Jak jsem prožívala své první těhotenství

15.12.2008

Sice s několikaměsíčním zpožděním, ale přece jen jsem se rozhodla napsat své pocity, které jsem prožívala během celého svého těhotenství.
Bude to kapánek delší čtení, takže je na to potřeba trošku času, ale doufám, že se to nastávajícím maminkám bude aspoň trochu líbit.
Začnu od začátku. Než se mi začátkem září 2007 na těhotenském testu vybarvily dvě čárky, které mi změnily život, trvalo nějakou dobu, než se nám tato radostná událost podařila.

1. Než jsem otěhotněla
Dítě jsem si začala přát už před 2 lety v létě 2006, kdy jsem vysadila antikoncepci. Můj tehdy ještě přítel Michal sice proti tomu nic neměl, ale zároveň se ani nerozplýval radostí nad tím, že by se měl za několik měsíců stát tatínkem.
Myslela jsem, že otěhotnět by neměl být problém. Možná by to ani problém nebyl, ale po vysazení antikoncepce jsem nedostala vůbec menstruaci. Objednala jsem se tedy na prohlídku ke svému gynekologovi a tajně doufala, že by se mé přání mohlo splnit.
Vyšetření ale mé naděje zklamalo. Díky několikaletému braní antikoncepce se mi po jejím vysazení nevytvářela děložní sliznice a činnost vaječníků byla utlumená, takže jsem nemohla ani menstruovat. Můj gynekolog mi napsal tablety, po kterých jsem sice měsíčky dostala, ale jen jednou a další měsíc zase nic. Po čtvrt roce v zimě jsem byla na gynekologii znovu se stejným problémem. Lékař mi znovu napsal ty vyvolávající tablety a zároveň jsem dostala papír na odběr krve kvůli rozboru hormonů. Po prášcích jsem dostala menstruaci, zašla na odběr krve, ale další měsíc jsem na tom byla zase stejně. Po 3 měsících jsem byla znovu na gynekologii. Tam už měl lékař výsledky hormonálního rozboru, který byl naštěstí v pořádku. Potvrdil mi, že mám pozastavenou činnost vaječníků, takže mi napsal recept na dvoje prášky – jedny měly estrogen vyvolávající ovulaci a druhé obsahovaly hormon progesteron, který měl vyvolat menstruaci. Podle doporučení jsem tyto léky brala 3 měsíce, během kterých jsem menstruaci dostávala, takže jsem začala doufat, že už by vše mohlo být pomalu v pořádku. Byl to už rok po vysazení antikoncepce.

