Jak se vám změnil život s mimčem?

O té únavě a všech "komplikacích" je tu napsáno už dost. Mi se život změnil v to, co bych nikdy nedoufala. Změnil se v něco nádherného, neposlatelného, dojímavého a něžného. Nikdy bych neřekla, že budu rodinný typ, ale dítě to je fakt něco. Najednou má vše smysl. Když jsem ještě byla těhule, hrozně jsem se bála jak zvládnu to, abych byla 24 hodin v úvazku, ale když je to dítě tvoje, ani tě tahle věc nenapdane. Teda mě ani nenapadla. Ale pokud jdu ven s kámoškou, která má taky dítě a sleduju je, zase mě popadá hrozná panika jako dříve,ale prostě u mě a mého prcka tohle není. Nevím, jestli jsem to srozumitelně popsala. Prostě vše je hrozně přirozené... Určitě se jednou najdou chvilky, kdy toho budeš mít plné zuby, ale úsměv, nebo pusinka od tvojeho zlatíčka ti to vše tisicinásobně vynahradí :D

ahoj, mám tedy děti dvě, ale snad to nevadí :-)
narození našeho prvního dítka byla pro mě skutečně zásadní změna. taky mě všichni upozorňovali, že bude všechno jinak, změní se mi život od základů, nebudu tak volná jako dřív apod. Prostě jsem najednou začala přemýšlet s ohledem na dítě (a šlo to samo). když jsem někam šla musela jsem řešit cestu,a bych tam prošla s kočárem, abych tam mohla s kočárem, jak to udělat, když s kočárem nemůžu, jak pořešit doktory, ke kterým musím, jak zvládnout spánek přerušovaný po dvou hodinách, tak se poperu s tím, že se budu muse o někoho 24 hodin denně starat....Většina věcí šla sama - tělo se nějak popralo s časovým zmatekm, nedostatkem spánku, lehkým spánkem, nějak samy se mi vycvičily oči a vidím věci, které ostatní nevnímají - hrnky s kafem, nože na kraji stolu, špendlík na zemi apod. a i mi přišlo přirozený, že dítě je prostě se mnou. když jsem sehnala hlídání abych si skočila k doktorovi, bylo to fajn, když to nevyšlo bu´d jsem brala dítko sebou nebo jsem přehodnotila situaci a k dr. nešla.
A vlastně mě nikdy netrápilo, že se nemůžu jen tak večer sbalit a jít s holkama do hospůdky, vyrazit na koncert... prostě si to musím dopředu domluvit.
v březnu jsem dostala doma "propustku" a jela si na víkend odpočinout do lázní. dcerce bylo 11měsíců a synkovi necelé tři roky. Strašně jsem se těšila, že nebudu muset neustále sledovat, co ti dva dělají, že nebudu muset ráno vstávat a v noci být naladěná na pláč... Lázně byly fajn, ale něco mi tam chybělo ;)

no, že by se mi život obrátil vzhůru nohama, nejsou přesně ta slova, která bych použila, ale změna je to rozhodně zásadní - než jsem si dítko pořídila, tak jsem samozřejmě z vyprávění kamarádek taky něco málo o životě s dětmi věděla, ale dokud to nežiješ na vlastní kůži 24 hodin denně, tak si to fakt nejde představit. Bez ohledu na intenzitu mateřské lásky to prostě není jako zajít za kámoškou na dvouhodinovou návštěvu a pak jít domů, do bezdětného klidu a pořádku :s: Musím přiznat, že z počátku jsem to moc nezvládala, ale bylo to hodně ovlivněné poporodními emocemi - dneska, když už mám ty zkušenosti, bych spoustu věcí řešila jinak a určitě bych to zvládla líp, ale za tatínka a babičku jsem nekonečně vděčná ;) pro mě je dlouhodobě největší problém nevyspání (i když první tři měsíce to není zas tak strašný, protože dítko spoustu času prospí a pokud máš "jen" jedno, můžeš si schrupnout s ním), a pak taky strašně postrádám možnost v klidu se najíst a v klidu si dojít na WC. Fakt, že musím všude s dítkem nebo sehnat hlídání, mi až zas tak nevadí, sice dost často brblám při zjištění, kam všude se s kočárkem nevejdu, ale zase na spoustě míst se ke mně lidi chovali hezky, když se na ně synek usmál. Teď, čím je synek větší a akčnější, tak je taky dost vysilující uhlídat ho, ať už doma nebo venku, všechno chce vidět, otevřít, ohmatat, ožužlat, vyzkoušet, na všechno vylézt, šlápnout, praštit tím o zem ... a já pořád musím přemýšlet o tři vteřiny rychleji, abych mu vyrvala z úst věci nejedlé, z ručiček věci rozbitné a nenechala ho po hlavě sletět z výšky na tvrdou zem, pokud není na fest přikurtovaný v kočárku nebo nespinká v postýlce, musím být pořád ve 100% pohotovosti

moc čas číst, co holky napsaly, to je taky úděl mateřství :-), tak napíšu jen jak to vnímám já.. měla jsem z toho samozřejmě strach, matka po třicítce, zvyklá na nějaký svůj životní styl, navíc nervák, tak jsem si říkala - jak to vůbec zvládnu... první týdny byly poměrně krušné, pro mě to bylo dosti těžké, protože po císaři mě ta jizva samozřejmě bolela, navíc jsem nechtěla, abych ta m třeba měla kýlu nebo tak, protože jsem i tak věděla, že budu chtít druhé dítko, tak aby pak nebyly komplikace. Tak jsem poprosila mámu a vzala si první týden, co jsme byli s malým doma dovolenou a pomáhala mi ho hlavně nosit, jinak všechno ostatní jsem si obstarala sama...po pár dnech se z toho velkého neznáma stane něco vlastně samozřejmého a navíc se postupně objevuje něco, co ti všechny event. problémy zakryje - a to něco je mateřská láska, která se nedá s ničím srovnat ani měřit... život se změní, změní se priority, změníš se jistě i ty určitým způsobem, ale to dítko - to je fakt zázrak, já jsem člověk, který potřebuje ke svému životu práci, lidi kolem... ale toho človíčka, kterej mě furt zlobí a nechce spát a nechce jíst bych za nic na světě nevyměnila :-) a je fakt, že teď jsem daleko klidnější, i když si to asi úplně neumím představit ten záhul s 2letým prckem a miminkem, ale zvládnout se dá všechno - obzvláště, když píšeš, že máš přítele, který se vším pomůže, můj manžel je v tomhle fakt zlatej :-)

Nemám čas číst, co psaly maminy pode mnou, ale za mě bych řekla, že takové ty scény z filmů, kde je doma bordel, dítě řve a máma zoufalá lítá sem tam v noční košily s natáčkama na hlavě jsou hooodně přehnané :-)
Takže se ničeho neboj a těš se, protože je opravdu na co.
Jsem spíš takový melancholik, bála jsem se toho, že když nebudu ve své kůži a nebudu mít na malou náladu, že to prostě nezvládnu, ale můžu ti říct, že malé jsou 4měsíce a za tu dobu snad nebyl jediný den, kdy by mi s ní nebylo d smíchu. Je to úžasný sluníčko a mám potřebu s ní být pořád a užívat si jí každičkou minutku, protože to strašně rychle utíká (což ti teď zcela samozřejmě připadá jako fráze, ale ona to není, však sama poznáš :-) )
Prostě mě všechno kolem ní baví, je naší součástí a automaticky se s ní ve všem počítá, ať už děláme cokoliv, nebo jedem kamkoliv a rozhodně to není žádné omezování. Aspoň nám to tak nepřijde. V sobotu jsm byli na svatbě přes noc, takže na celý víkend a naprosto v pohodě. Asi taky záleží na mimču, ale určitě hodně platí - pokud je v pohodě máma, je v pohodě i dítě. Takže se snaž nenechat se jen tak něčím znervóznět a budete v pohodě všichni :-)
Samozřejmě nějaké chvíle nejistoty a nervíků se najdou vždycky, hlavně na začátku, ale neboj, těch hezkých chvilek je víc a s věkem přibývají. Jsem šťasná že malou máme :C]]:

