Tak jsme konečně doma...

....holky moje zlatý, teď už o tom můžu psát, i když se stále ještě bojím. Minulou sobotu, kdy manžel slavil 30.narozeniny, se mi na testíku objevily //. Byla jsem šťastná jak blecha, protože jsem byli po 3. pokusu o IUI a už jsem se pomalu smiřovala s IVF. V neděli už byla čárka zase o něco silnější, a tak jsme se začali těšit. Nemohla jsem se dočkat, až to zavolám svému lékaři, který mi říkal, že tři nebo čtyři měsíce neměli ani jedno úspěšné IUI. V pondělí se mi ale v práci udělalo špatně, točila se mi hlava a bolela mě břicho a v kříži, tak jsem rovnou zajela do nemocnice. Bohužel tam nebyl můj lékař (měl po noční), tak mě vyšetřoval jiný. Vzali mi krev na HCG a podle její výše (která už byla 1148), mi sdělil, že jelikož na UTZ není nic vidět (a to by při této hladině být mělo, ač jsem měla teprve 5. den zpoždění), bude to nejspíš mimoděložní těhotenství a hned si mě tam chtěl nechat. Byla jsem úplně vyřízená. Vždycky jsem si myslela, že až mi potvrdí těhotenství, budu šťastná a místo toho jsem se sesypala, jak hromádka z karet. Ale podepsala jsem jim reverz a že přijdu až v úterý ráno. To už tam měl být můj lékař. Ten mě vyšetřil znovu a v děloze nějaké prosvětlení viděl, ale viděl i nějaký bod mimo dělohu, který nedokázal identifikovat a hladina HCG mi stále stoupala. Byla už na 1400. Takže mi doporučil hospitalizaci až do čtvrtka, kdy mi zase nabrali krev a měli dělat další UTZ. Rovnou mi řekli, abych od půlnoci nejedla a nepila, kdybych šla rovnou na opreraci. Byly to nejdelší dny v mém životě - taková beznaděj. Ve čtvrtek ráno si pro mě pan doktor přišel, já myslela, že nesejdu do přízemí, jak se mi třásly nohy. Ani jsem se nedokázala dívat na obrazovku. Pak mi řekl, ať se koukám s ním a oznámil mi, že v děloze vidí jedno plodové vejce s naznačeným zárodečným terčíkem a mimo dělohu, že to vypadá čistě. Brečela jsem štěstím, co Vám mám povídat. Když jsem to do telefonu říkala manželovi, vůbec to nechápal a zeptal se mě: "A to je špatně nebo dobře?" :) A když jsem mu odpověděla, že dobře, tak mi řekl, "Tak proč vlastně brečíš?". HCG bylo už 3000, tak nás pustili domů. Příští pátek by jsme už na UTZ měli vidět srdíčko. Vím, že nemáme vyhráno, ale doufám, že tohle byla jediná komplikace, co nás potká. Sestřička mě propuštěla se slovy: "Tak příště už se uvidíme, doufám, o pár pater výš na porodním!" No a od úterý jsem vlastně na rizikovém těhotenství, tak jsem si naordinovala naprostý klid a jen samou radost, abysme měli šťastné dětátko. Omluvám se, že jsem se tak rozepsala, snad to nebylo až tak nudné čtení. ;) Všem těhulkám, co prožívají něco podobného držím palečky a snažilkám co nejdříve // a veselejší začátek těhulkování. Už zase brečím jako želva. :e):