cerstvy ridicak, strach jezdit... ;(

Nečetla jsem komentáře, takže se budu asi opakovat. Určitě nejsi žádná vyjímka. Taky jsem byla ze začátku před každou jízdou nervózní. Když jsem věděla, že budu za chvíli řídit, hned mi začalo bušit srdce. Teď mám řidičák skoro 10 let a jsem naprosto v pohodě. Vůbec to neřeším. Je potřeba jezdit. Čím častěji budeš řídit, tím dříve tě tyhle obavy opustí.

Ja udelala ridicak v cervnu a do zimy jsem jezdila jak pises, srdce v krku cels nspnuts, zspominals jsem pomalu dychat :-) postupne se to zlrpsuje. Uz jsem mela i nehodu, prehlidl me kamion pri prejizdeni do pruhu a ujel, nastesti jsem zareagovala a odneslo to jen zrcatko. Policajt me za to pochvalil a hned me hnal za volat ze musim hned jezdit at se nebloknu. Jsem za to rada i kdyz do ted kdyz jede vefle me vetsi auto m v gatich. Jinak mame kiu ceed combi a je to optavdu jen o cviku :-) jeste se mi ji nepovedlo ani odrit :-D

tak tohle téma je úplně dělané pro mě. Mám podobný problém jako vy. Ve svých 33 letech v březnu 2013 jsem dělala řidičák, v té době jsem byla těhotná (4. měsíc) druhé dítko. Řídičák jsem si šla vyzvednout v půli května. Od té doby až do porodu jsem řídila asi 3x ( Praha, max. 20 minut). Skoro celé těhotenství jsem měla zvrazející a omdlevající, takže jsem se do řízení stejně nehrnula. Stále jsem to odkládala, že začnu až po porodu ( srpen), jenže jsem se moc bála,(že do někoho nabourám, že neumím značky, že nedám někomu přednost, že si popletu pedály atd. atd. a hlavně o svoje děti, které bych měla v autě) jak jsme měli i s manželem někam jet s autem, tak mě přepadla panika, začalo mě být zle od žaludku až na zvracení a furt jsem lítala na záchod ( šílené průmy) a vlastně to trvá až do dnes, Naposledy dnes. Od porodu jsem řídila asi 4-5x, samozřejmě s manželem, sama si to nedokážu představit. Tak ráda bych chtěla řídit bez jakéhokoliv stresu a nervozity, ale opravdu to nejde. Stačilo by kdyby mě netrápily ty stavy před řízením, to je na tom to nejhorší. Prosím nevěděla by jste o něčem, třeba i o nějakých prášcích, abych zvládala nějak tyhle stresy ovládat a i to lítání na záchod? Děkuji za jakoukoliv odpověď a radu. Jinak se omlouvám, že takhle otravuji :-)

já se bála jezdit sama,furt se mnou musel jezdit chlap,což bylo na :zadek: tak jsem to musela zlomit,jezdila jsem sama,nejdřív po polnačkách,pak okresky atd,brzy ten nejistý pocit zmizel,hlavně jsem se snažila pak jezdit do města,nechtěla jsem jako řada mých kámošek zaparkovat auto na kraji města a dál busem :00: ježdění mě baví,nebojím se ani dálnice,chce to čas a hlavně jezdit jezdit jezdit

Nečetla jsem všechny příspěvky, tak se třeba budu opakovat ale asi by bylo nejlepší si říct, co ti ten pocit vyvolává, čeho se vlastně bojíš. Já jsem měla možná něco podobného, stačilo si o tom pokecat, druhá osoba mi moje obavy racionálně objasnila a velmi brzo mě to přešlo. Teď spíš stresuju před jízdou ale jakmile sednu do auta, jsem tam sebejistá. Musíš si hlavně věřit!

jezdit, jezdit, za všech okolností, i když jedete někam s manželem, nebo si dokoupit jízdy v autoškole a tím získat jistotu, neboj to zvládneš

Tento pocit zmizí ALE musíš jezdit co nejvíc a pravidelně jinak se vždy vrátí ten strach :( ja to musela překonat dvakrát! Řidičák jsem si udělala v 18 klasika a zacla znovu oprasovat až jsem mela auto tudíž ve 27 :( velký strach a hlavně hroznéj učitel v podobě partnera :00: nedoporučuji raději dokoupit hodiny od profika !!!!! Klidně i ženské mají pro toto překonání strachu větší pochopeni než chlapi ti si proste mysli ze řídit je jako jezdit na kole ze se to nezapomíná !!!!! Jakmile jsem to trochu překonala ale nebyla vyjezdena tak jsem přecenila své sily a mela bouracku :00: dalsi blok jako kráva! Ale rekla jsem si ze toto me proste neskoli a přišel nověj chlap uzasnej učitel nový auto a nutnost velmi často pravidelně jezdit! Ted uz konečně jezdím v klidu bez strachu a je to silena úleva a jsem na sebe pyšná :one: vozim obě deti a nemam strach což je moc důležitý ale jezdím s respektem což je asi jediné pozitivum co si neses s sebou kdyz zazijes bouracku !!! Držím palce !!!

Ahoj, za sebe musím říct, že nejlepší je, když prostě jezdit musíš. Já si řidičák udělala ve 20 (to byl rok 2005), ale nejezdila jsem...možná tak 2x do roka. Jo vlastně jednou jsem jezdila nějak 2 nebo 3 týdny na praxi do asi 20 km vzdálené Olomouce a před každou jízdou jsem měla stažený žaludek a panickou hrůzu, že někde bude uzavírka a to bude můj konec, jet jinudy, než mám nacvičeno.
Pak v 2010 se narodila dcera a muž odjel dlouhodobě mimo ČR, což se opakovalo i v roce 2011 a 2012 - takže jsem vždy půl roku jezdila, když jsem byla sama...a vlastně mě to i bavilo, a půl roku vůbec. Obecně s mužem neřídím, protože mi (a asi ani jemu) to za to nestojí. Akorát mě stresuje, takže dělám chyby, o kterých vím, že je dělám z nervozity, a vždy se to neobejde bez komentáře. Zato když radu chci, tak prej jsem řidič a mám si poradit sama :D (no, to se stalo jednou :) ). A od léta 2012 jsem zase neřídila až do loňského září, kdy jsem nastoupila do práce a děti do školky ve vedlejší vsi. Už dlouho jsem věděla, že vozit i vyzvedávat je budu já, protože mám částečný úvazek a je to pro mě snazší. Někdy na jaře jsem byla opatrně upozorněna, že minimálně jednu cestu budu muset jet s mužem, aby se přesvědčil, že nás hned za první zatáčkou nezabiju. Odolávala jsem, až do konce srpna, kdy z ničehož nic při chystání se k našim (zase těch 20 km do Olomouce) muž řekl, že dnes budu řídit já. Popravdě jsem začala vyvádět a hysterčit, že ani omylem. Ale zvládla jsem to, dokonce i s malou pochvalou. A od září prostě musím prakticky denně (krom dní, kdy jsou děti nemocné nebo u babičky). Nejdřív jsem z toho měla respekt, postupně si víc a víc věřím a baví mě to. Za největší pokrok považuju, že už neobjíždím třeba půl města jen proto, abych nemusela jet cestou, kterou neznám :)
Chce to jen jezdit a jezdit, nejdřív třeba jenom do obchodu známou cestou, postupně víc a víc. A ono to přijde :) Já jsem si taky často říkala, že musím a musím, protože to auto v garáži mě to nenaučí. A nic si nedělej z ostatních řidičů, kteří tě budou předjíždět, i když pojedeš maximální povolenou rychlostí, nebo když ti to chcípne, významně tě za prapodivné gestikulace objedou... :D Musíš na ně jako moje ségra, když začínala jezdit (taky po pár letech od pořízení řidičáku), jednou jí to pod kopcem chcíplo a když se chtěla rozjet, tak to chcípalo furt znova. A řidič za ní troubil a troubil....a ona se pak už vytočila, šla za ním a říká mu: "Já vám ten klakson podržím, ale vyjeďte mi ten kopec, prosím vás." :D

Ahoj, řidičák mám už přes sedm let a stejně se dodneška bojím. Jako jo, zlepšilo se to oproti úplným začátkům, ale stejně se mi pokaždé uleví, když zaparkuju a vystoupím z auta :s: A teď, co jsem těhotná, mám samozřejmě strach z ostatních řidičů a jejich neohleduplnosti. Protože už vím, že by nešlo jen o mě, ale i o malého. Takže teď jsem to omezila jak jen to jde (jezdím jen k doktorce a občas do práce).

Asi mate pravdu, jezdit jezdi jezdit....je fakt ze kdyz jsem jela sama byla jsem klidnejsi...decka v zadu nehuceli, manzel nerikal co mam a nemam...musim na to prijit sama...ale kolikrat uz nas malem nekdo tukl ne moji vinou proste nekteri jsou fakt bezohledni..porad ve strehu...ostatni nekdy kolem sebe nekoukaj

no hele,já udělala řidičák loni v červenci-bylo mi 34 let a bojím se dodnes a myslím,že se to jen tak nezmění,Je pravdou,že čím jezdím vícve,tím je to lepší,jenže tolik těch příležitostí taky není.třeba bez manžela jsem ještě nejela :( a až pojedu,tak asi umřu :( jenže já musím jezdit perfektně už v září a doba je to krátká :( takže taky čekám na pocit,až budu usedat do auta s dobrým pocitem,že budu řídit,budu se na to těšit a nebo minimálně mě to nebude tolik stresovat :( my máme Peugeot 307,vidím z toho prd,auto taky jak kráva,ale já jezdila autoškolu s Octávkou,tak jsem na velké auto byla i zvyklá... pořídila jsem si teda Z,tak to jsem o něco klidnější,že si mi na světlech nestoupají všichni přímo za zadek a že na mě zbytečně netroubí,ale stejně :(

já si dělala řidičák na střední škole v osmnácti, spíš proto, že si ho dělali všichni spolužáci, auto jsme doma neměli. Jízdy jsme měli tak hodinu co tři týdny, takže jsem autoškolu dodělala s pocitem, že řídit stejně neumím. Pak jsem nějakou dobu jezdila "příležitostně" (rozuměj tak dvakrát do roka), no a pak jsem se seznámila s manželem, a on tvrdil, že když řidičák mám, tak jezdit musím. Jeho mamka řidičák má a roky neřídí a že jsou z vesnice, tak je hrozně závislá na tom, jak má tchán čas jí svézt, a to je dost na houby. Mně manžel k řízení donutil, příjemné to nebylo, párkrát jsme se kvůli tomu dost chytli, ale zpětně jsem mu za to vděčná. Sice jsme z města a na autě úplně závislá nejsem, protože máme dobré spojení městskou hromadnou a hodně zvládneme pěšky nebo na kole, ale občas to auto přijde vhod. Taky v práci se mi párkrát hodilo, že si troufám za volant, když jsem se potřebovala služebně dopravit někam, kam to vlakem nejde. Z počátku jsem se bála dost, pak jsem zjistila, že se prostě jen blbě cítím, když je se mnou v autě někdo, kdo "hodnotí" moje řidičské umění, takže jsem se snažila co nejvíc jezdit sama podle svého, jak jsem jela v autě s někým, tak jsem podvědomě čekala, až od něj přijdou instrukce, a to nebylo dobrý, vždycky se mi přihodil nějaký kiks a připadala jsem si ještě hůř.