Můj porod

Ahojky holčiny, tak se konečně dostávám k popsání svého porodu čili příchodu našeho malýho Kubíčka na svět. K radostné události, jíž předcházel 24 hodinový boj, došlo dne 18.11. v 18.05. 17tého navečer mě začlo pravidelně bolet břicho po 10ti minutách, odešla mi část zátky. Nebyla to šílená bolest, v klidu jsem se najedla, pak jsme šli s manželem spát, ale já neusla, intenzita se stupňovala, ale časový interval se nezkracoval. Takhle to šlo celou noc. Měla jsem hlad, ale po jednom soustu mi bylo na zvracení. Takže jsem toho moc nesnědla. Čekala jsem a furt nic. Ráno, když vstával manžel do práce, jsem už byla zoufalá, že se to nikam neposouvá, že mi z toho všeho včetně únavy z nevyspání bylo do breku. Takže jsme jeli do porodnice. Prošla jsem veškerým martiriem a dr. řekl, že jsem na jeden prst. Udělal mi hamiltona, že bych měla ten den porodit. Taky mi řekl, že se ty bolesti neobjevily na monitoru jako kontrakce a že až přijde kontrakce, že to jistě poznám. Sebrali jsme se a jeli domů. Manžel šel do práce. Bolesti neustaly, ale začaly se zkracovat, intenzita byla dle mého soudu stejná, takže jsem furt čekala na tu pravou kontrakci. Když už to trvalo dalších xhodin a už to nešlo vydržet, manžel zavolal, že přijede dřív. Byla jsem vděčná, nicméně furt čekala až se to břicho začne dle dr. stahovat odshora dolů, nicméně mě to připadalo, že je to pořád stejný. Připadala jsem si jak blázen, že nepoznám kontrakci. Už se to nedalo vydržet a já psala manželovi, ať si pospíší. O půl třetí jsme dorazili do porodnice. Stahy po 5ti minutách a na monitoru jsem se kroutila a funěla. Znovu na kozu a hurá byla jsem na 4cm otevřená. Takže hurá na sál, že uděláme přípravu a budeme čekat co dál. Byly asi 4 hodiny odpol. Rodila jsem v podolí, kde je člověk na porodním sále vlastně od začátku. Čekala jsem, jak bude manžel na sál reagovat. Ale v pohodě. Převlíkla jsem se do košile a zavolala asistentku, že bychom udělali tu přípravu. Dostala jsem klistýr a úplně v pohodě. Jen to bouření ve střevech člověk musí co nejdýl vydržet. Jinak to nic není. Pak následovala sprcha a pak mi píchla vodu. Byla prý trochu zakalená. Takže se rozhodlo, že budu na monitoru furt. Taky malýho vyšetřovaly s dr. sondou, jestli se mu daří dobře. Vše bylo v pořádku. Kontrakce po propíchnutí zesílily a bylo to už dost bolestivý, protože mi po celou dobu těch xhodin zpětně vystřelovaly do kříže. auau....Přišlo mi, že kontrakce trvá celou vděčnost a je tu co chvíli. To už jsem byla na 7cm. Manžel tam byl u mě a podporoval mě v tom psím dýchání. Pak asi po půl hodině asistentka řekla, že zkusíme na míč. Já jsem namítla, že musím nejdřív na záchod, malej mi tlačil víc na močák, jak sestoupil. No, a jak jsem slezla na zem, gravitace udělala svý. Dostavila se taková bolest, že jsem myslela, že mi ty kosti někdo rve z těla. Nohy se mi začly třást jak nějakýmu starýmu kmetovi o hůlčičce a trochu jsem zakrvácela podlahu. Zpětně si vybavuju, že byl na mě v tu chvíli asi docela hrozný pohled. Teď jsem nevěděla, jak s tou bolestí naložit, jen mi v hlavě dokola znělo, že nesmím tlačit. Asistentka, že to musím rozdýchat. Cesta na záchod mi trvala docela dlouho, nechtěla jsem se raději ani hnout. Když jsem si dosedla na mísu, dostala jsem kontrakci.... Z čůrání nakonec nic nebylo. Asistentka se ptala, jak to teda vypadá, že bychom šli teda na ten míč. Já na to, že nikam nejdu, že se mi tam líbí. Trochu vtipu v tý chvíli...Došourala jsem se k míčí, na kterým jsem byla jen chviličku a přišla dr. že mě zkontroluje. No a že jdeme rodit. Manžela se zeptala, jestli tam zůstane a on že to zkusí:) Byla jsem vděčná, že tam byl dosud, překvapil mě, že do toho šel dál, protože byl od počátku proti tomu. Když nad tím přemýšlím, to nejhorší stejně prožil se mnou. Jen si vzpomínám na povely asistentky a na to, že mi trvalo dlouho než mi došlo, co po mě chce. Zbytek světa byl mimo mě. Malej byl na 2 kontrakce venku. Manžel řekl, že už je tady (malej) a já jsem otevřela oči a viděla jsem, jak ho asistentka drží v rukou a ptá se, jestli tatínek přestřihne šňůru. Nepřestřihl. Bál se, aby něco nezkazil. Jak ho otřeli, dali mi ho na hrudník a já se vzmohla jen na to, že jsem mu řekla asi 3x ahoj. Byl tak malinkej a brečel. Manžel ho pak šel fotit a kontrolovat dr. jak ho váží a měří. Kubíček měl 52 cm a vážil 3210g. Pak ho dali manželovi do náruče. Byl pyšnej, jak krásnýho syna máme. Byla a jsem šťastná a vděčná, že tam po celou dobu byl manžel. Nedokážu si představit, jak by to probíhalo bez něj.
Takže jakmile jsme dojeli do porodnice, bylo to rychlý, do 3 hodin byl malej na světě, ale to předtím bylo nekonečně dlouhý. Shrnu-li to zpětně, porod resp. kontrakce nebolely tak hrozně, jen mě zaskočila ta příšerná bolest po tom, co jsem slezla z postele na zem... Takže holky, nebojte se, protože každý porod je úplně jiný a člověk vůbec neví do čeho jde, tzn. nevíte, čeho se obávat:) Držím pěstičky a ať porod proběhne rychleji než u mě:) a oba dva či tři jste zdraví.