Když se život rozbije na střepy - jak ho zas slepit dohromady??? Už nemůžu jsem fakt zoufala
Ahojky, všechny tu moc zdravím a zároveň nevím jak začít...Můj život se rozletěl na kousky a já už nemám na to abych v sobě dusila všechny ty přívaly zmatených pocitů a emocí...nevím jestli je vhodné psát o mých problémech a starostech zrovna sem, když je to web o těhotenství, ale já už nevím kde bych se ze všeho mohla naprosto upřímně vypovídat...mám sice rodinu a přátelé, ale nechci s nimi řešit zrovna tyto starosti, nechci je obtěžovat a navíc bych jim nedokázala asi svoje pocity popsat...připadala bych si slabě možná i trochu trapně...ale já už to ze sebe musím dostat ven...tak jsem se rozhodla napsat sem...i když to sem nepatří...je tu spousta hodných lidiček, kteří to určitě pochopí.....Některé možná víte co se v mém životě přihodilo, ale většina asi nebude vědět, nic proto začnu od začátku...S přítelem jsem začala chodit, když mi bylo 14 let je mu v tu dobu bylo 21 let (se sexem jsme samozřejmě počkali a nedělalo nám to ani velký problém)...v 17 letech jsem ovšem otěhotněla, protože ze zdravotních důvodů nemůžu užívat hormonální antikoncepci...chránili jsme se ale jak to šlo...když jsem zjistila, že jsem těhotná byla jsem hodně zmatená – co teď? Moje představy o životě najednou byli pryč...co škola? Bylo to těžké, byla jsem hodně zmatená, ale rozhodli jsme se že si miminko necháme, že se k tomu postavíme čelem a budeme se snažit být ty nejlepší rodiče na světě...přítel byl fakt skvělej...jen díky němu jsem dokázala myslet pozitivně a věřit, že to zvládneme, postavil se k tomu jako opravdový chlap a já v tu chvíli věděla, že si lepší chlapa nemůžu ani přát, ale to už jsem věděla i před tím...byl strašně ohleduplný, pozorný, nikdy nezapomněl na žádné výročí...dokonce i na mezinárodní den žen jsem dostala kytku...tohle mu vydrželo i po třech letech vztahu...samozřejmě, že vždycky náš vztah nebyl dokonalý...občas jsme se pěkně pohádali...já mám své chyby i on měl své chyby, ale byli jsme oba tak šťastní...Začali jsme realizovat naší budoucnost...a vychutnávali si každý okamžik...přítel se na mimčo moc těšil...hladil bříško, netrpělivě s rukou položenou na mém břichu čekal na sebemenší kopaneček...nikdy nezapomenu na výraz v jeho tváři, když si ve zprávě od doktora přečetl: ,, v děloze jeden živý plod“ tak krásně a tajemně se nad tím usmíval a měl lesklé oči..dělal, že né, ale já to viděla...Všechno se zdálo být dokonalý, že se tomu až nechtělo věřit, ale dlouho to tak být nemělo. Život to chtěl jinak. Byl pátek a přítel se měl vrátit domů z práce...dlouho nejel, nepřišlo mi to divné, protože jsem si myslela, že se prostě jen zastavil za za svou mamkou...ale na jeho příchod jsem čekala marně...nepřišel a už nikdy nepřijde...nikdy nezapomenu na ty slova :,, J... měl autonehodu, musíš být silná“ bože to jsou ta nejhorší slova který znám...Byl to ten nejhorší den v mém životě, v tu chvíli mi bylo všechno fuk...v tu chvíli jsem nechtěla ani žít, pořád jsem si říkala, že jsem v tom autě měla sedět s nim, že bych teď nemusela tak trpět...pořád jsem si opakovala, kdybych mu třeba zavolala tak on by se zdržel a k té nehodě by nedošlo, kdyby vyjel o chvíli dýl...můj život byl najednou plný slov kdyby, kdyby kdyby...Tu noc (poprvé bez něj)..jsem vůbec nespala, jen jsem ležela na jeho půlce postele objímala jeho pyžamo, které ještě vonělo jeho tělem a bulila až do rána. Následovali nejhorší dny v mém životě...nejedla jsem, nespala jsem a ani jsem s nikým nechtěla komunikovat...navíc mi pořád chodili sms od přátel typu:,, Zuzi je to hrozné, ale ty musíš být silná.....musíš zvednout hlavu a jít dál, vždyť máš pro koho žít.......čas všechno zahojí, ale jizva zůstane velká“ a to je opravdu to poslední co chce člověk slyšet...nepomůže to spíš ho to víc položí...vím, že to mysleli dobře, ale v tu chvíli bych opravdu raději ocenila kdyby mlčeli....Pak přišel pohřeb, den který už nechci nikdy znovu prožít....ale musím se přiznat zúčastnit se pohřbu bylo jednoduší než jeho zařizování....zařizovat pohřeb je mnohem horší než samotný obřad...věřte, že vybírat rakev pro někoho koho beznadějně milujete je opravdu hrozně těžké..vybírat květiny...a citáty, které chcete mít napsané na parte...bože je to něco tak strašnýho, že si to málokdo dovede představit...Teď v srpnu 2010 se nám má narodit syn Tomášek a v srpnu 2011 jsme se chtěli brát...měli jsme zařizovat svatbu a místo ní jsme strojili pohřeb...místo svatební kytice – smuteční věnce, místo svatebního oznámení – parte, místo gratulací – kondolence, místo úsměvů, štěstí a radosti – slzy, zármutek a šílená bolest...bolest, která člověka trhá kousek po kousku...nedá se to ani slovy vyjádřit...jak moc to všechno