MŮJ POROD RENÁTKY

03.05.2009

MŮJ POROD – předem upozorňuju, že je to slohovka, takže pevné nervy pro ty kdo to přečtou až do konce.....
Je to přesně 24 dnů ode dne kdy naše Renátka spatřila světlo zdejšího světa. Bohužel jsem se dostala k tomu popsat vám svůj porod až po takové době, jelikož starost o čerstvé miminko je hodně vysilující a nebýt víkendů, kdy mi s péčí o Renátku hodně pomáhá manžel asi bych už byla úplně na dně. V prvních týdnech je nejdůležitější dospat spánkový deficit, který u vás nastane díky porodu a prvních dnů v porodnici.
Takže kde začít... Celé těhotenství jsem měla opravdu pohodové. Žádné nevolnosti, žádné bolesti a jedla sem hlavně v posledním měsíci fakt všechno (hlavně langoše :-D ) Pohlaví miminka jsme nevěděli. Chtěli jsme se nechat překvapit až do konce.

Termín porodu mi můj gynekolog vypočítal na 4.dubna 2009. Už od 26.března jsem však ze svého rozhodnutí docházela na pravidelné kontroly přímo do porodnice. Důvodem byly až moc strohé a dle mého názoru odbývané kontroly u mého gynekologa. V porodnici mě přijali bez jakýchkoli připomínek a já byla ráda, že se alespoň seznámím s lidmi, které nejspíš potkám při svém porodu (doporučuju všem-sice je možné že na každé kontrole se vám bude věnovat jiný lékař, ale jsou tam opravdu profíci a člověk se dozví víc než u běžného lékaře..) Nejdříve sem chodila na kontroly jednou za týden a od 6.dubna jsem už měla chodit co 2 dny. Bylo tedy pondělí - den termínu. Nic nenaznačovalo tomu, že bych měla v nejbližších dnech rodit. Ani poslíčci, ani hlenová zátka nebyla v dohlednu. Po pondělní kontrole jsem byla otevřena na 1 prst a jela domů zase čekat. Doma už jsem měla uklizeno a vyčištěno snad úplně všechno, okna se leskla a jediné co chybělo, bylo vyplevat záhonek jahod a vložit pod ně netkanou textilii. A jelikož jsem už opravdu nevěděla jak to miminko dostat ven, pustila sem se do téhle práce. S bříškem v obvodu 107 cm sice nic moc, ale vyplevala jsem to celé a na polovinu se mi druhý den podařilo položit i tu textílii.
Ve středu 8.dubna jsem ráno busem jela na další kontrolu. Říkala sem si jestli takhle budu jezdit ještě třeba týden, pěkně se mi to cestování prodraží. Kontrola probíhala zase stejným způsobem – nejdříve 20 minut na monitoru a já si užívala poslouchání srdíčka mého koťátka v bříšku. Kontrakce za celou dobu jediná a nic moc. Srdíčko v pořádku. Pak jsem čekala, až mě zavolá pan doktor. Zrovna tam byl jiný než na předchozích kontrolách. Když na mě přišla řada, pan doktor mě vyšetřil, nález stejný – 1 cm, čípek už měkký. Šup na lehátko, koukl ultrazvukem na broučka – odhad váhy 3.800 g a při tomhle vážení mi oznámil, že pokud do pátku neporodím, v pondělí nastoupím na vyvolání... to sem se teda lekla... Naštěstí sem se brzo vzpamatovala a na tuhle větu reagovala větou, jestli by mi mohl zkusit pomoci takovým tím „hmatem-chvatem“ (měla sem na mysli samozřejmě Hamiltona) aby se to trošku pohlo kupředu samo. Pan doktor to na 100% pochopil co po něm žádám a vyzval mě abych si teda lehla zpátky na vyšetřovací lůžko. Celý ten hmat trval asi minutu a v podstatě vůbec nebolel. Pak mě jen upozornil že budu asi trošku špinit, doporučil mi ještě zapojit manžela (sexík) a že teda uvidíme co to udělá. Já poděkovala a šla na zastávku směr domov... Už při cestě z porodnice mě začlo pobolívat v podbříšku. Zavolala sem jako vždy manželovi co a jak to proběhlo a cestovala domů. I když jsem měla velkou chuť jít pokračovat v pokládání textílie pod druhou polovinu jahod, ovládla sem se pod vlivem i těch malých bolestí, a celé odpoledne jsem odpočívala a čekala na manžílka. Když dorazil z práce, udělali sme si krásnou chvilku v postýlce. To bylo asi 6 hodin večer. Pak sme se usadili k televizi a od 7 jsem začala pociťovat takové větší bolesti a samozřejmě sem je kontrolovala s hodinama na mobilu – nejdřív tak co 10 – pak co 8 minut. Zašla sem si do sprchy, abych zjistila jestli to nejsou jen falešné bolesti a po sprše nezmizí. Nezmizely. V tu chvíli už se manžel začal chystat a dobalili sme tašku do porodnice. Bylo asi 9 večer a bolesti co 5 minut :-O Já pořád seděla u televize a manžel sledoval jak počítám minuty a i bez mého pokynu šel už chystat auto. Já si pořád nebyla jista jestli je to ono a pořád sem si říkala – tak ještě jednou, jestli to zase bude těch 5 minut. Bolesti se zvyšovali takže v 10 hodin sme se oblíkli a vyrazili do porodnice. Když jsme tam dorazili, sestra mě napojila na monitor a začla s náma sepisovat dokumentaci. Kontrakce vyskakovaly na 130 a opravdu pravidelně. Bylo jasné že to začíná a proto přišel i doktor aby mě vyšetřil. Nález nic moc – 2 cm, ale vzhledem k těm kontrakcím si mě tam už nechali. Dali mi injekci pravdy (že buď se porod opravdu rozběhne, nebo ustane) a na 2 hodiny sem musela do čekacího pokoje, kam semnou „bohužel“ nemohl manžel
:-( Tohle mě teda docela vytočilo, ale manžel se i přes nechápavé pohledy sestřičky, která ho posílala na 2 hodiny pryč, rozhodl čekat v pokoji pro tatínky, takže sem věděla že je blízko a navíc jsme si na telefonech připojili ICQ a psali si. Já si v téhle době došla 2x do sprchy, kde mi to dělalo na bříško opravdu dobře a sestřička mi radila jak mám při kontrakcích, které už byly docela husté stát nebo dřepět, abych se otvírala. Po dvou hodinách mě sestřička vyšetřila, nález se jí zdál stejný, ale viděla jak kontrakce zesílily a zavolala doktora, aby mě vyšetřil i on. Doktor rozhodl – porod postupuje, jde se na přípavu. To bylo teda kolem 12 hodiny a den se přehoupl na 9.dubna. (devátého je pro nás s manželem magické datum – měli jsme 9.9.2006 svatbu :-) ). Příprava probíhala v pohodičce (byla sem tam sama) – klistýr není žádná tragédie a vlastně jsem se na něho celé těhotenství těšila, protože moje střeva nepracovaly zrovna tak jak bych chtěla. Pak mě trošku oholila. Na celou tuhle přípravu mi dala 30 minut a mezi záchodem sem se sprchovala a ulevovala si od bolestí.. Když pro mě sestra přišla, oblékla sem si už „andělíčka“ a přecházela už i s manželem na porodní sál. Na porodním sále bolesti přicházely asi co 3 minuty, sřídavě jsem byla napojena na monitoru, pochodovala, rozdýchávala bolesti ve sprše, na porodní stoličce a za podpory manžela trpěla... Ve 4 hodiny mi sestra praskla plodové obaly. Na ten proud teplé vody nikdy nezapomenu a pak začly ty horší bolesti... to už sem teda měla docela dost a ve chvilkách mezi kontrakcemi jsem usínala. Opravdu jsem se několikrát přistihla jak sebou v mikrospánku škubu.. manžel už měl taky docela dost, ale naštěstí ještě stihl trochu posvačit. Asi od půl 6 se kolem mě začlo rojit nějak podezřele víc doktorů a sester. Zatím byli doktoři teda jen dva, ale to byl teprv slabý odvar toho co mělo přijít. Otvírala sem se docela plynule, a v 6 hodin jsem byla už na 8 cm. Chybělo jen aby se ztratil poslední lem. Někdy v těchto chvílích museli doktoři zjistit to, co mi sdělili až asi za další hodinu a to že miminko není správně otočené a je čumáčkem nahoru (páteří k mojí páteři – správně má být čumáčkem ke konečníku) Vyrojili se další 2 doktoři, ale já už přes ty šílené bolesti ani nevnímala že mi sestra neustále přikládá na břicho monitor a hlídala srdíčko. Doktoři se radili co udělají a v 7 hodin rozhodli napíchnout mi oxytocin..a to holky – to bylo fakt MASO. Ty kontrakce které začly přicházet byly ještě asi 1000 x horší a doktorům se nejlépe vyšetřovalo právě když sem měla kontrakci. Manžel byl pořád u mě, držel mě, pomáhal mi dýchat a podával vodu skoro po každé kontrakci.. V takových bolestech jsem musela vydržet několikrát i připojená na monitoru, ale jinak mi sestřička jen přikládala na břicho tu sondu. V 8 hodin mi jeden z doktorů oznámil, že miminko neleží správně, a pokud se nepodaří jej pohyby břicha pootočit, budou muset přejít k císařskému řezu. Řeknu vám, po 10 hodinách bolestí když vám někdo řekne tohle, nejde zadržet slzy. Bohužel nevím jestli to byly slzy štěstí a pocitu že se mi uleví, nebo zlosti, že jsem to chtěla dotáhnout do konce SAMA. Dívali sme se na sebe s manželem a oba přemýšleli co se bude dít dál a jak se tam muselo to koťátko už natrápit... Sestry mi odstranili kapačku s oxytocinem a na místo ní dali zase jinou, která měla kontrakce uklidňovat a začlo se s polohováním – nejdřív ležet na boku, pak na čtyři a opřít se o lokty, a zase na bok...Celé tohle trvalo asi další půlhodinu a mezi tím mě zase ti 4 doktoři střídavě vyšetřovali a radili se... To už sem měla fakt dost.. bohužel malá se nepohla, protože už byla sestoupená docela dost v porodních cestách a tak se rozhodlo, že jdu na císaře. Císaře o kterého sem se za celé těhotenství ani trošičku nezajímala, protože by mě vůbec nenapadlo, že se mě může taky týkat. To bylo asi 9hodin ráno. Dali mi podepsat papíry k souhlasu s císařem a celkovou anestezií (mimochodem ten podpis by se dal určitě zpochybnit, protože tak roztřepanýma rukama sem se nikdy nepodepisovala :-D ) a zvedli mě z lůžka, převlíkli do jiného andělíčka a už mě vedli na sál. Ze sálu si pamatuju jen ten frkot jaký tam byl když sem tam došla, běhalo tam asi 10 lidí a když sem si lehla na lehátko, vnímala sem jen světlo nad sebou a hlas sestry, která mi k puse dávala kyslík. Bohužel na její otázky sem nebyla schopna reagovat jinak než jedním kývnutím hlavy. Cítila sem jak ze mě sundali toho andělíčka a začla mi být hrozná zima. Opravdu sem se začla chvět zimou. Začli mě mazat po břiše asi nějakou dezinfekcí a sestra s kyslíkem mi říkala co dělají a co se bude dít – že uspat mě můžou až co nejpozději aby se nějak neublížilo miminku..(mimochodem ještě pořád sem nevěděla co se nám narodí)... za chvíli na mě začli pokládat pokrývky a doktor v roušce dal pokyn sestřičce – můžem. Sestra mi řekla – tak maminko, teď se pořádně nadýchněte.... a bum.... najednou nevim o ničem... usnula sem okamžitě po prvním nadechnutí fakt tvrdým spánkem... Probudila sem se kolem půl 1 odpoledne a když sestra na dospávacím pokoji viděla že otevírám oči, hned ke mně šla a začla na mě mluvit. Celé tělo bylo takové necitlivé, všude hadičky, na ruce tlakoměr a ani sem nebyla schopna se snažit pohnout. Celý obličej sem cítila opuchlý a oči jen takové škvírky. První otázka na sestu byla kde je manžel a co se nám vlastně narodilo. Oznámila mi že manžela poslali domů, že já tam u nich musím ještě aspoň hodinu spát a ve 2 začínají návštěvy. A pak sem se dozvěděla že se nám narodila dcera. To bylo bohužel všechno. Váhu, délku a jak vypadá sem se dozvěděla až dorazil manžel. To že máme holčičku mi však stačilo a já zase usnula. Opravdu asi za ¾ hodiny sem se probudila, přišel zřízenec a převezl mě na pokoj na oddělení 6-ti nedělí. Tam sem se prosbama dostala ke své kabelce a mobilu a konečně zjistila kolik zbývá minut do návštěv :-) chybělo asi 20 minut a já se nemohla dočkat až uvidím manžela a naši dceru. Když manžel dorazil, hned pro malou zašel a já byla šťastná že už to mám vše zasebou. Byla krásná. Takový malinký králíček ale já se nemohla ani pohnout abych si ji pořádně pohladila, očichala a dala jí tisíce pusinek. Ale oba moje poklady byly u mě a bylo mi fakt krásně.... Váha 3.85 kg a 51 cm, narozena 9.dubna 2009 v 9.29 hodin (takže těch devítek tam máme nakonec spoustu :-) )
Na kojení jsem malou dostala poprvé až ten den asi v 7 večer ale přisála se celkem hezky. Na pokoj jsem asi za 4 hodiny dostala skvělou holku, která taky podstoupila císaře, ale plánovaného a tímto bych jí chtěla moc poděkovat za vzájemnou podporu a srandu, kterou jsme si tam užily. Dvě noci po císaři jsme prcky na pokoji nemělay sestry nám je přivážely jen na nakojení, ale přes den sme si je už užívaly. V porodnici jsme ztrávily 6 dní a zjistily spoustu věcí - jaké je když miminko bolí bříško z nevhodné stravy maminky, co a jak dělat, jak se sestry chovají ke krmení umělou výživou i když se nemocnice pyšní titulem baby friendly (to zase vložím v samostatném příspěvku) a jak se přebaluje miminko už druhý den po císaři, což sestry nechápaly. Opravdu ta síla která vás žene starat se o své miminko je silnější než bolest i když musím říct, že bolesti mám i teď po 3 týdnech od porodu. Bodejď by ne, když mám v břiše 4 jizvy. Tělo se musí postupně vzpamatovat. Jedno vím ale jistě... pokud budu mít ještě někdy další miminko, protože zatím to vypadá že Renátka bude jedináček :-), rovnou si vyžádám porod císařským řezem.
A jak to je s mojí váhou? Začínala sem na 66,5 kg. Asi měsíc před porodem jsem se při 85 kilech přestala vážit a když jsme se vrátili z porodnice, čekalo mě na váze hoooodně příjemné překvapení – jen 4 kila navíc. Krása.
Chtěla bych tímto hrozně moc poděkovat svému manželovi a jsem moc šťastná, že to celé prožil semnou a celou dobu mi byl největší oporou bez které bych to nezvládla a každý muž by měl zvážit své rozhodnutí, pokud nechce k porodu se svou partnerkou jít.
Děkuji těm, které to zvládly přečíst až sem, omlouvám se za takovou mega slohovku, ale stručně to prostě sdělit ani nejde :-) … a ať to vypadá jakkoli hrozně, dá se to přežít a bolest přebije pohled na ten voňavý uzlíček (i když první 2 týdny jsou fakt husté) :-)
papa Zuzik.

Ahojik, v první řádě bych ti chtěla pogratulovat k narozeni Renátky :one: , ať je zdrava a vsechno vam spolu klape! :qu:
Taky ti chci podekovat za bajecnou slohovku o tvem porodu, přecetla jsem to jednim dechem - protoze jsem snad ani nedychala! :s: Proste super! Zažila sis sve, ale uz to mas za sebou a věřím že to všechno stálo za to... :one:
Mě to porod teprve čeka, termin mam 17.5., přijde mi to strasne daleko... :00:
Měj se krasne a drzte se holky :k:

Gratuluju!! Je to opravdu zazitek a kdyz to ctu, obdivuju tu silu to vsechno zvladnout. Cekam na porod a jak je videt, veci mohou jit uplne jinak, nez si clovek predstavuje. Ale ten vysledek je tresnicka na dortu..

moc hezky napsáno...i slzička byla na krajíčku, jsi moc statečná...tak at vám malá roste jako z mlíka :///: a dělá jen samou radost :k: :k: :k: :k:
Kde jsi rodila, jestli jsem to tedy nepřehlídla??

Taky jsem to docetla az dokonce. Zajima me, jak kazda proziva porod. Uz se tesim na toho naseho bobiska. Hodne stesti holky.

všem vám moc děkujeme za gratulace, jsem ráda že se vám můj popis líbil, asi se dám na spisovatelku :-) papa zuzik

Mockrát gratuluji k narození mimíska a mám z tvého psaní,husí kůži.Krása,hlavně hodně zdraví.

Ahojky Zuzy,
moc hezky napsané :) Ke konci mi při čtení už tekly slzy dojetí a jakési sdílené radosti.
Moc blahopřeju k narození malinké a hodně zdravíčka a štěstíčka vám všem. Emili

Jsem si i pobrečela fakt síla,ale zvládly jste to,holky jste statečné a hlavně,jste v pořádku a zdravé.Docela jsem se bála to číst čeká mě to za 5týdnů,ale nějak mi to dodalo odvahy a že se dá všechno zvládnout.Moooooc vám držím palečky at je vše tak jak má být a jsi pořád tak šťastná.Přeji hodně zdravíčka.Mája

Já nemám slov. je to úplně skvěle napísaný. Jsi statečná holka a přeju moc štěstíčka a radosti s maličkou princezničkou!!!

Těhotenská kalkulačka

Lunární kalendář pro určení pohlaví dítěte

Uživatelky s nejvíce příspěvky

Vaše fotografie

nevim
Můžu to brát jako pozitivní?
Adopce

Ovulační kalkulačka