2. Začátek těhotenství
Koncem července jsem dostala měsíčky poprvé bez léků a měla jsem radost, že to pomohlo. Díky menšímu zranění ruky jsem byla přes léto doma na neschopence a tak jsme měli s přítelem čas na „dělání miminka“. Sice jsem nedoufala, že by se nám to podařilo hned na poprvé, spíš jsem si po minulých zkušenostech myslela, že budu mít rozházený cyklus, ale milovali jsme se o sto šest.
Možná díky tomu, že jsem se neupínala na to, aby se mi podařilo hned otěhotnět, bylo mé tajné přání vyslyšeno. Koncem srpna jsem už menstruaci nedostala, ale přitom jsem na sobě cítila příznaky, jako bych ji měla dostat. Napjatá prsa, bolesti v podbřišku, změny nálad atd. Čekala jsem asi 14 dnů, jestli se mi jen neopozdila, ale pak jsem si začátkem září koupila těhotenský test. Hned co jsem přijela z práce domů, udělala jsem si ho. Těch pár minut čekání, než se mi vybarvily DVA proužky na testu, mi připadalo nekonečných. A když jsem viděla tu skutečnost na vlastní oči, rozbušilo se mi srdce. Nevím jestli radostí, nebo překvapením, že bych opravdu mohla být těhotná. V tu chvíli mi došlo, že pokud se mi to potvrdí i u lékaře, že se tím okamžikem mění celý můj dosavadní život.
Přítel byl zrovna ten týden na rybách na Slovensku, tak jsem mu mohla napsat zatím jen SMS, že nejspíš bude tatínkem. Měla jsem sice chuť se o svou radost podělit s každým, koho jsem potkala, ale radši jsem se ovládala a říkala si, že dokud to nebudu mít potvrzené i od lékaře, tak tomu moc nebudu věřit, abych pak nebyla náhodou zase zklamaná.
V pondělí jsem se hned objednala na pátek 21. září na prohlídku na gynekologii. Těch 10 dnů mi pak připadalo nekonečných. V práci jsem měla zrovna týden noční a to už mi přišlo podezřelé, že jsem byla po nočních daleko víc unavená než jindy a prospala jsem skoro celý den.
Konečně nastal ten osudný pátek ráno, kdy se mi mělo potvrdit mé přání. V práci jsem měla ten týden odpolední, tak s tím nebyl problém. A pak už jsem konečně byla v ordinaci, kde jsem lékaři sdělovala, že jsem to opět nedostala, ale že jsem si dělala test, který vyšel pozitivně. Na lékaři bylo vidět příjemné překvapení, že byla léčba úspěšná, a aby se ujistil, že test nelhal, vyzval mě, ať si vylezu na křeslo. Těch několik okamžiků, než mi řekl tu nádhernou větu: „jste opravdu těhotná“, mi přišlo jako věčnost. A když jsem tu větu uslyšela, chtělo se mi radostí brečet. Pak mi ještě na ultrazvuku ukázal bušící srdíčko a potvrdil velikost plodu na začátek 9. týdne a předpokládaný termín porodu na 1. května 2008. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit, že za 7 měsíců už budeme mít toho malinkého človíčka, který se ve mně teprve začal vyvíjet, v náručí. V tu chvíli jsem byla neskutečně šťastná.
Pak mi lékař dal papíry do laboratoře na odběr krve kvůli krevnímu obrazu a za 6 týdnů jsem měla přijít na další prohlídku. Sestřička mi zatím těhotenskou průkazku nadepsala, ale dostala jsem ji až při další návštěvě, až když byly výsledky krve v pořádku.
Ten den, kdy se mi mé přání potvrdilo, jsem šla hned od lékaře za přítelem do práce, abych mu tu novinu oznámila osobně. Přítel byl z té zprávy trochu šokovaný, i když už tušil, že ten test nelže, ale teď to měl potvrzené černé na bílém. Nevěděla jsem sice, jestli má aspoň trochu radost, ale jak se později ukázalo, byl z toho jen trochu zaskočený, ale radost měl velikou.
Když jsem přijela do práce na odpolední, šla jsem to rovnou oznámit našemu mistrovi. Věděla jsem, že těhotné zůstávají většinou hned doma, protože jsme dělali na směny a sobotní přesčasy, navíc v prašném a hlučném prostředí. Dohodli jsme se, že do konce září si vyberu zbývající dovolenou a od 1. října půjdu na neschopenku. Lidi z mé party ze směny z té novinky byli sice trochu překvapení, ale všichni mi gratulovali a vůbec se ke mně chovali moc hezky. Ten pátek jsem s nimi pracovala naposledy.
V sobotu dopoledne jsem tu novinku oznámila i rodičům. Když se moje mamka dozvěděla, že 1. května se stanu maminkou, měla dojetím slzy v očích. Moje těhotenství v té době totiž nebylo jediné. O 10 týdnů popředu přede mnou byla i moje švagrová, která čekala 2. dítě s mým starším bratrem. Měli v té době už 3,5 letou holčičku Sabinku a 20. února 2008 se jim mělo narodit druhé dítě (nakonec se jim narodila 6. února 2008 zdravá holčička Nikol). I můj taťka měl velkou radost z toho,že bude už trojnásobným dědečkem.

