cesta z bříška...

teď najednou nevím jak začít - Honzík se narodil 22.7.2008 a já se teprve dnes dostávám k tomu, abych napsala něco o tom významném dni, kdy přišel na svět...
předem upozorňuju, že to je megadlouhé vyprávění se všemi detaily - možná jen pro silnější povahy ;)
poslíčci se hlásili už 19tého v noci ze soboty na něděli od devíti večer asi do dvou hodin ráno, ale sami odezněli a já jsem v klidu usnula...
stejně tak z neděle na pondělí v noci od dvou asi do čtyř hodin ráno...
v pondělí jsem jela na kontrolu - poprvé do nemocnice, kde byla "vostrá sestra" a "divnej doktor" :? a já začla pochybovat o tom, že chci rodit v Kolíně, měla jsem z toho špatný pocit a děkovala jsem za svého gynekologa a sestru - jaký v nich je ukrytý poklad! Navíc doktor prohlásil, že jsem uzavřená, že to na porod určitě nevypadá, že to žádné bolesti "k porodu" nebyly...
Nicméně v noci z pondělka na úterý, dvě hodiny přesně a bolesti znova, asi tak po deseti, dvanácti i sedmi minutách...tak jsem si sedla na gymnastický míč k počítači a chvilky mezi tím jsem vyplňovala psaním si tady s Vámi - což mi hodně moc pomohlo a všem, které mi věnovaly pár písmenek s podporou nebo radami posílám opravdové díky... Taťku jsem nechala spát, ráno jsem ho vypravila do práce a musela jsem slíbit, že dám vědět, kdyby "něco" - to jsem si ještě pořád myslela, že "nic"...
takhle jsem vydržela doma 12hodin. Řekla jsem si, že nemám kam spěchat - voda mi nepraskla a intervaly nebyly po 5ti minutách, takže proč chodit někde po chodbě v nemocnici nebo tam ležet, když můžu být v pohodě doma... proložila jsem to dvěma krásně teplýma koupelema a po té druhé lázni jsem si šla lehnout a dokonce jsem mezi kontrakcemi dvakrát usnula - už jsem byla docela unavená... a najednou lup a praskla mi vodička, vstala jsem - lup, zase trochu vyteklo, došla jsem slepičíma krůčkama na záchod...lup...do spršky...a zavolala Tomášovi do práce, že UŽ. Ten se naštěstí vrátil z "akce" - mrsknul tam výstrojí a s pokřikem "rodíme" zmizel z pracoviště, skočil do auta a během chviličky byl doma - ani vrtulníkem by to nestihl rychleji :)
Přijeli jsme do Kolína, to už mi plodovka tekla po nohách až do ponožek - a ejhle - na příjmu TA sestra a TEN doktor z předchozího dne. :n: děs. Šla jsem tam jen s kabelkou, kde jsem měla doklady a Tomáš šel pro tašky do auta. Doktor mě vyšetřil - opět citlivě jako den před tím - a to myslím ironicky jak nejvíc to jde - zabolelo mě z toho až u žaludku. Pak sestra poslouchala srdíčko Honzíkovi - hrozně dlouho ho nemohla najít a celou dobu u toho mlčela, takže mě se honily myšlenky hlavou jako - něco je špatně, není slyšet srdíčko!!! trvalo to snad věčnost! Pak ho "chytla", tak se mi ulevilo... Následně jsem dostala slušivou košilku :00: a sestra se mě "přátelským" tónem zeptala: "Máte YAL?"... "Nemám"..."Tak si tady lehněte, čelem ke zdi... (s těmito slovy vzala nějakej plechovej hrnek a hadičku, natočila do toho vodu...) "Povolte - sevřete" šoupla mi hadičku do prtky a pak už jsem cítila ne teplou ale studenou vodu v břiše)... byla opravdu nadšená svou prací. Nechali mě tam až se vyprázdním. Horší ovšem bylo, že jsem u sebe neměla žádný ručník...ale vyřešila jsem to...neptejte se jak. Pak už následuje lepší část vyprávění - dali mě na pokoj, kde bylo rozhodně útulněji, mohl být u mě už Tomáš, pustil si televizku - to já už měla bolesti po 5ti minutách, dali mi kapačky a pak jsem mohla i do sprchy na gymnastický míč - to bylo příjemné...jen to všechno dlouho trvalo... Do porodnice jsme dorazili kolem třetí hodiny a jestli si dobře vzpomínám, tak na sál jsme jeli tak kolem sedmé hodiny. Byla tam skvělá sestřička a skvělá paní doktorka. Nechali nás tam a já se snažila správně dýchat. Tomáš byl neskutečně statečný, otíral mi čelo, dával mi napít...staral se o mě...vždycky při bolestech jsme si dali páku :) nemohla a ani nechtěla jsem moc mluvit - nešlo to...a on mě ještě pobízel - zakřič si, mě to nevadí, nebo si zabreč, nebo zanadávej - noo - řekni - kurva to je bolest...teď se tomu směju...ale chápu jak moc to pro něj muselo být těžké.
Nechodila jsem na žádný kurz - jak dýchat a to si myslím byla chyba. Byli jsme tam sami a když přišla sestřička, tak mě vlastně třikrát pomohla - nejdřív jsem dýchala zhluboka a ona přišla a povídá: "teď už dýchejte mělce, jako pejsek, aby mělo miminko kyslík", odešla a když přišla příště, tak už mi poradila, že až ucítím tlak do konečníku, že mám tlačit - to jsem vůbec nevěděla a kdyby ano, možná to mohlo proběhnout rychleji... neměla jsem ale už moc síly a nevěděla jsem, že umět tlačit je taková VĚDA :s: pak mi i doporučili lehnout si na bok - to bylo super, to se mi to tlačilo hned líp, pak na záda, už byly vidět vlásky, polili mě desinfekcí, znovu a znovu tlačit...najednou se ozvalo dvakrát střihnutí jak u kadeřníka (vůůůbec to nebolelo), pak mi lehla sestřička na bříško a už byl vidět v rukách paní doktorky Honzík - báječný pocit - nedá se to popsat a snad už v tu chvíli člověk zapomene na ty hodiny bolesti před tím. Sestřička si vzala Honzíka i tatínka s sebou. Dokončili jsme porod a paní doktorka začla s výšivkou :) Pak mi drobečka přinesli - hned se přisál a bylo to úžasný... a to bylo ve 21:55.
Pak jsem si tam dvě hodinky poležela, Tomáš tam byl se mnou a rozesílal smsky na všechny strany a četl mi odpovědi ... byli jsme unavení, hladoví a šťastní...
Já jsem pak obsadila úplně poslední volné lůžko na šestinedělí - ten den jsme byli osmé miminko! Honzíka si nechali na novorozencích a já jsem mohla trochu odpočívat...a ráno už mi přinesli ten náš Drdůlek štěstí...
uf...to jsem se z toho všeho vypsala - ale nechci zapomenout na sebemenší detail, chci o tom jednou vyprávět našemu synovi a popsat mu jak moc jsme se na něj těšili.
Hlavně jsem tohle psala dá se říct pro sebe, takže pochopím, když se to nebude chtít někomu číst až do konce nebo snad vůbec :a: