názor na výchovu

18.08.2011

Ahoj maminky, asi se tu opět utvoří dva tábory...Zajímal by mě váš názor na výchovu. Včera jsme se poprvé pohádali s manželem ohledně výchovy dcery. Jsou jí dva roky a měsíc. Byli jsme včera spolu na procházce, šli jsme krmit slepičky. Pak jsem malé říkali, že už jdeme a jí se nechtělo a pořád se vracela krmit. Mně to nevadí. Když jsme na procházce, tak nikam nepospíchám a nechávám jí prostor. Pokud jede auto, jde hned ke kraji a nebo když už opravdu potřebuju jít, řeknu to důrazně a odcházím nebo počítám do tří. Nevidím důvod, proč by musela poslouchat jako pes, když zavelím k noze, hned se sebrat a jít (to si nechávám na případy, kdy je to fakt nutné - když pospícháme, vypravujeme se z domova a pod.). Manžel mi tvrdí, že to malá nemůže rozlišit, kdy už je opravdu potřeba jít a kdy ne. Já tvrdím, že je schopna rozlišit hranici, kdy má prostor ke smlouvání a kdy jí řeknu nesmlouvavě, že to prostě nejde. Jaký je váš názor? Děkuju a přeju krásný slunečný den :€s€: :€s€: :€s€:

Kliknutím vložíte smajlíky:

ahoj, tak můj názor je ten, že není dobré být takto nejednoznačná, tzn. že jednou musí jít okamžitě a jindy nemusí. Pokud jí chceš dát prostor, tak jí ho dej ale neříkej jí, že jdete, když ještě jít nemusíte. Ano je správné dítě na změnu /odchod od zábavy připravit, např. tím že ještě ji můžeš hodit třeba 3 kousky a pak půjdeme a pak už doopravdy jít a žádné smlouvání. Pro takhle malé děti je důležité, aby rodiče byli jednoznační, takže když řeknou, že se jde, tak se opravdu jde. Netvrdím, že má dítě poslouchat na slovo jako pejsek, to ani není žádoucí. Ale je důležité dítě učit respektovat jasně daná pravidla a ty pravidla musí respektovat i dospělí.
Tess

Já to mám s dětma tak nějak citově propojené nebo jak to napsat. Prostě se moc nevrtám v tom jak je to "správné" a dělám věci tak jak je cítím. Řeknu jde se a buďto se jde anebo se nejde hned...pak počítám do tří, ale většinou na mě dají (záleží jak moc se kde spěchá, podle situace, často ovšem děti dělají opak toho co bychom chtěli, když se spěchá, tak zrovna mají supr kámen, který MUSÍ hodit do kaluže...atd :-) ). Já nemám děti cvičené opice, na slovo mě musí doma poslechnout leda tak pes :-D . Jasně, třeba Peťule bude mít čtyři a má období suprvzdoru, takže ta to má jasné, když vzdoruje, tak se počítá a u čísla dvě už funguje, ale že bych to nějak musela hrotit, to ne. Je fakt, že jsem pro ně větší autorita než taťka, ale já mu ji nepodrývám, když jsem třeba vedle v pokoji a slyším, že Peťule taťku neposlechla, tak zavelím, že se tatínek poslouchat bude a hotovo! Noo ale zase jsem to já, kdo musí sjednat pořádek. Jinak my s manželem máme stejný názor na výchovu,takže v tom problém není. Hranice máme, ale nedokážu je popsat, protože mám celkově hodné děti, takže mi nedělají trucovité scény, neplivou...atd... prostě ty hranice nemusím vytyčovat, protože tak nějak jsou přirozené od mala. Když něco zkusily co se nemá, tak se jim to vysvětlilo, neposlechly, plác na zadek, zase vysvětlení...jako v klidu bez scén :-) No jinak nevím jak je to s rozeznáním smlouvání a nesmlouvání, ale intonace hlasu u nás funguje!

ahoj, myslim si že je malá aby pochopila proč to jednou jde a jindy ne :-). Když řeknu jdeme, tak chci aby děti šly. Neřešim jestli mám čas nebo nemám.
Pokud víš, že máš čas, tak proč velíš k odchodu? tak tam buďte dokud to malou bude bavit. Až si budeš jistá, že opravdu musíte odejít, tak řekni jdeme a ona musí poslechnout.
Když jdu s dětma jen na procházku a oni se 5minut hrabou v hlíně, tak taky zavelim jdeme a chci aby poslechly. Až dojdeme na hřiště (nebo na plac, kde si můžou hrát) tak jim nechávám volnost a jsme tam třeba i 3 hodiny. Kdybych se měla řídit podle toho, co chtějí oni a podle toho, že nikam nespěchám tak nám stačí vyjít před barák. Pokud bych to totiž měla nechat na nich, tak bysme 100m ušli za půl hodiny :s:

In reply to by JaMiOn

No, když já si nejsem vědoma, že bych řekla jasně, že jdeme. Spíš jsem jí lanařila, tak už půjdeme, ne? Slepičky jsou dneska už stejně napapané...Zeptám se manžela. Já se neslyším a možná byl problém fakt v té formulaci...Jak říkám, někdy by bylo dobré slyšet záznam a pak si to pustit...

In reply to by DenyPu

no tak to se nedivim že nešla. Nemusela. Já se takto dětí neptám. Buď mlčim a nechám je a nebo zavelim :-). Kdybych jim dala takovouhle otázku, tak bych se dočkala jasné odpovědi: až zachvíli mami. Takže já si mluvení ušetřim a pozoruju je :s:

In reply to by JaMiOn

Já po ní ani nechtěla, aby se hned sebrala a šla. Já ji nechala, ať si prostě dokončí, co má "rozdělané" a pak že půjdeme. Chápu, že se jí prostě taky nechce někdy jít hned a myslím, že na to má taky právo. Pokud bych chtěla jít hned, řeknu jdeme a jde se...Ale je možná fakt chyba v té formulaci. Uvidím, co mi řekne k tomu ještě manžel - záznamník... :s: :s: :s:

In reply to by DenyPu

:s: to je jasné. dětičky by byly venku pořád. Vidim to na těch svých. Jsem venku 3 hodiny a oni se cítí ukřivděný že jdeme domu. Přijde mi, že čím dýl venku jsme, tím míň chtěj domu jít :-). Kdyby záleželo na mě, tak jsme venku od rána do večera, ale bohužel to nejde :-(

In reply to by JaMiOn

U nás to právě takhle úplně není. Malá se vyběhá a jdeme domů. Není problém...Jen se prostě vždycky někde zarazí a tam prostě chvíli je, dokud ji to baví. Kouká na kamínky, pak jde krmit slepice, jde si pohladit kočky atp. U všeho vydrží prostě nějakou chvilku a já ji nechám. Pokud tedy fakt nechci nebo nemusím jít už jít domů nebo za nějakým cílem. Pak ji buď nalákám na něco zábavného v cíli nebo prostě řeknu, že tohle už je poslední tráva pro slepičky a pak jdeme a jdeme...

In reply to by JaMiOn

:one: bezva názor! bude se jednou zcela jistě tahle výchova hodit, až budou dítka v pubertě; budou vědět, že se prostě nesmlouvá, protože tvůj názor je opodstatněný a že se "neplácá" jen tak do větru..máme to taky tak :)

