Jak Kryštůfek na svět přišel

Tak jsem se rozhodla ještě za čerstva popsat můj druhý porod. Upozornění pro ty, kteří mají porod před sebou...jsem cíťa, nemám ráda bolest a chci popsat všechny mé pocity, tak případně nečtěte! :-)
Je úspěch už jen to, že jsem dnes přesně pátý den po porodu a já o něm chci psát, vracím se k němu v myšlenkách a není mi z toho zle, není mi do pláče....vlastně už se začíná ozývat takové to...stejně je to zázrak, když se to prtě vyklube!!
Byl čtvrtek 2.6. večer a já tu fňukala, že jsem už tři dny po termínu a že hlavně druhý den ráno v pátek 3.6. musím nastoupit na vyvolání porodu. Což jsem si celé těhotenství přála odepřít, moc jsem se toho bála a moc jsem toužila porodit přirozeně, sama...
Ve čtvrtek večer jsem tu teda seděla, litovala se nahlas v květinkách, potichu si pobrečela doma, aby mě nikdo neviděl a pak se snažila zabavit tím, že jsem sledovala Přátelé na počítači...díl, Jak Rachel rodila :s:. Od půl deváté jsem registrovala nějaké bolení a tvrdnutí, ale poslíčky já už měla přeci týden a nic...pravda, poslíčci boleli, ale nikdy mi břicho netvrdlo. Chodilo to celkem často, ale bolest byla nepatrná, nijak mě to nerušilo a já rozhodně žádné intervaly neměřila. V půl jedenácté jsme si šli se manželem lehnout a bolení chodilo stále...to mě malinko zarazilo, že celé dvě hodiny žádná změna, že nic nepřešlo jako vždycky. Ale bolest stále nijaká, takže jsem pořád nevěřila, že bych mohla rodit. Spíš jsem se pořád soustředila na to, že jdu ráno na vyvolávačku a jak mi je to líto. Chtěla jsem jít do vany, aby to tvrdnutí přešlo a já se mohla aspoň v klidu vyspat, ale pak jsme to po dohodě s manžou nechali na ráno, že mi pomůže rovnou se i oholit a nachystat k porodu. Chlap mi hned usnul, aniž by tušil, že mě něco vůbec bolelo...já spát nemohla, bolení spojené se ztvrdnutím celého bříška chodilo dál...začla jsem i měřit intervaly, ale dostávala jsem se nad 10 minut a myslím, že nijak pravidelně to nebylo. Před půlnocí se mi podařilo usnout, vzbudila jsem se asi za hodinku, což bylo kolem půl jedné...a okamžitě jsem si uvědomila, že i ve spánku jsem ty stahy registrovala. A to už mi začínalo docházet, že to nebude falešný poplach. Šla jsem si napustit vanu, že se oholím a uvidím, co bude s těmi stahy, které stále téměř nebolely a byly dost od sebe. Jenže va vaně jsem se stihla akorát v rychlosti oholit a najednou se bolení zintenzivnělo a začlo být častější. Chtěla jsem si ještě umýt vlasy, ale to až jen nad vanou, takže jsem z vany vylezla a šla na záchod. A tam najednou krev! Takže jsem se rozklepala jak ratlík, protože teď už bylo bez debat jasný, že se bude rodit. Na vlasy jsem v tu chvíli zapomněla, protože jsem naměřila, že stahy jsou najednou po čtyřech minutách a dost intenzivní...a protože u květinek se dost často rodilo hodně rychle a protože jsem druhorodička, začla jsem mít strach, abychom to stihli. Šla jsem vzbudit manžela s tím, že má pomalinku vstávat, že se pojede rodit a musíme ještě odvézt syna k našim...odešla jsem se oblíct do koupelny a po deseti minutách jsem našla chlapa stále ospalýho sedět na posteli. Takže jsem zdůraznila, že tak pomalu zase vstávat nemůže, že už je to docela častý a mám strach, abysme to do porodnice stihli. A to ho probralo tak, že 20ti km cestu do města jel jak závodník a já mu nadávala, že nás vybourá :s:! Malý Zbyněček byl úžasný, po jedné ráno jsem ho vzbudila s tím, že si už musím jet pro miminko a že od něj potřebuju pomoct, tak aby vstával. Byl ospalý, ale nechal se navléct do mikinky a odnést do auta, aniž by mukl. Do města jsme dojeli ani nevím v kolik, ale ještě jsme zajeli na benzinku koupit nějaký sušenky a vodu. Moje mamka už čekala na parkovišti, rychle si nabrala Zbyněčka, dala mi pusu a my jeli...já už moc nevnímala, bolesti jsem měla po třech minutách a docela dost silné. No do porodnice jsem od auta šla v etapách, Zbyněk kolem pobíhal jak divokej a nevěděl, jestli táhnout tašku nebo mě podpírat...Když zazvonil nahoru na sály a oni se ozvali, tak najednou nevěděl co říct a blekotal tam cosi o porodu :s:. No zkrátím to, přišla si pro mě PA a já v ní poznala sestřenku mé kdysi téměř sestry...stejně starou holku, se kterou jsme se svýho času znaly. A ta se mě rovnou ujala a vedle celej porod, doktorka mě jen šila (naštěstí!). Přijali mě ve 2:30 a rovnou připíchly na pásy...bolesti byly silné, ale já si vykládala s Verčou (PA) a čas mi rychle utíkal a bolení jsem nevnímala. Kolem třetí mě odvedla na sál a já se ptala po klystýru...začla se smát a řekla mi, Romi, ten by nejspíš skončil rovnou tady v posteli i s miminkem, na klystýr zapoměň, za chvilinku porodíš. No byla jsem otevřená jen na 5, tak jsem tomu moc nevěřila, ale Verča mi prdla vodu a otočila se s tím, že musí okamžitě běžet převlíct toho mýho taťku, aby to vůbec stihl :00:. Co následuje po rupnutí vody ví asi každý, kdo někdy rodil...jestli do té doby porod bolí, tak potom je přímo peklo! A mně v tom pekle připíchli na pásy a že je musím aspoň 20 minut vydržet. Byla jsem mimo, tahala Zbyňka za ruku, ale necekla jsem. Snažila jsem se dýchat tak, jak mi Verča radila a snažila jsem se být statečná. Konečně mě z pásů odpojili s tím, že jsem na rovnou na 8 prstů. A já pořád žebrala, že chci jít do sprchy...no dovili mi to, ale že jen tak na 10 minut, abych jim tam neporodila a že kdyby přišly tlaky, musí mě Zbyněk okamžitě vytáhnout a volat je. No tlaky jsem měla, šílený!! Ale odmítala jsem se ze sprchy ze země zvednout (zaujala jsem totiž stejnou strategickou pozici poloutepence, jako při prvním porodu). Zbyněk se ale fakt bál, že tam začnu rodit, tak mě neposlouchal a zvonil jak divej na PA. No na sál mě vedli tak rychle, že přese mě přehodil Zbyňďa jen nějakou plachtu a do košile už mě nesoukal. Na sále řekli, že už by to bylo k porodu, ale jak mě minule šili hodně na čipku, tak na něm mám tvrdou jizvu a ta se na tom lemu zatím pořád nevstřebala a překáží...no chvíli mě nechali přitláčet, ale pak to PA stopla a že tomu musíme dát čas. A to bylo jednoznačně nejhorších 10 minut celýho porodu. Já nemohla vydržet ležet, tak strašně me to tlačilo do konečníku!! Tak mi PA vymyslela, abych si sedla na takovo porodnickou židličku, jenže já dosedla a tlaky přišly znovu, tentokrát i s gravitací a já ječela jak šílená a snažila se tomu utéct...pamatuju si, jak mě Zbyněk chytal, jak se mě snažil uklidnit a já naříkala a kousala ho do ramene :00:. Pak PA řekla, že když je to tak hrozný, tak se přeci jen ještě mrkne, jestli už by to nešlo a ono ano, za ty dvě kontrakce se lem dovstřebal. A při dalším stahu jsem začla tlačit sama, aniž byla nachystaná, měla zvedlé nohy nebo by PA byla připravená...to se prostě nedalo. A bylo to tak silný, že jsem cítila, jak se mi Kryštůfek posouvá s těch cestách, PA řvala, že potřebuje pomoct, že se tu už rodí a společně se Zbynděm se mě snažili uklidnit, ať dýchám a netlačím. To ale nešlo. No nakonec se všichni postavili kam měli, nohy mi zvedli a já mohla tlačit. Nevím, možná na třetí stah se Krýša narodil. Bolelo to, hrozně moc to bolelo a jak jsem si z prvního porodu pamatovala, že tlačení už je v podstatě úleva, teď jsem brečela, když se mi mezi stahy zarazil v porodních cestách. Nakonec už jsem tlačila i mimo kontrakce a tak jsem ho i vytlačila. Cítila jsem, že mi PA udělala dva nástřihy. Přesto jsem se roztrhla ještě i vedle až ke konečníku.
Co ale bylo krásné!! Já toho prdelku viděla dole mezi těma nohama, než mi ho podali. A brečela jsem!!! Já, která u prvního porodu necítila nic! Brečela jsem a sápala se po tom drobečkovi, vnitřně přesvědčená, že je hrozně malinkej a má nejvíc 3,5Kg :s:. Nechali mě s ním takhle hrozně moc dlouho, já brečela, hladilo ho a děkovala mu, že je venku a tatínek fotil jak divej...(ty fotky, kde já bulím, ty mimochodem nesnáším :-)). Na sále se Krýša přisát nechtěl, ale na poporodním pokoji už se snažil! :h:
No šití přeskočím, hnus velebnosti, trval víc než půl hodiny a dělala mi ho naprosto čerstvě vystudovaná Dr., která neumí ani cévkovat. Tak co potom šít, že? :-(
Na poporodním pokoji jsem pak už byla trošku mimo, chtělo se mi hrozně spát, klepala jsem se, neudržela na tom lehátku a celkově mi nebylo dobře, takže jsme se s Kryštůfkem pořádně pomazlili a poslali ho na ošetření. Já pak klimbala a Zbyněk budil dvojnásobné babičky, dědečky a tetičky...
Tu noc se narodilo 5 miminek!!! Terezka, jejíž porod jsem slyšela ze sálu vedle v okamžiku, kdy mě došívali, byla s náma a její maminkou na pokoji...obě holky byly kouzelné a já moc děkuju, že jsem narazila na tak suprovou spolubydlící na oddělení šestinedělí!