3. Průběh těhotenství
V pondělí 1. října jsem nastoupila na nemocenskou dovolenou. Byla jsem už v 10. týdnu a čím dál častěji mi bylo špatně. Zajímavé ale bylo, že mě nevolnost postihovala hlavně večer kolem 22. hodiny. Zjistila jsem, že nesmím přehládnout, jinak se mi dělalo špatně i jindy, a tak jsem musela křoupat různé suchary apod., protože normální chleba mi začal vadit, stejně jako vůně cibule, česneku a další. Například jsem úplně ztratila chuť na maso. Naštěstí mléčné výrobky, ovoce, brambory a jiné nedráždivé potraviny mi nevadily. Po ránu se mi dělalo špatně hlavně při čištění zubů, když jsem cítila chuť zubní pasty. Když jsem se pak nasnídala, bylo to už lepší.
Koncem října jsem byla na další kontrole v gynekologické poradně, kde jsem konečně ve 14. týdnu dostala těhotenskou průkazku. Krevní testy dopadly dobře, ultrazvukové vyšetření miminka taky, takže jsme se už mohli doopravdy těšit . Tehdy jsem si odnesla domů první fotku miminka z ultrazvuku a byla jsem nesmírně šťastná. Je to stejně nepopsatelný pocit vidět na monitoru rostoucí miminko, které vzniklo jen z pár buněk. Zrození dítěte je prostě ten největší zázrak co může být.
Jen tak mimochodem. Přítel mě 1. října požádal o ruku a 17. listopadu 2007 jsme měli malou, ale nádhernou svatbu. Tak od tohoto data se ze mě stala paní.
Na kontroly do poradny jsem chodila po 4 týdnech, ta další mě čekala v 18. týdnu, kde jsem se dozvěděla výsledky odběru krve na tzv. „triple test“, kterým se zjišťovala možná rizika vrozených vývojových vad plodu. Naštěstí jsem měla vše v pořádku a domů jsem si nesla další fotku miminka.
Od 5. měsíce mi přestala smrdět jídla a tak jsem pomalu mohla jíst vše jako dřív. Naštěstí mě nepopadaly takové ty chutě jíst dort a zároveň kyselou okurku, snažila jsem se jíst stejně jako dřív, rozhodně ne za dva. Jen jsem zvýšila příjem mléčných výrobků, na které jsem měla větší chuť a ovoce.
Bříško se mi pomalu začalo rýsovat, neboť i když jsem nejedla za dva, stejně jsem každý měsíc přibírala tak 1,5 kg a v prosinci už jsem měla 4,5 kg nahoře. Naštěstí jsem přibírala pouze do bříška, přes zadek a boky jsem měla pořád stejně. Proto mi mamka tipovala, že budu mít kluka.
Den po Mikuláši 6. 12. jsem poprvé ucítila slabounké záchvěvy uvnitř bříška, ale nebyla jsem si jistá, jestli to kope už miminko, nebo jestli nemám nějaké střevní obraty. Každým dnem ale tyto záchvěvy o trošku zesílily a tak jsem se ujistila, že jde opravdu o miminko. Byl to nádherný pocit cítit ty slabounké doteky vevnitř bříška a každý den jsem se těšila na večer, až si lehnu a budu číhat na další pohyby našeho miminka.
20. prosince mě čekala další návštěva poradny ve 21. týdnu, kde jsem se mohla dozvědět už pohlaví miminka. Vzala jsem s sebou i manžela, aby viděl, jak takové vyšetření vypadá a aby byl u toho, až se dozvíme, zda čekáme chlapečka nebo holčičku. Při tomto vyšetření lékař provedl i biometrii plodu, změřil hlavičku, páteř, nožičky a další důležité orgány miminka a z toho vypočítal program přibližnou hmotnost plodu. Miminko už měřilo 401 gramů. Na konci vyšetření jsem lékaře požádala, jestli by nám nemohl říct pohlaví miminka. Chvilku trvalo, než našel ultrazvukem dobrou polohu a pak se nás zeptal, jestli tušíme, co by to mohlo být. Protože mi všichni říkali, jak mi těhotenství sluší, tipla jsem si chlapečka a lékař mi to vzápětí potvrdil. To měl hlavně manžel radost, protože si kluka moc přál, ale i já jsem v tu chvíli byla moc šťastná. Domů jsme si nesli fotečku jak miminka, tak i jeho pohlaví. Co mohl být větší dáreček pod stromeček, než sdělení, že čekáme zdravého chlapečka?
Vánoce utekly jako voda a na Silvestra jsem si začala uvědomovat, jak převratné změny mě v tom novém roce 2008 čekají. Ale moc jsem se na ně těšila. Na další kontrole v poradně 17. 1 jsem dostala globule na léčení přemnožených kvasinek, které mě už od vánoc trápily nesnesitelným svěděním a výtokem. To už jsem měla 8 kg nahoře a hrozila jsem se trochu, kolik ještě za ty 3,5 měsíce přiberu.
Jinak jsem se ale cítila pořád skvěle, netrápily mě žádné otoky ani jiné těhotenské problémy, dokonce i ta únava ze začátku těhotenství, kdy jsem musela chodit každý den po obědě na 2 hodinky spát, se zmenšila. To, že jsem byla daleko víc přecitlivělá a každou chvíli jsem měla na krajíčku nebo jsem byla vzteklá, jsem považovala za normální těhotenské stavy a projevy bouřlivých změn hormonů. Musím říct, že mám skvělého manžela, který všechny ty moje nálady snášel dost dobře a nic si nedělal z toho, že mě rozbrečela i obyčejná reklama v televizi.
Každý týden jsem cítila čím dál víc, jak naše miminko začíná mít sílu a jeho pohyby v bříšku začínaly být čím dál výraznější. Začátkem ledna ucítil naše pohyby i manžel, když přidržel na bříšku ruku a čekal, až se mimčo ozve. Ze začátku byl z těch pohybů trochu vystrašený a říkal, že by nechtěl být ani za nic těhotný, ale já jsem mu na to říkala, že ty pohyby jsou na tom právě to nejkrásnější. Vím tak, že se naše dítě má dobře a že se mu v bříšku líbí.
Na konci ledna v 27. týdnu mi v laboratoři brali krev na test glukózové zátěže. Nejdřív mi vzali krev a moč ráno na lačno, pak jsem musela vypít odporně sladký roztok, po hodině mi vzali znovu krev a moč a za další hodinu ještě jednou. Byla jsem ráda, že to mám za sebou, protože jsem už byla hladová jako vlk. Při kontrole v poradně 14. 2. jsem se dozvěděla výsledky – naštěstí mi těhotenská cukrovka nehrozila. Při této návštěvě na konci 29. týdne mi gynekolog provedl další ultrazvukové vyšetření s biometrií plodu – miminko už vážilo 1400 gramů. Byla jsem opět moc šťastná, že dítě tak hezky roste.
10. března ve 33. týdnu jsem měla nahoře už 9 kg, ale to už jsem poslední 2 měsíce tolik nepřibírala. Tehdy mi lékař naposledy zvážil miminko, které už vážilo 2150 gramů. Mimčo už se dokonce otočilo do správné polohy hlavou dolů, ještě minule bylo dolů zadečkem a měla jsem strach, aby nebylo v obrácené poloze.
Ve 34. týdnu jsem nastoupila na mateřskou dovolenou. V 35. týdnu jsem byla na odběru krve kvůli krevnímu obrazu. Při návštěvě v poradně v 36. týdnu 31. 3. mi můj gynekolog řekl, že výsledky jsou v pořádku, jen že mám nižší hemoglobin a předepsal mi na to tabletky se železem. Při tomto vyšetření mi udělal kultivaci (stěr z pochvy kvůli přítomnosti streptokoka, který by při porodu mohl nakazit miminko), ale naštěstí byly výsledky negativní.
Poslední měsíc mého těhotenství utekl jako sen. To už jsem chodila do poradny od 14. dubna, kdy jsem byla ve 38. týdnu, každý týden, kde mi pokaždé natočila sestřička na přístroji kardiotokokrafu srdíčko miminka a děložní stahy Pak mi gynekolog pohmatem zkontroloval bříško a polohu miminka. Moje poslední návštěva v poradně byla ve 40. týdnu v pondělí 28. dubna. Celkem jsem přibrala 11,5 kg, což není moc. Většinu toho jsem měla naštěstí v břiše. Asi 3 týdny před porodem mi začínalo vždy večer trošku tvrdnout bříško, ale myslela jsem si, že se tam jen mimčo převrací. Sice už to byly stahy dělohy, ale naštěstí jen nepravidelní poslíčci.
V posledním měsíci se měl náš chlapeček v bříšku čile k světu. Nekopal sice tak často jako v předešlých měsících, protože už tam měl málo místa, ale když už se začal protahovat, tak to stálo za to. Bylo úžasné sledovat, jak najednou z mého bříška trčí boule, jejíž poloha se různě měnila. Soudila jsem, že jde o nožičku nebo ručičku, kterou se mimčo snažilo natáhnout, až jsem si myslela, že se mi prokopne ven. Naštěstí jsem i v posledním měsíci mohla docela spát, mimčo mě v noci ani moc nekopalo. Jen jsem chodila o to častěji na malou. Ohýbání se s bříškem, které mi trčelo dopředu jako medicinbal, taky nebyl žádný med, ale mně to nevadilo. Spíš jsem byla na své bříško pyšná a chtěla ho ukazovat všem okolo, ale díky chladnému počasí i v dubnu jsem ho musela schovávat pod bundu.
Co se týče výbavičky na miminko, tak tu jsme začali nakupovat už od ledna. Začalo to postýlkou, kočárkem (který jsme nechali u našich), vaničkou a základním oblečením, pokračovala jsem kosmetikou a nakonec jsem si v 35. týdnu přichystala tašku do porodnice se všemi věcmi, které jsem si podle seznamu z internetu zjistila, že budu potřebovat.
Protože jsem většinu těhotenství prožila v zimě, musela jsem si na sebe pořídit aspoň jedny těhotenské kalhoty. Nejdřív jsem si koupila těhotenské manžestráky se širokou gumou v pase a v lednu ještě riflové lacláče, které jsem nosila pak až do konce těhotenství. Jinak jsem si koupila asi 3 halenky s dlouhým rukávem a nabíráním pod prsy, takže měly dost vůle na rostoucí bříško.
Co jsme ale dlouho s manželem řešili, bylo jméno miminka. Dokud jsme nevěděli pohlaví, měli jsme připravené i jméno pro holčičku, které jsme zvolili lehce – Nela. Ale na chlapečkovi jsme se nemohli pořád shodnout. Líbilo se nám jméno Jakub, ale protože toho už mají naši sousedé, tak jsme ho zavrhli a tápali dál. Mně se už od začátku líbilo jméno Jan, které manžel nejdřív moc nemusel, ale nakonec s tím souhlasil. Prý je to vlastně jedno, jak se bude jmenovat, hlavně že to bude kluk. A tak jsme do prohlášení o jménu dítěte vyplnili jméno Jan.
Ještě se krátce zmíním ohledně cvičení v těhotenství a přípravy na porod. Sice se všude píše, jak pomáhá nácvik správného dýchání při porodu, ale na žádné takové kurzy jsem nechodila. Ani jsem nenavštěvovala žádné speciální cvičení pro těhotné. Mým hlavním pohybem byly každodenní dlouhé procházky, které mi vyhovovaly daleko víc než nějaké cvičení.
Na předporodní kurz jsem se však s manželem přihlásila. Chtěla jsem, aby viděl předem prostředí porodnice a neměl takový strach z přítomnosti u porodu. Manžel se ani tak nebál snad samotného porodu, ale toho, že uvidí krev a udělá se mu špatně. Šest týdnů před porodem 25. března jsme tedy jeli do Orlickoústecké porodnice na kurz. Sešlo se nás tam asi 8 párů, termín porodu jsme měly všechny kolem 1. května. Nejdřív jsme si za doprovodu porodní asistentky prohlédly porodní sály a místo pro ošetření čerstvě narozených miminek, viděli jsme i pokoj pro tatínky a pak jsme si my maminky na největším porodním sále posedaly na připravené židle a vyslechly si od porodní asistentky užitečné informace týkající se příjmu do porodnice a vybavení porodních sálů a další zajímavosti. Asi po půlhodině jsme se přesunuli přes novorozenecké oddělení, kde jsme viděli čerstvá miminka, na oddělení šestinedělí. Protože nebyl žádný z dvoulůžkových pokojů volný, nesměli jsme se na pokoje podívat, abychom nerušili maminky a jejich miminka, ale viděli jsme aspoň jeden nadstandardní pokoj. Pak jsme se přesunuli o patro výš na anesteziologicko-resuscitační oddělení, kam umisťují maminky v případech větších komplikací a těsně po císařských řezech. V zasedací místnosti se s námi porodní asistentka rozloučila a přišla místo ní jedna lékařka, která nám přesně popisovala průběh porodu včetně názorných obrázků. Pak nám ještě dala prostor pro dotazy a asi po ¾ hodině jsme mohli jít domů. Tehdy se manžel konečně rozhodl, že bude se mnou u porodu a zaplatil si předem složenku za přítomnost otce u porodu. Věděla jsem, že až uvidí prostředí porodnice a tamní personál na vlastní oči, že nakonec s přítomností u porodu bude souhlasit.
Ještě předtím na novorozeneckém oddělení si asistentka zapsala jména maminek, které měly zájem o kurz kojení. Já jsem se samozřejmě taky přihlásila, takže mě ve čtvrtek 3. dubna čekala ještě jedna cesta do porodnice. Tentokrát se nás tam sešlo asi jen 6 maminek. Sestra z novorozeneckého oddělení si nás odvedla do zasedací místnosti, kde nám vysvětlila výhody kojení jak pro maminku, tak pro dítě a na panence nám ukázala různé polohy při kojení. Po zodpovězení dotazů několika maminek nás pak zavedla na oddělení šestinedělí, kde nám v jídelní části pustila na DVD film o kojení. Bylo to pro nás hodně užitečné a poučné a už jsem se těšila, až se za měsíc dostanu do této porodnice.
Takže těhotenství jsem měla nádherné, naštěstí bez problémů a komplikací, až mi bylo skoro líto, že to bříško, na které jsem si už ke konci zvykla, nemůžu nosit ještě déle. Pokud to můžu shrnout, vyjádřila bych své pocity takto: bezproblémové těhotenství (zvláště to první) je jedno z nejkrásnějších období v životě ženy. Vždyť co může být krásnějšího než když člověk cítí, jak se v něm vyvíjí malý človíček, který každým dnem dával kopáním víc a víc najevo, že je živý a zdravý a že se mu daří dobře?
No a v pátek 2. května 2008 se mi po 8 hodinách pravidelných kontrakcí narodil v 10 hodin a 3 minuty zdravý syn Jan, který vážil 3450 g a měřil 50 cm. Ale o porodu jsem se už více rozepsala v rubrice Můj první porod.