Chápu, jak to myslíš, ale to dítě je ještě malé a hranice musí být jasné - pokud řekneš, že odcházíte, tak opravdu odejít. Když víš, že není důvod spěchat, polož tu větu jinak - třeba jen řekni, že za chvilku se půjde, ať ještě nakrmí slepičky, pak se jí ptej, jestli už se rozloučila atd. Tím umožníš, že dobu odchodu si určí sama, ale nebude to porušení tvé hranice ;)

máme doma úplně stejný výchovný problém, manžel by chtěl poslechnutí na slovo. Nedivím se mu, není odsud a u nich je taková poslušnost vyžadována. Já také dávám prostor ke smlouvání, a nijak mi to nevadí. Chce to asi najít nějakou zdravou míru. zase, když opravdu řekneš:"už jdeme", tak by bylo lepší jít. prostor ke smlouvání můžeš dát tím:"už bychom mohli jít, co myslíš." je to slovíčkaření, ale děti to vnímaj

In reply to by aisha

Tak to slovíčkaření se mi moc líbí, protože tak bychom mohli udělat kompromis. Asi je fakt, že když řeknu, že jdeme, tak jdeme. Tam by důslednost následovat měla. To jsem asi fakt podcenila. Člověk se neslyší a tak mu to někdy nedocvakne. Asi jsem i říkala, že jdeme a to je možná to, co manželovi vadilo... Občas bych potřebovala, aby mě někdo nahrál, abych mohla zhodnotit, co je dobře a co ne...Díky moc za radu. Ten kompromis se fakt super! Budu se víc hlídat! :) :) :)

mám názor úplně stejný jako ty :) Pokuď někam pospícháme,tak vysvětlím,že se jde bez smlouvání (někdy se to samozřejmě neobejde bez scény,ale jindy je to v pohodě).Pokuď jsme na vycházce a malej se rozhodne zrovna zkoumat kytičky,louži,kamínky,ptáky a podobně,tak to neřeším,klidně čekám,případně ho nalákám třeba na hřiště nebo na kolo.Já už jsem si zvykla,že mám loudu,takže žádné utíkání u něj extra nehrozí,téměř vždy je za námi a loudá se :) Ale ujde dost,teď jsme se vrátili z Krkonoš a tam chodil dopoledne i odpoledne sám kolem tří kilometrů,to jsme ho s manželem chytli každý z jedné strany a to se mu děsně líbilo :( Já myslím,že v tomhle věku už rozlišují velice dobře a taky razím názor,že poznají,kdy můžou smlouvat a kdy ne a nebo jo,ale je jim to málo platné :) Jo a co se týče oststní výchovy,tak už se taky objevily nějaké třecí plochy,to se nedá nic dělat,oba to děláme poprvé,tak není divu,že se ve všem neshodneme.Myslím,že je to naprosto normální a přirozenáé,až bude čtvrté dítě,tak už se tolik hádat kvůli výchově nebudete :///:

In reply to by lucininenka

Tak přesně takhle jsem myslela i já svůj komentář. I já si myslím že už v tomhle věku poznají kdy je co jak myšleno a hlavně mi je známe ty naše dětičky, takže víme jak na ně. Přesně, jestli chce na procházce zkoumat šneka a mravence, tak proč ne, přece nejdeme ujít 5 kilometrů a domů o tom procházka není. JE jasně že každý pocházíme z jiné rodiny a jiné výchovy a tak to chceme dělat, takže neschody se určitě objeví a nevěřím tomu, že někde nejsou a na všem se rodiče okamžitě dohodnou jak je psáno v některých příspěvcích, že? :-)

In reply to by veja

tak třeba to tak někde mají,ale u nás teda ne :) Nemáme na všechno stejný názor a tak prostě někdy někdo musí ustoupit v rozumné míře :) A myslím,že je to tak lepší,asi bych nesnesla manželství,ve kterém bych se na vše shodla :) Vždyť to by bylo o ničem,jeden druhému by jsme nic nedávali a byla by to nuda :) Neříkám,že je u nás Itálie,talířema neházíme,ani si nenadáváme,ale prostě někdy rozdílné názory máme a já to beru tak,že i jiný názor nebo pohled na věc může být přínosem pro mě i pro manžela :)

In reply to by anonymous_stub (neověřeno)

My jsme na vsi a jezdí tu taky málo aut. I tak musí chodit při kraji a na to důsledná jsem. Když jede auto, honem jde ke kraji, když se přechází, tak se rozhlíží...Ale ty odchody nechávám prostě tak nějak volně... :)

Tak já si myslím že není reálné aby měli oba dospělí stejný názor ve všech věcech ohledně výchovy. Myslím si, že ty jsi matka a trávíš s malou nejvíc času, takže víš ty i ona co si můžete dovolit a jak na to či ono bude malá ragovat. Já řeším podobný problém. Na mě si malá (2 roky a 14 dní) zdaleka nedovolí to co na tátu. A není to proto že bych na ní křičela nebo tak něco, ano zvýším hlas když je třeba, ale malá hned ví. (nějaké kopání štípání a tak) on jí to dovolí a u mě ví, že se to nedělá. Já tvrdím že by ji to taky neměl dovolit, on to vidí jinak. :-)
Asi fakt nejde se schodnou ve všem. A když je čas se vrátit ke slepičkám (ve vašem případě) a pak poslechne když je čas k odchodu, tak je to fajn, ne?

In reply to by veja

Já si taky říkám, že někdy prostě není třeba tlačit na pilu a nechat dítěti i svoje rozhodnutí.Když bych opravdu potřebovala jít, zavelím a jde to podle mého. Takhle mi to ale přišlo zbytečné. Že to manžel zrovna cítil jinak a opravdu už chtěl jít, to mi zůstalo skryto až do večerního rozhovoru. Jinak ta jednotnost ve výchově je podle mě taky důležitá. Ony ty děti pak hledají ty skulinky, kudy se dá vybruslit. Dosud jsme s manželem byli za jedno, ale tohle se prostě nějak rozchází...Já si nemyslím, že bych byla nějak zvlášť nedůsledná a když je potřeba lítá to podle mého. Ale zase nechci mít dítě, které jen tupě poslouchá povely. Malá je vychovaná, když je potřeba, poslechne...Že si občas postaví hlavu, to je normální. Nerozmazluju ji. Pokud si něco chce vydupat, má smůlu... Tak nevím, no...

In reply to by DenyPu

I my to máme obdobně, prostě ty naše děti (podle mého, ikdyž ostatní tvrdí že to u dvoulettého dítěte není možné) znají nás a my je a víme jak na ně. Víme a ony taky kdy můžou a co můžou. U nás to takhle funguje, když zavelím jde se, když ne, tak jemně popostrčím, nebo jdeme za ruku bez rozčilování.

In reply to by anonymous_stub (neověřeno)

To jsem zkoušela, ale na to neslyší. On prostě tvrdí, že malá není ještě schopná rozlišit, kdy to myslím doopravdy a kdy ne. Já tvrdím, že ano, protože je to o intonaci. Když mě ignoruje, změním hlas a jde to jinak...No, nevím, no...

In reply to by DenyPu

Jo, ale jde taky o to, že stejně jako tebe musí poslouchat manžela, tedy svého otce... a ne aby třeba poté, co táta řekne, že se jde domů, čekala, co na to maminka a když maminka svolí, tak se nejde... to pak podrývá otcovu autoritu a dítě z toho vyrozumí, že tatínek se poslouchat nemusí, jen maminka (nebo naopak samozřejmě)... a to je strašně moc důležité, aby rodiče v tomto stáli za sebou... prostě rodiče na jedné straně a dítě na druhé, samozřejmě rozumně, ale ne dělat koalici jednoho rodiče s dítětem proti druhému rodiči...

In reply to by veja

Tak já si dovolím oponovat... přístup k výchově a stejné názory by mělo být to nejdůležitější, co můžou rodiče sdílet... a měli by mít v tomto směru vždy stejný názor (i přes cestu různých kompromisů na obou stranách a domluvě, co ano a co ne), protože pro dítě je tohle nejdůležitější... ty hranice musí být pevně stanoveny a nemělo by být, že jeden rodič dovolí, co druhý zakáže a podobně... to jen nadělá neplechu a děti se rychle naučí, kde můžou s rodiči manipulovat a jak na ně... a v pubertě to pak bude masakr jak pro ně, tak pro rodiče...

