Jak se nam ztratil prcek.

05.09.2011

Ahojte holcinky, tak mam za sebou nejhorsi chvile sveho zivota. Nikdy v zivote jsem nezazila takovou beznadej a strach jako vcera, kdy se nam ztratil nas dvoulety prcek. Dnes si hraje spokojene vedle me, ale ja jsem se ze vcerejska jeste moc nevzpamatovala, porad se cela trepu, chce se mi brecet, mam v sobe nejaky vnitrni neklid a potrebuji se nekomu *vypsat*.
Jeli jsme vcera do Beskyd na chatu mych rodicu. Vzali jsme sebou i tchanovce. Na chate bylo rusno, sjela se tam cela nase rodina: mi rodice, sestra se svagrem a s detmi, nejaci jejich kamaradi s detmi, celkem 16 leti. Deti si hrali a ruzne se nam plantali pod nohama.
Na chate jsem nebyla asi dva roky, tak jsem si chtela prohlidnout, jak probiha jeji rekonstrukce. Rekla jsem manzelovi a tchanovcum, at hlidaji prcka a sla s si mamkou obhlidnout chatu. Kdyz jsme se asi po 15ti minutach vratili k ostatnim, prcek nikde nebyl. Tchanovci si mysleli, ze na prcka dohlizi manzel, manzel si myslel, ze na prcka dohlizi tchanovci a nikdo mu nevenoval pozornost. Ten sok, ze nikde neni byl uplne strasny. Chata je docela zapadla, kolem jsou jeste tri dalsi chaty, jinak jen lesy a pastviny. Vubec jsme nevedeli, kde mame hledat, kdo ho videl naposledy, ani jak dlouho je pryc. Zmocnila se me uplne silena panika. Nic podobneho jsem nikdy nezazila. Hrozne se mi chtelo zvracet a v hlave se mi promitaly vsechny mozne katastroficke scenare: jak musime zavolat policii, jak spadl do nejake rokle, jak ho unesl nejaky pedofil, ze uz ho nikdy nenajdeme.... Asi po peti minutach hledani, kdy bylo jasne, ze neni nikde pobliz, jsem uz hystercila, emoce se nedaly zastavit ani kontrolovat, porad jsem si rikala, ze to musi byt jen zly sen a hrozne jsem brecela. Pak nekdo rekl, ze tady jeste neni nas synovec a ze si prcka treba vzal a sel snim na prochazku. Modlila jsem se, aby to byla pravda. Manzel s tchanem sli hledat synovce s tim, ze jestli u nej prcek nebude, zavolame policii. Vratili se vsichni i s prckem asi po deseti minutach. Byly to ty nejdelsi minuty v mem zivote. Synovec si prcka vzal na prochazku, podivat se na danky a nikomu nic nerekl.
Kdyz jsem uvidela prcka hroooooozne se mi uvelilo, ale taky jsem se, jak snad nikdy pred tim, nastvala na synovce a zacala jsem na nej hrozne rvat. A kdyz rikam hrozne, tak to bylo hrozne. Rvala jsem a zaroven se v ducha sama sobe divila, kde se ve mne vzala ta sila, tak hlasite rvat. Vynadala jsem mu, ze ma 15 let a uz musi mit nejakou zodpovednost a jak si to dovoluje, vzit si prcka a nikomu nic nerict.
Ja nevim, asi to bylo tema hormonama v tehotenstvi, jsem ted v 16tt, a kdyby se neco podobneho stalo jindy, tak se vice kontroluji. Kazdopadne si vycitam, ze jsem na synovce tak vyjela, ale taky si myslim, ze jsem mela pravo mu vynadat a nenechat to jenom tak. Asi po dvou hodinach za mnou prisla sestra, ze jsem to teda prehnala a ze bych snim mela promluvit, ze je z toho spatny, pak prisel svagr nasrane s tim, ze si vyprosuje, abych po jejich synovi tak rvala.
Tak, to je asi cele. Dopadlo to dobre a dalo by se rict, ze vlastne si nic nestalo. Od vcerejska jsem ale trosicku jiny clovek. Kdyz jsme prcka nemohli najit, tak se mi honily myslenky hlavou, jak tenisove micky, sem-tam, sem-tam.... Nedaly se zastavit, ani kontrolovat. Prevladala myslenka na to, ze jestli se mu neco stalo, tak umru, ze uz nechci zit, na kratko jsem zapomnela na to, ze jsem tehotna, mam milijiciho manzela, rodinu.... byla jsem tu jen ja a prcek a silena beznadej znasobena tehotenskou hormonalni bouri. A rikam si, ze malickym kouskem vim, jak se citi mamky, jejichz dite se doopravdy ztratilo, bylo unesene.....

In reply to by anonymous_stub (neověřeno)

Hlavně jak to dobře dopadlo a příště si snad dají všichni pozor ;-)

hale muselo to být strasne..ja to znam,mně se takhle malej vytratil u nasich..ja už taky tehotná 15 minut jsem lítala a řvala jeho jméno...nasla ho schovaného za poslední kulnou za nasklánaným drevem a smál se..dostal tak na prdel..ze mi bolela ruka dva dny...takovej strach sem v životě nezažila..a taky mi máma rikala,ze sem prehnala..ze on ve 2 letech za to nemohl,ze sem mu nemela dávat na zadek..a vís jak at si ten kdo to nezazil tohle zkusí...kazdá máma by se zachovala stejně,ikdyz ted tvrdí ze ne!já s mojí povahou bych to zfackovala od synovce po tchánovce:-DDD:.Takže bud rada,že to takhle dopadlo a nic jiného už nemysli...ty nase deti nám dávaj zabrat co:-DDD

Hrůza ... Zatím se nám to naštěstí nestalo, ale přesně vím o čem mluvíš. Jezdíváme na návštěvu za kamarády, kde se nás klidně sejde 8-10 dospělých a k tomu 6 dětí 1-6 let. A to je nejhorší, každý si myslí, že děti hlídá ten druhý. Takže vždy se jasně dohodnouť teď hlídáš Ty a doslova z očí do očí, jinak je na průser zaděláno.

Lištička Kačka + Matýsek + mimi v bříšku

Já jsem asi divná, ale je mi líto toho synovce, dovedu pochopit, že ve vlně emocí člověk řve, ale nechat ho tak, myslel to dobře a že je v 15ti letech dost starej, aby něco řekl, to mi přijde úsměvný, je to puberťák a kombinace puberta a zodpovědnost mi zase tak moc dohromady nejde. Takže zařvat na něj, budiž, ale pak přijít a říct, hele sorry za ten řev, jsem těhotná, měla jsem strašnej strach a byla jsem hysterická, tak to ze mě takhle lítalo, příště, prosím řekni, že někam jdete, tohle byla nejhorší chvíle mého života a věřím, žes to schválně neudělal. Na koho bych ječela a to dost právem je na ty lidi, které jsi pověřila hlídáním (to, že jeden myslel, že druhej a obráceně...to je na facku, ne chudák 15 letý klučina, který se ujal vlastně bezprizorního dítěte a staral se o něj, narozdíl od manžela a tchánovců). Je fakt, že se mi nestalo, že by mi zmizelo dítě z očí, případně, když potřebuju někam jít, tak dávám na starost jen jednomu člověku ne více lidem a plus, v krizových situacích jednám bezemočně a emoce mi dojdou až potom (ale to je o povaze člověka).

In reply to by Terinka84

nejsi, mám na to stejný názor. víc, než synovec by si zasloužil výprask manžel a tchánovci. synovec se staral a ještě dostal seřváno. kdyby manžel plnil své povinnosti, tak by věděl, že je se synovcem. jako taky bych se asi neudržela, kor s hormonama, ale pak bych se řádně omluvila.

ty VOL-E
ja bych asi reagovala stejne,nikdo ti to nemuze vycitat,
ja bych zdupala i svagrovce kdyby mi neco rekli,jestli si vubec uvedomili co se stalo
:a:

ahoj tak ja nevim..ale sprdla bych stejne jak tchanovce tak manzela jako synovce!i kdyby ho synovec nevzal...jde videt ze ho vubec nehlidali!

aHOJ PŘEČETLA JSEM TO JEDNÍM DECHEM A MUSÍM NAPSAT ŽE BYCH SE ZACHOVALA NAPROSTO STEJNE NELI HUŘ!Uf doufam že ten pocit nikdy nezažiju!Je dobře že se malej našel a je vše v pořadku.

fuj,úplně se mi udělalo špatně,ale jsem strašně ráda že se malej našel v pořádku a zdravý!
Podle mě seszachovala dobře co se ynovce týče,já nevim ale já bych ho asi zabila(myšleno s nadsázkou) jako kdyby se mi malá ztratila byt na pár minut tak bych asi umřela,při všech těch představách co by se ji asi mohlo stát,brr se mi dělá zle ani na to nechci pomyslet...jsem strašně opatrná a když malou nechavám na hlidání teřba prarodičů nebo setstře tak jim snad 100x vysvětluju aby na malou dávali pozor aby se jim neztratila,už jim lezu na nervy ale jsem taková moc se o malou bojim a udělám snad vše aby se ji nic nestalo.
Tobě přeji aby ses v životě s něčím takovým již nesetkala.
---------------------------------------
Anička+Kristýnka 3.3.2009

