Jak se chovat?
Ahojte tety.
Předevčírem jsme se dozvěděli novinu, a to, že se kamarádovi narodil chlapeček o 3 měsíce dřív. Je v inkubátoru a bojuje a snad si i vybojuje to místo tady na tom světě...
Včera jsme s ním mluvila, chlapeček se narodil už v polovině dubna (tudíž o 3,5 měs. dřív), má 30 cm, jídlo dostává sondičkou. A nechtěli to pouštět do éteru hned, tak jsme se to dozvěděli až později (je to každého věc, já bych to asi držela v tajnosti ještě déle, pokud by to šlo).
Kamarád říkal, že maminka už je doma, denně za malým jezdí, a pořád pláče. Tak jsem si řekla, že ji nebudu obtěžovat, moc se ani neznáme. Viděly jsme se asi 5x, občas si napsaly , nebo SMS a i když jsme se domlouvaly na kafe, nebo tak, tak to nikdy nevyšlo (už od začátku těhotenství měla problémy). Ale je to strašně fajn holka, tak bych jí nějak chtěla pomoct.
A dnes jsem koukala na stránky jedné maminky, co se jí narodil chlapeček dřív (ten ale později zemřel, my ale pevně věříme, že to nebude mít stejnou dohru), a ta tam píše, že ji strašně ranilo, že nikdo nepřišel, nevetřel se, neuvařil jí čaj, neplakal s ní. Že potřebovala, aby s ní někdo třeba jen mlčel.
Tak nevím. Mám se tam nějak vetřít, pokusit se jí vlít naději do žil (já sama jsem nedonošeňátko, narozené o 2 měsíce dřív), nebo to mám nechat?? Zatím jsem neměla ani odvahu jí poslat SMS. Nechci ji nějak rozrušovat, zatěžovat, je toho moc.
Ach jo, pane bože, jestli jsi nad náma, dej, ať je mimísek v pořádku. Zrovna tihle dva rodičové už si toho užili až až a na potomka se strašně těšili, podařilo se až po umělém a teď toto. No je na tom světě nějaká spravedlnost???
Ahoj!! Podávám info ohledně chlapečka.....
Chlapi šli v sobotu na pivo, tak pozvali i tatínka, přišel a i se domluvili na neděli, že se k nám, po návštěvě v porodnici staví....Moc jsem v to nevěřila, ale přišli. První minutky byly takové rozpačité, ale já se hned zeptala na malého, a mamina se rozmluvila.
Takže, chlapeček se narodil 24+1 tt :O , prý hned řekli, že to zkusí, ho vypiplat. Dneska už mu dávají maminčino mlíčko sondičkou, kaká čůrá, a i sám nějakou dobu dýchal, ale dali ho zase na přistroje, že je ještě slaboučký. Ale zase to jsou veselejší zprávy, že jo ;-). Teď se ještě čeká, jestli doroste mozek a pak budou dělat nějaké vyšetření na oči. Tak snad vše dopadne dobře. Má 650g a 30 cm a už 3 dny si ho může hladit :h: .
Bylo vidět, že je ráda, že přišla mezi lidi, a vykecala se. I jsme byli venku na procházce a fakt to bylo příjemné odpoledne. :a:
Dle mého názoru je lepší si přečíst pár smsek, o které v takovéhle situaci třeba nestojím, než si myslet, že to se mnou nikdo neprožívá.
Já bych napsala, třeba e-mail, tam se toho přeci jen vejde víc, nabídla bych rameno k vyplakání a poslala trochu síly. tím určitě neublížíš a můžeš pořádně pomoci. Když bude chtít, přijme to a bude ti vděčná za zájem, když chtít nebude, určitě jí tím neublížíš.
Ahojky, když to je těžký. Člověk nechce vypadat vlezle a zvědavě. Co kdyby jsi ji doporučila tyto stránky, je tady dost maminek, které prošly tím samým a nakonec to dobře dopadlo, třeba by ji to pomohlo. Držím pěsti, ať je prďolka v pořádku! :k:
Ahojky neboj prcík to určitě zvládne i když to bude boj na dlouhou trat,Já mám kamarádku ta porodila dvojčata ve 27tt a měli 470g a 28 cm.Jsem ze Znojma a jezdila jsem sní dost často za holkama do Brna,jedna byla v inkubátoru 3m a ta druhá 6m.Akdyž jsem jí vezla domů s tou druhou tak prdelka vypadala jako když se zrovna narodila,ale moc jí to pomohlo a byla ráda že s někým je a že jí i drží jak se říká nad vodou.Bylo to těžké období ale holky to zvládly.Takže si myslím že medicína je s miminkama na velmi dobré úrovni a vše dopadne dobře.Asi ti poradím běž za ní dejte kafčo a o mimískovi si s ní povídej třeba se tam sní i zajed podívat jestli bude chtít.Fakt to hodně pomůže
In reply to Ahojky neboj prcík to určitě by natuskam
Taky je na Obilňáku ;-).
