Co kdyby s Tebou šel někdy k doktorovi? To občas ty chlapy trochu trkne víc...hlavně, když pak dr mluví o tom, že hlavně klid a žádnej stres.. Ale nevím, co bych dělala...my se nikdy moc nehádali a s příchodem prvního trimestru to začalo, pak se to zklidnilo zničehož nic během 4.měsíce.. Ty 1. tři měsíce mi taky přišlo, že snad dělá vše opačně, než potřebuju i přesto, že mu to říkám a zjistila jsem, že v 1.trimestru hlavně při 1.děťátku jsou tyhle hádky velmi časté...pro oba je to naprosto nové... Nás se nikdo neptá, jak dlouho si budeme zvykat a všichni počítají, že se s tím okamžitě sžijeme a je to a chlap vyžaduje pochopení a pomalejší přístup? Jenže čas utíká a nám přijde, že se vzpamatuje, až po porodu.. Já z toho šílela, brečela, párkrát jsme se pohádali.. Měla jsem pocit, že ten chlap, kterej byl do té doby nejlepší na světě a budoucí tatínek jakého jsem si představovala, úplně zmagořil a chová se jak idiot.. Nechápal mě a mé potřeby a měla jsem pocit, že mi to dělá snad naschvál a vůbec jsem nebyla schopná pochopit, kam se poděl ten chápavej milej chlap.. bylo mi fuk, že se s tím chce taky vyrovnat, ač si mimi přál..ale bála jsem se, že na vše budu sama a že jak se choval tehdy, bude i nadále a tak jsem se také chovala nepříjemně...prostě šílený období...chvíli jsem si i říkala, že takhle ne, že snad budu svobodná mamka...naštěstí se to uklidnilo..oba jsme se zklidnili, mě se ulevilo psychicky i fyzicky v tom 4.měsíci, přítel si začal vše víc uvědomovat a se vším se sžívat a je to zase značka ideál. ;) Akorát na to není nikde recept, abychom si přečetli, kdy se to do normálu a jak vrátí.. Je fakt, že to je náročné pro něj i pro Tebe a bylo by dobré si o tom všem hlavně v klidu promluvit. Říct si otevřeně úplně všechno a bez zvyšování hlasů... Jenže se to blbě radí, neznám ani jednoho, nevím nic a hlavně tohle musíte cítit vy dva... Snad můžu jen popřát,aby bylo lépe a brzy se vše uklidnilo. Důležité je, abys měla s kým o tom mluvit a nedusila to v sobě! Pak je ti hůř a přenáší se to na prcka..takže se radši někomu vypovídat! A nejlepší by bylo, kdyby i přítel měl nějakého kamaráda, co už dítě doma má,aby si mohli pokecat a třeba se uklidnil, že to a to přejde, že to je normálka a že je lepší chovat se takhle v tomhle a naopak v tamtom jinak...;) Snad bude lépe, věř tomu! A pokus se co nejvíc relaxovat, pokud to jde a s tím broučínkem v bříšku mluvit a ujišťovat ho, že vše zvládnete, máte ho rádi a bude zase dobře! :)
In reply to :-( by Terezka33
Co kdyby s Tebou šel někdy k doktorovi? To občas ty chlapy trochu trkne víc...hlavně, když pak dr mluví o tom, že hlavně klid a žádnej stres.. Ale nevím, co bych dělala...my se nikdy moc nehádali a s příchodem prvního trimestru to začalo, pak se to zklidnilo zničehož nic během 4.měsíce.. Ty 1. tři měsíce mi taky přišlo, že snad dělá vše opačně, než potřebuju i přesto, že mu to říkám a zjistila jsem, že v 1.trimestru hlavně při 1.děťátku jsou tyhle hádky velmi časté...pro oba je to naprosto nové... Nás se nikdo neptá, jak dlouho si budeme zvykat a všichni počítají, že se s tím okamžitě sžijeme a je to a chlap vyžaduje pochopení a pomalejší přístup? Jenže čas utíká a nám přijde, že se vzpamatuje, až po porodu.. Já z toho šílela, brečela, párkrát jsme se pohádali.. Měla jsem pocit, že ten chlap, kterej byl do té doby nejlepší na světě a budoucí tatínek jakého jsem si představovala, úplně zmagořil a chová se jak idiot.. Nechápal mě a mé potřeby a měla jsem pocit, že mi to dělá snad naschvál a vůbec jsem nebyla schopná pochopit, kam se poděl ten chápavej milej chlap.. bylo mi fuk, že se s tím chce taky vyrovnat, ač si mimi přál..ale bála jsem se, že na vše budu sama a že jak se choval tehdy, bude i nadále a tak jsem se také chovala nepříjemně...prostě šílený období...chvíli jsem si i říkala, že takhle ne, že snad budu svobodná mamka...naštěstí se to uklidnilo..oba jsme se zklidnili, mě se ulevilo psychicky i fyzicky v tom 4.měsíci, přítel si začal vše víc uvědomovat a se vším se sžívat a je to zase značka ideál. ;) Akorát na to není nikde recept, abychom si přečetli, kdy se to do normálu a jak vrátí.. Je fakt, že to je náročné pro něj i pro Tebe a bylo by dobré si o tom všem hlavně v klidu promluvit. Říct si otevřeně úplně všechno a bez zvyšování hlasů... Jenže se to blbě radí, neznám ani jednoho, nevím nic a hlavně tohle musíte cítit vy dva... Snad můžu jen popřát,aby bylo lépe a brzy se vše uklidnilo. Důležité je, abys měla s kým o tom mluvit a nedusila to v sobě! Pak je ti hůř a přenáší se to na prcka..takže se radši někomu vypovídat! A nejlepší by bylo, kdyby i přítel měl nějakého kamaráda, co už dítě doma má,aby si mohli pokecat a třeba se uklidnil, že to a to přejde, že to je normálka a že je lepší chovat se takhle v tomhle a naopak v tamtom jinak...;) Snad bude lépe, věř tomu! A pokus se co nejvíc relaxovat, pokud to jde a s tím broučínkem v bříšku mluvit a ujišťovat ho, že vše zvládnete, máte ho rádi a bude zase dobře! :)