Dodatecne ti moc gratuluju k Honzickovi!!! :one: :qu: Je to moc krasne jmeno a koukam,ze je to kluk jako buk.. :h: Napsala jsi to moc hezky a hodne z toho co jsi psala jsem taky zazila s nasim jiz 2letym chlapeckem Michalkem.. Take nikdy nezapomenu jak se mi hybal v brisku a jak jsem z toho byla nadsena a vubec mi nevadilo,ze mi brisko uz tak prekazi,ze se sotva valim.. :)Dnes jsem moc stastna,ze ho mama a zboznuju ho celym srdcem a mas pravdu v tm,ze neni nic krasnejsiho ne mit detatko a pro detatko zase skvele rodice... ;) :) Je super mit bezproblemove tehu a strasne moc to vsem preju. :) .Nedavno jsem byla opet tehu a byla strasne s manzelem stastna a malemu Michalkovi jsem uz vypravela,ze brzy bude mit sourozence a... bum,protoze v 5tt samovolne miminko odeslo..-((Dnes uz jsem s tim nejak vyrovnana,ale do zivota hodne poucena,ze nic neni samozrejmost,ze prvni tehu bylo uzasne a dalsi uz byt tak uzasne nemusi..Preju vam s malym Honickem a cele tve rodine jen to nejlepsi a hlavne hodne mocmocmocmoc zdravi,pac to nejsou jen slova,ale hola skutecnost,ze vic jak zdravi neni nic. ;)Mejste se mocmoc krasne... :h: :h: .papapa :a:

Moc hezky jsi to napsala, přečetla jsem to až do konce. :) Také mám své první těhotenství bezproblémové, neměla jsem tedy vůbec žádné nevolnosti, teď ke konci mě ale trápí nespavost nebo spíš to, že i když jsem unavená jak pes a zalehnu, tak nemůžu usnout. Už se na naši holčičku strašně moc těším.
Jdu si přečíst o tvém porodu. :)

Těhotenská kalkulačka

Lunární kalendář pro určení pohlaví dítěte

Uživatelky s nejvíce příspěvky

Vaše fotografie

nevim
Můžu to brát jako pozitivní?
Adopce

Ovulační kalkulačka