zemřelo nám miminko

Ahojky holky,
chtěla bych se podělit s našim příběhem o těhotenství a potřebuju se z toho vypsat a asi si i trochu všechno zase srovnat v hlavě. O miminko jsme přišli 7 dní po porodu. Teď už je to dva měsíce od jeho úmrtí, ale stále to bolí.

Začalo to všechno, když jsem šla ve 30t. na ultrazvuk. Doktorovi se moc nelíbil nález na mozku miminka a tak si nás pozval za dva týdny na kontrolu. Trošku mě to vzalo, ale nějak jsem to přestala řešit a myslela jsem jen pozitivně. Za dva týdny jsem šla nervózně na kontrolní ultazvuk a čekali jsem s manželem, že nám dotror řekne, že se spletl a že je vše v pořádku. Ale spletli jsme se. Doktor nám sdělil, že se v mozku malýmu hromadí mozkomíšní mok a že to bude asi hydrocefalus. Nález se navíc zhoršoval. Hned nás objednal k doktorovi do fakultní nemocnice do HK. A za dva dny jsme jeli tam. Doma jsem si mezitím sháněla všechny informace o hydrocefalu a ujišťovali jsme se, že to bude jen lehčí forma a že to všechno s manželem zvládneme.
V HK jsme dostali další facku od života. Doktor byl nejdříve samá sranda, al když se začal dívat na nálezy na utrazvuku, pomalu se mu začal ztrácet úsměv na rtech. A já začínala panikařit. Výsledek zněl - poškození mozku krvácením a hromadění mozkomíšního moku v komorách. Naznačil nám, že dítě může být vážně poškozené a jeho vývoj ohrožený. Jak velké postižení to bude, nám ale nemohl říct. Objednal nás k dalšímu specialistovi - profesorovi Eliášovi. Jenže měl dva týdny dovolenou a my jsme museli zase čekat. Poslali nás ještě ten samý den na infekční na odběry krve a pak na genetiku. Na gentetice nám paní primářka naznačila, že pokud by to bylo horně závažné, mohli bychom podstoupi ukolnčení těhotenství. To jsem byla asi ve 33.tt. Domů jsem jeli jak zpráskaný psi. celou cestu jsem probrečela a nejhorí bylo to sdělit příbuzným. Ty dva týdny čekání na ultrazvuk u profesora jsem prožila jako v zamlženém oparu. Celé noci jsem brečela a připravovala jsem se na myšlenku, že půjdeme na přerušení. Hroznýýý. Nejvíce mi v tomto období pomohl přítel a moje mamča. S ní jsem mohla všechno probírat a smiřovat se s myšlenkou na konec.
U profesora se diagnóza jen potvrdila. Řekli mi, že jsem asi nejspíš prodělala na začátku těhotenství cytomegalovirovou infekci, která se u mě neprojevila, ale sedla na miminko, kterému způsobila vážné poškození mozku, což mělo za následek i opožděný vývoj. A tak smířený s tím, že půjdeme ukončit naše trápení a že malýmu není pomoci, jsme šli na genetiku, kde nám řekli, že to zařídí a že se po víkendu ozvou. Cestu domů si moc nepamatuji, jen jsem si utírala slzy a nemohla jsem přestat brečet. Ten víkend jsme se zrovna stěhovali k našim a tak jsme měli aspoň co na práci a na chvíli na všechno zapomenout.
Doma jsem si sbalila věci do nemocnice a připravovala se psychicky na nadcházející dny. Bylo to hrozné.
V pondělí nám volala paní primářka z genetiky, že má špatnou zprávu - těhotenství nešlo ukončit. Tak to byla zase rána pod pás. Snažíte se připravit na tu hroznou událost a oni vám řeknou, že je všechno jinak. A zase ta nejistota a nevíte, jak to všechno dopadne. A zase to čekání a čekání a nejistota.
