Nechci být taková máma :(

Ahojky,
neboj, myslím si, že jis dobrá maminka - každá správná máma by měla chtít být ta nejlepší pro své dítě!
Jestli můžu - pár příhod z našeho života ( mě je teď 27 a dcerce jsou 2 roky - a máme i tatínka :-) )
Co mě fakt hodně urazilo, ale i uklidnilo byla první věta Klárčiny pediatričky, když přišla k nám: "Nebojte se o ní tolik maminko, každé dítě chce hlavně přežít!" ( urazilo mě to, protože jsem si myslela, že mi nevěří, a uklidnilo, protže mi došlo, že kdyby jí něco chybělo, tak si o to řekne - zatím pláčem, ale časem to poznám. )
Když jsem poprvé pustila manžela samotného s malou ven, byly jí asi 3 měsíce a bylo to jen proto, že jsem měla horečku, já jít nemohla a malá to potřebovala ... ale celou odbu jsem řvala do polštáře a když přišli, bylo mi hůř než dřív.
Poprvé jsem pustila babičku a dědu s Klárkou s kočárkem ven na hodinu. Musela jsem na úřad, kam to s Klárkou nešlo. Vyšla jsem z domu tedy s nimi a několik bloků je stopovala, jestli správně přechází ( to jsem jim to nejprve předvedla - pozn. děda vychoval 4 syny :-/ ) Pak mi došlo, jak by se asi cítili, kdyby si mě všimli, tak jsem se otočila a utíkala s brekem domů - cestou jsem volala mamce a brečela jí do telefonu, že jsem špatná matka, že jsem odložila dítě ....
Tvoje strachy jsou normální!!! Hlavní je, že o nich víš, připouštíš si je a další důležitá věc je: Bojovat proti nim!
U mě se to zlepšuje - uvědomuji si, že Klárka potřebuje trochu volnosti, prostor pro sebe, možnost "vylétnout z hnízda" aby se pak mohla ráda vracet ...
S tím jídlem: já jsem taky dávala jídlo podle tabulek. Když jsem je někam založila a poprosila pediatra o nové, koukala na mě jako na blázna ... ale dala mi je. Já výživu studovala, ale potřebovala jsem vědět, jestli nepřišli na něco nového .... Jednou jsme byly s kamarádkami venku s kočárkama, Klárce bylo asi 3/4 roku, sedly jsme si McDon., já vytáhla jogurt pro Klárku, kamarádka koupila svojí roční dceři hranolky, na mě chvíli koukala a pak Kl. přinesla taky. Zná mě, ví, co si o tom myslím, tak jsem jí poděkovala a řekla, že si teda koupila další svačinu a sama si jí sní, že Klárka má jogurt. Třeba to jídlo řeším stále. Míň, ale třeba řízek malé nedávám ( když byla jednou u babičky, tak ta jí ho dala :-( )
Není to jednoduché. Jeslti jsi dočetla až sem, tak díky! Drž se, je to skutečně normální, jen se vědomě hlídej a trochu dítku uzdu popust. Ze začátku to bude těžké, ale zvykneš si, jí to prospěje a Ty si to taky časem začneš užívat!
Papa V.

jojo, tohle přesně znám. Víš, u mě to trvalo asi do 6m a pak pomalinku a jistě to bylo lepší, byla jsem si jistější.
Nebuj se, jsi DOBRÁ MAMINKA!!!! A OPRAVDU ČASEM SE TO BUDE LEPŠIT...Držím palečky!!!! :a:

Jee, holky, DĚKUJU! Nečekala jsem tolik odpovědí a jsem ráda, že v tom nejsem sama :)

Ahojky, tak jako by jsi mluvila o mě :s: No troufám si tvrdit, že na mě nikdo v začátcích snad ani neměl. Příklad: Každý den pro malého komplet čisté povlečení, ale víš co já to snad dál ani pitvat nebudu, protože by sis ťukala na čelo snad i ty :s: Nebejt mé kamarádky, mimochodem zdravotní sestřičky, tak dneska mam v bytě pro malého postavený skleník.
Víš co přehnaným starchem o malého trpím ještě i dnes (jsou mu 2 roky), ale bylo to horší. Třeba na pískovišti jsem mu stála celou dobu za zadkem a představa, že si jednou bude hrát třeba na prolejzačce sám?... No ani omylem. Dneska, když si jdeme hrát třeba do dětského koutku, tak už i to kafe si jakžtak v klidu vypiju. Tedy moje oči ho sledují furt, ale za zadkem už mu nestojím:)
To samé jídelníček. Hodně jsem ho řešila do roka. Netvrdím, že dnes si zajdem 3x týdně do mekáče na hranolky, ale už to tak nepřeháním. I sladké mu kupuju:)
Neboj to se časem srovná ;)

