Červíci 2009 - popis nejen porodu

Tak jsem začala smolit popis porodu a asi to bude fakt strašně dlouhé, protože chci napsat i souvislosti okolo, aby to mělo hlavu a patu.
Takže v neděli 21.6. jsme se s Mírou vrátili z Prahy do Loun, protože ráno skončil poslední noční a měl před sebou čtyři dny volna. Vzhledem k tomu, že na domečku byla čerstvě dodělaná moje vymyšlená skříň v ložnici, jala jsem se hnedka po obědě přenášet veškeré naše oblečení a další věci s tím, že od úterý má být plyn a budeme už v domečku bydlet. Jen podotýkám, že tam stále nejsou hotové podlahy (kromě ložnice) a kuchyň, ale mamka je 100m a tak nás to až tak netrápilo – kuchyň není podstatná, hlavně že je koupelna a teplá voda. Prostě už jsme chtěli být sami a ve svém. Takže jsem u mamky vybírala věci, které přeneseme, Míra to převážel na domeček a já to tam vesele vybalovala do té skříně a celá šťastná si vymýšlela co a kam dát ( chlap tohle nikdy nepochopí, ale vy určitě jo :s: ..). No a když se skříň naplnila, byla jsem už docela vyflusaná, protože jsem několikrát vylezla na židli a tak mě bolely třísla, záda a všechno. Večer jsem ještě říkala Mírovi, že už si musím lehnout, že jsem nějaká hotová a že teda kdybych měla rodit v takovém stavu, tak to by bylo strašný. Takže jsem zalehla a chtěla se vyspat na pondělí, protože nás brzy ráno čekala cesta opět do Prahy – na otočku podepsat smlouvu o dílo na podlahy a vrátit jim vzorník a zároveň měli po obědě dovézt kuchyň, takže jsem zase museli být zpět v Lounech a převzít jí a zaplatit. No a usnula jsem. Byla jsem asi dvakrát čůrat a všechno mě hrozně bolelo. Ve tři ráno jsem ležela na boku a probudilo mě, že jsem si učůrla. Tak jsem ležela a říkala si: No tak to je konec, já už neudržím ani moč a to jsem byla před chvílí na záchodě. :( Tak jsem se otočila na záda, že vstanu a cítím jak to ze mě zase teče a říkám si: Ježiš jaktože čůrám, když nečůrám? :? Vyběhla jsem z postele a na záchod udělala pěknou cestičku, tam ještě louži a sedím na tom záchodě a koukám na tu zem, jak jsou tam takové divné bílé cucky a začlo mi docházet, že asi nečůrám. :P Tak jsem seděla několik minut na tom záchodě a v hlavě mi začalo šrotovat, že teda rodím a jak dojdu zpátky z toho záchodu do pokoje pro vložky, když to pořád teče.. :? No, prostě jsem šla. Jak jsem vešla do pokoje zvednul se Míra a divně koukal a já na něj: Praskla mi voda a smála jsem se. On byl chudák úplně zmatený, rozespalý a chtěl strašně chvátat do té porodnice, tak jsem ho uklidnila, že zatím nemám žádné bolesti, ať se v klidu obleče, dá si něco k jídlu, já si zatím dobalím tašku a pojedeme. To byly 3 hodiny ráno. Než jsem se vyprdelila, začaly mi ve 3.45 slabé bolesti jako na MS. Neustále jsem totiž vyměňovala ty porodnické vložky, protože mi to pořád teklo všude a to mě zdržovalo od myšlenek co ještě potřebuju. Ve 4 hodiny jsme vyrazili do porodnice. Ideální čas na cestování, silnice byly celkem prázdné a měli jsme to cca 70-80 km. Bolesti jsem měla celou cestu po 5-7 minutách, ale šly v pohodě rozdýchat, nebylo to nic hrozného. V 5 hodin ráno jsme byli v Neratovicích a naštěstí i tam měli klid, nikdo nerodil, takže opadla panika, že by mě chtěli poslat jinam. Napojili mě na monitor, vyplňovali porodopis a já sledovala, že ta spodní křivka se mi při kontrakcích ani nehne (hodnoty kolem 10). :jawdrop: Ptala jsem se jich, jestli to nemají rozbité, že to není možný, že když je cítím, tak tam nic není, zatímco předtím jsem tam měla krásné obloučky a nevěděla jsem o tom. Pak přišla paní doktorka že mě vyšetří a verdikt zněl: Nález těhotenský, čípek 1cm, hrdlo na špičku prstu. No pěkný. :jawdrop: Tak jsem si říkala, všechno