bolí...jak se člověk cítí....je to otřesný zážitek..Budou to teprve čtyři měsíce co odešel, ale mě to přijde jako věčnost. Byl tu se mnou každý den a najednou z ničeho nic už tu není...je to jak blesk z čistého nebe...nečekáte to...a prostě to zasháne do vašeho života, jakoby nic....Během jedné vteřiny se mi zhroutil celý svět...celá budoucnost se rozplynula v mlhu, všechny společné sny se ztratily někde v dálce...Vše co jsme společně vybudovali se zhroutilo....a já teď z ničeho nic stojím opět na startovní čáře svého života a musím všechno začít budovat znova....musím předělat celý svůj život, celou budoucnost, protože už nikdy nic nebude tak jak bylo a nikdy nic nebude tak jak to mělo být....Odešel navždy a já se s tím prostě nedokážu smířit...odešel a už se nikdy nevrátí....NIKDY...tohle slovo je jak ostrý nůž, který mě probodává pokaždé když ho vyslovím...jak já to slovo nenávidím, teprve teď jsem poznala pravou hodnotu slova NIKDY .Dala bych cokoliv za to, aby se vrátil, aby mě objal, políbil, pohladil, abych mohla cítit jeho tělo....dala bych cokoliv za to, aby si mohl pochovat svého syna, na kterého se tak nesmírně těšil... Položila bych svůj vlastní život, kdybych věděla, že mu to vrátí ten jeho.....S ním odešel smysl mého života, odešla půlka mě....všechno je teď poloviční....radost je poloviční když se o ní nemám s kým podělit....za to smutek a bolest váží snad tunu a všechno to nesu jen na svých bedrech....ta bolest mi nedovoluje ani dýchat....Moc se těším až se narodí to moje sluníčko co nosím pod srdcem...právě náš syn je to jediné proč se snažím jít dál...nevím jak bych dopadla kdybych nebyla těhotná a nenutilo mě to se vzpamatovat a zvednout hlavu..protože vím, že i prcek přišel o tatínka...a proto mu musím být dobrou mámou, abych mu to všechno vynahradila....Budu ho milovat celým svým srdcem, už teď ho miluju a nedokážu si představit kdyby se mu mělo cokoliv stát....Ale zároveň vím jak těžké bude koukat na to jak vyrůstá, jak dělá pokroky, protože mi bude strašně líto, že u toho není jeho tatínek....byl by na něj určitě moc hrdý...Já ho pořád strašně miluji...vím, že psychologové radí, že po smrti milovaného člověka musíte co nejdříve uzavřít vztah k němu, abyste mohli začít od začátku, ale ono se lehce kecá a těžko koná....jak uzavřít vztah...bože to je tak strašně těžký a krutý...ale vím, že to později nebo dříve budu muset udělat, ale teď ještě nééé, nemám sílu.....vím, že náš vztah už je dávno ukončený, ale přiznat si tuhle pravdu a připustit si tenhle fakt k tělu je hrozně těžké....nedokážu se ještě ani smířit s tím, že se to vůbec stalo, pořád tomu nevěřím....Nejhorší je, že ode mě všichni blízcí čekají, že už jsem se s tím vyrovnala...oni možná ano, ale já prostě ne....Pardon, ale za 4 měsíce se nedokážu vyrovnat se ztrátou toho nejmilovanějšího a nejdůležitějšího člověka v životě, oni možná ano, ale já ne....Jsou na mě moc rychlý, ale já je zároveń nechci svým smutkem obtěžovat...jsou teď všichni tak šťastní...obě moje sestry si našli nové přítele...a prožívaj tu největší lásku...a já jim to prostě nechci kazit svým truchlením....chci aby byli šťastní, ale zároveň od nich očekávám trochu ohleduplnosti a pochopení, když odmítnu poslouchat jejich vyprávění o tom jak si plánují společnou budoucnost atd...já to ještě prostě nedokážu...dívat se na všechno to štěstí, ale zároveň jim ho moc přeji....cítím se teď tak strašně opuštěná i když jsem obklopená přáteli a rodinou – oni (i když je miluji sebevíc) nikdy nenahradí jeho....Cítím se teď hrozně pod tlakem, protože každý ode mě něco očekává a já se bojím, že je zklamu... Můj uspořádaný život se dostal do chaosu a já s v něm začínám ztrácet....Nic si nepřeji víc aby vše bylo tak jako dřív....večer co večer pláču a vzpomínám jaké to bylo krásné když tu byl, a jak jsem si toho v tu dobu nedokázala ani vážit..Den co den si představuji, že se vrátí....že se rozletí venkovní dveře a vejde do nich on a řekne: ,, čauky miláčku“ a nahodí ten svůj úsměv...a prohlásí...neuděláš mi něco k papů? Jak bych to chtěla zase prožít, jak bych zas chtěla vidět jeho úsměv...na jeho štěstí mi záleželo víc než na svém....na jeho životě mi záleželo víc než na svém...díky tomu co teď prožívám jsem si uvědomila spoustu věcí, pochopila jsem co je v životě opravdu důležité....zní to jako otřepaná fráze, ale ono to tak opravdu je....pochopila jsem, že lze někoho milovat tak strašně moc, že byste pro něj byli ochotni zemřít, byli byste ochotni obětovat svůj život jen abyste zachránili ten jeho......přesně tak jsem ho milovala...Kdyby mi teď někdo řekl, že když teď zemřu že on bude moc znovu začít žít...udělala bych to...zní to nepochopitelně, možná si myslíte že jsem blázen,ale já to tak cítím....
Ale život musí jít dál....čas se nelze vrátit, zastavit a ani přetočit dopředu....čas jde dál a my s ním...proto už si pomalu začínám zvykat na jeho nepřítomnost, už si pomalu zvykám na to že večer co večer usínám sama a stejně tak sama se i probouzím....ale nedá se nic dělat....musím jít dál a já půjdu dál i když teď jdu dopředu opravdu jen hodně pomalu...dělám jen malé krůčky.....věřím ovšem , že zase přijdou šťastné dny...a já se zase budu smát....ono to jinak ani nejde....on se člověk musí smát i přes všechnu tu bolest a smutek, protože by se jinak zbláznil...
Jen chci ještě nakonec říct takové smysluplné ponaučení....VAŽTE SI KAŽDÝHO DNE, KTERÝ MÁTE ŠANCI PROŽÍT PROTOŽE NIKDY NEVÍTE CO SE MŮŽE V ŽIVOTĚ PŘIHODIT,NIKDY NEVÍTE KTERÝ DEN BUDE TEN POSLEDNÍ PRO VÁS NEBO PRO NĚKOHO KOHO MILUJETE. VAŽTE SI TOHO CO MÁTE, PROTOŽE OPRAVDU PLATÍ, ŽE PRAVOU CENU TOHO CO MÁME POZNÁME AŽ KDYŽ TO ZTRATÍME......A TO UŽ JE VĚTŠINOU POZDĚ.......Není to nic převratného, ale je to pravda...a opravdu to platí...
Doufám, že jsem vás svým příspěvkem příliš neobtěžovala, ale já to prostě ze sebe všechno potřebovala dostat ven, nebo bych se vážně zbláznila.....nechci tímto příspěvkem na sebe strhávat pozornost, jen jsem se musela někde vypovídat....a tady můžu všechno co si myslím a cítím říct na plnou hubu, bez jakýkoliv zábran a tak jsem toho využila...nehledám lítost a konejšení, ale možná jen trochu pochopení......děkuji všem kteří, to přečetli až dokonce...a ještě jednou se omlouvám, že vás tady tím zahlcuji.....Mějte se krásně....všem maminkám přeji hodná a zdravá miminka, všem těhulkám pohodové těhu bez potíží, no a snažilkám snad jen to ať to brzo vyjde a můžete si začít hýčkat bříška
Teprve teď jsem pozbírala zbytky sil abych vám tady všem strašně moc poděkovala za vaše příspěvky...i když si je čtu tak brečím jako želva, ale na druhou stranu mi to dodáva spoustu odvahy jít dál....všem moc DĚKUJI :+^*: :+^*: :+^*: :+^*: :+^*: :+^*: :+^*: :+^*:
In reply to Teprve teď jsem pozbírala by Zuzinecek
Zuzi a jak se vám teď s malým vede?
In reply to Teprve teď jsem pozbírala by Zuzinecek
Teď jsem přečetla tvůj příběh s husí kůží a brečím s tebou. Máš pravdu, ten kdo to nezažil asi nedokáže úplně pochopit, jak se cítíš. Ale myslím si, že nejen já, ale i spousta holek tady na fóru ti napíše, že jsi a musíš být silná kvůli vašemu chlapečkovi. Ale to víš sama. Přeju ti, abys byla v budoucnu šťastná a to prázdné místo po milovaném člověku časem přebolelo. A taky aby byl šmudlíček zdravý, hodný a dělal ti jen radost. Máš můj obdiv!
Tak teď tu poprví opravdu brečim :-(
Zuzko, tady jsou slova zbytečná...tak snad jen - přeji hodně štěstí a tvému chlapečkovi pořád tak silnou a milující maminku...
ahoj zuzi,včera večer jsem si začal číst tvůj příspěvek.Zprvu jsem myslela,jak to bude o rozchodu a tak,ale pak.....nemohla jsem se ani pořádně nadechnout,hrdlo sevřené,oči plné slz!včera jsem se dohádala s manželem a až ty jsi mi otevřela oči.......jsi dobrý člověk!snad se tobě a maličkému život zlepší a budeš zase šťastná,ikdyž už nebudeš mít po boku koho miluješ.je to hrozné a hnusné si uvědomovat od ostatních co máme a čeho si máme vážit!když jsem to ráno říkala sestře,tak jsem měla opět oči pné slz....měj se co nejlíp,moc to tobě a malému přeji,co nejméně bolestivý porod a dej vědět,jak se máte. :a:
Zuzi je to hrozné, nebudu ti psát slova útěchy, nevěděla bych ani co na to napsat a navíc si to nepřeješ :-( jen ti přeji abys měla bezproblémový porod a syn Ti rostl jako z vody a dělal jen samou radost a věř že jeho tatínek ho bude sledovat tam kdesi z nebíčka a bude s vámi každý den, sledovat jak roste a jaké dělá pokroky..... :\\:
:r:
ani nevím,jak začít.Nechci tě litovat,protože to ty sama nechceš!Chci jen říct,že je dobře,že se snažíš z toho dostat a vím,že až opravdu bude proč se smát,tak se smát budeš.Ti,které milujeme,ti v nás zůstávají a pobrečíme si kvůli nim i po letech.Dokud my sami nebudeme s nimi.Tvá bolest je velká a čerstvá a nikdo nemůže čekat,že po takové chvilce to bude lepší a ty budeš šťastná a veselá.Síla,která tě povede,je právě miminko,které se narodí.Pak bude určitě líp,protože budeš mít u sebe to krásné miminečko,které je tady díky vaší lásce.Tak se drž a určitě se neomlouvej,dělej to,co ti pomáhá!A pokud důvěřuješ tomuto weu tak,aby ses mu svěřila,pak my musíme všichni děkovat tobě,protože to ty otvíráš oči nám.Snad neurazím,když ti řeknu,abys svůj příběh vložila na stránky nemyslíš zaplatíš,abys pomohla i dalším lidem.
Drž se!A zkus se radovat,protože i přes všechno to bolestné,cos zažila,teď budeš mít miminko a to je zase naopak to nejkrásnější.Všechno se v tom životě vyrovnává a teď už bude jen líp!Katka
přečetla jsem si tvůj příběh se slzami v očích a svírajícím se hrdlem.Je to moc smutné,ale život jde dál.Brzy budeš mít v náručí krásného chlapečka,který ti to všechno trápení vynahradí,i když vzpomínky zůstanou.Jseš silná holka a zvládneš to.Přeji ti do budoucna jen to dobré
Ahoj Zuzi,
tvůj příspěvek jsem přečetla jedním dechem :) Jsi moc statečná i když ti to slovo určitě leze už krkem,ale jinak tě nazvat opravdu nemůžu.Myslím,že jsi nám tady holkám hodně otevřela oči co se může všechno stát během jediné vteřiny a že by jsme se měly nad sebou a našim jednáním a slovama co občas řeknem zamyslet,je mně z toho smutno co se ti stalo a určitě nejsem sama, neměj žádné výčitky,že tě to ještě trápí,ztatila jsi člověka kterýho miluješ a to moc bolí,nestyd se za své city a klidně je na veřejnosti ukaž, nemáš se za co stydět,třeba z tvé rodiny to někoho ještě taky strašně bolí a nechce tím nikoho obtěžovat a jen to drží na uzdě aby nikdo nic nepoznal.Nám všem pomohlo doma když nám zemřel tatka,že jsme se mamka a moje dvě sestry společně vyplakaly v náručí.Bylo to lepší než to dusit v sobě,protože jsme se pořád divily a jaktože ta jedna je z toho smutná mín,takhle jsem přemýšlely až jednoho dne jsme se všichni společně vyplakaly a zjistily jsme,že nás to bolí všechny stejně a tím pádem se nám trošku ulevilo,že nejsme každá sama.Pod srdíčkem nesš jeho miminko které ti ho bude celý život připomínat,je to důkaz vaší čisté lásky,budeš nebo jsi štastná,že máš jeho dítě.Vím,že tě to strašně bolí a nebudu ti nalhávat,že zapomeneš,nezapomeneš nikdy a nikdy jej nepřestaneš milovat,ale už to nebude ta velká bolest.
jsem začala číst tvůj příběh,myslela jsem,že jde o něco úplně jiného..dočetla jsem to jedním dechem a hledala jsem ty správná slova...jsi a musíš být dál mooc statečná...opravdu ti ten malý brouček,co nosíš pod srdíčkem ,,všechno" vynahradí...naplní tě štěstím a láskou...je mi moc líto,co se ti stalo...ale ty fráze,jak jsi napsala,jsou pravda...člověk si všeho začne vážit,až když o něco přijde...já jsem se po druhé narodila v únoru a hned po tom,co jsem zjistila,že žiju,jsem myslela jenom na děti a beru život prostě jinak...tak se drž a pohlaď bříško,ať malý ví,že má mámu,která se na něho těší....a věř,že on to ví.... :h: :k:
Holka zlatá... přečetla jsem tvůj příběh jedním dechem od začátku do konce... no co na to říct? Tady nějak nenacházím slova... všechna slova jsou zbytečná... snad jen DRŽ SE, DRŽ SE, DRŽ SE!!!! Brzy porodíš krásného zdravého chlapečka a až ho poprvé sevřeš v náručí, až se pak na tebe poprvé usměje... všechnu radost ti tisícinásobně vrátí :one:
Markéta s Marcelkou :k:
musím říct že teď jsi mě úplně rozsekala,několikrát jsem reagovala na tvoje předešlé články.Jsi moc statečná,ani náznak že máš takovou bolest v těch článcích,jen o prďolkovi,kterého nosíš pod srdcem.
Jsem přesvědčená že mu budeš dobrou mámou a on ti vrátí jen samou radost a štěstí a ty se budeš zase smát-jak píšeš.
Držím palečky aby to bylo co nejdřív a ty jsi se cítila lépe.
PS:Jsem také z Vysočiny tak se třeba někdy potkáme :)
věřím,že to děsně bolí,a že se cítíš jakoby poloviční,snaž se myslet na malýho-třebas bude taťkovi děsně podobnej a alespoň tak budeš mít pocit,že je částečně s vámi.........
Cítím s tebou a bolí mě na srdci,že jako těhulka prožíváš tak těžké období ... komukoliv komu zemřel blízký člověk ví jaká bolest to je (mě zemřel nečekaně tatínek a já mu nestačila toho tolik říct i to jak moc jsem ho měla ráda).Vždy si na něj vzpomenu hlavně když moje starší dcerka (byli jí 3měsíce když se to stalo) udělá nějaký pokrok nebo prostě,že on u toho není jak moje obě děti rostou ... jakou by mu dělaly radost ... Pak člověk pochopí smysl bytí na tomhle světě. Přeji Ti zdravého syna,který Ti zase vrátí radost ze života. :k:
já vůbec nevím co Ti na to mám napsat, nějak nemám slova. Je mi to moc líto co se Ti stalo, snad Ti brzo bude líp. Určitě Ti pomůže brouček co nosíš pod srdíčkem. Přeju Ti ať je Ti brzo líp a můžeš jít dál.
Pořádně nevím co napsat....jsou to jen slova,ty to žiješ.
z toho co se ti stalo je mně strašně. čtu to a cítím pocit prázdnoty,který zažíváš...i když ty jej máš nespočekrát silnější...nedokážu si představit,že by se něco podobného stalo mně...člověk řeší kolikrát takové pytloviny,i když mám spokojené manželství....4 měsíce je strašně krátká doba,příbuzní to nemyslí zle,ale líp by udělali,kdyby s tebou mluvili a jednali jako dřív,ale zároveň brali taky to,že se nemůžeš usmívat tak jako dřív,že to prostě ještě za tebou není a dlouho nebude.Tomášek ti přítele nějakým způsobem nahradí,je jasné,že ještě dlouho budeš truchlit,oplakávat a je to normální...buď svá,nenuť se do něčeho,co je ti proti srsti,rodině to řekni.moje rodina zas nějak nedokázala pochopit,že nejsem ok,když se malý narodil ve 30.týdnu.byli sice při mě,zpočátku byli stejně zaražení jako já,ale po třech týdnech už po mně nějak vnitřně požadovali,ať už se chovám normálně...mně nešlo jen tak se smát,radovat se,když šlo malému o život..tenkrát jsem chtěla,ať se chovají jako dřív,normálně,ale ať mě nechají,abych se s tím vyrovnávala já sama....
držím pěsti,ať už tě v životě čeká jen samá radost
Ahojky. Popravdě, jsi mě úplně rozesmutnila, je mi to líto... A chtěla bych ti říct nějaké slova útěchy, ale nějak nevím, co... A nevím, jestli to mají všichni lidé stejně, ale já se např. se smrtí mýho tatínka nesmířila, a to už je po smrti 20 let.
Vůbec jsem tě neutěšila, asi spíš naopak, co? Omlouvám se...
Ahojky. Popravdě, jsi mě úplně rozesmutnila, je mi to líto... A chtěla bych ti říct nějaké slova útěchy, ale nějak nevím, co... A nevím, jestli to mají všichni lidé stejně, ale já se např. se smrtí mýho tatínka nesmířila, a to už je po smrti 20 let.
Vůbec jsem tě neutěšila, asi spíš naopak, co? Omlouvám se...
Ahojky. Popravdě, jsi mě úplně rozesmutnila, je mi to líto... A chtěla bych ti říct nějaké slova útěchy, ale nějak nevím, co... A nevím, jestli to mají všichni lidé stejně, ale já se např. se smrtí mýho tatínka nesmířila, a to už je po smrti 20 let.
Vůbec jsem tě neutěšila, asi spíš naopak, co? Omlouvám se...
Ahojky, sice jsem to nedočetla kvůli slzám až do konce, ale obdivuju Tě, taková mladá kočena a tak to zvládá. Když si uvědomím, jaké hovadiny kolikrát řešíme a řešili jsme, tak je mi z toho špatně a měla bych být vděčná každou minutku, kterou jsme naživu. Přeju ať je to smutné vykompenzováno něčím dobrým velice rychle a taky věřím, že Tomáškovi budeš nejskvělejší mámou. Drž se, jsi statečná, víc nevím, co říct...
ahoj napsala si to tak neskutecne uprimne ze mi sly slzy do oci.neumim si tohle predstavit kdyz si vzpomenu jak se porad hadame s pritelem kvuli kravinam a nevazim si toho ze semnou je tvuj pribeh mi otevrel oci ze si mam vazit sviho pritele a vazit si kazdyho dne.slova nedokazou zmirnit tvou bolest ikdyz bych ti prala aby si mela uz jen ty stastne dny opatruj maliho v brisku a preju ti same krasne chvile zaslouzis si je za tu bolest co ted prozivas obdivuju te ze si se postavila na nohy a des dal kvuli malimu co nosis pod srdickem
Ahoj Zuzi, tak jsem se začetla, zhltla celej článek a nestačím utírat slzy..Mě se tohle stalo před skoro 3 lety, kdy mi zemřel přítel. Znali jsme se skoro pět let, na nějaký čas se naše cesty rozešly a na krátkou dobu před smrtí nás zase osud dal dohromady. Asi tři měsíce jsme prožívali vztah naplno a pak byl konec. Nedokážu vůbec popsat, jak mi tenkrát bylo a nachci to už nikdy zažít. Nic horšího opravdu neznám. To, že se teď rozcházím s přítelem, se kterým mám dítě nebolí ani z poloviny tak, jako tenkrát. Snad půl roku jsem jen přežívala, topila se v depresích, abych se nachvilku cítila líp a pak znovu..Dostal mě z toho až můj nynější přítel, se kterým to ale bohužel nevyšlo. Jen Ti chci říct, že opravdu jen čas Ti pomůže, nezlob se na příbuzné, že to chtějí urychlit, to tvoje trápení, nechcou vidět, jak se trápíš..Ale nikdy Tě nepochopí. Tu hroznou bolest, která se nedá vyjádřit. Já hledala útěchu všude možně, u kartářek, léčitelů, antidepresiv. Chlácholila se myšlenkou, že tady ještě někde je, že přece nemohl jen tak zmizet a už se nikdy neobjevit. Čekala jsem před jeho domem a doufala, že vyjdee ze dveří a usměje se..nic takovýho už se nestalo. Často na něho myslím, byl to zároveň můj nejlepší přítel, ikdyž mi taky ublížil. Byl to skvělý člověk. S tím dnes žiju, že mu přeju klid a jednou..se třeba setkáme. Hlavu vzhůru holka, čeká Tě moc hezkých chvilek s miminkem!
Jsi velice silná žena,tvůj syn na tebe bude jednou právem hrdý.Přeji spoustu sil do budoucna.
nevim co napsat slova utechy ti musi znit v usich jako zvon ..ted tu je tak ziram do monitoru utiram s slzy a vube me nenapada co napsat snad jen hodne sil pro tebe a tveho broucka stastny zivot :h:
Zuzi,co ti mám napsat je to hrozné když zemře člověk kterého oporavdu milujeme :\\: ...takový je bohužel život :devil:
---------------------------------------
Anička+Kristýnka 3.3.2009
se bavila se svým přítelem (jsme spolu 4 měsíce-já mám z předešlého vztahu 1,5roční holčičku) na téma hádky, nechci být morbidní ale jak jsme tak leželi v posteli s povídali si tak jsem mu říkala, že nechápu proč řeší různé věci které mi příjdou zbytečné, třeba když malá vyvede něco na jeho nábytku, my se pak kvůli tomu pohádáme a nebudeme se spolu bavit třeba až do dalšího dne. Asi jsem uvedla špatný příklad ale řekla jsem mu příběh kdy se my dva spolu pohádáme a nebudeme se spolu vůbec bavit kvůli nějaké blbině, on potom pojede ráno do práce aniž bychom se spolu rozloučili, budeme oba ještě moc hrdí na to abychom se jeden druhému omluvili, najednou se něco stane, třeba půjdu jen přes blbou cestu ještě k tomu po přechodě a srazí mě auto... no a pak se dozví od někoho z rodiny že jsem zemřela. S jakým pocitem on potom bude žít? S tím, že poslední co jsme prožili byla pitomá hádka kvůli blbině bez usmíření a že už mi nikdy nebude moct říct jak moc mě miluje a jak moc se mnou chce být. Když jsem mu tohle říkala moc to nekomentoval, ani si z toho asi nic nevzal(možná o tom pár vteřin přemýšlel). Teď narážím na to, že v životě jsou někdy zbytečné hádky a člověk si opravdu neuvědomuje co všechno se může stát a že tady nemusí být ani do 50, natož aby se dožil 70. Stačí jedna jediná vteřina a všechno skončí... A hádat se kvůli nesmyslům mi příjde zbytečné, přítel jenom naznačuje vždycky že věci stojí peníze a jak dlouho na to musí šetřit. Podle mě peníze nejsou na prvním místě, dokonce ani ne na 3. Pro mě je nejdůležitější Láska, Zdraví a Štěstí a pak až jsou někde v dáli peníze. Za peníze si nikdo život nekoupí, ani čas se za ně nedá vrátit... :-(
Tobě přeji do života jen více štěstí, ať zvládneš porod a máš krásného malého chlapečka kterého budeš ze srdce milovat a dávat mu veškerou svou lásku. Věřím, že až se ti narodí malý bude tvá bolest týden od týdne menší protože děti jsou dar a podle mě se po narození chlapečka budeš spíše radovat než utápět v bolesti a smutku. I když si to teď nedokážeš asi ani představit, třeba za rok vstoupí do tvého života někdo, kdo zaplní prázdné místo v tvém životě a bude pro tebe a pro malého druhý nejlepší taťka jakého jste si mohli přát...
Zuzi, jsi strašně moc silná holka, dokážeš toho ještě hodně, i být šťatsná...Nosíš v sobě poklad, který ti tady přítel zanechal...Buď statečná, beruško, myslím na tebe!! Alushka77
Zuzi, moc mi to mrzí, co se ti přihodilo. Taky mám v očích slzi a ani vlastně nevím, co říct. Holky už to řekli vše přede mnou. 4 měsíce je opravdu krátká doba. Já po rozchodu truchlila 1,5 roku a byl to 'jen' rozchod. teď jsi asi doma a čekáš na miminko a být doma je nejhorší, musíš na to stále myslet. Uvidíš, až se ti maličké narodí, zlepší se to, budeš mít práci okolo a rozptýlí tě to. Přeju ti hodně pozitivní energie a síly. Neodháněj od sebe své nejbližší
Ahojky, stále brečím, brečím a brečím. To cos prožila je jedna z nejhorších věcí v životě. Vážím si tě za to, že ses kvůli malýmu rozhodla jít dál. Obdivuji za to, že se stále držíš a v sobě hýčkáš zdravé mimi....Nevím, co dodat...snad....abyste s malým nikdy nezažili takovou bolest, jakou jsi musela prožít, než se narodil. :h: :h: :h:
Je mi to hrozně líto. Když byl můj manžel v nemocnici na operaci, tak jsem taky byla poprvé sama bez něj a ležela jsem na jeho půlce a na jeho pyžamu, které po něm vonělo a napadla mě i myšlenka, jaké by to bylo, kdyby se už nevrátil. Asi bych umřela steskem. Naštěstí se mi za 3 dny vrátil.Tohle co píšeš si dovedu představit, protože přesně jak jsi to napsala, tak tohle jsem si promítala v hlavě kdyby...... Celý tvůj příběh jsem pročetla a vzlykala tady a brečela. Na tohle nejsou slova útěchy, ale zůstalo ti po něm to nejcennější co ti mohl ze své lásky dát - VÁŠ SYN!!!!! Já jsem taky těhotná (30tt) a opravdu si to neumím představit. Musíš být silná kvůli miminku, které se ti má narodit. Vždycky mu připomínej, jaký byl tatínek skvělý člověk a jak jsi ho milovala. Přeju ti hodně sil a zdravého chlapečka! On už si vás přítel z hora pohlídá!
Když bylo Kačkce šest měsíců, tak Karel také boural a ošklivě. Ve mě by se krve nedořezali když mi volala policie že je v nemocnici. Jen jsem seděla s Kačkou v náručí a brečela. Pak jsem jela k té autonehodě vypsat nějaké papíry a nechat odtáhnout auto, které se nechalo ihned sešrotovat. Když jsem to viděla, tak jsem ani nedoufala že to můj Karel přežil. Naštěstí přežil bez nějakých velkých následků. Od té doby jsem přehodnotila všechno v mém životě. Co bylo pro mě důležité, již dávno není. Vážim si každého dne s mojí rodinou!!!!
Tvůj příběh mě opět přesvědčil, že není důležité mít velké majetky, ale mít okolo sebe lidi, kterým na tobě záleží. Mě nejvíc pomohla má (teď už můžu s klidem říct) nej kamarádka s manželem, proto nech si od svých nejbližších pomoct.
Přeji ti, aby jsi byla šťastná mamina zdravého mimča a užívala jsi si těch radostí co prckové dokážou rozdat.
Pa Katka
tvůj příběh jsem četla a celou dobu slzela.je mi to líto.čas všechno zhojí ,ale bude to trvat více než 4 měsíce.Také vím o čem mluvím.Přeji Ti porod bez problémů,zdravé miminko.Zuzi vím že vše strašně bolí, ale tvoje miminko vše prožívá s tebou.
Ahoj Zuzi,
zažila sis toho strašně moc... ze srdce ti přeju, aby jsi opravdu našla smysl života a byla jednou šťastná. Moc moc ti držím palečky!
Držím Ti palce!!! :heart: :h: A i když to bude znít divně DĚKUJU TI za Tvoje smysluplné ponaučení, máš naprostou pravdu že člověk si neumí vážit toho co má......
:(
přečetla jsem si tvůj příběh a celé jsem to probrečela....ani nevím co mám napsat :r:
Ahoj Zuzi,
jsem moc ráda, že ses tady s námi podělila o tu obrovskou bolest, která Tě tak svírá a že sis tak mohla aspoň maličko ulevit. Vím, že to nepomůže, ale aspoň maličko to třeba odlehčí ten obrovský balvan bolesti, který na Tobě sedí.
Nechci Tě litovat, i když musím přiznat, že jsem Tvůj příspěvek četla se slzami v očích :r: - na to, co se Ti stalo, jsou všechna slova útěchy prázdná.
Snad jen můžu napsat - časem se snad ta největší bolest otupí a tím, že nosíš pod srdíčkem vaše miminko, vlastně pokračuje život Tvého přítele dál - váš syn bude i jeho pokračováním - budeš s ním prožívat všechny radosti i starosti a jeho tatínek se na vás bude určitě dívat někde shora a bude se taky radovat ze všech pokroků svého syna, tak jako se budeš radovat Ty :-).
Budeš ještě potřebovat spoustu vnitřní síly, abys tohle nejhorší období překonala, ale určitě to zvládneš - budu Ti moc držet palečky.
S miminkem už nebudeš sama, budeš mít zase pro koho žít a s kým se radovat a moc Ti přeju, ať se Ti narodí zdravý syn a zaplní Tvou díru v srdci tím krásným citem, který každá maminka ke svému děťátku cítí :-).
Drž se :one: :a:
In reply to Ahoj Zuzi, jsem moc ráda, by alenkas
Krásně napsaný!!!! A brečím zas!!!!!! :r: :r: :r: :r: :r:
ahoj Zuzi.....už sem dlouho nepíšu žádné příspěvky, mám už ¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨15-ti měsíční dcerku Salminku,ale tvůj článek jsem si přečetla jedním dechem a tvé bolesti mi je moc líto :§) :§) :§) . Kdysi jsem milovala jednoho kluka,který mne opustil , protože si to tak přály jisté okolnosti a já se cítila podobně jako ty.....sice on stále žije,ale tenkrát zmizel a já o něm neslyšela skoro rok a ta bolest v srdci u mne přetrvávala několik let...proto chápu,že ta tvá nesmírně veliká bolest nemůže za 4 měsíce být utlumena...není na to žádný lék ani pomoc (pouze ten čas) ..snad jen ti smím popřát pohodový porod a zdravého kloučka,který tvému životu bvnese zase chut do života a úsměv na tvém rtu :h: :k: :h:
:r: :r: :r:
madla:ahoj snad ti trochu pomohlo že si se z toho vypsala..při tom čtení mě jen napadlo,že prožíváš bolest s někým(a hlavně kdo jediný to může chápat),kdo tvého miláčka miloval tolik jako ty a to jsou jeho rodiče,třeba by ti malinko pomohlo víc se s nima ted sblížit,určitě vám zmírní bolest miminečko,kterému budete vyprávět jakýho měl skvělýho tátu..drž se,pa
Hezky napsáno. Je to mazec, jak se život může někdy změnit z minuty na minutu, i v takhle mladém věku...každopádně věřím, že až budeš mít svého synka u sebe, vrátí se Ti úsměv na tvář, budeš s ním moc šťastná a že budete mít oba spolu krásný život, i když chvilkama těžký. Měj se hezky.
