Mamánkovství nebo co s tím??? Roční dítě...

14.04.2011

Můj 12,5 měsíců starý syn má poslední týdny zvláštní období,které mě dost vysiluje a nestačím si ho moc užívat, až mě to mrzí...
Jsem s ním celý den sama doma (manžel je bud v práci nebo pracuje na rekonstrukci našeho bytu a přijíždí odpoledne), takže nemám moc možností vydechnout a také od toho se možná odvíjí to, že je zvyklý jenom na mě. Prarodiče vídá jedny každý víkend, druhou babičku tak jednou za měsíc. Jinak chodíme jen plavat jednou týdně plus herna. Také mu teď rostou zoubky (3 stoličky co je vidět) a teď je i trochu nemocný. To jsou vedlejší okolnosti. A teď proč píšu.
Celý den se mu snažím věnovat, ale ne že bych ho pořád zahlcovala aktivitami, sedím s ním na zemi a nechávám ho ať si hraje. Pokud se do něčeho zabere, snažím se jít něco udělat do kuchyně nebo poklidit stůl po snídani. V tu chvíli jako když do něho píchne, vstává a běží za mnou do té kuchyně. Tam si chvíli pohraje třeba s magnetkami na lednici nebo s hrnci a za chvíli už mi visí na nohách a řve. To samé se děje ať jdu do jakékoli jiné místnosti, do které mě nevidí. Nejsem úzkostlivá, myslím, že se k němu nechovám vymazleně, naopak se snažím, aby byl sám sebou. Nezvedám ho když spadne (pokud hodně nepláče), at se zvedá sám, snažím se, aby chodil po svých, abych ho pořád netahala v náručí (to se ale moc nedaří, začne se vztekat, jde na kolena a řve), ale i tak ho mám často v náručí,kde s dudlíkem leží na mé hrudi.
Ještě horší je to, když jdu někam ven. Dnes když přišel manžel z práce, asi po hodině jsem šla sousedce něco vrátit, 10 minut a prý jen co jsem zavřela dveře, spustil a nepřestal, škrábal na dveře a táta ho absolutně nezajímal a nic ho nedokázalo odtrhnout.

Je to mamánkovství? Je to přechodné? Je to i tím, že kojíme? Chybí mi už takový ten nadhled na to své dítě, pozorování když si hraje, aniž bych já musela vše iniciovat a vést. Jen málokdy se vzdálí do jiné místnosti, to si ulevím a hned je mi lépe a líp a raději si s ním pak hraju, ale většinou to je jak píšu. Strašně často pláče ačkoli mu nic nechybí, vzteká se...

Snad je to jen tou jeho nemocí a zoubkama, jinak fakt nevím. Manžel už má strach, že máme psychopatický dítě, co pořád jen řve a někdy ho to dohání k slzám, že mu to nepřináší skoro žádnou radost (je také šťastný za těch pár chvil, co se směje a blbne atd.), že se bojí domů přijít, CO ZASE PŘIJDE. Já nevím, co si o tom myslet, jestli mám začít být tvrdší (po tom, co se uzdraví a vyrostou ty zoubky) nebo respektovat, že je takový povahou a citlivě reagovat a postupně ho vést k samostatnosti.

Poradíte něco?

Kliknutím vložíte smajlíky:

Káťo, už jsme si o tom psali do příspěvku k Marcy, ale nedá mi ještě k tomu něco napsat, i když se budu asi opakovat... Náš malej mě občas taky přivádí k šílenství. Když jsme doma sami, je to někdy k zbláznění. Sám si hrát vydrží tak dvakrát deset minut (to tak ustelu, vyčistím si zuby a poklidím v kuchyni) a mezitím brečí a visí. Když je něčím zaujatý, je to dobrý, ale nedej bože, aby mě zahlédnul, to hned uáááá, ke mně a ruce nahoru. Přitom třeba u mamky je v pohodě, můžu ho tam i nehcat a odejít, ale nesmí mě uvidět, to začne natahovat znovu. Abych to shrnula - mám ze sebe pocit, že jsem děsná máma, protože toho mám plný zuby, že to teda asi nezvládám a neužívám si to tak, jak bych měla - vždyť mateřství je tak nádherná věc, ne? Jsem špatná a divná???
Ale zase třeba večer, když spí, a já tady při čtení narazím na příspěvky od maminek nemocných dětí nebo andílků, tak si říkám, jak jsem šťastná a jak bych to měla líp zvládat a vždycky si udělám předsevzetí na další den, že budu v klidu a že ho budu chovat, když bude chtít, ale stejně to prostě nedodržím...
A to jsem se chtěla zeptat - vaříš? A kdy? Já když už se snažím něco spáchat, tak je to se řevem, protože jinak bych nic neudělala. A to nevařím nic složitýho - ono ani pár brambor pro něj mi někdy nechce dovolit...

In reply to by Majae

Ono je to ošemetný, chovat pokaždé když si zabrečí podle mě v pořádku není, musí vědět, že i ty si potřbuješ udělat něco svého. Já teda když vařím, tak ho klidně nechám chvíli kňourat a viset mi na té noze. Dokola mu říkám, domyju nádobí a půjdeme si hrát a dodržím to. Musím říci, že co chodí, přestala jsem ho zvedat když spadne /pokud to není nějak moc nebo bolestivé/ a on už nebrečí a pěkně se snaží sám a ťape kdekoli. Do roka byl hájený, ale po tom roce se ho už snažím tak nějak vychovváat k samostatnosti a že není vše podle něho.
Teď mu teda rostou zuby (6 najednou), takže ho mám v náručí častěji a chápu to a snažím se pomoct, ale je to strašně vysilující když ho mám pořád v náručí a jen co ho pustím, tak ječí. To pak beru kočár a jdeme na procházku, kde se on uklidní a neřve a já si odpočnu :).
Ale už si začínám odříkat ty myšlenky, že je to moje vina, že jsem špatná, myslím, že je to prostě jeho povaha a že za to až tak nemůžou. Pořád si říkám, že z toho vyroste :). Taky vyžití kolem je pro mě hodně důležité. Co ted jezdím na kole, chodíme víc venku a celkově tam trávíme víc času, tak se ty scény zminimalizovaly, protože i Petík si víc vyhraje. Chodíš třeba někam cvičit nebo něco, abys byla pryč od něho aspon občas na chvíli? Dělá to strašně moc :)
Vařím když dopol spí (za to jsem vděčná, protože měl období, kdy dopol nespal a to bylo vaření se stresem, řevem a bordelem v kuchyni, protože jsem mu pořád dávala něco na hraní), ale také jsem nebyla schopná uvařit, protože jsem na to nemohla myslet, no hrozný :). Ted jsem se naučila připravovat oběd už ráno, kdy je ještě docela v pohodě. Aspos si vše připravím, oloupu, nakrájím a pak to jen nahážu na pánev,zapnu hrnce a je to mnohem rychlejší než to dělat všechno před oběděm za řevu dítěte :)

In reply to by Majae

Ono je to ošemetný, chovat pokaždé když si zabrečí podle mě v pořádku není, musí vědět, že i ty si potřbuješ udělat něco svého. Já teda když vařím, tak ho klidně nechám chvíli kňourat a viset mi na té noze. Dokola mu říkám, domyju nádobí a půjdeme si hrát a dodržím to. Musím říci, že co chodí, přestala jsem ho zvedat když spadne /pokud to není nějak moc nebo bolestivé/ a on už nebrečí a pěkně se snaží sám a ťape kdekoli. Do roka byl hájený, ale po tom roce se ho už snažím tak nějak vychovváat k samostatnosti a že není vše podle něho.
Teď mu teda rostou zuby (6 najednou), takže ho mám v náručí častěji a chápu to a snažím se pomoct, ale je to strašně vysilující když ho mám pořád v náručí a jen co ho pustím, tak ječí. To pak beru kočár a jdeme na procházku, kde se on uklidní a neřve a já si odpočnu :).
Ale už si začínám odříkat ty myšlenky, že je to moje vina, že jsem špatná, myslím, že je to prostě jeho povaha a že za to až tak nemůžou. Pořád si říkám, že z toho vyroste :). Taky vyžití kolem je pro mě hodně důležité. Co ted jezdím na kole, chodíme víc venku a celkově tam trávíme víc času, tak se ty scény zminimalizovaly, protože i Petík si víc vyhraje. Chodíš třeba někam cvičit nebo něco, abys byla pryč od něho aspon občas na chvíli? Dělá to strašně moc :)
Vařím když dopol spí (za to jsem vděčná, protože měl období, kdy dopol nespal a to bylo vaření se stresem, řevem a bordelem v kuchyni, protože jsem mu pořád dávala něco na hraní), ale také jsem nebyla schopná uvařit, protože jsem na to nemohla myslet, no hrozný :). Ted jsem se naučila připravovat oběd už ráno, kdy je ještě docela v pohodě. Aspos si vše připravím, oloupu, nakrájím a pak to jen nahážu na pánev,zapnu hrnce a je to mnohem rychlejší než to dělat všechno před oběděm za řevu dítěte :)

je to uplně normální. dcerka tímhle začala procházet někdy kolem 10m, u ní je ještě vtipný to, že snese pouze mě nebo manžela, takže nehrozí, že by třeba byla s babičkou nebo tetou...babička to vzdala uplně, protože na ten řev nemá nervy (vůbec se jí nedivim), teta je statečná a když může, tak mi pomůže, takže třeba hlídala malou, když jsem byla s klukem u doktora a holka prostě celou dobu řvala jak tur. takže u nás nehrozí, že by mi jí někdo hlídal, maximálně musí být dcerka i s bráchou (nevim, asi aby měla jistotu nějakýho zázemí), ale dvě děti zase nikdo hlídat nechce :!k:
no, teď už se i vzdálit někdy můžu, ale když zrovna nechce, tak to prostě ořve a když hodně nechce, tak vydrží řvát, dokud se nevrátím. no a pak má sourozenecký problém - žárlení. např. pár dní zpátky jsem potřebovala vyběhnout pro knedlík (jsem to hospodyňka, neuvařila jsem vlastní :s:) a synek musel jít nutně se mnou. takže dcerka zůstala s tatínkem. vůbec jí to nevadilo, těch 20 minut si spolu hráli, po mě ani nevzdychla...dokud neklaply dveře a neslyšela mě, to spusila a když konečně byla u mě v náruči a já si myslela, že chce prďolka pomazlit, tak mě odstrčila a tvářila se nakvašeně, že jsem si dovolila jít ven s bráškou a jí nechat doma :s:

Takže bych klidně nechala malýho sem tam se vztekat - nejsi jeho součástí, taky potřebuješ mít svůj prostor, musíš uvařit, uklidit atd. a věřim, že malej rychle pochopí, že jsi jeho a že se na tebe může spolehnout i když budeš míchat polívku nebo čurat ;)

V tomhle věku je to úplně normální a pro něho jsi ty nejbližší osoba, které bezmezně věří a když tě nevidí, tak prostě dává najevo, že se mu to nelíbí. Děti si postupně zvykají na to, že se rodiče vrací, když odejdou. U tvého manžela je na to zvyklý, ví, že přichází domů po tom co odejde. Ty ho neopouštíš tak často, když odcházíte tak ho bereš sebou.... Prostě si na to musí zvyknout. Některým dětem to trvá dýl, jiné si zvyknou rychle. Já myslím, že ho s manželem můžeš zkoušet nechávat více o samotě, třeba jen zajít do sklepa a za chvilinku se vrátit. Ať mu manžel říká, že se maminka vrátí a vrátí a vrátí. Po nějakém čase si na to zvykne. Je to normální.
Dceři vůbec nevadilo, když jsem odcházela z domu až cca do roka, pak jsem zpozorovala, že rychle leze za mnou a natahuje, po týdnu už to bylo horší a pak vždycky plakala. Sem tam ještě brečí, ale holt někdy musí být sama i s taťkou. Před měsícem jsem si obouvala boty a ta tak vzlykala, že jsem myslela, že to vzdám a nikam nepůjdu. Miluje bublifuk a tak jsem se jen zmínila, že půjde s taťkou dělat bubliny a najednou obličej zářil a pelášila za taťkou. Velmi rychle zapomněla na to, že jdu pryč. :)

Ahojky, tak my to máme tak z poloviny podobné...malá vydrží s babi, tátou a dědou...ale například v kroužku mi sedí u nohy a ostatní děti si hrají...:-) ale souhlasím s názory ńíže, nehrotím to, dávám čas a snažím se malými krůčky...jednou z toho prostě vyrostou :-) tak pa pa a držím pěsti

Ahoj Slunko, podobně to mám i já se synem. Ale u táty je mu dobře, takhle reaguje na všechny známé i neznámé lidi. Leká se zvonku, telefonu a přitom máme doma pohodu a klid. Potřebuje neustálý kontakt ať už se mnou nebo s tátem. Když jdeme za babí či prababí nesmím jít ani na záchod, či ho pustit a nikoho k sobě nepustí. Hrát si umí taky sám a moc hezky, ale jen když chce on. Jinak mám synka neustále na noze. Teď začal i chodit za jednu ruku a udělá pár kroků i sám, ale tím pádem mně drží za kalhoty pořád. A když se náhodou zabaví něčím jiným, je to vždy něco co zaručeně nesmí takhle malé dítko dělat. Ale nijak to neřeším, myslím že je malinkej aby pochopil co vlastně chci. Můj syn je takový jaký je a čas ukáže jestli je to jen období a nebo povaha. No ale žádná legrace to není to máš pravdu, někdy už mám večer tak dost, že se mně ani mluvit nechce a padnu a usnu na místě. Jestli i druhé mimi bude takové rezervuji si polstrovaný pokojíček. Ju a malému je za týden rok. Tak pevné nervy přeji :)

In reply to by Kai

Takže to samé...
Právě že já bych s ním ráda už řešila, co mu vadí a komunikovala s ním nějak efektivně, ale v roce to ještě jaksi vůbec nejde :(.
Co se týče druhého dítěte ... vždycky jsem chtěla a i nyní pocitově vím,že bych chtěla druhé dítě, ale když si promítnu předchozí rok, tak mě polévá pot, bylo to strašně náročné. A manžel myslím na druhé vůbec nepomýšlí co zná našeho syna. Až mám strach, že se zasekl a žádné druhé chtít nebude :(. Pořád říká, já bych chtěl tu Johanku co mají sousedi (přesný opak, od narození hodná, nepláče, krásně spí, krásně jí atd.), ale samozřejmě že by ho nevyměnil, jen vím, že i on si to tolik neužívá jak by chtěl...
Pořád si říkám, kdy se to změní, aby nabyl lepšího dojmu, že děti nejsou jen tvrdé odříkání a dřina...

In reply to by Slunko

Nás druhé mimi překvapilo a abych pravdu řekla docela se obávám jak to budu zvládat. Ale těšíme se, jen to bude hoodně náročné. Při tom provozu kolikrát i zapomenu že je druhej klučina v bříšku. Jinak Viky špatně snáší i změny v čemkoli, vše musí být v klidu a tak jako vždycky. Jak je nějaká změna hodně ho to rozhodí na celý den. Takže návštěvy více lidí u nás, nebo jít k někomu kde je víc lidí absolutně nehrozí. Párkrát jsem to zkusila, ale když jsem ho viděla tak jsem si řekla že ne. Babí když příjde tak musí být v klidu, sednout si a čekat až si ji prohlídne a pak možná příjde i s hračkou. Někdy taky ne. Nevydrží ani v postýlce víc jak 5 minut a z chodítka se naučil vylézat lumpík šikovnej. Nové hračky si nejdříve den dva prohlíží než si s nima hraje a tak bych mohla pokračovat. Onehdá jsem pozorovala maminky s dětma v kočárku jak sedí a povídají si, popíjí kafíčko v parku na zahrádce. To bylo krásně teplo, jsem si říkala kdy si taky tak sednu na pokec :) No asi nikdy, to by ten můj tygr zbořil kavárnu, park a vyhnal všechny okolo. Ale zas na druhou stránku je synek hoodně živé dítko. Ale co potkávám mamky, které měly doma podobné dítko, všechny do jedné tvrdí že se to samo zpravilo kolem dvou let. Tak doufám, ono by stačilo aby aspoň babí k sobě pustil.