Ahoj... sice je to velmi individuální, ale změní se dost věcí... a zase je každá z nás jiná, takže někoho to dost překvapí a někdo do toho vpluje, jako by o nic nešlo...
Třeba nás to nějak extra nevykolejilo (ale zase beru to z pohledu, že Gabča je moje třetí dítě, ale za tak dlouhou dobu, že je vlastně zase jako první)... největší rozdíl je asi v "akčnosti"... dřív jsem se rozhodla někam vyrazit, sbalila se a za pár minut jsem byla nachystaná a připravená... s miminkem je to na dlouhé lokty... všechno si předem nachystat, myslet i na zadní vrátka, mít dost plen, čistého oblečení, pití, jídla, přípravy nějak napasovat mezi přebalování a krmení a když vyrazit, tak nejlépe chvíli po nakojení a přebalení... ale do toho se rychle dostaneš... a pak, když nemáš hlídání, tak samozřejmě budeš dítě brát sebou... a pak zjistíš, kde se dá dostat s kočárkem a kam ne, jak rychle se pohybovat v obchodňáku při velkém nákupu, aby ti mezitím mimčo nebrečelo hlady a nepotřebovalo nakojit, sem tam se ti pokadí nebo poblinká přímo v tu nejméně vhodnou chvilku a ty budeš přemýšlet, co udělat dřív - jestli vyskládat nákup na pás u kasy, nebo to nechat ve vozíku a jít obstarat dítě, nebo se zadaří jako třeba nám (Gabča téměř neblinkala - akorát jednou v bance, když jsem byla asi uprostřed jednání, tak hodila takovou šavli, že jsem z toho byla totálně mimo)...
Na druhou stranu jsme vlastně skoro všechny naše zájmy a koníčky mohli provozovat i s dítětem... akorát lyžování se jaksi nekonalo, s mimčem se na sjezdovku moc nedá... ale za kolo jsme pořídili vozík, takže cyklistika v pohodě... po horách a lese jsme jezdili i s kočárem, tam se nezměnilo nic, jen jsme volili schůdnější trasy, na srazy Land Roverů to bylo bez problémů, malé se jízda autem moc líbí a nedělá jí problém ani dlouhá cesta, než někam dorazíme, ani spaní mimo domov a trochu spartánštější podmínky... naopak, ve stanopřívěsu spala snad líp, než doma... výlety jsme neomezili taky nijak, jen jsme se trochu přizpůsobili... pořídili jsme babyvak, později krosničku... a manžel si zvykl, že když plánujeme odjezd v devět, tak to nakonec znamená, že vyrazíme před desátou a když to stihneme do půl, je to úspěch...
Nevyspání jsem tak moc neprožívala, ze začátku jsem byla ještě z porodnice nadopovaná endorfiny a od šesti týdnů malá spávala celou noc, takže pohoda... až jí v roce začaly růst zoubky, to už bylo horší, ale to se dá taky zvládnout... na to už jsi mezitím krásně připravená...
Starosti? No, nevím, nezdá se mi, že bych měla nějaké jiné starosti navíc způsobené příchodem mimča... a navíc je manžel velkou oporou, takže s ním se mi nic nezdá neřešitelné...
Časem se "zajedete", najdete si pravidelný režim a to moc pomáhá... jde jen o to, aby si maminka čas předem rozplánovala (a aby se jí pak chtělo to dodržet, když má čas) a pak je to pohoda...
A samozřejmě, když už se člověk s miminkem někam chystá, tak je ideální mít k dispozici svůj dopravní prostředek a nespoléhat se na veřejnou dopravu, protože to jediné, co mě dokáže spolehlivě vykolejit, je, když bych měla někam jet vlakem nebo autobusem a musela to stihnout do určitého času, jinak by mi spoj ujel... a pak se někde nervovat, že když se neplánovaně zdržím (třeba kvůli kojení, přebalení nebo tak), tak mi to ujede a jak se pak dostanu zpět...
Ale neboj, určitě si zvykneš a zvládneš to v pohodě... zvlášť, když je partner ochotný pomoct a přizpůsobí se... myslím si, že pro toho chlapa je to si ještě větší změna, větší šok, když se dítě narodí... my ženy se tak nějak vnitřně začneme přizpůsobovat už během těhotenství, máme to tak nějak v sobě zakódované a není to pro nás tak hrozné... ale zase každá z nás je jiná... takže teď mluvím spíš za sebe a nebo za pár kamarádek, co znám a vím, že na tom jsou stejně jako já...

tak u mě narození Anetky otočilo životní postoj o 180° :s: Najednou už tu nejsi jen ty, ale máš tu maličkého bezbraného človíčka, který je na tobě závislý. Najednou nejde si jen tak odskočit pro něco do obchodu, musíš přemýšlet, kdy se prcek probudí, kdy bude jíst,jak ho obléct na ven, jakou bude mít náladu po probuzení, nebude ho bolet bříško :? Můj svět se rázem změnil na kolotoč mezi plýnkami a kojením:) Ale nebylo to zase tak hrozné ;) Já jsem 23.10. porodila a do Vánoc stihla napéct 60 kilo cukroví, prostě jsem si to nedokázala odepřít a lidi na mě přeci byli zvyklí.... Anetka trpěla na prdíky, takže spaní bylo přetrhávané, o večerním usínání nemluvě, ale vychytala jsem dobu klidu mezi 2 a 7 ranní, kdy jsem pekla :s: Od ledna jsem pak začla na dopoledne chodit s Anetkou do práce a chodím do dnes. V listopadu čekáme druhé miminko, tak doufám, že to bude také v pohodě. Spoustu věcí si udělám jinak, jsem poučena co a jak.
Myslím, že tvé myšlenky jsou naprosto normální, já jsem je prožívala také a dokonce i teď mám obavy, jak to budu zvládat se dvěmi v odstupu dvou let od sebe..... Ale jedno vím jistě-neměnila bych a tu lásku, kterou mě Anetka naplňuje mi vynahradí vše, co jsem si musela odepřít!!!!

Ahojky,
jedno děťátko, to je pohoda, dvě děťátka to už dá zabrat :)
mám holčičky :girl: :girl: a život se mne úplně, ale úplně změnil.
Starší je 16 měsíců, mladší měsíce 2, jsou to moje sluníčka,
ale zaberou mne veškerý čas, takže ouha, už není žádné volničko.
Ale neměnila bych, jsem šťastná mamina.

život s prvním miminkem se obrátí naprosto naruby, už nic není jako dřív, já se na malou strašně moc těšila, byla moc chtěná a když se narodila, tak těch prvních 6 týdnů jsem byla úplně hotová a s nervama v kýblu. Postupem času jsem si na to zvykla a jak jsme měli zaběhlej režim, tak to bylo úplně v pohodě. Teď se mi narodilo druhé dítko, tak jsem si myslela, jakej to bude masakr, ale jak je člověk už z prvního vycvičenej, nevyspalej, zvyklej na denodenní knourání a brečení, na to, že nemá skoro čas na sebe, tak už to tak neberu a dokonce jsem zjistila, že to zvládám te´d mnohem lépe, dokonce se i každé ráno namaluju, což při prvním dítěti prvních pár měsíců nehrozilo, jsem nestíhala :€):

