Klub maminek s více dětmi

Ahoj ráda bych Ti napsala svůj příběh.

První syn se my narodil v mých 24. S jeho tatínkem jsme spolu byli 6 let a zdálo se, že to bude navždy. Když měl malý 1,5 roku zjistila jsem, že má jinou slečnu. Asi jsem už byla stará:-). Pak jsem byla dlouho sama a už to vypadalo, že to tak zůstane. Pak sem po velmi krátké známosti zjistila, že jsem těhotná. No nic jsem si řekla uvidíme jak se k tomu budoucí tatínek postaví. Docela to šlo začali jsme spolu bydlet starší syn zrovna nastupoval do školy. Já dodělávala dálkově vysokou a všechno šlapalo. Jenže jak už to někdy je nic netrvá věčně. Druhý syn se narodil skoro přesně po 7 letech od prvního mě bylo 31 a z partnera se vyklubal pěkný tyran. Zakazoval my vidět rodiče, kamarádky po té i mazlit se ze starším synem. Přišly urážky a nadávky. Starší syn se začal z toho všeho počůrávat ve škole se zhoršil. No prostě jsem byla bezradná :-( Mladší kluk neměl ani rok, když přišla první facka a pak druhá. A tatínek už letěl zpátky kam patří. Najednou jsem byla sama na mateřské s dvěma kluky a co dál. Bylo to těžké, ale dá se to zvládnout. Vždyť hlavní je, aby děti děti byly šťastné. Chvilku trvalo než jsem vyřídila všechny přídavky a příspěvky, ale ty moje kluky my už nikdo nevezme. Už jsem nevěřila v lásku a ani jsem nikoho nechtěla. Ale jak to bývá kdo nehledá taky najde. Teď se budu brzy vdávat, potkala jsem muže, který oba kluky miluje a pečuje o nás. Navíc čekáme další miminko:-) Nikdy jsem nelitovala, že jsem byla sama na dvě děti. A než žít s nějakým blbečkem to radši budu sama.

Takže za mě pokud se cítíš na to milovat dalšího človíčka neboj se zvládnout se to dá. A co se týká toho s kým to dítě budeš mít je jen tvoje věc. Samozřejmě otec má svá práva, ale znám pár maminek co také vychovávají děti s otcem neznámým a vím, že to je jen kolonka v rodném listě.

Pečlivě jsem pročetla Vaše reakce a každá z nich má něco do sebe. Dost často se ptáte, jak bych otěhotněla. Řekněme, že stejně jako Vy, tedy po sexu s mužem. Rozhodně by to nebyl nikdo cizí, na druhou stranu by nejspíš nevěděl, že se už nechráním. Otěhotnět je z celé té myšlenky asi ta nejsnazší část. Co se týká tatínka, už jsem to docela vzdala. Když v dnešní době ani chlap o spoustu let starší než já nedokáže být zodpovědný nebo aspoň upřímný a milující, pak je to docela zásadní problém. Proto uvažuji o druhém dítku bez otce v RL. Co mě ale zásadně brzdí v tom, otěhotnět co nejdříve, jsou finance. Já sama jsem se nikdy neměla špatně, moje prvorozené dítko se taky nemá špatně. Příchodem druhého se to rozhodně změní. Ale jak moc? Co když to bude tak zásadní, že všichni skončíme třeba pod mostem (teď spíš přeháním, tak daleko by to moje okolí nejspíš zajít nenechalo a rozhodně já bych to do konce svých sil nedovolila)? Děsí mě to, že vůbec nevím, jak zásadní změna našeho života to bude. Teď mi ještě rodiče s prvňátkem pomáhají. Ale co když nakonec zavrhnou i to první? Třeba taky ne, ale člověk nikdy neví. Už teď pomáhají víc, než dost. 

V současné době je moje hlava silnější a rozum hlasitější než srdce (a taky strach je silná antikoncepce), takže druhé nejspíš nebude vůbec. Ale pořád slyším v sobě ten maličký hlásek, že jen jedno dítě jsem nikdy nechtěla a že prvňátko si sourozence taky strašně moc přeje... Trápí mě to.