něco k zasmání - ze života

Těhotenství : Nejkrásnějších 9 měsíců v životě ženy..
1.měsíc
Stojím v lékárně ve frontě a chce se mi omdlít. Je tam vedro,
vydýchaný vzduch a paní přede mnou má prostě nesnesitelný parfém. Ale
pořád je to lepší než pán před ní, který smrdí zřejmě od přírody
a je mi tak nějak fyzicky odporný. Fuj, teď jsem si všimla
lupů v jeho vlasech. Asi se pozvracím. "Těhotenský test," odpovím
na otázku lékárnice, co si přeju.Mám mžitky před očima a venku si musím chvilku sednout na
parapet výlohy, abych se neskácela. Jsem si jistá svou věcí a 2 čárky
na počuraném papírku mi to pak doma jen potvrdí. Asi brzo
omdlím, třeští mi hlava, ale jsem šťastná.

2. měsíc
Je 7 hodin ráno, já stojím v kuchyni před ledničkou a vedu
vnitřní boj: když ledničku neotevřu a nevytáhnu si z ní něco na snídani,
brzy se pozvracím. Pokud ji otevřu a ucítím to, co člověk cítí,
kdyžledničku otevře, pozvracím se taky. Jdu si napustit do
sklenice ledovou vodu, napiju se, opláchnu si čelo, otevřu dokořán okno,
zadržím dech a risknu to. Rychle otvírám lednici a bleskově vytahuju
máslo a mlíko. Vyhrknou mi slzy do očí a ženu k oknu to rozdýchat.
Hurá,ustála jsem to, už mám aspoň na dopoledne vyhráno. Snídám
bílý rohlík s máslem a bílou kávu, to jediné, co dopoledne snesu k
jídlu. Posilněná snídaní jdu odvážně uklidit věci zpět do lednice
a zrak mi padne na 2 buřty v igelitovém pytlíku, co si koupil manžel
na večer na opékání. Ty už jsem neustála. Nesnáším zvracení,
takže zvracím s křečovitě zavřenýma očima, abych to neviděla,
pak poslepu tápu po toaletním papíru a po splachovadlu.
Opouštím záchod, pustím si na hlavu studenou vodu a jdu na dvůr to
rozdýchat.První, co uvidím po otevření dveří na dvůr, je hromádka od
našeho štěňátka. Poslepu zvedám prkýnko.
Jsem vyložená z kuchyňského okna, zhluboka dýchám a
přemýšlím, že bych měla něco sníst. Jediné, na co jsem schopná pomyslet
bez odporu, je rohlík s máslem a bílá káva. Stojím před
ledničkou..........
Věčný koloběh. Mám pocit, že se neudržím na nohou. Ležím vposteli,
hlavu jsem si osprchovala studenou vodou, mám okno
dokořán a zhluboka dýchám. Asi bych měla něco sníst..........
Přichází domů manžel s oblíbenou žertovnou otázkou na rtech:
"Cos tady celý den dělala?" Bez jakýchkoli skrupulí pronáším neomaleně: "Blila."
Manžel se hurónsky směje, považujíc to za dobrý vtip, otvírá
dokořán ledničku a volá na mě: "Co máme k jídlu, maminko ???"

3.měsíc
Miminku na ultrazvuku bije srdíčko, vše je v pořádku a já
dostávám konečně těhotenskou průkazku a přemýšlím, jak se vyrovnám
s pokynem sestry, abych přišla příště nalačno. Smlouvám s ní
aspoň o kapku kafe nebo čaje a vyhrožuju poblinkáním
sesterny. Směje se a povoluje mi trochu vody.
Přicházím domů a rozrážím dokořán všechna okna: nesnáším
vůni našeho domu. "Nepřipadá ti, že nám to tady strašně smrdí?", vyzvídám na
každém.Smrdí mi sprchový šampon, tělové mléko, je mi odporný olej na
opalování, hnusí se mi jídlo, je mi odporný dokonce i rohlík
s máslem a bílá káva. Jediné, co mi voní a na co mám chuť
prakticky pořád, je pivo. Opuchly mi nohy a obličej a na bradě se mi
vyrašil lišej záhadného druhu. Večer k nám přišlo pár známých na
grilovačku. Cpou se masem a mají odporně mastné brady a prsty.
Maso odporně smrdí. Manžel odlamuje nožičky špekáčku a dává
je synovi, který mlaská a omastek mu teče po bradě. Odbíhám
blinkat.Když se vrátím, úplně bílá, syn si mi sedne na klín, obejme
mě mastnýma ručičkama a zeptá se mě: "Copak je maminko?"

4. měsíc
Všechny kolem nesnáším. Nesnáším naše štěně, leze mi na nervy
manžel, příbuzní, mamka. Syn má tisíc otázek ve chvíli, kdy
se mi nechce ani trochu mluvit. Manžela zajímá jen, co je k
jídlua jestli jsem vyřídila všechno, co jsem měla. Ještě ke všemu
ráno ohřál buřta k snídani a ten kastrůlek s mastnou
smradlavou vodou nechal na sporáku. Dvakrát se pozvracím, než dokážu
sejít z ložnice v patře dolů do kuchyně. Sobec jeden hnusná. Vůbec
ho nezajímají moje starosti, mamku zase zajímají až moc...
Hlavně, ať se mi dneska nikdo nedostane do rány. Mám chuť
všechno rozkopat. Syn mi sděluje, že on spát rozhodně nepůjde.
Začínám asertivně vysvětlovat, že rozhodně půjde, ale nějak se to
zvrtne a ječím na celé kolo, že už toho mám dost, že mi tady nikdo
odmlouvat nebude a že vůbec.Vztekle kopu do balónu na cvičení a odcházím trucovat do
ložnice, kde se vzteky rozbrečím. Slyším, jak manžel potichu
vysvětluje:"Maminka je trošičku nervózní, nesmíš jí moc zlobit..."
"Tak dobže," odpovídá syn a já pro změnu pláču dojetím......

5. měsíc
Dojetí z konce 4. měsíce mi zůstalo. (Mimochodem stejně jako
lišej v obličeji). Nemůžu se dívat na televizní noviny, protože
téměř u každé zprávy pláču. Pláču i u reklam, nemůžu jít na žádnou
kulturní akci, protože mě k pláči dojímá krásná hudba. Potají
utírám slzy v divadle, kam jsem se synem dorazila na doják
Perníková chaloupka. Večer pláču, protože babička s dědečkem chtějí
vzít syna do ZOO a povezou ho tam autem. Jsem přesvědčená, že se
vybourají. Mám panickou hrůzu a pláču dlouho do noci.
Manžel konstatuje, že mu mé vzteklé období bylo přece jen o
trochu sympatičtější a vypíná televizi, protože právě začíná nějaká
riziková reklama už ani nevím na co, zřejmě na polévky od
Vitany.Zvracím už jen jednou týdně, ale musím nosit vysoce elegantní
gumové punčochy kvůli křečákům. Jednou pláču, protože jsem si
vsugerovala, že mám nějakou zákeřnou nemoc krve, protože mi na nohách
vyskákaly takové červeno-fialové tečky, které si moc dobře pamatuju od
taťky,než zemřel. Asi půl hodiny se zmítám v hrozných představách, jak jsou
moje děti sirotkové, případně jim jejich otec dovalil macechu ,
nějakou pipku s pevnejma prsama, kterou třeba ještě ve finále budou
mít rádi a nikdo si na mě ani nevzpomene....., pak mi dojde, že
je to obvyklá vyrážka po holení nohou, pořádně se vysmrkám a jdu
spát.

6. měsíc
Přestala jsem zvracet, ale mám nesnesitelné bolesti v
žebrech. Ukázalo se, že mám jakési mezižeberní srůsty, které se mi pomalu
trhají. Dělají se mi podlitiny a já mám bolesti ve všech polohách
kromě lehu na zádech, kdy je to jakž takž snesitelné. Kromě toho si
z pátého měsíce s sebou stále nesu lišej na bradě, gumové
punčochy pipku s pevnejma prsama. Žárlím na všechno, co je ženského
rodu. Prohlížím se v zrcadle a vidím jakousi rozplizlou ropuchoidní
maminu se zplihlýma vlasama, opuchlým obličejem, pletencema žil na
nohách a obrovským břichem. A pak vidím všechny ostatní sexy ženy a
dívky, sportující, vysmáté, vyzývavé a netěhotné. Manžel při pohledu
na mé svlečené tělo vypadá jako já v prvních měsících těhu
při pohledu na buřta. Ze všech stran se naznačuje, že nejsem
žena, ale matka. V knížkách se o mých pohlavních orgánech mluví jako o
rodidlech (slovo, které je mi tak odporné, že je mi nevolno i teď),
prsa se začínají stávat továrnou na mlíko. Vyjdu schody do prvního
patra a funím jak lokomotiva.
Nenajdu na svém těle místo, které by nebylo aspoň trochu
oteklé. (Na rodidla si pravda přes břicho nevidím, tak nevím...)
Manžel vymetá podnikové večírky a zjevně se výborně baví s
pevnoprsařkama.Asi ho brzo nakopnu nožkou zpevněnou v gumové punčošce...

7. měsíc
Sláva, dotrhly se srůsty, ze dne na den je klid. Začala jsem
ale pro změnu znovu zvracet. Ne tak často, ale zato trochu
brutálněji, málokdy to totiž vůbec stihnu doběhnout na záchod.
Taky k nám přišel Mikuláš s čertem. Čert zahudroval a
zachrastil řetězy a já se rozplakala. Čert trochu znejistěl, tuto reakci
asi čekal spíš od dítěte než od maminky. Manžel po jejich odchodu
vážně pokyvoval hlavou a s uspokojením konstatoval, že mi
konečně došlo, že jsem celý rok zlobila a začala se po právu bát. Pak
mě se synem společně uklidňovali, že čert jen tak hudruje,
ale že by mě ve skutečnosti nechtěl. Těžko už mi někdo někdy
uvěří, že mě k pláči dojal strach spatřený v synových očích.
Novinkou pro tento měsíc je absolutní neovládání svěračů.
Zakašlu, kýchnu, zasměju se a můžu se jít převléknout. Lehkou ostudu
jsem udělala na oslavě Silvestra, kdy jsem se doslova smíchy
počurala, naštěstí tam byli jen naši nejbližší známí... Navíc mě trápí
střevní problémy, což je společně s předchozím problémem dost
vražedná kombinace. Nejlepší je pro mě vůbec nevycházet z
domu, v době předvánočních nákupů dost problematický úkol.

8. měsíc
Odhazuji gumové punčochy, protože už je prostě nesnesu. Mám
pocit, že červenými proužky uprostřed stehen, které mi tam zůstaly
vytlačené po okrajích punčoch, budu ocejchovaná asi už nadosmrti. Taky
přemýšlím,jestli vůbec kdy ještě svoje nohy budu moct někomu ukázat.
Zmizel mi lišej z brady a nahradilo ho jakési postpubertální
akné. V kabelce musím pořád nosit Rennie, protože mě má žáha asi
brzo sežehne. Praskly na mně moje těhotenské rifle. Mám sice ještě jedny,
ale ty mi zase hrozně kloužou po břiše dolů a následně spadnou
úplně. Musím na nich teda nosit kšandy, což sice slouží k výbornému
pobavení mé drahé polovičky, ale já z toho zrovna dvakrát
nadšená nejsem. Mohla bych nosit sukně a šaty, to bych ale musela
dopnout kozačky, což je při současném stavu mých lýtek absolutně
nereálné. Praskly mi zipy u obou zimních bund a ulomila se mi čtyřka
vpravo nahoře. Takový lehce destrukční měsíc.

9.měsíc
Na poslední chvíli jsem si s vypětím všech sil sundala
všechny mé (dva) prstýnky, protože hrozilo, že by mi je pak museli
odříznout i s prsty. Ulomila se mi pětka vpravo nahoře. Kromě jiných zábavných
akrobatických prvků při zavazování bot, depilaci atd...provozuji
těhotenskou jógu při nesčetných pokusech ostříhat si nehty na nohou.
Konkrétně tedy na pravé noze, na levé to jde celkem v pohodě. S pravou
jsem měla dlouho problémy, pak jsem ale našla výborný způsob -
nutné asi půlhodinové rozcvičení zadních a vnitřních stehenních
svalů, šikmých zádových a krční páteře: V široko rozkročmém sedu
na zemi přitáhnete tělo k pravé noze šikmo tak, aby břicho splývalo
volně mezi rozkročené nohy a netlačilo se. Zkroutíte hlavu
tak, aby bylo vidět na prsty u nohou. Při dobrém rozcvičení je
možno v této poloze ostříhat všechny prsty najednou, druhou
variantou je pomalu kmitat, při každém kmitu pak ošetřit jeden prst.
Třetí variantou je návštěva pedikérky.

Konečně porod.
Břicho je pryč a v mém náručí stvoření, do
kterého jsem se nekonečně a na první pohled zamilovala, které celých
těch9 měsíců prožilo se mnou, na nic si nestěžovalo a snášelo
všechny mé nálady, propady, poklesky a nepříliš vzorné chování.
Bezpečně poznávám ty patičky, které usilovně a bez přestání kopou do
prázdna, jakoby hledaly to břicho zevnitř, do kterého byly
zvyklé se tak nádherně zabořovat. Bezděčně nastavuji břicho zvenku,
zdá se, že je to jak náhražka přijato. Netrvá to ani tak dlouho
a já začínám mít při pohledu na maminky těhulky neodbytný pocit krásné nostalgie.
To bylo přece tak nádherné období, no řekněte....... :!k: