deníček rozhašených těhotenských zad

22.01.2012

už se fakt potřebuju vykecat ...

září 2011 – měknu, těhotenství s momentálně 17ti měsíčním synkem ze tří čtvrti stálo za houby, ale přeci jen nechci, aby byl jedináček. Po zkušenostech z minula už nikdy nechci zažít první trimestr v létě, tak jsme snažení zahájili v září. Posledně jsme na úspěch čekali tři měsíce, tak to moc neprožívám.

začátek října 2011 – ráno vstávám z postele s pocitem, že mě bolí záda. Nic příjemného, ale fungovat se s tím dá celkem dobře. Nepanikařím, protože jsem to před pár lety už jednou zažila, tenkrát jsem se dva dny skoro nemohla hnout, ale během týdne bylo všechno zase OK.

o 10 dnů později – stav se nelepší, začíná mi to trochu vrtat hlavou, ale péče o synka si v mé hlavě usurpuje víc pozornosti než myšlenka, že by se těmi zády asi mělo začít něco dělat.

20. října 2011 – ráno vstávám z postele a zjišťuju, že mám záda maličko ukloněná doleva. Není to moc vidět, ale úplně srovnat to nejde. Kdykoli to zkusím, bodne mi do beder ostrá bolest, pak projede pravou kyčlí až do konečků prstů.

21. října 2011 – ráno vstávám z postele a okamžitě musím na WC. Zvracím. Ten den ještě asi dvacetkrát. Teda spíš dávím na prázdno, protože uvnitř už nic nezbylo a něco tam dostat, není možné. Pokaždé, když se skloním nad mísou, bodne mě v zádech, ale netroufám si vzdálit se z domova na dobu potřebnou k tomu, abych na ty záda sehnala odborníka.

2. listopadu 2011 – intenzita zvracení nepolevuje. O diagnóze už nějakou dobu sebeméně nepochybuju. Gynekoložka mé podezření potvrzuje. Ke stavu mých zad mi sděluje, že mám po minulém těhotenství zakloněnou dělohu a povolené vnitřní vazy, to může být příčina, ale kdo ví, bolest zad v těhotenství není nic neobvyklého. Prý ať si na netu najdu nějaké cviky na míči nebo chodím plavat, že to určitě přejde.

Netuším, do jaké denní fáze to cvičení nacpat, kdykoli usednu na míč, žaludek mě donutí odběhnout na WC. Realizovat plavání je zhola nemožné, nejbližší plavecký bazén je 20km daleko, a do auta mě s těmi nevolnostmi nedostanou ani párem volů.

15. prosince 2011 – těhotenské nevolnosti se konečně trochu mírní. Gynekoložka mě ujišťuje, že z hlediska její odbornosti jsem v pořádku, ohledně zad mi opět doporučuje mít teplo na záda a „samoléčbu“ cvičením. Ale mě už to fakt nepřijde normální. Poslední dva měsíce jsem více méně proležela v posteli, přesto se mi to ohnutí v zádech zdá čím dál výraznější a bolest v kyčli čím dál méně snesitelná. Manžel, mamka i přátelé při náhodných setkáních už se mě ptají, co že s těmi zády mám. Jsem rozhodnutá, že zítra s tím zajdu k obvoďákovi, ten bude vědět, k jakému specialistovi mě nasměrovat. Večer téhož dne zjišťuju, že synek má skoro 39°C. Celou noc se budí každou půl hodinu, pláče, stěžuje si na bolest, ale není schopen sdělit mi, co konkrétně ho bolí. Dýchá, jako by právě doběhl maratón.

16. prosince 2011 (pátek) – nedá se svítit, musíme k pediatrovi. Ztvrdli jsme tam od sedmi skoro do jedenácti, odcházíme s podezřením na zápal plic, receptem na antibiotika a žádankou o vyšetření v nemocnici pro případ, že bychom v noci na sobotu museli na pohotovost. Můj obvoďák má plnou čekárnu, sestra mi sděluje, že mě dnes opravdu neošetří, prý ať to zkusím v pondělí. Jenže s kočárem se tam nedostanu, pěšky synka s horečkou a dechovými obtížemi mezi dospělé marody brát opravdu nechci, hlídání pro něj se mi sehnat nedaří (dědeček má angínu, babička střevní chřipku, tatínek se necítí nejlíp a má moc práce v práci, švagrová má doma dvě vlastní nemocné dětičky).

22. prosince 2011 – lezu do postele s pocitem, že na mě leze chřipka. Naštěstí mám na zítra hlídání, tak to vezmu s těmi zády najednou.

23. prosince 2011 – v půl sedmé ráno utíkám k obvoďákovi, na dveřích ordinace visí cedule „dnes pro nemoc neordinujeme“. Jsem vyřízená. Odpoledne razím na pohotovost. To nachlazení je prý virové, takže žádná antibiotika, jen doporučení pít čaj s medem, při teplotě nad 38°C vzít paralen a krabička pilulek proti kašli (cestou domů v příbalovém letáku nevěřícně čtu větu „jste-li těhotná, kojíte nebo se pokoušíte otěhotnět, neužívejte tento lék). Se zády prý musím vydržet do porodu, obstřik mi v těhotenství dát nemůže, léky na bolest taky ne. Ještě ani nemám oblečené tričko a doktor už říká „na shledanou, další prosím“.

27. prosince 2011 – moje obvoďačka ordinuje, dokonce začíná o 15 minut dřív, než obvykle, jsem první na řadě. Jen otevřu dveře do ordinace, zděšeně prohlásí „šmankote, co ty záda???“. Soustrastnost jejího pohledu se ještě prohloubí, když se přiznám k těhotenství. Sděluje mi, že mi opravdu pomoci nemůže. Leda snad ať zkusím zajet do nemocnice na neurologickou ambulanci, tam třeba nějaký ten obstřik vymyslí.

29. prosince 2011 – konečně se podařilo termínově zkombinovat kontroly u pediatra a babiččinu pracovní dobu tak, že se dostávám na tu neurologii. Při vstupu do ordinace opět spatřuju v očích přítomných (pacientů, sester i lékaře) soucit. Doktor je milý, ale tváří se bezradně, prohmatá mě, donutí mě zaujmout několik nesnesitelně bolestivých poloh, vylučuje skřípnutý nerv, spíš má podezření na hnutou plotýnku (resp. dvě až tři, ale ověřit to nemůže, protože mě nejde zrentgenovat), obstřik mi v těhotenství rozhodně nedá, doporučuje mi při bolesti užívat hořčík, kdyby to bylo opravdu zlé, můžu si vzít i paralen, jinak musím vydržet do porodu. Když si uvědomím, že termín mám 15.6.2012 , nedokážu zadržet slzy. Doktor mi do zprávy připíše doporučení na rehabilitaci. Říká mi, zajděte někam, kde rehabilitace dělají, a domluvte se, co by pro vás bylo vhodné.

30. prosince 2011 – přicházím do nejbližšího rehabilitačního centra, kde nemají „vánoční“ dovolenou. Sestra mi neochotně sděluje, že nejbližší volné termíny mají až v únoru. Říkám nevadí a podávám jí doporučení z neurologie. Aha, tak smůla, na tenhle papír mě zrehabilitovat neumějí. Potřebují doporučení na jakémsi předepsaném formuláři. Vystaví mi ho specializovaný rehabilitační lékař. Bohužel ten, kterého oni zaměstnávají, má zlomenou nohu a do půlky ledna je na neschopence. Doporučují mi jiného lékaře, ordinaci má na druhém konci města, když se tam se dvěma přestupy MHD dokodrcám, zjišťuju, že je už 14 dnů na dovolené a ještě na ní pár dnů pobude. Cestou domů jedeme kolem jiného rehabilitačního centra, sice taky mají dovolenou, ale při čtení informací vyvěšených na dveřích mi dochází, že u nich ordinuje neurolog, se kterým se znám.

2. ledna 2012 – volám do rehabilitačního centra tomu známému neurologovi. Poprvé za tu anabázi slyším pozitivní informaci:ano může mi vyplnit ten správný formulář, na který mě zrehabilitují přímo jeho fyzioterapeutky. Mám se přijít ukázat v pátek.

6. ledna 2012 – přicházím na sjednanou prohlídku. V předsálí se mnou doktor žertuje, pak mě pozve do své kanceláře-ordinace. Když se zvedám z lavičky, nechápavě kouká na sklon mého těla. Když se vysvleču z trička, prohlásí, že taková záda ještě neviděl, ani u netěhotných pacientů. Zavolal si k ruce fyzioterapeutku s obdobně nevěřícným výrazem ve tváři. Těhotné s bolestmi zad prý ošetřují tak čtyři do roka. Pacienty s hnutými plotýnkami mívají celkem běžně, ale u žádného z nich takové ohnutí v zádech nezažil. Zkouší se mnou některé z těch poloh, které před týdnem zkoušel jeho kolega v nemocnici. Aranžuju se do nich s většími obtížemi a bolestí než tehdy. Doktor nechápe, že po mně někdo v medicíně vzdělaný seriózně žádal, abych v takovém stavu vydržela do porodu. Nakonec vyplňuje potřebný formulář na rehabilitaci a posílá mě za fyzioterapeutkou, první volné místo v jejím kalendáři je 18.ledna. Hurá, konečně se začne něco dít.

12. ledna 2012 – třetí gynekologická poradna, miminko je v pořádku. Zděšení z pohledu na sklon mého těla se tentokrát objevuje i na tváři mé gynekoložky. Rady pro mě nemá. Tak nějak navzájem se uklidňujeme, že příští týden už se mnou konečně někdo začne něco dělat, obě jsme dost zvědavé, co to bude. Doktorku ještě napadá, že by mi při chůzi mohly pomoci berle, sestra mi dává telefonní číslo na nějakou paní, která dělá thajské masáže i pro těhotné, ale netroufám si jí volat, když vlastně ani nevím, co s těmi zády mám, přeci jen mám trochu obavu, aby mi neodborník neublížil. Večer zjišťuju, že mě procházka na gyndu a zpět docela zmohla, cítím se křivější a bolavější. Když si lehnu do postele, kyčel bolí tak, že nemůžu zabrat, nakonec odpadám vsedě na gauči.

13. ledna 2012 – včerejší večerní pocit byl jen slabý odvar toho, jak se cítím dnes. V pase jsem ohnutá skoro do pravého úhlu a páteř mám pootočenou doleva, budí to ve mně pocit, jako bych od pasu dolů chodila zadkem dopředu. Manžel jede na víkend pryč, tak mě se synkem stěhuje k našim.

14. ledna 2012 – ve dvě ráno už skučím bolestí tak, že to vytáhlo z postele oba moje rodiče. Poprvé asi tak po patnácti letech se choulím v tátově náruči a nedokážu zastavit slzy, už fakt nemůžu dál. Poprvé vážně uvažuju, že tohle těhotenství vzdám, nahlas tu myšlenku vyslovuje moje mamka. Jenže jsem už tak daleko, jako jsem byla, když jsme předminule o miminko přišli. Mám pocit, že už nemám ani špetku síly bojovat, ale vím, že když to vzdám, tak už nikdy druhé dítě mít nebudu. Mamka tasí z lékárničky koňskou mast a až do osmé ranní mi co hodinu maže záda. Pak vždycky na okamžik usnu. V osm ráno mamka vyráží do terénu s cílem sehnat berle, protože už fakt nemůžu dojít ani na záchod. Přijíždí po desáté, sděluje nám, že všechny obchody se zdravotnickými potřebami mají dnes zavřeno, ale vzpomněla si na dobrou známou dobré známé, která doma berle má, naštěstí je teď zrovna nepotřebuje. Odpoledne přichází sousedka, tatínek si vzpomněl, že dělá na rehabilitaci. Přináší s sebou míč a masážní gel, ukazuje mi pár v těhotenství bezpečných cviků, masíruje mi přetíženou krční a hrudní páteř.

Pár dalších dnů přežívám o berlích a koňské masti. Silou vůle si cpu do hlavy myšlenku, že naklonění doleva se díky berlím o fous zmírnilo.

18. ledna 2012 – první rehabilitační sezení. Když mě fyzioterapeutka zmerčila přijít do čekárny, zděšeně prohlásila, že chodím ještě hůř, než když mě viděla minule. Po sundání trička ten názor zopakuje. Nahřívá mi záda, masíruje je míčkem, pak ještě chvilku rukama, vytahuje na mě pár cviků na míči, dává mi úkoly na doma.

20. ledna 2012 – druhé rehabilitační sezení. Důsledné plnění domácích úkolů zřejmě trochu zabralo. Prý vsedě ta páteř vypadá trochu rovnější než předevčírem. Jak si tak při nahřívání zad povídáme, přišel doktor. Prý mu ambulantní léčba v mém stavu přijde málo, tak zkoušel obvolat nějaká lůžková rehabilitační zařízení, ale nikde mě nechtějí. Naštěstí - představa, že budu někde hospitalizovaná, když nemůžu ležet, je fakt děsivá. Do léčebných procedur mi přidal elektriku a příští týden zkusí nějaké léky na uvolnění svalů, protože dokud jsou v té křeči, která se jich zmocnila za ty tři měsíce špatného držení těla, nepůjde mě narovnat. Nejdřív ale musí zjistit, jestli ty léky může užívat i miminko v mém bříšku.

Teď tu sedím a váhám, jestli takové léky v těhu risknout nebo ne. Jediné, čím jsem si za ty svoje čtyři těhotenské pokusy naprosto jistá, je nesmyslnost tvrzení, že těhotenství je nejhezčí období v životě ženy...

In reply to by anonymous_stub (neověřeno)

taky se musím hodně hlídat, hlavně když se skláním nad postýlku, přebaluju nebo koupu tu třítýdenní cácorku. Naštěstí rehabilitace hodně pomohly, takže dnes už se cítím mnohem mnohem líp, než když jsem tenhle příspěvek psala. Fyzioterapeutka, co se mnou cvičila, říkala, že jsem kandidát na celoživotní cvičení, když to budu flákat, nejspíš se mi to zase zhorší :(

Páni, tak to je masakr. To nejhorší máš jistě za sebou, léky nějaké půjdou, ať už ti to proboha poleví :r: Ještě mě napadly kapky a masti od justu, nezaberou sice dlouhodobě, ale na svalové křeče jsou naprosto skvělé.

Hani,hrůza.Přeji ti,aby jsi léky mohla a konečně se tvůj stav zlepšil.Máš strašnou smůlu,co se týká těhotenství.Přeji hodně dní bez bolestí,snad ti lékaři pomohou :k:

Panebože, no brečím tady při čtení...neuvěřitekné,co se může stát...a já jsem si stěžovala, že jsem musela celé těhu proležet...to ještě můžu být ráda!
Doudám, že už se ti po těch rehabilitacích konečně uleví!!!! A miminko bude vpořádku!!!

Tak jsem si pobrečela s tebou, je mi to moc líto. Člověka by nenapadlo, co všechno může těhotenství způsobit. Snad ti bude pořád o kousek líp, abys mohla aspoň trošičku "dožít" konce těhu a narodilo se ti zdravý mimi.
Ještě že máš toho známýho, jinak by tě snad nechali všichni zdechnout. Holka drž se, miminko za to stojí :h: :a:

:r: jsi opravdu bojovnice a ze srdce ti přeju hodně sil a jestli se záda neumoudří, tak alespoň ať se nehorší. Držte se! Miminko to určitě zvládne, když má tak silnou maminku! :k:

Hani - to je teda děsný a šílený :( Hrůza :( :( Když to tak čtu, tak fakt nevím, co mám, když jsem OK... Držím palce, ať se to aspoň o trochu větší fous zlepší a malý ďáblík Tě toleruje :k:

ježíš to je děsivý... opravdu mi tě líto... a kdyby to šlo... alespoň na pár dní bych tu tvoji bolest vzala na sebe... a kdyby se našlo víc takových, nějak bychom si tu bolest po pár dnech přehazovaly až do tvého porodu :D
jsi fakt statečná!!! a držím palce, ať se dáš do pořádku! a jste s miminkem oba zdraví!

Těhotenská kalkulačka

Lunární kalendář pro určení pohlaví dítěte

Uživatelky s nejvíce příspěvky

Vaše fotografie

nevim
Můžu to brát jako pozitivní?
Adopce

Ovulační kalkulačka