Začala jsem chodit do nemocnice na kontroly a na ozvy miminka. Pořád nic se nedělo. Malej navíc přestal růst. Nakonec jsme se s panem doktorem domluvili, že porod se bude vyvolávat. Malej byl navíc otočený koncem pánevním. Ale přesto jsme se domluvili na přirozený porod.
Ve středu 13. října jsem nastoupila do porodnice. Protože jsem věděla, že to bude asi s malým špatný, objednali jsme si nadstandart, abych nebyla na pokoji s maminkama, které mají zdravá miminka. Ale i tak to bylo hrozný. Slyšet jak tam mimča pláčou a nevědět, jestli to vaše mimčo přežije vůbec porod.
Večer mi zavedli tyčinky na roztažení hrdla. Noc byla dlouhá, nemohla jsem spát nervozitou. Ráno mi zavedli vyvolávací tabletu a začal se mi pomalu rozjíždět porod. Doktoři byli vážně skvělí. Chtěli nám to co nejvíce ulehčit a tak mi píchli i epidural. Vše směřovalo k normálnímu porodu, ale zase další komplikace. Po prasknutí vody se mi do porodních cest začal tlačit pupečník. A tak jsem za chvíli jela na císaře. Bohužel normální porod byl vyloučen. A já jsem tak strašně chtěla rodit normálně. Abychom mohli kdyžtak brzy zase otěhotnět. Ale bohužel císař byl nezbytný. Po narkóze jsem se probudila na pokoji. Manžel byl už zase u mě. Malého zrovna převáželi do HK, kde mu měli dělat různé testy a tak. Takže jsem ho ani neviděla.
ty čtyři dny v nemocnici byly hrozné. Kdyby tam manžel nebyl, asi bych se složila. Slyšet ty miminka a nevědět, kde je to vaše a jak mu je, bylo fakt strašný. Pustili mě z nemocnice za 4 dny po císaři. Už jsem tam nemohla vydržet.
Tomášek zemřel 7 dní po narození. Jeho stav byl opravdu vážný. Infekce způsobila vážné poškoezní mozku a navíc zjistili, že měl poškozené i oči. byl slepý.
Asi 5. den po porodu nám volali z Hradce, že malý dostal infekci a naznačili nám, že se to blíží ke konci. Ještě ten den jsme se jeli za ním podívat. byl tak křehký a hubeňoučký, ale byl náš. Jen tak tam ležel v inkubátoru a spinkal a pobrekával ze spaní. Můj chlapeček. Tak nějak jsem se s ním v duchu i rozloučila, protože jsem věděla, že už ho asi nikdy neuvidím. Konec se blížil. :r:
za dva dny nám volali z nemocnice, že ráno zemřel. Neměl žádné bolesti a umřel ve spánku.
Za chvíli to bude už dva měsíce od porodu a i teď když to píšu, brečím jak želva. Jsme teď na nemocenské, snažím se nějak zabavit a nemyslet na to. Ale je to jako na houpačce. Jeden den je to docela dobrý, ale další den zase depka a slzy.
Kdyby nebylo manžela a mojí maminky a ostatních z rodiny, tak bych to nezvládla. Teď se snažím vidět ty lepší zítřky, ale někdy to moc nejde. Byly to ty nejhorší 3 měsíce v mém životě. a doufám, že už přijdou jen ty dobré dny.

Díky že jsem se z toho mohla vypsat. Tak nějak se mi zase na chvíli ulevilo.
Další těhotenství můžeme plánovat až tak za 6 měsíců. Budou to asi dlouhé měsíce, ale až nastoupím do práce, rychleji to bude ubíhat.

Doufám, že to nejhorší jsme si vybrali za celou naši rodinu a už budeme jen zdraví a spokojený. S manželem nás tato událost jen víc připoutala k sobě a náš vztah se víc posílil. Myslím, že když jsem přežili toto, přežijeme všechno další.