O žehlení...

Nenávidím žehlení...tedy žehlení až tak obecně ne, ale okamžik před žehlením - protože vím, že už skutečně MUSÍM. Před chvílí jsem dověsila dnešní třetí pračku a přemýšlela co se stalo, že tuhle činnost začínám nenávidět.
Vrátila jsem se o několik let zpět, kdy si tak poprvé vybavuji přístroj nesoucí název žehlička.
něco málo před rokem 1989:
pozoruji babičku. Téměř mysticky sundavá z jídelního stolu ubrus a uhlazuje na něm deku a přes ní starší zažloutlý ubrus (možná prostěradlo). Na jedné straně má hromádku prádla v rohu stolu postavila hrnek s vodou (časem vystřídal rozprašovač), na druhou stranu položila žehličku. všechny pohyby byly pomalé, přesné a babička působila nepřítomným dojmem. Tehdy jsem nepřítomnému pohladu nerozuměla. "Babi, babi, můžu ti pomoct?" hopsám kolem babičky a přeju si žehlit. Nafasuju několik kapesníků a kázání o tom, že žehlička je horká a nemám na ní sahat. důležitě zabírám babičce místo a žehlim kapesníky. A cítím se tak dospělá...
rok 2002:
vlastním žehličku. je jenom moje a dostala jsem jí k narozeninám. Je krásná. Napařovací a má nějaký geinální povrch, na který se nic nepřilepí, nepřipálí a dobře žehlí. Už nepotřebuju lahvičku s rozprašovačem, ze kterýho kape voda a je všechno okolo mokrý. Taky už nedávám deku a ubrus na stůl, ale půjčuju si od partnerovy maminky žehlící prkno. Chvíli mi sice trvalo, než jsem si na něj zvykla, ale mám přece tu krásnou novou žehličku. Miluju žehlení. Na důkaz své lásky žehlím hromady a hromady prádla, na které nemá partnerova maminka chuť (bydlíme s partnerem u jeho rodičů). Té nechuti k žehlení nerozumím, ale zachvíli mi to přestává vrat v hlavě a sleduju komínky prádla které během odpoledne vyrostly na posteli, křesle, stole... jsou tak krásné a voní.
rok 2007:
bydlíme s manželem sami. Mám ráda sobotní odpoledne, když nejsem v práci. Po dopoledním úklidu si vařím kávu, zapínám film pro pamětníky a vytahuji žehlící prkno a svojí druhou žehličku (ta první shořela). Po své pravé ruce dávám lavůrek s vypraným prádlem. obsahuje přibližně dvě pračky, někdy tři, když peru ložní prádlo. S lehkou rukou žehlím, sleduji film a piju kávu. Je mi fajn a v obýváku voní čistota. Podle kolegyň z práce jsem divná.
rok 2008:
mám tak obrovský břicho, že sotva dosáhnu na žehlící prkno, soptím, protože jsem zpocená snad na každém centimetru mého obrovského těla, bolí mě nohy, jsou oteklé a tvrdne mi břicho... ale při pohledu na ty miniaturní oblečky jihnu a každý kousek žehlím z obou stran a pečlivě zapínám každý druk....každým dnem do toho budu soukat svého broučka
rok 2009:
žehlím když je čas. Nejprve byl čas když prcek spal... pak byl čas v noci...teď to někdy zvládám i se synkem za zadkem (je to trochu nebezpečný, ale pak mám čas v noci...třeba sama na sebe). Ze zvyku zapínám televizi a po pravé ruce si dávám koš s prádlem (ten malý lavůrek, který jsem používala v r. 2007 plním prádlem, co se žehlit nemusí...když se naplní prádlo poskládám). po očku sleduju kde je synek, po druhém očku jak daleko od žehličky se nachází moje ruce. Snažím se usměrňovat dítě, aby se nevěšelo na prkno, nemačkalo tu páčku pod ním, nevytahovalo prádlo z koše a nemotalo si kolem krku šňůru od žehličky... Už zase nedosáhnu přes břicho na prkno.
rok 2010:
dosloužila pračka a kupujeme novou (vybrali jsme krásnou, má spoustu programů, dispej, je šetrná k životnímu prostředí a vejde se do ní 7kg prádla, naivně si myslím, že už nebudu prát každý den). Manžel se mě ptá, zda si nepořídíme i sušičku, abych neměla tolik práce, když máme ty dvě děti. Hrdinně odmítám (bože já jsem ale blbá) a blekotám něco o tom, že bychom měli šetřit a že jakmile naše čerstvě narozená dcerka přestane blinkat bude hned o tři pračky týdně méně. Želičku s prknem jsem přemístila do naší prázdné místnosti (tedy místnosti kde je všechno možný, protože jako jediná v domě není rekonstruovaná). Sice tam není televize a je tam v létě strašný horko a v zimě strašná zima, ale nemusím uklízet prkno a žehličku, když přestanu žehlit. Stačí jí vypojit ze zdroje, vyjít z místnosti a zavít dveře. Děti tam mají vstup zakázaný. Prádlo v koši se mi hromadí a hromadí, někdy už jednotlivé kousky oblečků na sobě nedrží a komínek spadne. Žehlím kdy to jde... druky u pyžámek zásadně nezapínám, manželovy trička na spaní pouze složím a počítám jak dlouho může mít dcera ještě reflux.
rok 2011:
s každým sundaváním prádla ze sušáku se ptám, "proč jsem proboha byla tak blbá a nechtěla sušičku?" Prádlo na žehlení skládám do dětské vaničky (ještě, že jsem tehdy koupila tu největší na trhu. Vejde se to ní šest praček, když se hodně snažím tak i osm), ponožky a ostatní spodní prádlo pěchuju do koše na prádlo, který kdysi dávno vystřídal ten malý lavůrek. Pomalu vyndavám prkno, vařím kávu a zapínám žehličku. Jsem ráda, že v noci dávají Sběratele kostí - dá se to poslouchat a nemusí se nad tím přemýšet. K pravé ruce si pokládám dětskou vaničku která pod hromadou triček, plínek, ručníků apod. není pomalu ani vidět. Seriál končí a přepínám televizi. Je jedno kam, hlavně ať mi tam něco žvatlá. Bez přemýšlení rovnám kusy oblečení na prkno. Někdy mám radost, že dávno ztracené tričko se našlo. Dcera už neblinká, za to synka odnačujujeme spát bez plínek. Nestíhám prát, nestíhám sušit, nestíhám žehlit. Konečně rozumím babiččinýmu nepřítomnýmu pohledu.