možná že vypovídání pomůže??

Ahojky, mému manželovi zemřel táta v době, kdy jsme se ještě neznali. Vždycky, když se blíží datum výročí jeho smrti, je jako vyměněný. Prostě mu vadím (teď už vadíme), pořádně se se mnou nebaví, odsekává. Přejde to datum a tak za týden je vše OK. Po 4 letech už to jaksi neřeším. Ale vím, že to člověku přijde moc líto. Můj taťka má teď hodně vážnou chorobu (téměř smrtelnou), nevíme, jak to s ním bude. proto docela dokážu pochopit tvého přítele, že ho to vzalo. možná jen potřebuje být sám se svým smutkem, nějak se s tím vyrovnat po svém, v tom bohužel plave každý sám a asi mu nemůžeš teď v tuhle chvíli pomoct, možná později, až to nebude tak živé, abych to shrnula - podle mě bys tomu měla nechat volný průběh a netlačit na něj. Přeju ti, ať se to vyřeší a jste spokojená rodinka.

To mě je moc líto,přeju at se všechno porodem zlepší soucítíme s tebou :j) :h:

preji uprimnou soustrast,urcite to musi byt strasny zahul,
a neboj pritel to urco zvladne akorat to bude nejakou dobu trvat,podle toho co pises
dej mu cas
preji rychly porod a opet hodneho tatku co nejdriv,a ty zkus byt v klidu at si neprivodis porod a nemas problemy s kojenim :a:

Ahoj Flaxindo, je mi moc líto, co teď musíš prožívat. Já Ti sem napíšu svůj příběh,který je hodně čerstvý a už teď se mi hrnou slzy do očí. Jsem těhotná (momentálně ve 24. týdnu) a 21. dubna mi zemřel taťka, 56 let. Byla to krátká zato zákeřná nemoc. Také byl do té doby krom nějakých drobných potíží v pořádku, takový chlapák vysoký, statný, silný mužský, pořád si dělal vtípky z kdekoho (sportovec teda nebyl a se zdravým životním stylem byl trochu na štíru) a pak to přišlo - krutá diagnóza a během dvou měsíců nás opustil. Velmi těžce jsem to nesla, vidět, jak chřadne, jak mu ubývá sil a navíc to šlo tak rychle... Chvíli jsem byla plná naděje, že přece on to zvládne a bude tu ještě dlouho, pak zase skepse... No a jedno ráno za mnou přišel přítel, že mu volala moje mamka a bylo to..... V tu chvíli jsem jen zírala a nevěděla, co je, kde se a jak. Musím říct, že jsem chvílemi ani vůbec nemyslela na to miminko, co nosím pod srdcem a říkala si, proč to všechno přišlo teď takhle zaráz. Říkala jsem si proč zrovna, když jsem těhotná, tak taťka zemře... Víš, nebýt mého přítele,který mě velmi pomáhá (také mu před pár lety zemřel táta), tak nevím... Naštěstí jsem se neuzavřela do sebe, nekopu kolem sebe, ale často brečím, pak zase mám výčitky, že to naše miminko, co cítí, vnímá. Pak je období, kdy jsem v práci a vše kolem mi pomůže na chvíli zapomenout. Pak si řeknu, život jde dál, teď jsem tu pro miminko, to je teď důleižté, ale pak zase.... Je to velmi těžké se s tím vyrovnat. Ale je úžasné mít oporu v partnerovi či partnerce. Já jsem šla i na pohřeb, ač jsem chvíli přemýšlela, zda ano či ne kvůli miminku, ale nikdy bych si to neodpustila, kdybych se nerozloučila s taťkou. U Tebe je to něco jiného a navíc když už jsi tak blízko porodu... Nevím, zda ti ten můj román, možná trochu zmatený, pomůže, ale aspoň si přečteš, jak to prožívá někdo druhý. Moc Ti přeju, ať to všechno zvládnete, mysli hodně na sebe a své miminku a držím pěstičky.

Co na t jen rict,protoze na to nejsou slova.Meli spolu krasny vztah a tata odesel.Me odesel tata v 50 letech kdyz mi bylo 19 let,takze vim jak to boli a jak se clovek uzavre do sebe a je v jakemsi soku a do toho ted cekate malickou.Vsechno se to seslo a je mi strasne lito i tebe,protoze sama mas co delat,abys to zvladla,podrzela ho a jeste myslela na malickou v brisku.Nevim sama co bych delala.Urcite vse proto,abyach podrzela pritele,manzela a je jasny,ze jeho odsekavani a vubec je reakce toho co se stalo a jak strasne mu tata chybi,ale ted ho potrebujes i ty a malicka..Neporadim,nevim co na to rict.|Je mi to moc lito a drzim palecky!! :k:

Tchánova smrt přišla moc rychle.Nestihli jste se na to nějak připravit,navíc mu bylo jen 50,to je hrozný.Můj otec odešel v 60letech.Pořád jsem mi v hlavě honilo,že byl na umírání ještě mladý.
Prvně jsem myslela,že se zblázním,že to nevydržím,že to není pravda.Sice jsem byla ráda,že mám vedle sebe partnera,můžu se o něj opřít.Časem se moje pocity měnily.Byl to můj otec,nikdo nemůže vědět,jak mi je,řešila jsem si to sama v sobě,vztek jsem měla na celý svět.V srpnu to budou 2 roky,co tu otec není a můžu ti říct,že jsem tady u toho psaní brečela.Zkus to vydržet,je taky před pohřbem,pak to bude míň nervozní a hlavně to chce čas.Nevyvolávat hádky typu-už o nás tolik nestojíš.
My ženský toho musíme hoooodně vydržet,někdy zapřít sami sebe.Veř mi,vím o čem mluvím.Určitě bude šťastný,až se prcek narodí.Jen si to hoře musí protrpět.Věř mi,když ti odejde rodič,zdá se ti to neuvěřitelný.Vždyť tady mají pořád pro tebe být.Drž se,mamino!

Ahoj holky, tohle vždycky stojí za hovno a nedá se s tím nic dělat,než to přečkat. Já nemám maminku a po pohřbu jsem potratila. Bylo by pro tebe nejlepší nechodit na pohřeb,tu masáž nevydržíš a určitě bys mohla začít rodit. Tvůj chlap je nešťastný a místo,aby brečel,tak kope, bohužel do Vás dvou ,určitě ho to mrzí,ale oni se neomlouvají :€\€: Až se malá narodí,uvidíš,že ten svět bude hezčí i pro něj,jen mu bude líto,že se toho tatínek nedočkal.
hodně sil

Ahojky, přečetla jsem si tvůj příběh a chci ti jen říct....aspoň z mé zkušenosti....loni se i zabil tatka..měl psychické problémy a prostě to nezvládl, o to horší,že jsem byla u toho jak se našel. Byl to nejskvělejší lověk na světě,aspoň pro nás v rodiině. Mohl tady být taky dalších třeba 20 let,ale není. Mám 3 letou dceru a manžela. V zu chvíli jsem citíla v sobě takový pocit jako bych měla umřít já, nepomáhalo mi nic, ani se mi nechtělo starat o malou..tvalo to sice pár dní,manžel byl mou oporou,ale poslouchat nějaké slova útěchy nebo pohlazení, na to jsem neměla. Musela jsem se s tím srovnat sama. Nedávno to byl rok..mívala jsem asi 10x za den chvilky kdy jsem se rozbrečela zoufalstvím,že tu není..ale časem se to zmírňovalo..za 3 týdny čekáme chlapečka..moc mě mrzí že ho tatka nepozná,ale žít se musí. Ještě teď mám v sobě strašně moc pocitů. Chci ti napsat jen to,že nikdo a nic mu ted nepomůže,jen to,že mu budeš na blízku naslouchat. Zpětně to ocení. Ale v takové chvíli opravvdu není pomoci,je to rána s kterou se člověk nevyrovná do konce svého života. Přeju hodně štěstí a trpělivosti..

moc vám všem děkuju..asi ano, asi potřebuje být sám a se vším se srovnat...naše maličká je také to jediný na co spoléhám, že bude zase líp..doopravdy se kvůli ní snažím být ok..ale dá to hodně zabrat..stejně to zatím na porod nevypadá vůbec nic se se mnou neděje, až na občasné poslíčky..ale člověk nikdy neví..
je to strašná situace, nepřála bych jí ani mému největšímu nepříteli..člověk se těší na dalšího člena rodiny, dělá maximum, aby přišlo do harmonické vyrovnané rodiny..a teď tohle..snad maličká nebude pod tíhou okolností uplakaná..udělam vše pro to, aby byla šťastná stůj co stůj! a náš tatka se stím asi doopravdy musí nějak sám poprat...akorát je mi smutno, že nejdřív nás potřeboval a teď se to úplně otočilo.. :(

Ahojky,dočetla jsem tvůj příběh až do konce.Tvůj chlap očividně nedáva smutek na jevo,ale dává ho najevo tím,že chce být sám...Myslím,že sám je vyděšenej z toho všeho co se u vás děje a když ještě pomyslí na toho tvorečka malýho a na tátu jak se na něho těšíl ,tak je mu z toho ouvej.Já bych ho nechala chvilku být at si tovv sobě srovná,řekni mu že se taky moc trápíš,ale dál to nepitvej,chlapy se o tomhle neštěstí neradi baví.Zachvilku to bude v pohodě,jenom jak vykoukne na svět to vaše štěstíčko.Držím ti palečky!!!A kdyby se narodila na den pohřbu tak bych si stím vůbec nedělala hlavu....aspon by jsi tím zmírnila jejich bolest...aspon trišku by pozapoměli na tu velkou ztrátu a jenom by vzpomínali....

pa Vendy a Simonka

Takže nejprve, bys měla sobecky myslet na sebe!Já vím, že je to teď asi těžký a myšlenky máš různé, ale kdo jiný teď může ublížit vašemu drobkovi? Dovolila bys to někomu? A přitom to děláš sama. Nejde říct, buď v pohodě! To bys nedokázala. Zkus se nad to trochu povznést, zkus to vydržet pár dnů, víc ne... do té doby porodíš a tím se vše vyřeší. Přítel má jistě plnou hlavu starostí nejen s pohřbem, pere se to v něm, nějaké výčitky by neměly smysl.....taky možná na něj dolehlo, že už budete tři... teď se s tím vším musí srovnat. Věř, že jakmile porodíš, najednou bude mít úplně jiné starosti. I když te´d ho tíží smutek a proto je jiný. Porodem se vše změní. Tomu věřím já. Prostě ho nech, nezkoušej být na něj milejší, hodnější, .. nic nepomůže, on to musí sám v sobě přeprat. Teď mu nepomůžeš a jakékoliv dotazy by byly zbytečné a akorát by se mohl dál vzteka. Nic jiného mu taky nezbývá, než se vztekat.. jak jinak ze sebe dostat smutek taky? Každopádně výhrou je, že máš před porodem. Vše bude zase OK... ten smutek přebije ta velká radost. Držím palce

Ahoj.. Je mi moc líto že tchán zemřel.. Musí to být hrozné pro všechny... Ono je toho na přítele asi moc. Víš oni jsou chlapy větší máčky než my... :) Taky teď u nás vládne napjatá nálada. Manžel se mnou nespí, má strach se mě dotknout, já mám rozhozeny hormony, už toho mám opravdu dost.. tak se mi chce furt bulet... :)
Musíme být statečné. Drž se. Budu na Tebe myslet aby jste to zvládli.. Držím pěsti! PA