Je mi moc líto, čím jsi musela projít a ještě procházíš. Na tvůj bolestivý příspěvek nemám co napsat, tady slova dochází a nějaké "musíš být silná" , to už jsi slyšela tolikrát, že se ti to musí hnusit.
Tohle by si měly přečíst všechny ty, co se tu hádají kvůli každé kravině a řeší malichernosti .....
Držím ti pěstičky do dalších dní, narozením chlapečka se snad ta bolest trochu zmírní, i když zpočátku to určitě bude moc těžké .... fakt nevím co psát, říká se "kdo nezažil, nepochopí" ... já nezažila, ale myslím, že chápu a dokážu si představit tu hroznou vyčerpávající bolest.
Seš nejsilnější člověk na světě!
Ahoj, musim rict ze jsem to precetla az do konce a bulim tady jak zelva :-( Je mi to opravdu lito. Neumim si predstavit, ze by takovy osud potkal me. Neumim si predstavit ze by mi umrel nekdo z rodiny, natoz tata myho Samuela.
Vim ze tady slova utechy a litosti nepomuzou, kdo nezazije, nepochopi jak se citis.
Jen bych chtela rict.... Nevim ani jak to poradne napsat....
To male co nosis pod srdcem je pulka tveho zesnuleho pritele, cely zivot bude polovina jeho s tebou, i kdyz uz neni mezi zivyma :-( Nemas to vubec lehke a tvoje rodina a pratele by to meli chapat. Neco takoveho nejde zapomenout za tak kratkou chvili....
Nevim co vic napsat, jen drz se, uz jen kvuli tomu zlaticku ktereho jste spolecne splodili. Preju z celeho srdce hodne sil do zivota, budes je potrebovat :-(
:r: :r: :r: :r: :r: :r: :r: :r: :r:
Romi a Samuel :-)
udělalas to nejlepší cos mohla...dostat to ze sebe...
In reply to udělalas to nejlepší cos by paf
:one:
Dočetla jsem to až do konce a z jedné, trochu jiné, zkušenosti vím, že kdo nezažil, nepochopí!
Tvůj příběh jsem četla už minule, ale nenapsala.Teď už musím, Tvoje miminko na Tebe bude moc pyšné!!!!!!!!!!!!!!!!!Držíme palečky :)
to je mi hrozně moc líto... Člověk si uvědomí, co měl v momentě, kdy to ztratí, viď... Žádná slova útěchy nepomůžou, a pochopit může jen ten, kdo sám prožil. Jen čas rány zacelí, ale přijdou chvíle, kdy se i staré rány otevřou, a i jizvy dávno zhojených ran lze cítit. Ale jedno Ti řeknu - Ty máš pro koho žít, dej tomu malému všechnu svou lásku, a uvidíš, že Ti ten maličký tvoreček mnohé vrátí. Ale jsi hrozně silná, já bych neměla na to zařídit pohřeb, natož tam jít...
In reply to Jediné,jak se dá na tohle by mela
Napsala jsem něco špatně? :? :(
In reply to Nerozumím??? by fli
Promiň. To bylo k hlavnímu článku,jen jsem to blbě vložila. Omlouvám se
In reply to Promiň. To bylo k hlavnímu by mela
jojo, nic se nestalo.
Nejoblíbenější články
Zajímavé odkazy
Uživatelky s nejvíce příspěvky
Vaše fotografie
Ahojkyyyy
nikdy jsem neprozivala ctenim nic tak hrozne dojateho jako je tvuj zivot..normalne si me rozplakala...
nikd yse mi nic podobneho nestalo a nechci to ani zazit ale asi vim ze to musime byt hrozne kord kdyz jsi pred porodem byla...urcite nikoho neobtezujes my maminky drziem spolua myslim ze tento blog je od toho aby jsi se sverila...a my te radi vyslechli..je hrozne prozit desny rozvod rozchod a trva to i pul roku se dostat do normalu kdyz stratis spise kdzy se rozejdete se svoji laskou ale umrti nejde prejit asi ani poroce..je to tezke jak radi psycholog:ja myslim zadny uzavirani vztahu nejde koprd kdyz nosis dite vasi lasky..a on jakmile zacne slabikovat rekne tata a co pak?zase na novou otevrou se stray rany..myslim ze truchlit budes urco jeste dlouhoa klidne cely zivot nez potkas za par let nekoho kdo tus tebou bude..Preju ti aby si se stoho pomoci ruistu a radosti vaseho snya dostala a potkas li urcite dalsiho muze tveho srdce preju vam zdrave dite dalsi a aby s tebou zustal...zaslouzis si to..preju ti hodne stesti atrpelivosti...