je přede mnou. Poslali mě ubytovat s tím, že se uvidí, jestli se to samo rozjede, ať kdyžtak ještě zkusím spát a šetřit síly. Tak jsem byla na pokoji s těhulkou, která se připravovala na dopolední plánovaný císařský řez. Kecaly jsme, byla jsem plná síly a humoru. Míru jsem poslala domů s tím, ať zařídí v Praze ty podlahy, pak se vrátí do Loun, vybere ve spořce peníze na tu kuchyň (nechtěli jsme mít tak velkou částku na hotovosti dopředu), nechá to tam mamce a přijede zpátky. Kolem 7 hodiny začalo přituhovat, bolesti byly silnější a po 4-5 minutách. Přivezli mi monitor a tam se objevovaly hodnoty kolem 30. Začala jsem mít radost, že je teda aspoň vidět, že se něco děje. Před 10 hodinou přišel můj pan doktor, kterého jsem měla domluveného k porodu a že mě vyšetří. Verdikt byl zanikající čípek, hrdlo pro prst. Poslal mě do vany, že by se to mohlo hezky rozjet. Tak jsem byla ve vaně, starala se tam o mě porodní asistentka a já začala v té teplé vodě pěkně funět a kroutit se. Ptala se mě jestli má zavolat manžela, tak jsem jí říkala, že manžel přijede, ale až vše zařídí. Bolesti byly asi po třech minutách a už jsem se pěkně kroutila a začala mě přepadat úzkost, tak jsem chvíli i brečela. :r: Pak přišla PA že mě vyšetří. To bylo asi 12 hodin – otevřená na dva volně, skoro na tři. Napadlo mě, že do deseti je to ještě pěkně daleko, ale že to aspoň Míra stihne. Míra přijel ve 13 hodin. To už jsem vypadala asi docela hrozně, střídavě jsem byla ve vaně a na míči. Ve 14 hodin se mi začalo chtít na velkou, tak jsem to řekla PA a ona že mě ještě vyšetří. Obě jsme si naivně myslely, že se půjde na sál. No, ale otevřená na tři. Tak mi navrhla klystýr a já teda že jo. Přemístili jsme se všichni vedle sálu a tam mi dala klystýr a řekla mi, ať se ho v sobě snažím udržet co nejdýl. Jenže já měla hnedka pocit, že to neudržím ani chvíli a když jsem si sedla, nastal první krizový okamžik – začala jsem zvracet, takže jsem vyběhla k umyvadlu a najednou cítím, že to neudržím, takže jsem udělala jen obrat k záchodu, dosedla a naštěstí byl i po ruce kýbl.. Tak jsem tam seděla na tom záchodě, držela si kýbl a :sick: a do toho přišla kontrakce… Neumím si představit, jak jsem vypadala, ale podle výrazu Míry, který stál mezi dveřma a nevěděl chudák co má dělat to muselo být hrozné. Když jsem se dovyprázdnila, PA mi řekla, že mi dají něco na bolest, jinak to nezvládnu. Pan doktor mi doporučil epidural, řekl, že se to tím většinou uspíší nebo zjistíme, že se to už nikam nehne, ale mně se rozhodně uleví. Nikdy jsem si neuměla představit, že mi budou píchat jehlu vedle páteře, že na tom pak budu ležet atd., vždycky jsem se toho hrozně bála. Přišla další kontrakce a já jim kývala, ať se mnou udělají cokoliv. Takže přesun na sál, zavolali anesteziologa, vysvětlovali co a jak a pak se šlo píchat. Takže jsem se skulila co nejvíc do klubíčka a myslela že umřu a ta anestezioložka mi začala říkat, že se jí to nejspíš nepovede vůbec píchnout, protože mám hrozně křivou páteř a že mě musí bolet záda i normálně. No tak to bylo teda hustý. Pak mi píchla tu znecitlivující injekci a začal krizový okamžik č. 2. Asi 5 minut mi tam šťourala tou kanylou než to správně zavedla. Mezitím musela přestat kvůli kontrakcím. Pak mě otočili zpátky na záda a uklidňovali mě, že se mi za chvíli uleví. Tak jsem pořád čekala a pořád nic. Po asi půl hodince mě úplně přešly bolesti do břicha a měla jsem jen křížové, ale strašnéééééé. Říkala jsem to doktorovi a on že tam prcek nějak blbě leží a že mi tlačí na nervy a proto mám tak hrozné bolesti a že ho zkusíme otočit a tak ať si lehnu na pravý bok. Taky mě vyšetřil a verdikt otevřená na tři, skoro čtyři. Takže