Jak přišel Mareček na svět...

Přijde mi to neuvěřitelné, že i já už můžu popsat svůj porod, že už nejsem těhulka a pyšně se můžu hlásit mezi maminky...
Všechno to začalo na Tři krále...ráno jsem vyrazila na kontrolu, kde se mi sestry už smály, co tam ještě dělám-termín byl 30.12., tak jsem jim vysvětlila, že se musí ten prcík ještě došlechtit, aby mohl na svět. Připojily mě na monitor a čekalo se...mimi celkem spolupracovalo, což jsem byla nadšená, jelikož při několika předchozích návštěvách jsme museli ctg po hodině opakovat. Na spodním grafu se mi začaly vykreslovat parádní kopečky, tak se mi sestřička ptala, jestli to cítím, že TOHLE jsou kontrakce...z toho jsem byla dost divoká, protože jediné, co jsme cítila, bylo normální snesitelné tvrdnutí bříška. No, odpojila mě, šla jsem do ordinace, dr. už mě ani neprohlížela a rovnou jsme se domluvily, že ve čtvrtek 8. 1. nastoupím a v pátek budeme indukovat. Dokonale spokojená, že už konečně vím něco přesného, jsem odcházela z ordinace a odjela domů.....
Naprosto přesně si vybavuji, jak obrovská vlna pozitiva mě přepadla. Pryč byly všechny neduhy posledních dní, měla jsem najednou tolika energie a skvělé nálady, že mě to až udivovalo...zasedla jsem k netu a vesele klábosila s Prosinečkami. Někdy kolem oběda jsem si všimla, že mi začíná bříško nějak pravidelně pracovat....tak jsem začala měřit...jednou po deseti, jednou po čtyřech, po osmi minutách....žádná extra pravidelnost. Psala jsem holkám, jak se to vyvíjí, tak mě hnaly do porodnice, ale já se cítila víc než skvěle a pořád ve výborné náladě drbala na fóru. Přes Skype jsem si psala s taťkou, ten chtěl hned přijet z práce, tak jsem ho zarazila, že je to v pohodě a nehodlam nikde strašit v nemocnici, když mi nic není. Přijel kolem páté hodiny, já jsem si lebedila ve vaně a udělala si parádní relax. Měřit už jsem přestala, nic závratného se nedělo, tak jsme zalezli s taťkou k telce. Při Ulici jsem usínala a když se ohlásila znělka televizních novin, uvědomila jsem si, že už se asi něco děje...
To už jsem slezla z gauče a opřela se o stůl a začala funět...Mirek začal plašit-já to říkal, že máme jet už odpoledne-a já ho uklidňovala, že je to v pohodě....šup, další kontrakce.....další...pak mi začalo bolet břicho a šla na záchod, kde jsem se několikrát vyprůjmila. Tak jsem si říkala, snad to nebylo bolení k průjmu...šla jsem do sprchy, pak opět na WC a najednou viděla růžový papír....plodová voda. Tak jsem se šla znovu osprchovat, to už začala trošku vytékat a já jsem k naprosto vynervenému manželovi zvedla zrak a řekla "no, tak teď už teda jedem". Mirek mi pomohl se oblíct, dobalila jsem posledních pár naprostých zbytečností a vyrazili jsme do auta. To už mě začalo docela bolet, ale ještě jsem stačila drahému vysvětlit, že jestli pojede jako čuně, tak ať si mě nepřeje. Vyrazili jsme kosmickou rychlostí (manžel konstatoval-dneska s...na předpisy), venku led, sněžilo, v hlavě mi lítalo, jak se nabouráme a já budu rodit někde v pangejtu, ale to už jsme parkovali u porodnice. Ještě jsem se zmohla na to tatínkovi vysvětlit, že v areálu je zákaz parkování, že musíme přeparkovat za branou, tak mi vysvětlil, že je mu to naprosto jedno. Vylezla jsem z auta a voda se ze mě začala řinout o stošest...dva človíčci, co přijeli na pohotovost, na mě zírali a zřejmě jim ten žlučník. záchvat, co hlásili, přešel....v půl deváté jsme dorazili na porodní, tam se mě na nic neptali a rovnou převlíct, tatínku, vy taky a jdeme. Já jsem za sebou nechávala cestičku jako slimák, přišlo mi to docela směšný :-)
Následoval příjem, vypisování papírů, malý klistýrek....super je, když vám v bolestech dávají podepsat papíry, které si nedokážete ani přečíst. V hlavě mi problesklo, co kdybych podepisovala třeba to, že se vzdávám svého majetku...nu blbec. Pak přišel mladičký dr., vyšetřil mě, prý na tři cm...následovalo WC a sprcha, ve které se mi mooooooc líbilo...horká voda mi strašně pomáhala a navíc jsem si mohla funět, aniž by mi někdo slyšel. Tam jsem vydržela asi hodinu, než mi PA začala vysvětlovat, že ve sprše mě jako fakt nevyšetří, tak jsem vylezla s podmínkou, že pak se tam ale hodlam vrátit. Po jejím slibu jsem vylezla, manžel mě osušil a šli jsme rovnou na porodní sálek. Hups na kozu-výborně, pěkně to postupuje, už jste na pět. Tak jsem si říkala, no, to je docela fofr...a prý malý bude do půlnoci na světě. To se mi nechtělo vůbec věřit. Pak začala natáčet ozvičky, všechno bylo ok. Při ležení na boku mi ale začaly docela silné bolesti...naučila mě, jak je prodýchávat, tak jsem se snažila a pomáhalo to...pak mi napíchla žílu a začala pouštět oxytocin. Bolesti to teda byly parádní, ale snažila jsem se soustředit na dýchání a hodně to pomáhalo. PA mi masírovala kříž, to bylo fakt super a od bolesti to ulevovalo. Na boku byly kontrakce mnohem silnější než na zádech, to se PA líbilo a na bok mě nutila...mně se teda osobně vůůůbec nechtělo :-)), ale rozhodně měly efekt...za pár chvilek bylo osm cm a začalo obrovské nutkání tlačit...to bylo z celého porodu to nejhorší...netlačte, ještě netlačte, říkala PA, manžel to opakoval, asi kdybych to přeslechla:-)) Moc mi pomohlo dělat "mašinku", ššššš šššššš šššššš, to nutkání na tlačení trošičku odvrátilo...koukala jsem na hodiny a říkala jsem si, že to asi do půlnoci nestihnem. Zbýval odkrýt lem a pak se mohlo začít tlačit...věta---tak, maminko, můžete si zkusit trošku přitláčet-mi zněla jako rajská hudba. Vysvětlila mi, jak tlačit, nejdřív jsem na ní zírala a vůbec nechápala, co říká, musela jsem mít fakt rozkošný, totálně tupý výraz a pak jsem se do toho s plnou parádou obula. Takže počkat na kontrakci, nadýchnout, hlavu na prsa a zatlačit...ještě jednou...znova....znovu, cítila jsem malinké štípnutí...poslední zatlačení a naše zlatíčko bylo na světě....ufffff. Neplakal, tak jsem se strašně lekla a hned se ptala, proč nekřičí. Prý se napil vody, tak ho šli odsát, taťku jsem musela pobídnout, ať fofruje fotit, byl z toho chuděra celý paf :-))...to už Mareček začal kňourat a mně teprve spadl kámen ze srdce.
Bože, to byl nádherný pocit!!!!!!! Chtělo se mi najednou křičet do celého světa, že už jsem máma!!!! Za pár okamžiků mi maličkého přinesli, byl ještě celý od krve a pomačkaný, ale v mých očích to nejkrásnější stvoření na světě. Hned se přicucnul, to bylo neskutečné....bohužel mi ho za chvilku odnesli s tím, že ho musí dát zahřát...já se pořád usmívala jako blázínek a zkoušela si zvyknout na to, že se mi narodilo miminko...miminko, které vážilo 3,50 a měřilo 51cm a na svět vykouklo přesně hodinu po půlnoci....doktorovi jsem začala hned tlačit do hlavy, že tohle si hodlám rozhodně zopakovat, protože to byl ten nejúžasnější zážitek v mém dosavadním životě. Smál se, prý to moc maminek hned po porodu neříká :-))...rozbalil si nádobíčko a že začne šít. Tak jsem se ptala, jak moc jsem se rozpárala a on na to, že prý mě střihnul...tak to bylo to štípnutí, jsem si uvědomila. Řekla jsem si manželovi o mobil, abych to šití nějak nevnímala a začala obvolávat rodinu. Kupodivu nikdo nenadával, proč je budim takhle v noci, hehe. Pak jsem rozeslala asi milion smsek, doktor švadlenka mě parádně zalátal(tatínek konstatoval, že prý jsem tam dole teď ještě hezčí) a já se chystala seskočit z kozy a jít na pokoj. Vůbec nic mě nebolelo, všechno zastřela ta neuvěřitelná euforie a obrovský pocit štěstí...no, nenechali mě, ale museli mě hoodně ukecávat :-). Dvě hodinky jsem si proležela ještě na sále a pak mě převezli na pokoj....na tváři mi zůstal stále ten blažený úsměv a dokola jsem si v hlavě přemítala všechno to, co se před několika hodinama událo...spát se nedalo, vydržela jsem vzhůru asi 50 hodin, je zázračné, co lidské tělo všechno vydrží....
V deset dopoledne mi malého přinesli na pokoj a už jsem se od něho nehnula na krok.
Od té doby se těšíme z toho našeho uzlíčku, který krásně baští a v noci spinká jako andílek..
Těhulky, nemějte strach z porodu, tu chvilku bolestí vydržíte, ani nebudete vědět jak a pak už se budete jen těšit z toho pokladu, kterému jste daly život.

Jsem strašně šťastná, navíc když vidím, jak se manžel stará, uspává, přebaluje, chlácholí....nedokážu ten pocit přirovnat k ničemu na světě.
Přeji všem takhle pěkný a rychlý porod.

Martina s Marečkem.
http://www.mojetehotenstvi.cz/uz-jsem-na-svete-3
http://www.mojetehotenstvi.cz/tak-jsem-ja-tety