ahoj, moc dobře vím jak se cítíš. Já jsem si tímto taky prošla :-(. Ondrovi byli 3 roky. V kočárku jsem měla pár týdenní miminko. Vše se stalo v Kauflandu. Šla jsem s dětičkama nakupovat. Jen jsem potřebovala pečivo. V kaufu na chodbě máme pekárnu Backer (nebo jak se to píše). Tako jsou na chodbě takové ty autíčka co jezdí na peníze. Ondra že chce do autíčka. Tak jsem mu řekla ať si sedne. Počkala jsem až vyleze. Řekla jsem mu, že jdu jen sem pro pečivo. Že nejdu dovnitř do krámu ale jen tady vedle. Taky jsem mu řekla ať sedí a nikam nechodí,že pro něj přijdu. Řekl ano a já šla. Byli to asi 4kroky od těchto automatů. Stála jsem frontu a stále po něm koukala. Seděl v autíčku a točil volantem. Když jsem přišla na řadu, tak jsem na něj ještě koukla. Koupila chleba a hend jsem šla. Vše trvalo tak minutku /měla jsem peníze přesně/. Když jsem se vracela zpět, tak jsem si všimla že tam neni. No co ti budu říkat. Strašný pocit. Lítala jsem s kočárem sem a tam (jsou tam dva vchody). Nikde nebyl. Potom jsem vyběhla ven a představovala jsem si, že třeba odešel na hřiště nebo že ho snad nikdo vzal. Zase jsem vlítla dovnitř a už jsem brečela. Vběhla jsem do Dmdrogérie, do Pet centra a do planea. Nikde nebyl a všichni na mě koukali jako na dementa. Malá v kočárku spinkala a já byla naprosto vyřízená.Začalo mě bolet břicho, prsa a úplně jsem cítila jak mám těžko na srdci. Začali se mi promítat myšlenky jako se promítali tobě. Nakonec jsem šla na informace a pani zkusila malýho vyvolat. Popsala jak vypadá a potom se snažila mluvit přímo s nim. Nakonec jsem v dálce slyšela motorku /odrážedlo/. Tak jsem se otočila směrem k pokladnám a nějaká pani mi ho vedla. Začala jsem bulet jako malá holka. Pani mi řekla, že bloudil mezi pokladnama a volal mámu. Prý na něj každej koukal ale nikdo se ho neujal. Ještě že tam byla. Nevim jak by tam chudák bloudil dlouho :-(. Byla to moje chyba a dlouho se mi otom zdálo. Strašně jsem si to vyčítala. Ještě teď když si vzpomenu tak mi stojej chlupy hrůzou a jsou to 2 roky :r:
Myslim si že tvá reakce byla na místě. Pokud si malýho vzal 15letý kluk, tak musí mít přece dostatek rozumu a říct to. Tohle prostě byla jeho chyba. Zbytečně se potom panikařilo. JInak co jsem četla, tak se nejvíce úrazů a nejvíce se ztratí dětí když hlídá více jak jeden člověk. Stává se to, co se stalo u vás. Každej si myslí že hlídá ten druhej a nakonec se zjisti že nehlídá vlastně nikdo :-(. To ví člověk pro příště. Je důležité stanovit jednu osobu, která na dítě dohlíží. ...

Ahoj, tak to musela být docela síla. Znám z vlastní zkušenosti z obou stran, jak z pohledu "dozoru", tak z pohledu "synovce", protože se podobně ztratila i ségra ve stejnym věku, ale v Praze, když jsme byli na návštěvě u známých. Prostě si ve dvou letech odešla koupit nanuka do Delvity.
Mě by spíš zajímalo, jestli jsi pak s tim synovcem mluvila, protože ta reakce aspoň podle toho co píšeš a jak to píšeš, byla přehnaná z mýho pohledu dost. Nezlob se, ale místo toho, abys byla ráda, že dítě je v pořádku, tak děláš haló na nesprávnejch místech. Nenapadlo tě, že první, kdo by si měl všimnout toho, že dítě neni je ten, kdo ho měl od začátku hlídat? Tam bych se asi obrátila jako první. A ne si vyřvat svuj strach na jinym, i když staršim dítěti.. já to chápu, ale hormony přece nejsou omluva.

In reply to by miha

Necetla jsem vsechny prispevky, ale chci ti jen napsat, ze hormony jsou omluva. Kazdeho ovlivnuje tehotenstvi uplne jinak, ja byla pri prvnim tehotenstvi a jeste pak nekolik mesicu po porodu jako na hormonalni horske draze :) Manzel mi pak vyhrozoval, ze mne natoci na kameru, abych videla, jak se chovam :), ze to uz proste neni normalni. A to se mi zadne dite neztratilo!

Těhotenská kalkulačka

Lunární kalendář pro určení pohlaví dítěte

Uživatelky s nejvíce příspěvky

Vaše fotografie

nevim
Můžu to brát jako pozitivní?
Adopce

Ovulační kalkulačka