Můj strach
Petřík má sice už 9 měsíců, ale stále v sobě cítím strach o něho, jaký jsem prožila pár hodin po porodu. Tak se o to prožití s vámi zkusím podělit, třeba to pomůže:
Porod byl v pohodě, praskla mi voda a protože to je náš 4. synáček, spěchali jsme hned do porodnice. Tatínka jsme poslaly domů a společně se švagrovou jsme čekaly na první stahy. Pak to šlo vše ráz naráz, pohoda.. no prostě čtvrté dítě je čtvrté dítě. :dance: V tom nebyl žádný problém. Ale!!! Porodní boxy praskaly ve švech, do toho odváželi několik rodiček "dolů" na císaře... no zmatek nad zmatek, asistentky lítaly sem tam... švagrová si dělala legraci, že to klidně zvládneme i samy (ale to už jsem měla silné kontrakce a do smíchu mi moc nebylo). Asistentka si nakonec přece udělala čas a porodit mi pomohla, doktor mě zašil, byli milí a vlídní, to bylo také v pohodě. Petříček se narodil zdravý, nádherný, hlaďoučký, miloučký...
Ale po těch dvou hodinách, kdy se přijel manžel na Petříčka podívat a odvezl švagrovou, nastala moje noční můra: na pokojích šestinedělek nebylo místo, zůstala jsem tedy zatím na porodním boxu. Petříčka sestra odnesla na umytí. Uběhlo půl hodiny a nic. Hodina a stále mi ho nenesla. Dvě hodiny, to už jsem byla pěkně vyklepaná. Když mne občas asistentka přilétla zkontrolovat, ptala jsem se, kdy mi ho přinesou, ale odpověď dořekla už na chodbě a byla pryč. Věděla jsem, jaký má fofr, nechtěla jsem jí ještě přidávat. Uklidňovala jsem se tím, že nemají čas mi mimíska přinést, ale hrozně jsem se bála, že s ním něco je. Pak jsem slyšela, jak jedna asistentka na chodbě říká druhé: ""Řekni jí to ty, já jí to říkat nebudu." Krve by se ve mě nedořezal. Jen jsem čekala, s čím kdo přijde. Ale stále se nic nedělo a teprve při střídání služby jsem našla odvahu se znovu zeptat. Ta asistentka byla velmi ochotná a tak hned volala na novorozenecké... a Petříka mi za pár minut donesli. To byla úleva!!!!!!
Tak říkám: "Jé, konečně ho budu mít u sebe." A sestra na to:" Ale já vám ho tu nemůžu nechat." Dokázala jsem pouze vykoktat: "Co..co s ním je?" A pak teprve mi sestra vysvětlila, že mi ho přinesla jen ukázat, abych viděla že je v pořádku, ale že podle předpisů mi ho na porodním boxu nemůže nechat, protože tam není zvonek na novorozenecké a divila se, proč mi to nikdo nevysvětlil, proč mne nechali, abych se tak dlouho o Petříčka bála.
Nechci nikomu nic vyčítat, naopak obdivuji všechny asistentky, jak to dokáží zvládnout když mají přeplněno, ale ten strach v sobě mám pořád. Sice slábne, ale i tak je to nepříjemné.
Tak vám mockrát děkuji, jestliže jste dočetly až sem. Těm, které máte porod před sebou, přeji jen krásné zážitky
Anežka
ty jo... tak to by ten strach ve mě taky dlouho hnízdil. To je mazec, nechápu, proč Ti takovou věc nemohli říct, když nešlo o nic. Měli Ti to říct, když ho odváželi na to koupání. No ale stane se. Nemůžu tim asistentkám křivdit, když jsem tam nebyla. Ale tohle určitě maminku hodně poznamená. Hlavně že je Petřík v pořádku. Přeji Vám hodně zdraví a krásných chvil. Přeji Ti taky, abys na ty krušný chvíle zapomněla
Nejoblíbenější články
Zajímavé odkazy
Uživatelky s nejvíce příspěvky
Vaše fotografie
ahoj, moc dobře vím jak ses musela cítit. Moje holčičk se narodila zdravá. Přisála se i k prsu. Prostě vše jak má být. Hodinku jí nechali semnou a manžou na sále a po hodince jí odvezli na novorozenecké oddělení. Už to byl můj druhý porod a tak jsem stím i počítala. I tak jsem byla myšlenkama stále sní-i když jsem byla strašně unavená a všechno mě moc bolelo. Po odvezení na pokoj mě několikrát zkontrolovala sestřička-hodně jsem po porodu krvácela a tak mě více hlídali. Já jsem odpočívala a snažila se usnout. Ale moc to nešlo. Rodila jsem večer. Nemohla jsem se dočkat rána-až mi přinesou Markétku. Odbyla šestá hodina a já slyšela na chodbě kroky a pláč miminka. Říkala jsem si hurá moje malá má hlad. Otevřeli se dveře a dětská sestřička přinesla miminko mamince naproti mě. Tak jsem si zase lehla a čekala. Po 10minutách se opět otevřeli dveře a miminko donesli druhé mamince vedle mě. Tak jsem sí říkala no pak musim přijít na řadu já. Uběhlo půl hodinky a nic. Začala jsem se bát. Byla jsem hrozně moc nervózní a začalo se mi dělat zle od žaludku (to mám vždy když mám nervy). Bála jsem se že se něco stalo. Markétka se narodila o 3 týdny dříve-a tak člověk nikdy neví co se mohlo stát. Po hodince-když se objevila sestřička opět ve dveřích jsem se zeptala kde mám holčičku. Sestřička se na mě podívala a pak mi řekla. Ona vám to asistentka neřekla? tak jsem se šíleně vyděsila a krve by se ve mě nedořezali. Vyděšeně jsem řekla ne, stalo se něco? ona ne. vše je v pořádku ale Markétka hodně blinká (při porodu se hodně nalokala vody) a tak vám jí nemůžeme ještě donést. Tak jsem si oddychla a šla se na ní podívat. Spinkala a vypadala moc spokojeně. Poté pokaždé když se v pokoji objevila sestřička hned my hlásila že ještě blinkáme a musim vydržet. V 10:30 ráno mi markétku přinesly. Přisála se krásně k prsu. Od té doby jsme byli stále spolu.
Ten pocit nevědomí je hroznej a nikomu bych to nepřála...