jake mate těhotenství? v klidu ve stresu v hadkách?...

naprostý stres, všichn mi říkali, že budu mít nervní miminko a mě malá spí téměř od narození celou noc, je klidná, i zuby jí vyrostli bez řevu, ani o nich nevěděla.

Ahojky, já měla stresový těhu od půlky. Mýmu tátovi zjistili rakovinu plic s metastázami. Nemoc bohužel BRZY zvítězila a táta nám do dvou měsíců odešel a prcka už ani neviděl :r: Do té doby to byl naprosto zdravý člověk, samozřejmě s ohledem na jeho věk 57 let ho občas někde "píchlo", ale nic nenasvědčovalo něčemu takovému :n: Jen ho pár dní pobolívala hlava... Začalo to hrozně (a skončilo ještě hůř) - asi po týdnu bolesti hlavy ho začaly brnět ruce a protože byl řidič MHD, tak šel radši k doktorovi, aby neohrozil lidi (byl to fakt úžasný člověk). Od doktora se nevrátil a začaly první stresy, kde táta je (do té doby ještě malicherné). Obvodní Dr. ho rovnou poslala do nemocnice na vyšetření, kde ho samozřejmě hospitalizovali a shodou blbých náhod nám to nemohl dát táta nijak vědět, tak jsme ho s mamkou 2 dny hledaly. Ani nevíte, jak jsem byla šťastná, když jsem ho našla!!! Ani ve snu mě nenapadlo, jak to bude pokračovat. Hned první výsledky našly nádory v hlavě (proto ty bolesti hlavy) a samozřejmě se pokračovalo ve vyšetřeních. Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem to poprvé slyšela :r: Od té doby to byla rána za ránou. Dr. s námi pořádně nekomunikovali, táta byl pod oblbovákama, takže nám toho taky moc neřekl (asi to sám nevěděl). Bohužel jsem vše zjišťovala a zařizovala sama, neboť mamka to prostě nezvládla a brácha bydlí daleko od nás. Každý den jsem zjišťovala, co je tedy s tátou a když Dr. viděli těhuli, tak nebyli upřímní a NIKDY neřekli celou pravdu. Po měsíci tohoto kolotoče pustili tátu domů s propouštěcí zprávou v ruce, kde měl výčet všech metastází - takovej elaborát jsem snad nikdy neviděla :O Sice se ještě pár dní snažili o léčbu, ale ta to nakonec jen urychlila a táta 2 měsíce před narozením prcka navždy odešel... Všichni mi říkali, ať se připravím, že malej bude pořád jenom plakat a že bude nervák z toho všeho stresu, co jsem zažila. Copak člověk může být v klidu a nestresovat se, když mu umírá táta (i když si to vůbec nepřipouštíte a pořád věříte v účinnou léčbu a nějaký zázrak k tomu)? Bylo hrozný sledovat, jak nám táta odchází před očima a člověk si teprve uvědomuje, co by měl být důstojný odchod ze života... Teď už tomu jsou 4 měsíce, co táta odešel a já mám doma 2měsíčního, zdravého, naprosto úžasného prcka, kterej je sice trochu nerváček, ale není to žádný plačtivý miminko, krásně nám spinká celou noc a je moc spokojenej :h: Vždy, když se kouká někam mimo mě či manžela a směje se, tak si říkám, že se mu ukazuje děda a on se na něj směje :s: Paradoxně mi těhotenství spíš dodalo sílu to vše "pobrat" a starat se o tátu do poslední chvíle. Všichni říkají, že je to koloběh života, že jeden přijde a druhý musí odejít, ale pro mě je to nepřijatelný tvrzení a už jsem na něj alergická!!! Chvíli jsem si to dávala i za vinu, protože se miminko narodilo nám a zrovna v tu chvíli se vyměnili s tátou. Bála jsem se, že to ze mě prcek ucítí... Omlouvám se za slohovku, ale muselo to ze mě ven. Užívejte si každého dne těhu a NESTRESUJTE se!!! Miminka jsou silní bojovníci :h: :a:

Tak na me nkdo nema... stres, hadky, plac, nervy z dvou starsich deti... manzel si mysli, ze jsem mu byla neverna a dite cekam z nevery, coz neni pravda, takze ho nejaky mimino v brise nezajima ;-) ted uz jen rozmyslim, zda ma cenu manzelska poradna, nebo pro konecny klid rozvod..

Ahojky, přijde mi, že druhé těhu je mnohem stresovější než to první. To jsem si užívala a přestože jsem byla na rizikovce, tak jsem byla vyklidněná. Teď není těhotenství vůbec jednoduché. Hormony se mnou šijou, mám hnízdící efekt a vše bych chtěla mít dokonalé, ale bohužel to nejde. Jsem opět na rizikovce (asi týden), musím ležet, kolem mě bordel, což mi moc nepřidá u hlavy mi skáče druhej prcek a já mám být v pohodě :00: . Takže občas vybouchnu až mi tvrdne břicho...no jsem z toho na prášky. Vždy si říkám, že musím být kvůli malému v bříšku v pohodě a i si hrozně vyčítám, pokud jsem nervní na prvního syna či na manžela. Asi je to ale přirozené