Ahoj, já jsem sice nic takového neprožívala, měla jsem spíš opačnej problém, ale myslím že to není až tak neobvyklé. Je to tvoje první miminko a jsi mladá. Možná je to trochu i o tom jestli si v minulosti měla možnost někde u někoho se o mimi občas zkusit starat. Já sama jsem se to učila od 12 let u známe. Když se jí narodilo mimčo, pořád jsem jí chodila pomáhat. Takže když jsem pak měla svoje už jsem plno věcí měla osvojených a neobávala jsem se toho. Mám dva starší sourozence a oba měli děti dřív než já a musím žíct, že sestra když měla první tak byla taky taková jak se tu popisuješ, ale u druhého už byla úplně jiná. Je to o tom si to všechno osvojit a zvyknout si na to. Tři měsíce není ještě tak dlouhá doba, určitě se to bude postupně zlepšovat. Budeš si víc jestá vším co kolem mimča děláš a bude to v pohodě

ahoj, tak já si myslim že tvoje pocity jsou naprosto normální. Máš stále malé miminko a hlavně první miminko. Já jsem sice první dítě měla ve 26letech, ale taky jsem se snažila pro něj udělat to nejlepší. Kojila jsem ho do 11měsíců. Až když ukončil 6.měsíc jsem mu začala dávat příkrmi. Dodržovala jsem to, co mi řekla dr. Nejdříve projet zeleninku a pak najet na masíčko atd...Tchán mi taky říkal, že malýho moc dlouho kojim. Potom mi říkal že už dětem v půl roce dávali normální jídlo. No prostě bludy. Já jsem to jen odkejvala a jela si v tom svém. Hroutila jsem se nad malim když nechtěl papat. Kolikrát jsem to i obrečela. Když byl miminko a plakal-prdíky, tak mě bylo až zle od žaludku. Měla jsem strach co se mu děje. Velkou ránou pro mne bylo to, že od 3měsíců měl atopickej exém. Z toho jsem byla nešťastná. Naštěstí mu v roce zmizel. Vyčítala jsem si že je to moje chyba. Přemýšlela jsem co jsem v těhotenství udělala špatně že má kluk takovýhle problém. Když už byl Ondra starší, tak jsem postupně přestala všechno takhle řešit. Zjistila jsem totiž, že i když se snažim Ondru hlídat a snažim se předcházet nějakému úrazu apod. tak beztak všemu nezabránim. Teď mám druhé dítě. Vše bylo jiné a víc pohodové. Už jsem všechno tak šíleně neřešila. Ohledně stravování jsem zůstala věrná tomu, co jsem dělala u Ondry. Malou jsem kojila do 9měsíců. Prostě nyní je vše takové jiné. Už mám nějaké zkušenosti a tak se cítim jistější.
Uvidíš že to samé bude u tebe. Nějakou dobu se budeš hodně o miminko strachovat, postupně zjistíš že vše ovlivnit nemůžeš a začneš být více v pohodě.

Naprosto tě chápu. Já to měla stejné. Jenže, než abych malou někomu půjčila na vození, tak jsem šla radši s nima, abych doma nestresovala. Poprvé si ji vzali naši, když měla cca 6 měsíců a stejně jsem jim po půl hodině volala, jestli je vše ok a to šli jen na hoďku. Co se týče kojení, tak do půl roku taky neměla nic jiného, než moje mlíko(prospívala krásně) a pak jsem začla přidávat další potraviny dle tabulek.
A další šílenosti, až jsem si říkala, jestli je to normální :(
Tady u těch vět, když někdo dá tak malýmu guláš, tak to taky nechápu, ale ať si každý dělá, co uzná za vhodný, já to tak nedělám. U nás všichni respektují, co malé dávat můžou a co ne. Takže u nás je to v klidu.
A buď klidná....fakt to bude lepší. Malá měla na vánoce 2 roky a je to lepší. Ale jsem pořád poseroutka narozdíl od jiných maminek. :00: Malá spala u našich 2x a teď v lednu bude potřetí. že bych ji někomu půjčila na víkend, tak to zatím nehrozí.
Ale pokroky začínám dělat :s: ale ono to prostě není. :a:

Eleonorko to je naprosto normální co prožíváš :-) já měla Janinku ve 26 a prožívala jsem to zrovna tak, až na to že mě nikdo Janinku nevozil. S příkrmama jsem začala až na 6 měsíci, lepek od 7. měsíce atd .....Když ji chtěl někdo něco dát dřív co ještě nemohla, byla jsem schopná se snimi pohádat, ať ji to nedávají.A že takových bylo! Ale když jsme se přehouply přes rok, tak nějak jsem se stravou najela na normální stravu jen méně kořeněnou a slanou. A už to ani moc neřeším, prostě papá co ji chutná. Neboj časem se otrkáš a už nebudeš mít takový strach.

Ahoj, tak teď nevím, jestli tě uklidním, nebo vyděsím. Mojí malé byl rok v říjnu a já se chovám stále stejně jako ty - všechno s ní umím udělat nejlíp já - oblíkání, krmení apod. Všichni ostatní to dělají špatně, pomalu nebo ne tak, jak si přeju já - takže vlastně špatně.. Uvědomuju si svoje chování, takže se snažím mírnit, pravda teď už je to mnohem lepší, než to bylo dřív :-) Ale jsem na malou taky příliš fixovaná - od porodu jsem vlastně pořád jen s ní, babičky máme 250 km daleko, takže mi s hlídáním vlastně nikdo moc nepomáhá.

Možná, že u mě trochu "pomohlo" to, že jsem znovu těhotná a byla jsem i pár dní v nemocnici a viděla jsem, že manžel péči o malou zvládá v pohodě a že i já odloučení od ní přežiju.

Bohužel radu, jak svoje city ovlivnit nemám - u mě se to teda stupňovalo - po porodu (akutní císař) jsem k ní necítila vůbec nic, postupně jsem ji začala mít ráda a nakonec ji bezmezně miluju :-D

Drž se :-) Pa pa