In reply to by Blue Jane

já jsem neříkala že já něco dovolím a táta zakáže. Tak to rozhodně u nás nefunguje. Jen jsem to myslela tak že za tu "přísnější" (raději v uvozovkách) jsem já, zatímco s tatínkem, který přes celý den není doma (jako ve většině rodin) je pak zábava. Nemyslím si že bych byla já osobně nevychovaná a fungovalo to u nás obdobně. Ano, samozřejmě že poslechne tátu taky a je to tak správně.

In reply to by Blue Jane

tak tohle je určitě jasné,na druhou stranu i rodiče se musí domluvit na tom,co a jak budou dělat,co budou tolerovat a co už ne :) A tam můžou vznikat klidně hádky-samozřejmě ne před dítětem,ale vysvětlit se to musí :) Kor,když to někdo dělá poprvé,vy už to máte nacvičený,tak předpokládám,že už se hádat kvůli výchově nemusíte :)

Můj názor je ten, že děti mají znát hranice a ty jim určují rodiče a myslím si, že 2 letý dítě není schopno rozlišit, že tohle je důvod, kdy poslouchat nemusí a druhý den ten samý případ je důvod, kdy poslouchat musí - takže já stojím při tvém manželovi. Když se odchází, tak se odchází a je jedno, jeslti se pospíchá nebo ne. Buď to tedy říkat nemáte a máte tam ještě zůstat a hrát si se slepičkama a nebo když se řekne, že se jde, tak se prostě jde. U nás to tak funguje, i na procházkách. Pak můžou být zmatené a neví, kdy tedy poslouchat mají a kdy ne. Hezký den

In reply to by Pechy

Chtěla jsem napsat komentář, ale vidím, že jsi napsala vše, co jsem chtěla říct sama... přesně tak...
A ještě bych dodala, že právě tenhle přístup musíte mít oba stejný, nejvíc neplechy nadělají rozdílné názory na výchovu od rodičů... v tomto směru se prostě musíte domluvit spolu (ale rozhodně ne se dohadovat před dítětem) a být zajedno... trpělivost, důslednost a stejný přístup je to jediné, co se maximálně vyplatí...

In reply to by Blue Jane

Ano, na jednotnosti výchovy taky trvám a proto se tady ptám i na názor jiných. Je to hodně důležité. I s trpělivostí a důsledností souhlasím. Jen si říkám, že jsou okamžiky, když je potřeba být nezlomný a trvat na svém a jindy prostě trochu ty hranice polevit - když si nechce obléct tričko s žirafou, ale se slonem, proč jí ho nutit... No, asi máte pravdu. V odchodech budu důslednější...Díky za názory :)

In reply to by DenyPu

Jo, nechat jí možnost rozhodování v situacích, kdy ji to neohrozí... takže tričko ať si klidně vybere, ale když se třeba jde po silnici nebo u silnice, tak by měla vědět, že má jít za ruku a ne si utíkat doprostřed silnice, kde jezdí auta... a když rodiče řeknou, že se jde domů, tak se jde domů... a když se bude obědvat, tak se nebudou jíst bonbony, ty dostane až po obědě... apod...
Ale stejně tak i v oblékání ty hranice musí být, takže kdyby v zimě chtěla jít v letních šatkách a sandálech, tak by rodič měl být dost důsledný a takovou možnost nedat... ;)

Těhotenská kalkulačka

Lunární kalendář pro určení pohlaví dítěte

Uživatelky s nejvíce příspěvky

Vaše fotografie

nevim
Můžu to brát jako pozitivní?
Adopce

Ovulační kalkulačka