Můj třetí porod

Ahoj všem, tak se jdu pochlubit se svým třetím porodem. Nástup jsem měla ve čtvrtek devátého večer do nemocnice s tím, že druhý den ráno se začne. Tentokrát jsem měla trochu stresík, jelikož jsem věděla, že má dr. už na sál nechodí, takže ji tam mít nebudu. Taky mě upozornila už dopředu, že se teď porody diabetiček vedou jinak, než to dělala ona, a to přispělo k mé další nervozitě. Takže jsem se celkem modlila, aby to propuklo samo už v noci. Ale samozřejmě nic. V pátek ráno jsem byla 38+3, sestřička na oddělení mi udělala přípravu a dovedla mě na sál. Všude kolem se rodilo, tak mě ani nepřekvapilo, když za chvíli přišel vedoucí dr. a řekl mi, že mě musí odložit a jestli chci až zítra nebo radši počkat, jestli se to ještě ten den neuvolní. No tak jasně že jsem řekla, že chci ještě dnes. Ani to netrvalo dlouho, asi za dvě hoďky si pro mě přišli na oddělení znovu, že tentokrát už je to najisto. Nejdřív mi píchli vodu (to se mi potom vůbec nelíbilo, protože ze mě pořád tekla až do samotného porodu, takže všude s vložkou..) a čekali, zda něco začne samo. Pak mě napíchli na inzulín, který měl téct rychlostí 1ml/1h. Takže jsem musela být pořád napojená v podstatě k ničemu (pak jsem měla pořád hypoglykémii, jelikož jsem samozřejmě nesměla jíst, takže jsem se zase ládovala hroznovým cukrem a medem a měla jsem ještě infuzi glukózy a pak to konečně odpojili). A ve 12h mi ještě napojili infuzi s oxytocinem (zadrátovaná fest). Ale pohybovat jsem se s tím mohla volně, takže mi to nepřekáželo a bylo to v pohodě. Vždycky jednou za hodinu někdo přišel, natočil mi monitor a vyšetřil mě a tím to haslo. Pořád se čekalo, až to konečně začne a ono pořád nic. Tak jsem se ptala své PA, proč ten oxytocin nepustí rychleji. Prý to nejde kvůli miminku. Bylo asi půl třetí, když už jsme s manžou (byl tam se mnou asi od poledne) přestávali doufat, že to ještě dnes bude. Tak manža nelenil a trochu tomu oxytocinu přidal (to mi řekl až potom). A kolem třetí se začalo "něco" dít. Začalo to pomaloučku polehoučku, ale po 3 minutách. Za chvilku už to začínalo mít grády a nám bylo jasné, že teda už je to tady. Pravda je, že ty kontrakce nabíraly na intenzitě dost rychle. Po 16. h už jsem byla docela ufuněná. Pak přišla PA, vyšetřila mě a říkala, že prý už tam je jen lem (prý to znamená, že už je spotřebované hrdlo a že už se to jen roztáhle), tak jsem se radovala, že už to bude končit. Přesunula jsem se do sprchy, abych tomu pomohla. Tam se mi chtělo hrozně čůrat a taky na velkou, takže jsem pořád lezla ze sprcháče na wc a zase zpět.. :-) A pořád jsem manžovi opakovala, že už ho cítím a že už to brzy bude. A pak najednou mu povídám: "Já musím už tlačit!" Tak mě popadl a táhl mě zpět na sál (nahatou ze sprchy). Na chodbě zrovna nikdo nebyl, jen nějaký lékař tam telefonoval. Ten zavolal někam do místnosti: "Tady běží nějaká paní.." :-D A než jsem se stačila vyškrábat na křeslo, tak byli na sále 2 doktoři, PA, dětská.. A ještě mi říkali, ještě netlačte, ješte to prodýchejte.. A pak začala ta hrůza. Prý: "Tlačte!" Tak já tlačila, co to šlo a nic. A oni pořád "tlačte" a pořád do mě strkali prsty (to se mi vůbec nelíbilo, tak jsem se toho dra ptala, proč to dělá.. a on, že mi tím pomáhá.. no a já na to: "A jak mám tlačit, když mi dovnitř při tom strkáte ty prsty?"). Dokonce jsem při tom upadla do jakéhosi tranzu, kdy jsem se úplně přesunula někam jinam a pak jsem vůbec nechápala, kde jsem se vzala v nemocnici a tolik lidí kolem mě.. To bylo dost strašidelný. No, ale nakonec jsem mimi vytlačila. Fakt mi to ale dalo dost zabrat. Všichni se hned hrnuli podívat, co má mezi nožičkama, protože všichni už věděli, že máme doma 2 holčičky a tohle že je překvapení. Byla to holčička. Měřila 49 cm a vážila 3,38 kg. A byla úplně nádherná. Položili mi ji na břicho a najednou nic nebolelo, nikdo po mě nic nechtěl, nááááádhera. Pak si ji odnesli a mě ti dva šílenci (dr.)začali zkoumat, zda je co šít. Lidi zlatí - strčili do mě dvě zrcadla a ukazovali si ve mě jako v atlase. Byla jsem nějaká rozbolavělá, tak jsem se držela křesla, až mi klouby bělely. Ale pochvalovali si, že nic nenašli. Tak jsem tomu oprsklému dr. poděkovala za ty prsty a on se smál, že prý na to nezapomene. A pak přišel manža s malou a byli jsme spolu a malá se přisála, fakt krása. Ten oxytocin mi teď pustili už naplno, aby dokapal, takže se mi parádně stahovala děloha, což bolestí nemělo daleko do kontrakcí. Ale zase jsem pak už téměř měla klid. Z nemocnice nás pustili přesně po těch 72 hodinách, rozkojené a v pohodě.
Závěrem musím říct, že to byl krásný porod, rychlý. Když pominu to hrozné tlačení (já to prostě neumím), tak to bylo všechno paráda. Bolesti sice velké, ale jen hoďku a tři čtvrtě, a pak jsem vstala a odkráčela jako královna. Navíc jsme si užili srandy kopec (já + manža i personál)..
Všem, které to ještě čeká, přeju taky tak rychlý a pohodový porod a hlavně zdravé děti!