Věřím, že to pomůže, za ní zatím nepůjdu. Opravdu jsme nikdy nebyly velké kamarádky, ani k tomu nebyla příležitost. Takže si netroufám tam takhle zabrousit. Každopádně jí napíšu a budu se zajímat o další dění, a třeba mi pak sama nabídne návštěvu, pokec,...
Děkuji :a:
Ahojky, tak já Ti to napíšu podle sebe - z té druhé stránky...
Jen předesílám, že je to strašně individuální, je to rána, na kterou nemůže být nikdo připravený - je to prostě hrůza, kterou by neměl nikdo zažít...
Mně se narodil vysněný chlapeček taktéž o 3,5 měs. dřív - náhle, bez předchozích problémů, bylo to mé druhé těhu (první zcela OK), teprve 26.tt - prostě strašný, strašný šok - vždyť jsem přece žila podle svého nejlepšího svědomí, zdravě, nic nepodcenila... TAK PROČ ZROVNA JÁ???!!! Zklamalo mě vlastní tělo, vlastní vůle..., nezbylo mi nic.
Nikdo nevěděl, jak se ke mně chovat - ani moje rodina. Všichni se trápili, že se trápím já... Kamarádi se báli napsat, zavolat - nevěděli, co v dané chvíli říct, protože NIC mi nemohlo pomoct - jediné, co jsem chtěla, bylo vrátit čas... TOTO SE PŘECE VŮBEC NEMĚLO STÁT!!
Nikdo mi nemohl pomoct, proto jsem se taky před světem zcela uzavřela, naráz jsem "přestala mít ráda lidi".
Donutili mě jít k renomované psychiatričce, ale ta mě jenom utvrdila v tom, že to musím PŘEŽÍT. (Já k ní jít nechtěla, nechtěla jsem skončit na práškách, chtěla jsem bojovat sama za sebe a dr. mě v tomto mém názoru utvrdila.)
Po těch prvních nejhorších dnech, kdy moje zlatíčko bojovalo, co se dalo, prospívalo, jsem se začala více uvědomovat - vždyť můj miláček byl tak statečný! Ačkoliv původní prognózy zdárného přežití byly jenom pár procent, každým dnem bylo líp a líp... a tím i já jsem začala trošku zvedat hlavu a byla schopna občas prohodit s někým pár slov... Jenom na větu "To bude dobré" jsem byla těžce alergická... Vždyž oni vůbec nevědí, o čem mluví, netuší, co prožívám... Nejvíce mi pomohlo, když mě někdo (i mimo rodinu a přátele - např. sousedé) beze slov pevně objal - já cítila, že část mého trápení upřímně nesou se mnou...
Mému zlatíčku jsem psala deník - každý den, co nového, jaká medikace, jaký pokrok, první papučky, první čůrání, že fungují ledviny, první kakání, že fungují střívka, první "úsměv", první otevření očiček, odpojení od hadiček... To byl můj způsob komunikace, jak myšlenky dostat ven, protože nikdo kolem mě by to do hloubky nedokázal pochopit a na vysvětlování jsem neměla energii.
Ale asi ta největší pomoc v té vší hrůze vzešla naprosto nezávazně od 2 mých kamarádek, které daly můj kontakt jiným svým 2 kamarádkám, které si tím také prošly a ony se mi samy ozvaly a hrozně mě v dané chvíli psychicky podpořily... Ač úplně cizí lidé, tak jedině s nimi jsem byla v dané chvíli schopna bez obalu komunikovat (sms). Tím, že to také prožily, psaly mi, co který krok znamená, co bude následovat, jaké komplikace mohou přijít a jak s nimi naložit... To mi opravdu moc pomohlo. Ačkoliv jsem ty holčiny nikdy dříve neznala (až posléze jsem se s jednou z nich setkala), tak toto byla pro mě ta nejupřímnější pomoc... Já toto skutečně nikomu nepřeju, toto NESMÍ NIKDO ZAŽÍT, ale skutečně jenom od lidí, kteří si tím prošli, kteří mi dokázali říct i více, než jen "to bude dobré", jsem tu pomoc dokázala nejlépe přijmout...
Bolest je to ale neskutečná. Navzdory tomu, že v té vší hrůze si můj chlapeček vedl na výbornou, veškeré komplikace, na které jsme se "připravovali", nás minuly, tak bohužel po více než 2 měs. přišla infekce a my o naše zlatíčko ze dne na den přišli... Lékaři nestačili zareagovat, už jsme si v té době všichni mysleli, že jsme "za vodou"... Dnes už je to více než rok, ale stále každý den o své zlatíčko pláču.
Jsem znovu těhotná, všichni říkají, že je to nejlepší a jediný "lék" na mou bolest, ale není... I kdybych těch dětí měla deset, tak toto jedno mi bude do samého konce života chybět...
Moc se omlouvám za ten slovní výlev - takto jsem to ze sebe vlastně ještě nikdy nedostala a ta Tvá otázka mi vlastně pomohla...
Jak už jsem napsala předem, to cítění maminek je asi různé, ale v každém případě je to určitě šok... Já se omlouvám za svou upřímnost - tak jsem to skutečně prožívala já. Vím, že je tu spousta statečnějších maminek, ale já jsem to prostě vůbec nezvládla.
Zkus se své kamarádce ozvat, napsat sms (já nebyla schopna komunikovat, telefony jsem nezvedala, na sms neodpovídala, ale byla jsem za ně moc ráda, pomohlo mi, když jsem věděla, že na mě někdo myslí, ta tichá podpora pro mě znamenala strašně moc - asi až po půl roce jsem všem pak poděkovala a omluvila se za to, že jsem nereagovala - aby věděli, že mi opravdu pomáhali, ačkoliv to tak třeba nevnímali...). Tím chci jenom říct - napiš jí a pokud nemáš ve svém okolí nikoho s podobnou zkušeností, zkus třeba na netu najít nějaké příběhy...a nezlob se, pokud se Ti třeba neozve... Skutečně to chce čas. Ta holčina naráz prožívá úplně jiný život, tak si to určitě neplánovala, nikdo jí na výběr ale nedával...musí si najít svou cestu...
Moc moc moc držím pěsti. Kdyby můj příběh byl dopadl lépe, určitě bych se moc ráda s Tvou kamarádkou spojila a dodala jí aspoň trochu energie... Ale takto mám strach. Byli jsem vyjímka, spousta lidí na tom bylo hůř než my a dnes jsou tak šťastní! Prostě nám osud nepřál.
Přeji strašně moc štěstí, myslím na Vás.
J.
In reply to Ahojky, tak já Ti to napíšu by beruskaMK
Ahoj. Děkuji za komentář :k: .
Nemyslím si, že nejsi statečná. Jsi statečná moc!! Už to, že jsi se s tím dokázala poprat sama, a nesložila se, je samo o sobě velikou známkou statečnosti :one: . Obdivuji tě, a i vás všechny, které jste si tím prošly. A věřím, že toto Tvoje další těhotenství dopadne na výbornou a další prcek zase o maličko víc zacelí tu velkou ránu.
Jsem moc ráda, že jsi se tady tak otevřela, když nad tím tak přemýšlím, taky bych asi nechtěla přímo komunikovat s nikým blízkým, říkám si, že by mne asi bolelo, že je to taky bolí, a byla by to pro mne další zátěž a stres. Ale já si tím neprocházím, chci nějak pomoci jim.
Holčině napíšu, kontakt na ni bych asi stejně nikomu nedala. Opravdu nejsme blízké přítelkyně, tak bych si nedovolila zasahovat do jejího vnímání a života až takto. Ale určitě jí napíšu SMS a budu se ji snažit podpořit aspoň touhle formou, pokud nebude stát o přímý kontakt.
Moc děkuji za tvoje slova, člověk, dokud sám nemá děti, si tu bolest nedokáže vůbec představit, a i když má zdravého prcka, tak se ani dost dobře nejde do takovéto situace vcítit. Pevně věřím, že si ten klučina vybojuje místečko pod sluncem a Tobě přeji jen to nej :k: :a:
In reply to by anonymous_stub (neověřeno)
Asi máš pravdu, napíšu jí a uvidím, ale nechám to ještě pár dní uležet.
Psala jsem jí totiž už minulý týden, co se děje, že jsem ji dlouho neviděla na PC a odepsala, že nemá náladu, a že jí není dobře, a že až jí bude líp, tak se určitě ozve. Takovou neutrální SMS a ve středu jsme se to dozvěděli :O . A kamarádka jí hned psala, a té se neozvala. Každopádně za SMS nic nedám, buď se ozve, nebo to nechá být, že jo...
Nejoblíbenější články
Zajímavé odkazy
Uživatelky s nejvíce příspěvky
Vaše fotografie
Holkýýý, podávám info o chlapečkovi :h: .
Včera jsem ho viděla poprvé, nechci tam chodit, malá začala chodit do školky, a je věčně nemocná, tak ať jim nedoneseme nějakého bacila...
Byli jsme na víkend u známých a tito tam přijeli taky. Malej je úžasnej, hned jak ho vytáhli ze sedačky, tak bylo vidět, jak je zvědavej, všude se rozhlížel, na zemi pak se snažil převalovat, hrál si s hračkama a vůbec vypadal jako normální donošeňátko :h: . Dle korigovaného věku má 5,5 měsíce, vyvíjí se prý tak jak má a jinak je mu 9 měsíců a 10 dní.
Jediné co, tak má nepohyblivou jednu polovinu obličeje (ale nezdálo se mi to tak hrozné), a nosí takovou speciální helmu, že mu špatně rostla hlavička, tak na spravení. A v roce prý dostane brýle - na to, že jim předpovídali, že možná bude skoro slepej, je to super :one: .
Pokud přežijí tuto zimu ve zdraví, mělo by to být snad v pořádku :dance: . Dostává nějaké injekce, aby nedostal chřipajznu, že by to asi znova na respiračních přístrojích nemusel dát, tak věřím, že teď už to dopadne jen a jen dobře!!
Maminy držte se a važme si našich zdravých potomků :h: :k: . :a: