univerzální návod ,jak přistupovat k batolatům.

S některými věcmi naprosto souhlasím, ale některé jsou dotažené do extrému - autorka to možná nemyslela tak doslovně, ale třeba při tom bubnování, mi to přijde dost přitažené za vlasy. Jestliže mi to fakt vadí, proč bych měla úpět (což tedy není můj případ, ale třeba manžel je na tyhle hračky dost citlivý). Taky si nedovedu představit, kdybych své dítě nekorigovala třeba u Dr. - bude bubnovat do bubínku a já přítomným vysvětlím, že se moje dítě rozvíjí? To by asi nešlo... :s: Co se týče ale knihy od Roggera, souhlasím. Dobrá kniha a jak už tady psaly maminky pode mnou, v podstatě spousta mamin tyhle metody využívá aniž by cokoli četly. Já mám třeba načteno mraky a je mi to kolikrát k prdu, protože mě tak vytočí, že pak řeknu něco, co rozhodně ideální není, nebo se neudržím a plácnu (přestože to bylo po předchozím upozornění, stejně je to k prdu, protože to bylo v afektu...). Takže já bych ještě potřebovala být k tomu naprosto splachovací a nadčlověk - pak by to šlo... :///:
PS: Jo, taky se mi tam líbí ta formulace, že dítě plácnutí přes zadeček ponižuje. Já bych tedy ani v souvislosti se sebou ani dcerou zrovna o ponížení nemluvila. Co já si pamatuju, tak mně tedy plácnutí neponižovalo. Nicméně na mě účinek nemělo, protože jsem byla ještě víc naprdnutá a brala jsem to, že když to mámě pomůže a na nic jiného se nezmůže, tak ať si plácne - neponížilo to mě, ale spíš to snížilo ji a její výchovný efekt na mě...U dcery to platí stejně...