Je to u kazdeho individualni...zavisi jestli se ti narodi zdrave dite nebo budete mit nejaky problem.U nas po bezproblemovom tehotenstvi nastali nejake komplikace- s kojenim, dokrmovanim, cvicenim Vojtovy metody...bylo to casove narocne- odstrikavat mleko 8-10x denne, vcetne noci, jezdit 10km ku kojne po materske mleko, 4xdenne cvicit Vojtovu metodu a do toho nespat souvisle vic nez 3-4hod....
Ja na to obdobi nerada vzpominat, prvniho pulroku zivota maleho, ani nevim, ze jsem zila...
Manzel pomahal , co to slo, ale preci je vetsi cast na matce.
Po pulroce se vztah mezi nami zacal menit, dite reagovalo na mne...konecne nejaka odezva, odstrikavni mleka jsem zredukovala na 6xdenne, Vojtovku jsme prestali cvicit...pak zacali s prikrmami krusne noci, plne vriskani kvuli bolebruchum....takze kdyz jsem sla spat, maly vstaval...
Vsechno se potahlo az do 13.m. s pauzami klidu ( vetsinou nas 1.xtydne nechal vyspat, nekdy ani to ne)
Ted v 15,5.m. porad nespime celou noc, behame od 8 rana do 21:30 s 2 hod.spankem kolem obeda..jsme na maleho samy, manzel vstava do prace v pul 5...ja chodim 1.x tydne do prace...rodina daleko...ale zas si muzu vse delat po svem, vychovavat si sve dite jak chci ja...
Vse ma sve plus i minus...a dite je v zivote velke plus...kolik paru by se rado obetovalo?A clovek jsi aspon uvedomi, co vsechno museli obetovat nasi rodice za nas a to byla jina doba- plenkovani, prani...
Ted uz vse ma svoji rutinu, jsem za maleho vdecna...jak se mu zacina rozvazovat jazyk a vychazeji z neho prvni slovni perly...uz se tesim az se rozkeca...to bude zabava.
Zacatek je asi u vseho tezky, ale kdyz mas dobreho pritele a treba rodinu kolem, vse pujde hladce.

ahoj, no tak já si první měsíce s malou připadala, že pořád nic nestíhám, nezalívala jsem kvitka, tak mi skoro všechny zdechli a prostě jsem byla nějaká úplně mimo. Spálila jsem třeba několikrát polívku, brambory... :-D Teď se tomu musím smát. :-D Jako hodně velká změna na mě působilo to, že když jsem kamkoliv chtěla jít, nemohla jsem se prostě za 5 minut sebrat, oblíct, zavřít dveře a čau pipi. To člověk musel přemýšlet, aby dítě bylo nakrmený, aby neřvalo venku, oblíct ho, přemýšlet do čeho, aby mu nebyla zima nebo teplo... Pak se ještě 3 vrátit, pro zapomenutý plíny, zapomenutý dudel... Zvykat si na to chystání před odchodem mi trvalo asi nejdýl. :-)

no já musím říct že se mi změnil život k lepšímu.Terezka byla neplánovaná,narodila se mi když mi bylo 22 ,ale už dlouho předtím jsem citila že chci mimi,kámošky kolem mě rodili a já vduchu moc po mimi toužila,asi příroda či co?nakonec ani nevím jak k nám přišla:DD s mužem jsme se vzali a jsme spokojeni moc.ze začátku to bylo náročné,než jsem si zvykla na noční vstávání a to mě malá se budila jen tak max.3-4 krát za noc.pak ty hormony se mnou házeli atd.jinak mi volnost vůbec nechybí,možná proto že bydlíme s rodiči v baráku tak kdykoliv pohlídají a my můžem někam vyrazit,moc to ale nevyužíváme,koncertů a akcí jsem si užila dost předtím a vůbec mi to nechybí.občas vyrazím někam s holkama ale to o půlnoci jsme většinou už doma,nějak mě to přestalo lákat.nyní se moc s manželem těšíme až si zařídíme vlastní bydlení a pustíme se do druhého mimíska.musím říct že mě mateřství absolutně naplňuje.

nam se zmenil vzhuru nohama,ale casem si najdes system,neboj.
ja chodim vsude s ditetem a zatim mi nikdo nic nerekl a pokud by rekl tak bych si nasla jineho ,mame pracujici babicky
kazdopadne to stoji za to :one: :one:
:a:

Tak já porodila syna ve 20 letech ,manželovi bylo 25:-) .. a Víš jak..do té doby jsme jezdili na festivalï.vodu...pořád trávili čas s kamády...pili,,,užívali si..celý příjem šel na dovolené...víkendy......a když se mi KRyštůfek narodil,tak se mi uplně obrátil svět..a milionkrát k lepsímu...už na sále sem si byla jistá,ze manžel bude ten nejlepsí táta a nespletla jsem se...takze já mám obrovskou oporu v muži...vse zvládáme na jedničku:-) ...a ted už cekáme druhé mimi..a jsou dny...kdy je mi ouvej,sem unavená,nevyspalá..páč náš Chris je děsný zvíře:-))ale to je zivot,sme tu proto abychom rodili a vychovávali děti,je to nás nejkrásnějsí úděl.ale není nic spatného,kdyz maminka rekne,ze je prostě unavená a mimina má dost a potrebuje se vyspat-v tu chvíli by měl nastoupit tatka,ci babča:-)) ..být rodič je těžké ..ale přirozené.:-) tak držím palecky,at vse probíhá dobře.-) ..

Je to pravda, že je to hodne individuální, taky zálží od povahy matky, od toho, jak se do aktivit zapojuje tatínek a tak. A taky je pravda, že Ti to nikdo nikdy nepopíše - stejne jako porod - mohla jsem číst a studovat všechno možne a stejne jsme nakonec "byla zaskočena" bolestí a celou tou akci a stalo se to pro mne tím nejužasnejším zážitkem v živote.
U nás byl první pulrok "boj" - syn mel reflux, pořád zvracel, brečel, hodne jsem ho musela nosit na rukou. Te ale musim říct, že i když je hodne na nás fixovanej, je to docela hodné díte. Hlídaní nemame, cela moje rodina je 500 km daleko a manžel se svoji rodinou neni v kontaktu. O to víc spolehame jeden na druheho, podnikáme všechny akce a výlety společne jako rodina.Taky se neustále plácame s penezma... :( ALE - Čekáme druhe díte a oba se hrozne moc tešíme, protože když to porovnam s čímkoliv jinym, co jsem v živote zažila ( skvela práce, dovolené u moře, pařby a akce, finanční i časova nezávislost), tak tohle je proste ten nejbáječnejší pocit na svete a nikdy bych neměnila za ten život před tím.

Při prvním to bylo takové zvláštní,ale ne dramatické,dcera byla moc hodná,takový andílek.Bohužel jsme měli velké problémy v manželství,tak jsem si to neužívala na sto procent. Ve druhém vztahu je to úplně jiné,krásnější i když syn je mrňavý drak,trpěl na koliky,teď zas zlobí :s:
Je to prostě trošku jiný život,musíš brát více ohledů například v cestování,plánovat dovči podle mrněte,trošku uzpůsobit byt,ale tak strašné to není.Podle mne je to to nejkrásnější, co ti život může dát a starosti za to prostě stojí. Je pravda,že u nás se vztah strašně moc zlepšil,z partnera je svědomitý táta,který by za syna nejraději i dýchal,takže životse nám změnil jen k lepšímu,žádná negativa jsem nenašla,možná jen omezenější společenský život.My totiž nemáme žádné hlídání.
Monina

Souhlasím s kolegyní předemnou.Náš malý v noci krásně spinká takže se vyspím,i přes den to není špatný,jsou dny kdy to stojí za prd ale pak Tě to dítě vždycky něčím odmění.Když se na mě ten můj kulíšek usměje je den hezčí :) jinak ztratila sem přesně volnost,musím se hodně ohlížet na malého a na jeho režim.Hodně přemýšlím nad tím kam můžu a kam ne.Naštěstí v noci je tak hodný a tchýni máme kilometr o domu že si třeba sedm tam zajdeme do kina.Jinak hodně se to podepsalo na manželství.A to negativně...

Nam syn si od narozeni celou noc,takze pocit nevyspani jsme ani moc nezazili...Jinak clovek ztrati "volnost" a ziska vetsi zodpovednost....uz to neni , jen o dvou lidech a pohode,klidu....po prichodu domu z porodnice to slo,ale kolem 5.mesice jsem byla na prasky...urcite jsme stastni,ze mame krasneho zdraveho syna,ale dle meho se negativne podepsalo na vztahu partnerskem... :a: