Jak Vám vychází životní plány? Aneb jsem trochu ve slepé uličce…

Zdravím všechny takhle při sobotě :s:
Když se mi podařilo opět se přihlásit, řeknu vám že tenhle web je pěkně na baterky, to už je možná spolehlivější si hodit korunou a budu vědět jestli MTéčko dneska pojede nebo ne :s:
Příjemně mě překvapilo že se anketka stále drží a připíváte nové příspěvky s vašimi příběhy :k: Moc děkuju, mám je přečtené všechny, moc jste mi pomohli a podpořili :k:
A mám pro vás novinku: já teda jako o ničem nevím, nebo teda nemám vědět, ALE něco se děje ... :s: Mám toho mojeho broučka už trochu přečteného, tak vím že to co dělá není tak úplně standardní, ale on mlčí jak hrob a dělá, že nic nedělá :s: Ale něco se na mě chystá, a připadá mi že to podléhá nejvyššímu utajení, jak nějaká operace CIA :s: :s: O dalším dění budu informovat :a: :k:

Ahojky, tak ja mela taky takove sny uz od puberty, najit skveleho pritele, vzit se a mit deti. No pritele jsem si nasla v sedmnacti, byla jsem strasne zamilovana, on taky, byla jsem nejstastnejsi na svete, bylo to presne to o cem jsem snila a doufala jsem, ze spolu zustaneme az do smrti. Po peti letech, kdy on uz pracoval, bylo mu tehdy 23, ja cekala, ze spolu zacneme aspon bydlet. Jemu vyhovovalo bydlet u rodicu. Takze jsem se s nim rozesla a castecne na tom mel podil i muj soucasny manzel:) Strasne jsem se do nej tehda zamilovala, ale pak jsem zjistila, ze nekoho ma a rozejit se s ni nehodla, takze velke zklamani. Asi po roce a pul se o me zacal opet zajimat,kdyz se s ni konecne rozesel, ale ja uz mu neverila a nechtela jsem byt jako nahrada. Nicmene byl opravdu vytrvaly a jak se rika, ukecal me, tak jsem se rozhodla, ze mu dam jeste sanci, ale velke nadeje jsem tomu vztahu nedavala. Ale prekvapil, za tri mesice slibil svatbu, za pet koupil byt a za rok si me opravdu vzal:) Do miminka uz se tak nehrnul, ale nakonec pochopil, ze ho opravdu moc chci a souhlasil,to bylo asi pul roku po svatbe. Cekali jsme asi 4 měsice nez se zadarilo, pak jsme o nej bohuzel prisli, ale ted jsem opet v 8 tt a doufame, ze tentokrat uz to vyjde.
Jinak me je ted 26 a manzelovi 28. A myslim, ze zasadni rozdil v nich dvou byl, ze muj manzel v te dobe, kdy jsme spolu zacali chodit, uz vedel co od zivota chce a mel za sebou nekolik vztahu. Tolik muj pribeh a verim, ze i tobe se tve sny o miminku brzy splni :a:

Ahojky, já měla cestu ke svému vysněnému také trošku trnitou, ale jsem moc ráda, že jsme spolu. Vdávat jsem se chtěla už před 4 roky, jenže ten můj ne, prý se musí ráno vzbudit a vědět, že to chce.... NO, párkrát jsme kvůli tomu i pěkně vyjela a měla z toho celkem depku. Teď spolu chodíme téměř 6 a půl let a v červnu se budeme brát. Nakonec se přeci jen ráno vzbudil a věděl, že si mě chce vzít. No a do toho čekáme miminko, narodí se na konci sprna, tak to bude tak tak. Miminko zase chtěl už asi dva roky on a u mě to přišlo až tak před pár měsíci. Asi to chce všechno čas. Jinak vlastně vdávat se budu v 31 letech a miminko to stejné. :-) (přítel je stejně starý). Tak ti přeji štěstí, ať se ti ta cesta rozplete a daří se.

:) ahojky,tak u mě to bylo tak,v 18 zamilovaná do o 14 let staršího svobodného chlapa,začali jsme spolu bydlet.já chtěla mimčo už od těch 18,nikdy jsem nebyla to pubertální telátko ale spíš chtěla rodinu,ale ON to měl v hlavě drobet jinak než já :$$: .za 4 roky jsme se vzali,asi jen proto že spolu bydlíme,tak že se tedy vezmeme,měla jsem radost,že se pak umoudří a přijde mimi,ale to jsem se zpletla.týden po svatbě mi řekl,že žádný dítě nebude,aby si lidi nemysleli,že si mě vzal jen kvuli těhu,ale z lásky ://: tak jsem to obrečela a jelo se dál.po dvou letech od svatby mu najednou přeskočilo v hlavě a že teda dítě jo,ale jen kvuli mě,že já ho chci.tak jsme začali a nic,celé další 2 roky nic :#o: navíc mezi náma to začalo děsně skřípat,až jsme spolu přestali spát.našla jsem si po netu přítele a při každé chvilce ujížděla za nim.tak došlo z mé strany k rozvodu,už jsem takhle dál žít nechtěla.abych to zrychlila,tak s přítelem jsem rok od prvního setkání,bydlíme spolu 6 měsíců a já jsem ve 12 týdnu těhu :/;x: takže jsem ted konečně štastná,mam užasnýho chlapa a mimčo na cestě.kdybych to manželství neukončila,tak bych dítě nikdy neměla a jen se vedle něj užírala.promin za tak dlouhý román,nějak jsem se rozepsala.měj se krásně a bude líp,uvidíš. :\x:

Ahoj všechny :s: moc děkuji za všechny reakce, opravdu mi to nějak pootočilo směr pohledu a už to není tak tragické jako když jsem příspěvek psala :s: a to je pozitivní :s: ještě teda: my jsme taky spíš na výlety a tak jako u JajaM :s: a třeba se někdy příště zadaří, že se domluvíme a na nějakém výletu si řeknem, že by se mohlo zadařit :s: ještě to nechám u ledu, dostavíme baráček ... (to by mělo být letos, že opravdu se všim: příjezdovka, plot, terasa a tak ;) )
no ale chtěla jsem vám říct, že mi právě to moje zlatíčko teď opět vyrazilo dech :s: dneska ráno jsem se šli sprchovat, nejdřív já (jak galantní :s: )ale jde o to že mám delší vlasy, tak aby to schlo :s: no a než po mě zalez do sprchy miláček, tak si pro ně zase došel, že před sprcháčem je kapka vody ve tvaru srdíčka :h: :h: asi pro tyhle volovinky ho miluju :qu:

Ahoj,
já nevím co s těma klukama je....ten můj by zase pořád jezdil někam na výlety a poznával nové kraje , lidi , zvyklosti, ale svatba - to sice ještě nezná, ale zatím prý poznat nemusí. Ikdyž taky spolu bydlíme, dokonce i o mimčo se snažíme, ale každý měsíc, když to dostanu si dost oddychne a vymyslí nějaký parádní výlet. Prý abych se odreagovala a nemyslela na to.Sice tvrdí že to mimčo chce taky, ale spíš jen proto že ho chci já.On se asi taky v dětství na pohádky nekoukal a ted u romantických filmů spí...co s nim mám dělat.

muj zivot byl jak z pohadky o popelce az do doby nez sem potkala nyni uz manzela
zatim sem jedna z tech co se ji"zatim"dari,pritel,byt,svatba,dite
nebylo to vzdy ruzove,cesta byla trnita,i s manzou i s ditetem ale ustali sme to
a tetka sem stastna
preji vsem hodne stesti a zivoty jako v pohadce :a:

Ahojky,
mě je 27 a příteli 30,jsme spolu 12 let a můžu Ti říct,že to co jsme spolu zažili a prožili,na to by nestačil ani román od Daniel Steellové :) !Nakonec jsme všechno nějak zvládli,i když asi oba nezapomeneme,co jsme si udělali.Já si ho chtěla vzít už jako 15.ti -letá holky,kdy jsme spolu začali chodit,byla jsem do něj úplný blázen,taky jsem hrozně chtěla mimi,i když to bylo nereálné........život plynul a všechna přání se najednou vytratila a my si jen uživali života. Loni ale už jsem si řekla,že by to chtělo opravdu něco jiného,posunout náš vztah nějak dál,někam-kde by dostal nový smysl......,takže jsem začala zase ze svatbou a byla jsem asi otravná a hloupá,že mu vůbec něco takového říkám,je to nesmysl-to musí cítit hlavně on.....,pak se začalo mluvit o mimi a oba by jsme chtěli a na to mi pak řekl,že jestli otěhotním,tak si mě vezme,což mi teda taky přišlo dost hrozný a taky jsem z toho byla přepadlá a nevím,co si mám pod tím představit...............???????????
O mimi se snažíme,nesnažíme,prostě,když to přijde,tak to přijde a já budu šťastná....Každopádně Ti teda závidím,že Ti říká,že by chtěl svatbu a pak mimi,takhle bych si to přála já,ale právě ta má pohádka se zatím nekoná :( !!

Ahojky, tak já měla taky cestu hodně trnitou než jsem našla toho právého. Jsme spolu rok a pul, bydlíme spolu(máme byt svuj) v říjnu jak jsme měli rok vyročí mě požádal o ruku, takže jsme zasnoubeni. Svatbu zatím neplanujeme. Už před žádosti jsem přišla s tím že bych uvažovala o mimi a přítel souhlasil tak jsme se začli snaži. zatím nic :r: .

takže u nás bude dříve mimi a pak svatba. Musím napsat že más úžasného chlapa je fakt super.

Tak to je asi tak ve zkratce muj příběh :\x:

Ahojky gtak ti sem taky přidám něco k přečteníčku.Mě letos bude 23 a příteli je 28, jsme spolu 6let.Já vždy toužila po velký svatbě se spoustou přátel, on se do toho ale vůbec nehrnul,je tomu asi rok a půl co začal mít náznaky že che dítě, já ale nastupovala do nového zaměstnání tak jsem nechtěla, když jse se tedy zmínila že bysme se zatím mohli pustit do té svatby tak to zůstalo bez odezvy.Pak se stala věc která mě z pohádky vrátila na zem.Můj bratr který je o 10let starší, se rozvedl,po tom co měli před 2,5lety svatbu za 120tisíc korun, tak jsem usoudila že svatba není důležitá v podstatě se akorát spoustě lidem postaráš o program na jeden den se zajištěným občerstvením.Tak to vše utichlo.Pak po tom co jsem byla rok zaměstnaná tak mi lékař řekl že jestli nemáme finanční potíže a cítíme se na to ať se pokusíme o dítě,pak už by mohlo být pozdě a i tak že na dítě budem delší dobu čekat, no tak bylo jasno.V polovině července 2009 jsem vysadila antikoncepci no a navydory předpovědím lékaře jsem na konci září držela v ruce pozitivní TT.Ještě předtím jsme jeli na drahou dovolenou, abysme si vyčistili hlavu, tam jsem nejspíš otěhotněla.No a teď už jsem v 19tt a svatbu nechystáme naopak jsem si jen obstarali dokument aby dítě mohlo mít jméno po otci aniž bychom se museli brát, Svatbu bych si dokázala představit až přestanu kojit a vrátí se mi postava s tím přítel souhlasí a teď jsme nejšťastnější...Toť můj příběh.

Přiblížím trochu mojí situaci: ale na začátek už teď co mám přečtené vaše odpovědi je mi líp, a depka ustupuje, a podle mého kréda fakt platí: sdílená radost je dvojnásobná radost, a sdílený problém je poloviční problém :s: takže jste mi pomohly :///:
takže: je mi 26, přítel o 2 roky starší, odkrouceno spolu máme už přes 5 rok, dřív jsem na začátku vztahu všechno sváděla na to že chci dostudovat a až potom řešit takzvané dospělácké problémy, do toho nám vpadlo pár nepovedených podnájmů, které jsme vyřešili domkem, který ještě dostavujem, ale bydleníčko už máme svý, no a já už mám asi rok takovou představu, že by nás mohlo být o jednoho víc, klidně bez svatby, nějak mi to pořád přijde jako drahej mejdan :s: ale na druhou stranu, zase ty pohádky - být princeznou aspoň jeden den... :? asi by se mi to taky líbilo :s: no ale příteli se do toho asi moc nechce, na rovinu jsem se ho ještě nezeptala, to jsem asi srab co? ale potom když jedem na návštěvu k mojí segře, která má 3 děti, a vidíte ho jak si s nima hraje a oni ho zbožňujou, tak mám právě takové maminkovské myšlenky, ale on ty tatínkovské ne... pohrát si, ale vrátit :s:

Ten můj asi furt čučel na pohádky, kde se brali jen těhotné, páč před těhu, ne a zároveň chce dítě do už běžícího manželství. A já se zase nechci vdávat těhotná, kdy je mi mizerně a ještě k tomu nevím jestli se za čas narvu do bot i šatů a honit šaty na poslední týden, no to se mi fakt nechce. Takže naše "pohádky" se dost odlišují.

mně životní plány celkem vycházejí, jelikož jsem od přírody přizpůsobivá a když vidím, že to nejde, tak raději upravím životní plán než se stresovat tím, že to nejde :///:

neznám podrobnosti tvé situace, tak těžko radit konkrétně, určitě hodně záleží na tom, kolik vám je, jak jste spolu dlouho, co všechno v životě chcete dosáhnout – oni jsou věci, který se blbě „dosahujou“, když už jsi „zodpovědný otec rodiny“. Určitě je potřeba, abyste spolu o tom mluvili, aby věděl, že je to pro tebe důležitý, ale ty zas k tomu musíš přistupovat tak, že pro něj můžou být v životě neméně důležitý jiný věci. Prostě to chce, abyste se vzájemně respektovali, jeden druhýho netlačili k něčemu, co nechce, ale zároveň abyste si dohodli, jak tu situaci vyřešit nějakým kompromisem ke spokojenosti vás obou... nevím, jak to napsat, asi kdyby vám bylo pětadvacet a chodili jste spolu dva roky, tak mi přijde celkem normální, že se na rodinu ještě necítí, a napsala bych ti, že to zbytečně "řešíš", ale jestli je vám třicet a žijete spolu desátej rok, tak je asi něco špatně...

ahoj, tak ja to mela namalovano podobne jako ty.... prijde velka laska, po ni svatba a miminko.. tak laska prisla, svatba take ale i podvod a nasledne rozvod.. no nic, jsem optimista.. tak napodruhe... laska, svatba a nasledovalo jeho hnusny chovani (mamanek a tyran) a opet rozchod... no napotreti... ta nejjjj laska, co te uplne dostane,totalni stesti.. cekani za to stalo :) jenomze mistoplanovane svatby dorazila nemoc (schizofrenie) .. po pokusu to nejak prekonat... konec .. to uz mi vzalo veskere iluze a celkem jsem to vzdala, ani jsem nemela chut nikoho poznavat a tak a hlavne jsem si myslela, ze uz nikdy nebudu mit nikoho rada.. no ale nakonec jsem potkala super chlapa, a tentokrat s nohama pevne na zemi .. laska ,prvni miminko (ve 34 letech) a bez svatby.. :) takze plany byly.. no a jako u vseho : clovek mini a panbuh meni.. ale nakonec to ma ten happy end :)
neboj i u tebe bude :) jen treba ne v takovem poradi v jakem jsi si to naplanovala :) ...
jo ... zkus obracenou psych. ... zacni rikat, ze se vdavat nechces .. ze ti to ak vyhovuje... :) to vetsinou chlapske ego nerozdycha a najednou se chteji zenit :) papappapa a hlavu vzuru.. urcite bude lepe :)
PS: jen jsem jeste chtela dodat... ze ted dekuju osudu, bohu a nebo nevim jak to nazvat.. ze to vse bylo tak jak bylo, vsechno zle k necemu bylo... bez toho bych se nedostala az sem.. a ted kdyz mam tu moji malou Emmicku, chapu , ze vse je tak jak ma a melo byt... a jedinne ona je ted v mem zivote opravdu dulezita a vse cim jsem si prosla je davno zapomenuto a pripada mi nicotne.....

Ahojky, tak můj život do pohádky typu : najít si přítele, pár let spolu žít, pak postavit dům, vzít se a časem si pořídit miminko absolutně nezapadá. I když ze začátku by se mehlo zdát že jo. S přítelem spolu budeme za nedlouho už tři roky. Děti jsme plánovali, ale až za pár let někdy v budoucnu. Ale život to chtěl prostě jinak. Před měsícem jsem na testu našla // čárečky a byla jsem z toho celá pryč. Nevěděla jsem co dělat. Protože jsem teprve na záčátku toho vysněného života. Je mi 17 a takhle jsem to teda rozhodně nechtěla. Řekla jsem to přítelovi a ten z toho byl zaskočenej tak asi jako já. Nemůžu brát hormonální antikoncepci no a jiný druh antikoncepce zkrátka selhal. Přítel nakonec vzal vše do svých rukou a vlastně díky jeho odhodlání si miminko necháme. Řekl, že se o nás postará a to nejen po stránce psychické, ale také materiální. Takhle jsme to nechtěli, chtěli jsme si užívat. Teď řešíme uplně jiné věci. Narychlo řešíme bydlení, já školu a další podboné záležitosti, které v této situaci nejsou moc příjemné, ale rozhodli jsme se za to malé postavit a to za každou cenu. Vůbec teď nepřemýšlím jako mé kamarádky nad tím co si vzít na sebe na sobotní diskotéku, nebo nad tím jestli si mám nalakovat nehty na růžovo nebo černo. Teď řeším uplně jiné otázky typu zvládnu to? jak to vůbec bude? zvládnu školu a dítě? apodt. Život prostě není pohádnka která končí vždycky dobře a není to ani romantický film, který vždy končí happyendem. Život se nedá plánovat, protože si to vždy zařídí sám po svém ať se nám to líbí nebo ne. Udělá nám najednou čáru přes rozpočet a my na to koukáme jak vyvalený a divíme se jak je to možný. Ja jsem šťastná za svého přítele, který mi řekl: neboj bude to dobrý, aspoň budem mladý rodiče. Koukáme na to trochu s nadheledem a optimismem tím, že budume přemýšlet nad tím, že to mohlo být jinak stejnak nic nezměníme a vlastně už ani měnit nechcem, však i tenhle způsob života může být a věřím že bude šťastný a bude nás naplňovat. Rodiče se s tím zatím ještě moc nesmířili, takže vztahy jsou taky na prd, alespoň, že jsme na to dva. Ach jo. Kde jsou ty dětské dívčí sny o princi na bílem koni, malých princátkách a zámku kde spolu všichni žijí šťastně až do smrti? Kam se poděly? Jsou krásné, a je nádherné je mít, jen bohužel, že se tak rychle vytratí a z dětských snů každý vyroste a zjistí, že je to uplně jinak. Ale tak to prostě je a já tiše závidím těm ve kterých, alespoň střípek těchto dětských snů a nadějí zůstalo,protože já se je v sobě snažím najít, ale asi už jsou uplně pryč. Závěrem : Život si nelze naplánovat do nejvyšších detailů je možné si jen udělat jeho hrubý náčrtek. :one: Nevím jestli jsem sem napsala to co si chtěla slyšet, ale s přítelem si o tom určitě promluv a nestyď se za to co cítíš ani za to po čem toužíší a ono to pak půjde samo.

Ahojky, tak nejdřív chci napsat, že mě mrzí, že jsi v takovémhle splínu a plně tě chápu. Ale na druhou stranu si myslím, že přemlouvat chlapi k něčemu tak zásadnímu, jako je miminko nebo svatba, není dobré. Většinou to má jen opačný účinek. Je to záležitost, kterou musejí chtít oba, aby pak z toho mohli mít oba spolu radost. Takže jestli si myslíš, že to má smysl, tak dej příteli ještě čas a buď trpělivá, určitě také dospěje a bude sám chtít. Samozřejmě záleží na celkové tvé životní situaci. Toť můj názor. Tak snad jsem ti trošku pomohla. Jinak přeju hodně štěstí a ať vám to všechno dobře dopadne :one: :one: :one: . A nebuď smutná.... :a: :a: :a:

Ahoj...tak předem do tebe vlívám mojí super náladu, která je mimochodem hodně nakažlivá :dance: ... já si taky kdysi naplánovala, ale člověk míní a život mění. Můj životní příběh by byl na dlouho, k manžovi to taky byla cesta trnitá.... dnes zastávám jedno, beru věci tak jak přijdou. Když přišla svatba, byla jsem ráda, pak mimčo a potom teprve náročná nikdy nekončící rekonstrukce domečku. Užívej si pohody, života, přítele, všechno přijde...i ta svatba, i to mimčo, máš se aspoň na co těšit. Moc jsem ti nepomohla, ale snad ani nezamotala hlavu. Tak užívej života :one: