tady neuvidím, nejsem na ni zvědavá... a sama se sem snad neodváží, navíc naštěstí Tobík není její jediné vnouče, tak snad nebude mít potřebu ho pořád vidět. :)
In reply to Marci, to ti držím by Pipik
Jejda,tak s tím přítelem mě to mrzí,nejhorší že zrovna večer je nejvíc potřeba od těch našich chlapů pomoct.To už jsme unavené z celého dne. No nemáme to lehký,ale my jsme holky silný a zvládnem to.Aspoň že jsou tyhle stránky na kterých se můžeme vypsat a je hned líp,aspoň mě tedy. :a:
Ahoj, určitě nejsi špatná mamina. Takové stavy v šestinedělí mají na svědomí hormony, hlavně prolaktin, díky kterému se ti tvoří mat. mléko. Jsem ženská sestra a vzpomínám, že nás ve škole učili, že šestinedělky jsou svým způsobem blázni a musíme to respektovat, to je holt příroda. Tělo se musí s hormonálními změnami srovnat. Existuje i psychické onemocnění v šestinedělí, které se jmenuje laktační psychóza a musí se léčit. Myslím, ale že v tvém případě se všechno časem samo srovná. Když se mně před 17 lety narodil první syn, zažívala jsem něco podobného jako ty. Pomohl spánek a pomoc rodiny. Malý taky pořád plakal, ale myslím, že jsem na něj tu nervozitu přenášela. Teď máme doma třetího chlapečka, je mu 14 dnů, vymodlené děťátko po 13 letech. Užívám si každý den a děkuju za ten zázrak. Včera večer taky plakal, nemohl usnout, tak jsme se střídali s manželem a chovali a pusinkovali a nakonec usnul. Chce to hlavně klid a trpělivost. Tobě ještě situaci komplikuje manželova rodina, ale vydrž, stojí to za to. Čas hrozně rychle letí, ten můj první křikloun už měří 190cm, je moc fajn, pomáhá nám jako dospělý chlap. Moc držím palce, každý den bude líp a to prokleté šestinedělí brzy skončí- Pa.
In reply to Ahoj, určitě nejsi by Ladinka
Moc děkuji za podporu, potřebovala jsem slyšet, že ty stavy nemám sama... člověk když se cítí takto sám, tak je mu ještě hůř. Jsem ráda, že to mám aspoň kde probrat :) díky
Ahojky, časem to budete zvládat levou zadní - teď by měl hlavně Tvůj chlap pochopit, že se potřebujete s malým sehrát a vytvořit určitý harmonogram krmení a hlavně, když Ti prcek usne, tak se můžeš alespoň na chvilku natáhnout ...!
Já měla začátek šestinedělí podobný, první týden jsem brečela pořád - ani nevím proč, malá byla hodná, ale v noci také nespala a já byla utahaná a nevyspalá....
Manžel je hrozné zlato, pomáhá jak může, ale také jsme se několikrát chytli a až mi řekl, že jsem zralá na psychiatra a já mu na to odpověděla, že tedy půjdu k rodičům, když je to se mnou k nevydržení...
Nakonec jsme to nějak ustáli a já zůstala, chce to opravdu čas - věř mi, není to jen fráze, je to fakt !!
Až si vytvoříme rytmus v krmení, ty se zahojíš, tak bude všechno OK, i na tu únavu a nevyspání si člověk časem zvykne....
Teď by Ti prostě měli dát pokoj, na další 10-ti leté dítě bych také neměla nervy, to asi žádná šestinedělka!!
Držím pěsti, hlavu vzhůru !!
In reply to Ahojky, časem to budete by Zoulinka
No chlap moc nechápe, v něm se to bije... neví jestli má nechat plakat dceru že s ním teď nebude a nebo nechat plakat mě, že tu je?
Chjo... musíme to nějak zvládnout :)
To bude ok. Nějak to musíš vydržet. Prej je nejlepší koupit si krejčovský metr a stříhat ho a odpočítávat si šestinedělí. Ber to tak, že máš třetinu už za sebou :-). Mě to všechno ještě čeká, já budu teprve rodit a už teď jsem jak na trní. Nervozní, roztěkaná, řvu nad každým filmem. To zvládnem!!! Jsme ženský a ty hodně vydrží. Chlapi by se z toho složili hned :-).
Držím palce. Papa
PS: Znáš to: Nejhorší nemoc pro muže na sedm písmen? Rýmička :-)
In reply to To bude ok. Nějak to by těhulkaeva
jj znám... a párkrát jsem to už zažila... a byl opravdu na smrt nemocen :D
Díky
In reply to To bude ok. Nějak to by těhulkaeva
Ad PS....to neni nejhorsi nemoc...to je smrtelna :s: :s: :s: :\x:
ahoj, neboj bude líp. Každá období šestinedělí zvládáme jinak. Po prvním porodu jsem nato byla podobně. Syn byl hodně uplakané a nespavé miminko. Vnoci jsem se nevyspala a přes den to bylo taky šílené. Všechno mě bolelo. Můj muž si vzal 14dní volna z práce a trošku se mi snažil pomoct-za což jsem mu moc vděčná. Já jsem nemohla skoro chodit a uklízení pro mne taky bylo nemožné-ohýbat se. Čůrala jsem taky ve sprše. Měla jsem problémy s kojením a tak jsem často brečela a klepala se. Neměla jsem chuť na jídlo. Po šestinedělí se vše začalo uklidňovat. Po druhém porodu jsem byla v pohodě. I hojení bylo rychlejší. Sice prvních 14dní po porodu mě jizva bolela honě, ale potom to přestalo a brzy jsem mohla normálně sedět. Malá hezky papkala a tak sem opravdu deprese neměla.
Chápu že chceš být doma sama-chceš mít klid na miminko a na svou rekonvalescenci. Chlapy si to nedovedou představit a tak jsou kolikrát nepříjemní. Můj muž se naštěstí do mé situace dokázal vžít a chápal že mi je ouvej. Vaše rodinná situace je složitější. Na jednu stranu ho chápu že chce mít dceru u sebe, ale na druhou stranu on musí pochopit tebe. Asi jste si o tomto měli promluvit před porodem-když jsi nebyla tak přecitlivělá.
Pokud by ti deprese trvali déle a stupňovali se, tak navštiv psychologa. Na tom neni vůbec nic špatného. Popovídáš si sním a on ti sdělí zda jde o depresi a nebo o normální poporodní stav. Já ale věřim že se vše spraví. Pokud to jde tak více zapojuj tatínka do starání se o miminko-aby sis mohla chvilku oddáchnout. Ať jde s malym na hodinku na procházku-ty se natáhni a relaxuj. Určitě na mimi budeš myslet, ale jednu část mozku vypneš a uvidíš jak načerpáš energii. Kup si čokoládu-nebo něco co máš ráda.
Držim ti palce ať to co nejdřív přejde :a:
In reply to ahoj, neboj bude líp. by JaMiOn
Mocinky děkuji za podporu... je mi o něco lépe. :)
Nejoblíbenější články
Zajímavé odkazy
Uživatelky s nejvíce příspěvky
Vaše fotografie
Ahojky, uplne te chapu. Memu chlapeckovi je dnes prave 21 dni a nekdy mam podobne pocity. Jsem moc stastna, ze ho mame, ale nekdy ty nove situace uplne nezvladam. Mame prvni miminko a zivot se nam obratil vzhuru nohama. Vzdycky se uklidnuju, ze v tom nejsem sama a kolem sebe mam nekolik blizkych, kteri jsou pripraveni kdykoliv pomoci. To mas urcite taky. Drzme si palce. Po sestinedeli bude urcite lip:-).