ahojky,plně tě chápu ;) popíšu zhruba situaci u nás :) máme skoro 21 měsíčního chlapečka.Od narození byl poměrně citlivé dítě,hrozný mazlíček.Pak kolem 8 měsíce přišla příšerná separační krize,malej řval,když jsem byla jinde,pořád na mě visel,naučil se spát s námi v posteli.Neuměl si hrát sám,tatínka nechtěl,prostě jen máma,máma,máma :) trvalo to několik týdnů,spíš měsíců,s tím,že se to postupně,hodně pomalu zlepšovalo.Kolem toho roka už jsem byla schopná uvařit,pokuď byl se mnou v kuchyni a hrál si tam,aspoň mi nevisel pořád na noze :).Nic jsem nedělala,nijak jsem ho neodháněla,už jen proto,že právě vím,že je to citlivé dítě a cítím,že s ním musím jednat opatrněji.Nikdy mě ani nenapadla myšlenka na to,abych použila třeba estvilovu metodu.Co se týče hlídání,je a bude to naprd-s tátou už sice dávno vydrží,ale u babičky (eventuelně dědečků)prostě nebude,oni teda stejně nemají čas a dle mě ani náladu na nějaké hlídání.Takže to zatím nehrotíme,malej taky řve,když jdu pryč,ale jde o pár minut a pak se zabaví s ta´tkou :) je pravda,že po tom roce a půl se hodně zlepšil,sám od sebe,umí si hrát sám,umí být i dobrovolně v jiné místnosti,dokáže jít s dědou nebo tátou na vycházku bez scén.Všechno přišlo samo,nikdy jsme ho k ničemu nenutili a počkali,až k tomu dozraje sám.Stále vidím,že je citlivější než třeba jiné děti (v kolektivu je neprůbojný,když ho plácnu,tak se neožene,ale pláče,je to mamánek a mazlíček pořád) a myslím,že rozhodně nepotřebuje žádnou tvrdou ruku,ale spíš o to více věci vysvětlovat a hlavně se mi osvědčilo ho připravovat na to co bude-jako třeba-půjdu za chvíli na nákup,budeš tu sám s tátou,za chvíli jdeme spinkat,jedeme na plavání a tak podobně.Přijde mi,že má větší šanci se na změnu připravit a lépe to pak přijme.Samozřejmě,že v okolí slýchám,jak je rozmazlenej,jakej je to mamánek a že bych měla dělat to a tohle.Jenže je to moje dítě a myslím,že já s tátou mu rozumíme nejlíp a tak se ho snažíme vychovávat podle toho,co my dva uznáme za vhodné :) přece se nevychovám uzlíček nervů jen proto,že si někdo myslí,že je to děsnej mamánek a měl by být násilím zavřený někde,kde nechce být.Tím ovšem neříkám,že nemá nastavené hranice,to zase ano,nechci doma mít jednou nevychovaného zmetka,jen se snažím říct,že co platí na jedno dítě kamarádky vůbec nemusí platit na dítě tvé a proto malého vychovávej tak,jak uznáš za vhodné ty.Nikdo ho přece nezná lépe než ty ;)

In reply to by lucininenka

Už jsem něco psala Jajince dolů,t ak jen doplním. Myslím, že to máš ještě o něco horší než já, jinak ale se spostou se ztotožňuji. Díky, že jsi napsala, co jsi napsala, hlavně, že ke všemu musí dozrát sám, posílilas můj dojem, že ho musím respektovat (ale přitom tvořit hranice). Já právě před pár dny slyšela, že bych ho měla už konečně dávat někomu na hlídání, aby si zvykal na cizí a nedržel se tak mě, ale mě přijde drastický někomu ho vrazit a "čekat" co on na to a že si zvykne. Myslím, že by to bylo ještě horší. Zatím je dobrý, že to můžu svést na kojení.... Je to někdy hrozný odříkání a tlak na nervy to vydržet, někdy mě nervy povolí a nejradši bych utekla, ale za chvíli ho držím v náručí, on se uklidní a zase je mi dobře, protože vím, že mě potřebuje, aby se právě uklidnil.

In reply to by Slunko

to víš že jo,dělej vše jak cítíš,to je nejlepší :) a jinak ještě doporučuju pořídit si knihu nejšťastnější batole v okolí od Harvey Karpa-je to zajímavá knížka,zdaleka ne vše je použitelné v praxi,ale myslím,že i tvému manželovi hodně pomůže v pochopení batolete-že to prostě není žádné psychopatické dítě,ale že tak reagují všechny děti,protože nemají jinou možnost se vyjádřit :) A stejně tak je tam krásná typologie batolat a doporučení,jak s kterými typy batolat jednat.Fakt je to hodně zajímavé a taky mi to dost pomohlo pochopit toho našeho raráška ;) a myslím,že hlídáním nic moc nespravíš,dle mé zkušenosti (teda ne osobní,ale jsem dětská sestřička a s dětmi jsme pracovala přes deset let) je to spíše horší,dítě v tomhle věku totiž ještě nechápe,že když ho opustíš,tak se taky ještě vrátíš :) většinou třeba děti v nemocnici,které tam zůstali bez rodičů,pak ještě pár týdnů po propuštění byli třikrát větší klíšťata než předtím :(

In reply to by Slunko

No tohle mi jednou navrhla sousedka,ať jí ho na hodinu půjčím a že mi ho "předělá". No nejdřív jsem nebyla schopná slova a pak jsem teda vyjela,to už na mě bylo moc. Mám na čele snad velkýma písmenama napsáno "ÚPLNEJ IDOIT"? Jako že jí ho tam odvedu,půjdu domu,budu si v klidu třeba číst a nechat jí ho "předělávat"? Lidi jspou fakt divný a necitelný kolikrát. Říkala jsem si,že ještě,že nemá takový dítě ona,protože by bylo chudák :€\€:

In reply to by jajinka.k.x

No přesně !!! Já když někdo něco podobného vypustí z úst, tak jim řeknu, že bych je chtěla vidět, jak by se o něj postarali být v mé kůži, myslím, že spousta z nich by uteklo už za pár hodin... To nikdo nemůže pochopit, kdo nemá své dítě takové povahy. Joooo, starší generace co si už nepamatuje co to je (a chytří bezdětní) a jen radí, to je kapitola vůbec sama o sobě...
Jiní mi zase říkali, nojoooo, ty se mu moc věnuješ... proto je takovej mamánek ... !! Tak to už jsem neměla vůbec slov...

In reply to by Slunko

jenomže dle mě to není ani tak tím,jak se dítěti věnuješ nebo jak jsi s ním často.Mám zkušenosti od ostatních kamarádek,všechny na tom byli podobně,hlídání do roka nulové,převážně jen s mámou a taky některé děti mamánci jsou a některé ne.Klasický případ mé kamarádky,která porodila hodně předčasně,malého nedala do dvou let z ruky a stejně zvládá odloučení v pohodě,bez scén a nikdy extra závislej na mámě nebyl-a to kojila do 15ti měsíců :) Prostě dle mě je to dáno povahou dítěte a nejde to moc ovlivnit...

In reply to by Slunko

Můj malej byl taky uplakaný dítě,do tří měsíců jen plakal,spal a jedl,nic jinýho jsem neznala,postupně se to zlepšovalo,ale hodně pomalu. Ještě teď se někdy budí 10x za noc. Vyjímečně dvakrát.
A jsem toho názoru,že pozornost na povahu dítěte nemá vliv,naopak já upředNostňuju mazlení,pusinkování,hlazení,nemohla bych být od svého dítěte v odstupu jen kvůli tomu aby nebyl náhodou rozmazlený. Jsem ráda,že mi umí dát pusinku,umí mě obejmout,pohladit.......ať si všichni trhnou,podle mě není rozmazlenej,ale citlivej a to je rozdíl! Bohužel někdo v tom rozdíl nevidí,ale takovým lidem nemá cenu něco vysvětlovat :n:

Mám to hodně podobné,manžel dělá šestnácky,bydlíme na vesnici a malej vídá denně jenom dědu a mě. tchyně bydlí daleko,dvakrát do týdne na nákup do města,chodili jsme k sousedce,ta má o měsíc staršího chlapečka,ale je zlej,malýho pořád bil,až se ho začal bát a upnul se na mě ještě víc,ale třeba když jedeme k mojí ségře a neteři(3roky) tak v poho,známých lidí se nebojí,jen mě chce mít pořád na očích,když na něj promluví někdo neznámý,tak se někdy rozbrečí,někdy ne. S manžou v poho,to teda nebrečí,můžu se jít v klidu vykoupat,odjet na rehabilitaci,k doktorovi.......Jinak se ke mě chodí taky pořád mazlit,houpat,lehá si mi hlavičkou na břicho a chce hladit,taky si umí hrát i sám,když mě má na blízku.....ale je hoooodně citlivej. Všichni se mu smějou,že je maman,ale já vím svoje,je prostě citlivej a já to radikálně řešit kvůli okolí nebudu,ať si všichni trhnou. Ono to období přejde,přece se mě nebude pořád držet za kalhoty. Kdyby byl nějakej radikální řez,tak si myslím,že by mu to ublížilo a to nechci. Večer dál budu ležet u něj a hladit ho než usne,protože jinak mu to nejde. Je mu 15 měsíců.
Taky se umí vztekat a občas i pláče,ale co nadělám,nějak svoje pocity najevo dát musí.
Myslím si,že tvůj drobeček bude taky citlivej,ne rozmazlenej

In reply to by jajinka.k.x

Taky jsme na vesnici a na nákup jezdím jednou týdně (to je společenská událost že ;)). Jinak díky, cos napsala. Mám totiž také pocit, že je citlivější (také já i manžel jsme citlivější, tak asi má po kom), od narození byl hodně uplakaný a cizí náruč moc nesnášel a co rostl, tak i při pohledu na cizího plakal takovým tím hrozně bolestným pláčem se slzami. To se naštěstí už zlepšilo, ale u nikoho v náručí nevydrží, kroutí se a pak pláče. Právě proto moc nemám ráda velké sešlosti, protože to znamená, že u mě bude připoutaný od začátku do konce a sama víš, jak je to někdy unavující ani se nemoci v klidu napít, pojíst. Vnitřně cítím, že ho tak mám nechat až z toho sám vyroste a jednat s ním citlivě, ale na druhé straně vím,že ty hranice stanovit musím i za cenu pláče. Chce to asi být hodně empatická a vycítit, kdy náruč potřebuje a kdy ne...
Díky za názor...

In reply to by lucininenka

teď jsem dočetla tvůj příspěvek a fakt je to hodně podobný,taky mu vykládám co se bude za chvilku dít a zabírá to. Všichni mi furt vykládají,abych s tím už konečně něco dělala,že je to bojínek a že až půjde do školky tak bude peklo,ale copak ve školce ze začátku nebrečí většina dětí?? O tom to přeci není,třeba to just přijme líp,protože je vnímavější,kdo ví. Taky mě nikdy neuhodil,nemá potřebu s ničím házet,něco rozbíjet,když ho něco nebaví,tak si sedne na bobek a položí to na zem. jasně že mě zatahal za vlasy,když zkoušel,nebo dělal něco co neměl,tak dostal přes ruce a vteknul se,že si sednul na zadek,dělá i věci na just-nesahej do toho koše a just,počkej na mě a zdrhá a strašně se tomu směje.......
A jak říkáš ty,já ho taky nijak nerozmazluju,dostává na prdelku,přes ruce,hlavně když dělá něco co by mu mohlo ublížit,snažím se udržovat dané hranice........

Těhotenská kalkulačka

Lunární kalendář pro určení pohlaví dítěte

Uživatelky s nejvíce příspěvky

Vaše fotografie

nevim
Můžu to brát jako pozitivní?
Adopce

Ovulační kalkulačka