náš porod

Ahoj holky,
tak mám zhruba po měsíci chvilku klidu, malá usnula, tak vám popíšu můj porod.
Termín jsem měla 3.12., nicméně se nic nedělo, nepomáhal ani sex, ani úklid, ani červený vínečko, takže 8.12. v pondělí proběhla poslední poradna s tím, že ve středu 10.12. v 7.30 jsem měla nastoupit na vyvolání. Byla jsem z toho docela nervózní, protože jsem všude četla, že vyvolávané porody jsou bolestivější atd... V úterý jsem si teda připravila všechny věci, ještě jsem vygruntovala celý byt a čekala na středeční ráno.
Jenže ta malá princeznička v bříšku si asi řekla, že stejně už bude muset na svět, takže se začala ozývat sama. Takže v úterý, asi tak od 7 večer jsem začala mít kontrakce, nejdřív hodně slabý, nepravidelný, zhruba po 20-30 minutách. Kontrakce se u mě projevovali jako bolest při MS, ale samozřejmě o něco silnější. Takže jsem oznámila manželovi, že už se asi něco začíná dít, ale v klidu jsme ještě koukali na telku, nemusela jsem prodýchávat, nic. Pak jsme si šly lehnout, manžílek v klidu oddychoval, a u mě se to začínalo pomalu rozjíždět, bolesti zesilovaly, intervaly se zkracovaly a já si říkala, že je fajn, že mám ráno nástup do nemocnice, protože tam tak jako tak budeme muset. Kolem 4 ráno už to bylo docela maso, musela jsem do sprchy a na balon, v 7 už jsme byli s manželem přippravený a jelo se..
V nemocnici mi nejdřív natočily monitor, a zajímalý bylo, že se mi tam žádný kontrakce neobjevily, říkala jsem sestře, že stahy cítím dole v břiše a ne nahoře, kam mi připojila monitor, a ona že by se to i tak mělo ukázat, a tudíž že to jsou asi silnější poslíčky. To jsem jí teda nevěřila, protože už jsem se docela svíjela bolestí a semtam se mi chtělo i brečet. Pak mě prohlídnul doktor, a řekl, že už je všechno připravený a že ještě dnes porodím. Ale nejdřív jsem měla jít ještě na UTZ, na který jsem v bolestech čekala v čekárně 2 hodiny!! To bylo fakt maso a vlastně jediný nedostatek, tkerý jsem shledala na vinohradský porodnici. Ještě že jsem tam sebou měla manžela, který mi byl obrovskou oporou od samýho začátku :h:
Zhruba v 10 mě teda vzali na UTZ, doktorka mě ještě znova prohlídla a říká, že už jsem otevřená na 4cm, takže rovnou na porodní sál :sick: to jsem už nějak nezvládla, a manželovi jsem se rozbrečela v náručí, protože jsem začala mít docela strach.
Nejdřív mě vzali samozřejmě na přípravu, klistýr vůbec nic není, hadičkou vám napustí teplou vodu do střev, asi dvě minutky chodíte a pak jdete na velkou, já byla asi 3x za sebou, ale přijde mi to daleko hygieničtější, než si ho nenechat dělat. PA mě vyšetřila, nález krásnej, ale ještě mě chtěla připnout na monitory. Zavolali ke mě manžela a monitorovaly miminko. To už jsem měla celkem nesnesitelný bolesti, brečela jsem, a jak říkám - manžel byl pořád semnou, otíral mi čelo a rty a jsem neskutečně šťastná, že to semnou absolvoval.
Pak přišel doktro s tím, že to nemá cenu prodlužovat a píchnul mi vodu a to už se to rozjelo, během asi 15 minut jsem byla otevřená na 6cm. Hrozně mě to bolelo, tak manžel volal doktora, jestli se s tou bolestí dá něco dělat, doktor říkal, že se vůbec nediví, že to bolí, že miminko už má natlačenou hlavičku a chce ven, a rozhodl se, že mi píchnou Dolsin (což vřele doporučuju), jednak vás to totiž trochu oblbne a jednak to ještě urychlí otvírání porodních cest. No a po tom, co mi dali do žíly tohle, už se to rozjelo naplno a já se přiznám, že si z toho už moc nepamatuju.
