Ahoj holky, myslela jsem, že vás tady tím nebudu zatěžovat, ale když už je to téma na světě, tak se přidám. Ještě, než se Viki narodila, byla tchyně docela v klidu. Já jsem bydlela u nich asi od 6.měsíce, protože přítel pracoval jinde a pořád byl pryč, tak abych nebyla sama, kdyby se něco dělo. Bydlela jsem tam pak do 3.měsíců Viktorky, to zase kvůli školy, kterou si ještě dodělávám. Jinak jsem od 17 žila sama, od 23 s přítelem, takže jsem zvyklá se starat sama o sebe a když něco potřebuju, o pomoc si řeknu. Když se v říjnu Viktorka narodila, vše začalo. Tchýně mi chystala snídaně, obědy, večeře. Nedej bože, když jsem něco nesnědla, vždy se urazila. Když mi uvařila květák a já řekla, že to nebudu, protože kojím a nechci,aby se viki trápila, že mi ten jeden květák za to nestojí, spustila na šílený jekot. Vyčetla mi, že chodím s malou pořád ven (měla jsem snad sedět v tom jednom pokojíčku, když vím, že venku spinká nejlíp?), že se nechovám hezky k jejich psovi ( protože smrdí a pouští chlupy, nesahám na něj, nepouštěla jsem ho do pokoje, při každém pohybu v bytě štěkal, ale nejvíc mě vytáčelo a dovádělo k šílenství, že Viktorka měla jeho chlupy všude - v puse, v dupě, prostě všude.) Když jsem měla problémy s kojením a Viktorka ubývala na váze, musela jsem si odstříkávat mléko, to ji byly necelé 3 měsíce. Ona přišla do pokoje a řekla, že ona by se s ní tak nemazlila, že by ji dala krupici nebo pudink a byl by klid, to je podpora, co? Nevěřím ji a když mám nějakého lékaře nebo něco na vyřizování, beru si raději Viki s sebou, protože si ani nechci představit, co všechno by ji byla schopna dát k jídlu. Můj přítel se k tomu nijak nevyjadřoval, i když slyšel, jak po mě bezdůvodně řve, ale fakt řve. Když se jich jednou při nějakém našem rozhovoru zastal, tak jsem mu narovinu řekla, že chápu, že to jsou jeho rodiče, že nechci, aby se stavěl na jednu či druhou stranu, ale že taky já potřebuju jeho podporu. Kupodivu to vzal a uznal. Teď v pátek mají za námi přijet do Prahy a chtěli vzít s sebou i svého psa. Tak jsem jim řekla, ať se nezlobí, ale že opravdu ty chlupy nesnesu a že toho psa tady nechci. Já vím, že oni ho berou jako člena rodiny, ale taky musí respektovat můj byt. Ale i přesto se urazili. To je totiž jejich největší problém, neustále se urážeji. Já jsem si řekla, že nebudu dělat problémy a začala jsem se přetvařovat, že je vše v pohodě, ale i tak,cokoliv řeknu, je špatně. Nevím, co mám dělat, na jednu stranu je mi to hodně líto, ale na druhou stranu mi hodně ublížili vším, co mi řekli a vůbec nechápu, jak si to mohli dovolit. Dost mě taky zaráží, že i přes to, že jsem porodila jejich vnučku, tak si nechávají vykat a říkat si svým příjmením. To mě dost zaráží. Je to pěkně dlouhé, tak snad se nikdo zlobit nebude, ale já to nemám s kým řešit... Papa
Ahoj holky, myslela jsem, že vás tady tím nebudu zatěžovat, ale když už je to téma na světě, tak se přidám. Ještě, než se Viki narodila, byla tchyně docela v klidu. Já jsem bydlela u nich asi od 6.měsíce, protože přítel pracoval jinde a pořád byl pryč, tak abych nebyla sama, kdyby se něco dělo. Bydlela jsem tam pak do 3.měsíců Viktorky, to zase kvůli školy, kterou si ještě dodělávám. Jinak jsem od 17 žila sama, od 23 s přítelem, takže jsem zvyklá se starat sama o sebe a když něco potřebuju, o pomoc si řeknu. Když se v říjnu Viktorka narodila, vše začalo. Tchýně mi chystala snídaně, obědy, večeře. Nedej bože, když jsem něco nesnědla, vždy se urazila. Když mi uvařila květák a já řekla, že to nebudu, protože kojím a nechci,aby se viki trápila, že mi ten jeden květák za to nestojí, spustila na šílený jekot. Vyčetla mi, že chodím s malou pořád ven (měla jsem snad sedět v tom jednom pokojíčku, když vím, že venku spinká nejlíp?), že se nechovám hezky k jejich psovi ( protože smrdí a pouští chlupy, nesahám na něj, nepouštěla jsem ho do pokoje, při každém pohybu v bytě štěkal, ale nejvíc mě vytáčelo a dovádělo k šílenství, že Viktorka měla jeho chlupy všude - v puse, v dupě, prostě všude.) Když jsem měla problémy s kojením a Viktorka ubývala na váze, musela jsem si odstříkávat mléko, to ji byly necelé 3 měsíce. Ona přišla do pokoje a řekla, že ona by se s ní tak nemazlila, že by ji dala krupici nebo pudink a byl by klid, to je podpora, co? Nevěřím ji a když mám nějakého lékaře nebo něco na vyřizování, beru si raději Viki s sebou, protože si ani nechci představit, co všechno by ji byla schopna dát k jídlu. Můj přítel se k tomu nijak nevyjadřoval, i když slyšel, jak po mě bezdůvodně řve, ale fakt řve. Když se jich jednou při nějakém našem rozhovoru zastal, tak jsem mu narovinu řekla, že chápu, že to jsou jeho rodiče, že nechci, aby se stavěl na jednu či druhou stranu, ale že taky já potřebuju jeho podporu. Kupodivu to vzal a uznal. Teď v pátek mají za námi přijet do Prahy a chtěli vzít s sebou i svého psa. Tak jsem jim řekla, ať se nezlobí, ale že opravdu ty chlupy nesnesu a že toho psa tady nechci. Já vím, že oni ho berou jako člena rodiny, ale taky musí respektovat můj byt. Ale i přesto se urazili. To je totiž jejich největší problém, neustále se urážeji. Já jsem si řekla, že nebudu dělat problémy a začala jsem se přetvařovat, že je vše v pohodě, ale i tak,cokoliv řeknu, je špatně. Nevím, co mám dělat, na jednu stranu je mi to hodně líto, ale na druhou stranu mi hodně ublížili vším, co mi řekli a vůbec nechápu, jak si to mohli dovolit. Dost mě taky zaráží, že i přes to, že jsem porodila jejich vnučku, tak si nechávají vykat a říkat si svým příjmením. To mě dost zaráží.
Je to pěkně dlouhé, tak snad se nikdo zlobit nebude, ale já to nemám s kým řešit... Papa