Můj milý deníčku, už nevím jak dál...

Ach Ti chlapi, proč jsou tak natvrdlý. Ani nevím jak mám začít, jak to mám napsat a popsat svoje pocity. I když ty pocity bych možná popsala - velké zklamání, úzkost, strach z budoucnosti, bezradnost, únava... Je toho víc, popsala bych to jedním slovním spojením - cítím se NEŠŤASTNÁ. Už jsem na tom tak, že tyto pocity přebíjí radost z mé malé princezny.
Opravdu nevím jak to mám vše napsat, aby to přesně popsalo to, jak to vidím. Vážně uvažuji o návštěvě psychologa, nevíte jestli mi ho musí napsat obvodní doktorka?
Tyto moje pocity jsou dlouhodobé, ale pořád jsem měla naději, že se to zlepší. Mám prostě pocit, že si mě přítel neváží a nemiluje. Jenom o tom mluví, ale to je všechno. V činech to nevidím.
Je to zhruba rok a půl, co už jsem na to všechno co souvisí s přítelem, neměla nervy a odstěhovala jsem se. Asi rok zpátky mě přítel uprosil, ať to s ním zkusím znovu, napovídal mě jako vždy spoustu hezkých věcí a já mu zase uvěřila. Proč zase? Historie se opakuje, teď 25. prosince to bude 6 let, co jsme spolu. Vím neměla bych si stěžovat, nebije mě, do hospody nechodí... Prostě nedělá vlastně nic tak strašnýho a opovrhodnýho, jenže to co dělá a nedělá mě ubližuje.
Díky tomu, že to zase nechal tak vykrystalizovat, tak jsem si v duchu prošla tento poslední rok a na co jsem přišla? Jedno velké zklamání. Jako vždy, co mě nasliboval, tak nesplnil.
Jsem ve znamení ryb, takže romantička. Díky přítelovi, je to ve mě už hodně potlačené, protože on na to absolutně není a kdybych zůstala taková jaká jsem byla, tak už bych teď byla v blázinci.
Proč to zklamání? Pár příkladů:
I když jsem mu to připomněla dopředu, tak zapomněl na 5-tileté výročí. Nepotřebuji dary, stačilo si jen vzpomenout. Slíbil mi, že mi to vynahradí a nic.
Měli jsme jet na naši první dovolenou, jenže kvůli problémům v těhu jsem zájezd zrušila, abychom neohrozili malou. Měla jsem přání, abychom jeli spolu později, až na tom budu lépe. Jenom tak někde v česku, aby něco vymyslel a řekl mi termín, před tím, než si namyslí, kdy bude mít o prázdninách svoji dceru z prvního manželství. Slíbil mi to a zase to nesplnil, nejenže nic nevymyslel kam jet, ale ani kdy. Nakonec jsem mu říkala, že se spokojím i z chatou, jen ať mě řekne kdy pojedeme. Nakonec jsem to vzdala a sama navrhla aspoň víkend. Byl to náš první víkend o samotě někdě mimo Brno. Jeli jsme na chatu. Pak už stejně neměl příležitost se mnou někam jet, skončila jsem v nemocnici na udržení. Po propuštění z nemocnice na moji žádost, jsem měla prosbu, aby mě pomáhal víc v domácnosti, protože jsem musela jenom ležet. Dlouho mu to nevydrželo. Při porodu byl se mnou, choval se moc hezky a moc mi pomohl. Narodila se nám dcerka a já byla šťastná, doufala jsem v to, že budeme konečně rodina. Přítel mi hned po porodu dal imaginární prstýnek a jakoby mě požádal o ruku. Nečekala jsem nic jiného, než že ani ten prstýnek si nepořídí :§) Ani druhý den mě nedonesl blbou čokoládu za to, že jsem mu porodila dceru. Nemohl si vzít dovolenou, aby byl první dny po propuštění s námi. Ale to chápu. Ale co mě bolí, je to, že první víkend doma a on šel opravovat kamošovi auto. Jako kdyby to nemohli udělat, jak se domlouvali před tím.
Ještě se vrátím před porod. Nechtěli jsme znát pohlaví, ale nakonec tlakem ostatních jsme si to nechali říci na 3D ultrazvuku. Ten den jsem pozvala přítele na romantickou večeři na oslavu toho, že jsme se dozvěděli to, že budeme mít holčičku. Ani mě nevzal za ruku...
To je další věc, která mě mrzí. Už o sebe nepečuje, aby se mě líbil. Holení mu musím připomínat dlouho a je línej si i umít vlasy, když už to potřebují. A to se potom diví, že mu nechci dát ani pusu, když mě tak odpuzuje.
Teď po porodu jsem ho mockrát prosila aby mě trošku víc pomáhal jak s malou tak i s domácností, že je toho na mě moc a že bych to ocenila. Začne pomáhat, až už je toho na mě opravdu moc a já dostanu hysterický záchvat pláče...
Je toho víc, vím jsou to prkotiny, ale dohromady to dělá opravdu moc. Moc na mě.
Kdybych neměla malou, tak už jsem ho nadobro opustila. Vím, chlap se nezmění, ale proč se s tím mám smiřovat? Nejsem na to moc mladá, abych žila jako moje rodiče, kteří jsou spolu 30 let?
Nevím kudy kam, nechci brát malé otce a odstěhovat se, ale bojím se, že se utrápím.
Poslední 3 dny jenom brečím a nemůžu nic pořádně jíst. Včera jsem dokonce ustlala přítelovi v jiné místnosti. Nemůžu už s ním spát v jedné posteli.
Poradíte mi prosím někdo, co mám dělat? Jsem nešťastná a nevím kudy kam.