Bylo to všechno hrozně rychlí, najednou ke mě přiběhly dvě PA, daly mi nohy nahoru do těch postrojů a ať tlačím. Asi po tom léku jsem ale nebyla schopná moc vnímat (je to totiž opiát a ta sestra říkala, že se mi bude možná trochu točit hlava), vnímala jsem skoro jen manžela a PA jak mi říkají, jak mám tlačit... nejdřív jsem tlačila špatně, protože jsem měla otevřenou pusu, ale pak už jsem přišla jak na to, a s vydatnou podporou manžela jsem to celý zvládla. Manžel mě hodně povzbuzoval, říkal, že už je vidět hlavička, a ať se ještě snažím, já jsem mu prý údajně říkala, že to určitě nezvládnu, že už nemůžu.. a pak asi na třetí zatlačení byla malá venku..
Jakmile bylo miminko venku, tak jsem cítila tak strašně velkou úlevu, kterou ani nejde popsat.. byl to překrásnej pocit, že už jsem to celý zvládla a že je mimi čilý a má se k světu (Apgar skore všechno desítky). Placenta vyšla pak na jedno další zatlačení a doktor mi pak řekl, že mě ještě zašije, protože jak šla malá ven, tak mě ručičkou trošičku natrhla, ale nenastříhavali mě (masáž hráze jsem nedělala, takže asi není nezbytně nutná). šití jsem skoro nevnímala, byly to dva venkovní stehy, protože jak říkám, byla jsem jak v transu, porod je opravdu strašně inteznivní zážitek, takže jsem jenom ležela, odpočíala a pořád opakovala, jaká to je úleva..
Miminko po porodu odnesli na vážení, měření atd., pak mi ho přinesli, položili na hrudník a to mě úplně dostalo, rozbrečela jsem se a říkala jsem jí: "ahoj stellinko, já jsem máma" a ona přestala plakat a koukala na mě.. PA hned říkala, že je vidět, že jsem na ní asi mluvila, když byla ještě v bříšku, protože prý určitě poznala můj hlas.. bylo nádherný vidět to malý stvořeníčko, který žije celých 9měsíců uvnitř vás, konečně na světě...
pak nám jí odnesli na ty různý testy, a my zůstali ještě dvě hodiny s manželem na sále, manžel volal rodině a známým a byli jsme strašně šťastný, že to máme za sebou a že jsme všichni v pořádku..
Porod jsem měla tudíž velmi rychlý - noční kontrakce se daly v pohodě vydržet, takže opravdový bolesti mi začaly asi tak v 10 ráno a v půl 2 byla už malá na světě, takže se to seběhlo rychle ale o to možná intenzivnější bolesti jsem měla.
Rozhodně doporučuju manžela k porodu - je to ještě větší podpora, než jsem si uměla představit.. ohromně nás to semklo dohromady, a když nám pak ještě přinesli to naše malý štěstíčko, byly jsme oba opravdu dojatý...
Porodnice v Praze na Vinohradech je naprosto v pohodě, až na to čekání v čekárně v bolestech byli všichni dá se říct velmi profesionální, skvělá PA a ohromnej doktor.. pokoje zrekonstruovaný, sice jsem měla zažádáno o nadstandard, ale nakonec nebyl volný, ale na ty 3 dny je to stejně úplně jedno..
Samotný porod je fakt ohromně intenzivní zážitek, hned po porodu jsem si říkala, že tohle už nikdy nechci absolvovat, ale když to tak hodnotím zpětně, tak do toho asi zase půjdu, protože něco takovýho člověk jen tak nezažije.. ;)
A taky je asi dobrý si uvědomit, že porodem to celý nekončí, ale naopak začíná, šestinedělí je totiž docela maso - teda aspoň my jsme to prožívali docela silně a vůbec jsem netušila, že to semnou takhle zamává..
Teď bude malý v sobotu měsíc, už jsme si na sebe myslím docela zvykli, a miminko vypadá spokojeně a šťastně..
Holky tak držím všem palce, ať máte porod taky tak rychlej jako já, všechny ty bolesti a útrapy za to rozhodně stojí, protože když pak koukáte na to malý stvoření, jak spokojeně spinká, má rozhozený ty malinkatý ručičky a spokojeně oddychuje, je to něco naprosto úžasnýho..
A vzkaz pro mýho manžela - miluju tě snad ještě víc - jestli je to teda ještě vůbec možný a neskutečně moc si vážím toho, že jsi mi byl jak v těhotenství, tak při samotným porodu a vlastně pořád jsi obrovskou oporou a podporou.. :h: