Neztrácet naději - jak se nám změnil život.

Moje první těhotenství se snažím prožít naplno. Někomu se to bude zdát zvláštní... už od 18 let jsme se s mým nynějším manželem snažili o miminko. :q: Když jsem se dozvěděla o jeho vážné nemoci, o jeho chemoterapiích... o tom, že možná nebude jednoduché mít s ním děti... :r:
Bylo mi jen 18 let a můj svět se ocitl v černé tmě. :r: Každý den jsem přemýšlela, jestli se mám vzdát lásky a najít si raději někoho jiného... nebo vytrvat a snažit se o nemožné. Láska a důvěra zvítězila. Začalo pro mě těžké období... Zrovna jsem začala chodit na nástavbové studium. Měla jsem před sebou dva roky školy a závěrem měla být úspěšně vykonaná maturitní zkouška. S Láďou jsme se začali milovat bez ochrany a doufali jsme, že se nám miminko podaří... Ubíhali dny, měsíce... Po roce jsem byla zoufalá. Každý měsíc se opakoval ten samý rituál - falešné naděje, negativní těhotenský test... nakonec bolesti a zklamání. :r: Naštěstí jsem se dokázala naplno zaměstnat a bez pomoci spolužáků jsem se vrhla na organizaci maturitního plesu. Sice jsem nejspíš přišla o možnost, abych odmaturovala s lepšími známkami, ale na maturitní vysvědčení vám nikdo koukat nebude. Stačí, když ho máte. Nakonec jsem vše zvládla a odmaturovala za 2,3,2,1. Hlavní pro mě bylo, že jsem konečně měla v hlavě jiné myšlenky... Bylo to právě o maturitním plese, kdy jsem všechny iluze ztratila. Už jsem se od té doby o nic nepokoušela... došli mi síly. Nemyslela jsem na snažení o miminko. Smířila jsem se s tím, že nejspíš Láďa a já nebudeme mít nikdy spolu děti. Maturitní ples se podařil, maturita taky. Užívala jsem si rozlučák, večírky a narozeniny mého kamaráda. Začali mi prázdniny už v květnu... Po náhodném kouknutí do menstruačního kalendáře jsem zjistila, že mám zpoždění už na 43. den cyklu. Nevěnovala jsem tomu velkou pozornost, protože moje menstruace byla někdy nepravidelná... a mým posledním nejdelším cyklem bylo právě 43 dní. Ale něco mi bylo divné... Něco jsem cítila jinak... Nemumím to popsat. Nebylo mi špatně. Nezvracela jsem, spíš jsem pociťovala naprosto stejné příznaky jako před menstruací, ale NĚCO BYLO JINAK. Když už jsem měla zpoždění na 48. den cyklu... poslala jsem Láďu pro těhotenský test. Když odjel do Prahy pro svou sestru, která byla v nemocnici pro stejnou nemoc, jako měl manžel, tak jsem si test udělala. Čekala jsem 5 minut. Když jsem se na test podívala, zdálo se mi, že tam něco je. :? Ale moc vidět to nebylo. Byl to jen slabý, opravdu slabý odstín a jen náznak proužku. Ale po všech těch absolvovaných testech jsem tušila, že tohle je něco jiného. Ani jsem moc neváhala a napsala jsem Láďovi: "Jsi tatínek!!!". Volal mi, nemohl tomu uvěřit. Oba jsme z toho byli v šoku. Volala jsem sestře... řekla jsem jí, co jsem viděla a jak moc se bojím, že tu čárku vidím jen já ve své hlavě. Poradila mi, abych test nevyhazovala a podívala se na něj ráno. Ukazovala jsem test i mamce... ta nic neviděla. :? Připadala jsem si jako cvok. Myslela jsem si, že už jsem se z toho všeho zbláznila a mám halucinace. Když přijel Láďa a já jsem mu ukazovala test, tak se na mě nevěřícně podíval a nechápal, co mu to povídám. Taky nic neviděl. Byla jsem zoufalá. Než jsem šla spát, uklidila jsem použitý test na skříň a na ráno jsem si připravila test nový. Hned po probuzení jsem z dálky viděla, že na tom použitém testu je vidět čárka... dokonce jí viděl už i Láďa. :\x: Ale na letáčku je psáno, že se nemají výsledky testu odečítat po více, než 5 minutách, tak jsem běžela na záchod s novým testem... Tentokrát se čárka zobrazila skoro okamžitě a byla jasnější. :c: Oba dva jsme nevěřícně koukali na ty dvě jasné čárky. Nedokázali jsme to pochopit. Manžel běžel koupit další a mnohem kvalitnější testy, které vyšli opět pozitivně. Už nám to bylo jasné. Přes dva roky snažení... Od tohoto okamžiku se náš život příjemně změnil.