jsem ležela na pravém boku, při kontrakcích skučela a koukala na monitor, ze kterého lezl papír s kopečkama na hodnotu 100 :jawdrop: a napadalo mě, že hůř asi tedy už být nemůže. Mezi kontrakcema jsem usínala a Míra mě nejdřív probouzel, protože si myslel, že omdlívám. Už jsem moc nevnímala a byla hotová. Po půl hodině, možná hodině přišel pan doktor, že mě zase vyšetří a když jsem se zeptala tak doslova řekl: Je to naprd, pořád stejné a navíc hlavička vůbec nesestupuje, je pořád hodně nahoře, to normálně neporodíme, vyndáme ho bříškem. V tu chvíli se mi neskutečně ulevilo, protože jsem si říkala, že už to bude brzy za mnou. Pak už to šlo celkem rychle, zařídili anesteziologa a protože jsem měla napíchlý ten epidural, myslela jsem si, že mi ho jen prohloubí. Ale nakonec říkali že bude lepší uspat mě celou a tak mě převezli na druhý sál a běhalo kolem mě asi 6 lidí. Ležela jsem na zádech, měla natažené napíchlé obě ruce, ale pořád jsem mohla mít pokrčené nohy, což bylo dobré. Vše připravovali a já si vyžírala poslední kontrakce. Pak nastal krizový okamžik č. 3 – vycévkovali mě a musela jsem natáhnout nohy. S těma nataženýma nohama jsem ještě vytrpěla jednu kontrakci a to už nade mnou stál s tím kyslíkem a říkal mi, teď se hezky nadechnete a jak mi to dal na pusu, tak poslední moje myšlenka byla, že to divně smrdí…..
Pak už nade mnou stál a říkal mi: Máte to za sebou a já střídavě usínala a byla úplně mimo. Na obličeji jsem měla ještě kyslíkovou masku a byla jsem zpátky na svém pokoji v posteli. Za chvíli se ve dveřích objevil Míra a držel ten náš uzlíček :cc): Když to teď píšu, úplně mi tečou slzy. Ten Míry pohled a jeho šťastný výraz prostě nikdy nezapomenu. Martínka položili ho na mě a já si ho prohlížela a ptala se Míry kolik vážil a měřil a kolik je vlastně hodin. Bylo skoro 18.30 a prďolka se narodil v 17.30. Měl 46cm a 3.09kg. Pak ho zase odnesli, že ho umyjou a zase přinesou. Míra byl u mě a já mu říkala, ať vezme můj mobil, že musíme zavolat mojí mamce ( nechtěli jsme ji plašit a tak nevěděla, že rodím). Tak volal mamce a říkal jí: Ahoj babičko, ne, nedělám si legraci …. Pak jsem s mamkou mluvila chvíli i já, ale co, to moc nevím, byla jsem pořád po té narkóze dost oblbnutá. Míra odjel asi ve 20 hodin domů a já chtěla psát sms, ale pořád jsem u toho usínala. Ve 23. hodin jsem směla vstát. Tedy kdo je po císaři ví, jak to je. S cévkou, drenem z břicha, kapačkou a dvěma kabelkama (tak říkaly sestřičky těm pytlíkům do kterých to teče) mě dvě sestřičky vláčely po centimetrech do sprchy a pak zase zpátky do postele :00: V úterý už to bylo lepší, v poledne jsem se zbavila drenu z břicha a pak i cévky a mohla jsem začít sama chodit. Tak jsem se snažila dle rad pana doktora, že čím dřív se rozhýbu, tím líp se to bude hojit. U vstávání a lehání do postele jsem brečela, ale když jsem se rozhýbala, chodila jsem docela statečně. No a den ode dne to bylo lepší a lepší, ve čtvrtek už jsem si přišla hodně čiperná, v pátek nás pustili domů a v sobotu, neděli i dnes už zvládám normální provoz, procházky a to i bez čípků na bolest, které jsem si pro jistotu vyfasovala domů.
Když to shrnu teď po týdnu, nebylo to tak hrozné, ale minulé pondělí jsem fakt prosila všechny svaté. Když jsem se v pátek balila domů, přišla jsem si jako když se vracím odněkud z dovolené a z porodnice jsem odcházela se slovy, že se tak za 3 roky zase uvidíme. Snad se zadaří :|-|: . No a na závěr ještě pěju chválu na Neratovickou porodnici, protože lepší servis jsem nezažila. Všichni byli strašně hodní a sestřičky prostě zlaté, takže vřele doporučuji!!! :one:
Kdo dočetl až sem, má můj obdiv, ale já říkala, že to bude dlouhé…