Ach ty hormony:-(

Kočko, vydrž...
Já to měla v šestinedělí a chvíli potom uplně stejné! Z celé té změny jsem byla rozhozená, z porodu zhuntovaná, Ivuška věčně hladová, můj mužíček celý týden v práci, babičky daleko a zaměstnané... Vůbec jsem to nezvládala, ale přešlo to! Věř mi, bude to dobré... :-*
Mně hrozně pomohlo se svěřit kamarádovi (on je speciální ;-) ), nestydět se tu rozmrzelost, zklamání a depresi přiznat sobě i někomu v okolí, nepotlačovat to.
Rozhodně to neznamená, že jsi horší maminka než všechny ostatní!!! Kdyby sis potřebovala u někoho poskuhrat, svěřit se, postěžovat si, napiš mi do zprávu, nebo mailík (jani.stefkova@seznam.cz).
A kdyby to nepřecházelo, nestyď se, neboj a obrať se pro pomoc k rodinnému psychologovi. Podpoří Tě a uklidní i fakt, že zdaleka nejsi jediná, koho toto potkalo ;-)
J.

no jo to šestinedělí..vůbec se nestrachuj, je to normální...já to měla taky, někdy jsem si i přála abych mohla vrátit bříško a nacpat jí zpátky :00: psycho no.. když jsem s ní šla na procházku, byla jsem jak v tranzu..vlastně, celé šestinedělí si nějak nepamatuju, jen útržky, chvíli jsem brečela, jen tak bez důvodu, chvíli byla nejšťastnější na světě.. ono to přestane uvidíš :one: ty hormony jsou svinstvo.. a vůbec to neznamená, že jsi špatná máma nebo tak.. tohle je u většiny normál.. říkala jsem, že porod byl lepší zážitek, než celý šestinedělí.. hlavu vzhůru :kiss:

ježíš,to je šestinedělko :s: vydrž pár týdnů a bude líp :) s mimčem se sžijete a vše půjdeš hladce ;) mě taky trvlo dséle,než jsem si k prvnímu našla cestu,prostě holt ne každá to máme automaticky :€s€: to přejde a bude jen líp,neboj :one:

jó, šestinedělí, jak já byla ráda, že je za mnou... :€s€:
žádné obavy, bude líp, uvidíš ;) mateřství je náročné, ale také obohacující a nádherné :h: každý den bude lepší a lepší :one: to mi věř :k: :€s€: :a: hodně síly a úsměvů :///: :s: :a:

Moc vám všem děkuju za podporu a taky že vím že je to úplně normální a prožíváte to taky. Hned se mi trochu ulevilo. :) Je to opravdu těžké období a my ho kvůli těm drobečkům musíme překonat.

:a: měla jsem to stejne ale po měsíci se to srovnalo a po šestinedělí supr :) proste se malá dítě na stejnou vlnu a uz budete supr tým :) my jsme ted s malým fajn parťáci ;) na prdy jsem zkoušela infacol i Biogaia a zabírá mu bananovy espumisan :) kdybys někdy byla smutna tak mi klidne nápis osobku :) placala jsem se první mesic v docela depkach tak vím jak ti je :00: :)

Věř, že v tom nejsi sama. Když se malá narodila, taky jsem ze všeho byla paf a jenom jsem si říkala: Vydrž! Za chvíli to bude lepší. Každým dnem to bude lepší. Musíme si na sebe zvyknout. Nejhorší je šestinedělí a do toho druhého třetího měsíce už to bude fajn. A fakt. Najednou si uvědomíš, že čím dál víc věcí děláš automaticky a začneš se méně stresovat a tím i tvoje dítě bude klidnější. Věřím, že druhé dítě si více užiju, protože už ze všeho nebudu tak vybzíkaná. Sice budu mít více práce se skloubením dvou dětí, ale zase to bude o tom samým. Vychytat si to a bude líp. Takže se drž, mysli pozitivně, odpočívej. Ty pláče kvůli bolavému bříšku jsou ubíjející, ale přejde to ;)

neboj to je úplně normální. Mě trvalo taky pěkně dlouho než jsem se srovnala. Teď jsou malé 3 měsíce a i teď mám sem tam den BLBEC a zrovna včera jsem jeden měla. Malá žulila, já taky, všechno se mi sypalo pod rukama. Únavou člověk už neví coby. I v noci kojím co hodinu a půl, takže se ani moc nevyspím. Ale když se na mě usměje, tak už mi to všechno vynahrazuje. Zatni zuby a vydrž :)

Ahoj..no moc ti nepomůžu tohle mě teprve čeká..ale přesně o těhle pocitech jsem četla v jednom časopise, takže nejspíš je to úplně normální a časem se to bude lepší ;) :a:

Joo ještě jsem zapomněla. Zkus začít pít fenyklový čaj. Pomáhá na bolavá bříška. Já ho piju a malej si pak prdí jedna radost. :) :s:

No jo, šestinedělí je peklo co? :s: Já jsem z něho byla úplně hotová. Taky jsem si připadala opuštěná. My jsme se ke všemu těsně před porodem přestěhovali z města na vesnici (300 obyvatel), takže kromě zvykání si na prcka jsem si musela zvykat ještě na nové prostředí. Léta jsem se těšila, jak budu s kočárkem drandit po svých oblíbených částech města, kde si dám kafíčko, kde se zastavím za kamarádkama no teď jsem najednou na vesnici, kterou projdu pomalou chůzí za půl hoďky, nic tu není a nikoho neznám. Měla jsem z toho depky jako blázen. Chtěla jsem se vrátit do města a furt jsem v hlavě řešila co mám dělat. Do toho manžel věčně v práci na dvanáctkách. :00: No ale můžu tě uklidnit. Vše celkem přešlo. Šestinedělí skončilo, malej se začal smát na celé kolo, přišlo lepší počasí a začala jsem poznávat sousedy. Uvidíš, že jak vysvitne sluníčko, dostaneš novou energii a bude líp. Hormony se prostě honí a člověk si připadá bezradnej, ale to ustane. A co se týká času s manželem. Taky jsem z toho byla krapet zoufalá. Když přišel z práce, padla jsem únavou a šla spát. Nicméně teď když má volný den, můžeme vyrazit na výlet. Klidně na celý den. Malého nakojím venku, nebo v autě a na čerstvém vzduchu jsme spokojení všichni. ;)
Tak držím palce, aby hormony brzo ustaly a uvidíš, že vše zvládneš levou zadní. :a:

Jo a víš kolikrát vzpomínám na vanu plnou vody a knížku..a ležet v ní třeba 3hodky :s: nebo nevařit a odbýt se jen jogurtem :s: nebooo...jen tak doma lenošit, zajít si s kámoškou na kafčo..vrátit se domů do uklizeného bytu...spát 6hodin v kuse.... :s: Leženíčko s milovaným u telky...jet celý den na kola a užívat si přírodu a jen nás dvou... :///: :? jo jo..to byly časy... Každá na to vzpomínáááme..věř tomu :s: :s: :s:

Ahoj beruš :a: Ty pocity co máš jsou úplně normální. Já je sice neměla, ale spousta kamarádek ano... Musíte se sžít jako rodina, dej tomu čas. A maličký bude každým dnem lepší a lepší...a každý den s ním bude lepší a lepší ;) Já mám druhé dítko a malá je neskutečně hodné miminko. Ale to byla i ta první..ale tu druhou si užívám o to víc, že vím..jak to k těm 3rokům rychle uteče :r: :) Nejhorší jsou vždy ty první 2-3 měsíce....pak už je s prckem zábava...a to já musím vymýšlet zábavu ještě první dcerce, která se nenechá ošidit :///: Jo a osobní čas nebo čas partnerský???? Jo tak ten přestal existovat :s: My do toho ještě totiž stavíme, takže mužík v práci nebo na stavbě...Milujeme se pořád moc a víme, že mít děti je náročné na partnerský čas.Ale snažíme se hop užívat si ho s nimi..ony ty děto odrostou a pak už tolik času vyžadovat nebudou.... Ale výlety jen nás dvou..nebo celý den jen pro sebe...to neznáme :00: A ono stejně..jak jsou děti..už na ně myslíš. Takže být na dovolené bez nich ( když jsou tak malé )..neužila bych si to..pořád na ně myslíš a bojíš se o ně...Už prostě skončil svobodný bezstarostný život...Ale já jsem štastná, že to tak je....že mám rodinu... Takže tomu dej beruš čas....potřebuješ si zvyknout a najet na režim a taky tělo naučit režimu a třeba naučit se nevnímat tolik dětský pláč..myslím to tak, aby tě neznérvozňoval-neobtěžoval..malá když pláče a já mám práci..mluvím s ní a nějak mě to uklidňuje a pak ji jdu potulinkovat..Hned to prostě někdy nejde... Takže hlavu vzhůru, za své myšlenky se nestyď a bud ráda, že máte mimičo a máš tak super chlapa co pomáhá a rád :) :a:

Ahoj, jestli Ti to trochu pomůže ...
Mně když se narodil Matěj, tak jsem na to nebyla duševně asi vůbec připravená. Pracovala jsem ještě den před porodem a nějak jsem se vůbec nestihla vyladit na mateřství. Myslela jsem, že to "porod" zařídí a nezařídil. Konalo se akorát poporodní blues a děsná únava a žádná euforie. Koukala jsem na něj jak na mimozemšťana a on to zřejmě vycítil :s: , takže hulákal ve dne v noci a že těch prochozených nocí bylo hodně. Matěj se nepřisávala, mlíka bylo málo, pořád jsem odsávala, on ho nechtěl ani z lahve. Já pak dostala děsnou chřipku, 3 dny jsem ležela se 40 horečkami a nemohla skoro nic. Fakt to bylo hrozně těžké, brečela jsem jak želva, v podstatě jsem s ním ani nechtěla moc být doma sama, abych nemusela poslouchat jen řev ... :r: No naštěstí čas je nejlepší lékař a postupně jsme se nějak sehráli. Matěj teď má 4 roky a je to hrozně milý kluk, pravda je více citlivý, ale vztah máme moc hezký.
Když se narodil Radovan bylo Matějovi 2,5 roku. Bylo to něco úplně jiného a já si užila vše. Ne že by vůbec neplakal, ale už jsem byla správně naladěná a měla jsem Matěje a neměla čas hrabat se ve svých pocitech. Prostě to šlo nějak intuitivně a přirozeně.
Jediné, co prodělalo nezvratnou změnu je náš osobní život, který se díky dětem scvrknul do téměř zanedbatelného času :00: , ale už to beru jako normální běh života.
Drž se a mysli na to, že to bude lepší :k:

Ahoj.jako by jsi mi mluvila z duše s prvním těhotenstvím a dcerou (ted už mám druhou a je to o poznání lepší) Čekala jsem něco uplně jiného a ne uplakané miminko a samé stresy :00: Takže je to asi normální.První drera byla hodně náročná a uplakaná a vlastně i ted ve dvou letech to s ní není lehké ale už se s ní dá mluvit takže vím většinou co chce.No a nedávno se mi narodila druhá dcera která je uplný opak sama krásně od narození usíná (první jsem skoro do roka musela pokaždé uspávat na míči) a pořád se směje :€s€: Takže stačí to jen prostě vydržet a ono se to začne zlepšovat a člověk si i trochu zvykne hlevně to chce myslet pozitivně :dance:

Zlatíčko to se dá do pořádku :) taky jsem měla podobné pocity a už je to dobrý ;) Začátky jsou vždycky úplně jiné,než si v těhotenství představujeme.Malujeme si spokojené miminko,které levou zadní nakojíme,pak rychle přebalíme,bez problémů uspíme a bude spát 4hoďky v kuse.
Byla by to krása,ale taky trošku nuda ne?? :s:
Zkoušela jsi ho dát do kočárku/auta,když usíná??Třeba by to bylo lepší.
Nás taky strašně trápily prdíky,pomohlo nám na to totální vynechání mléka a BABYCALM.Sice jí to nejde úplně jednoduše,ale už stačí jen měnit polohy a nemusím jí už nijak pomáhat.

Ahojky, já nemám ani ještě po porodu,čekáme to do 2 týdnů a už mám pocit,že nic nedávám,že se ze všeho snad scvoknu a nebudu dobrá máma... :(

Tak to sme na tom stejně... v těhu vše ok... ted po tom těžkém porodu co sem ho ani v porodici nemohla mít u sebe... tak ted doma včera a předevčírem pořád plakal já už nevěděla co mám dělat, aby nebrečel..bylo mi ho tak líto, že sem včera brečela jak želva... přítel na mě koukal a byl takovej na měkko tak mě taky pochoval pod ramenem jako dítě...dávám mu ted kapičky na prdíky a už je mnohem hodnější a i já klidnější... a jak říkáš až budou větší tak to bude větší zábava :) držím palečky at je nálada lepší a hormony taky :one:

když to čtu připomíná mi to mě když se nám narodil první syn nebyl čas na manžela a to mě na tom štvalo nejvíc pořád sem bulela a pořád se ho ptala jestli to bude jako dřív malej taky pořád jen řval a to jsme ještě bydlely u tchýně kerá mi do všeho kecala takže ještě tuto k tomu mě bylo líto toho že už si nemůžem užívat jako jsme si užívaly před tím pořád spolu tam sme jeli vrátili jsme se kdy jsme chtěly a najednou to nešlo bylo tu dítě kerý potřebovalo pořád jíst v noci nespalo KATASTROFA vím jak ti je ale ted se nám narodilo druhý a je to uplnej opak já sem štastná manžel taky ale hlavně je to o tom že máme svoje bydlení nikdo mi do toho nekecá a je nám hezky.Spravilo se to až nějak po tom 6nedělí,nevěš hlavu bude to dobrý jinak já taky pořád řvala když už sem nevěděla co mu je a pořád řval :a:

Ahoj, zažila jsem si to samé, Natálka byla šíleně uplakané miminko, ale fakt hrozně...nekonečné uspávání od malička, neustálý pláč až jsem se pak i já musela vybrečet a chvilku si ulevit a začít zase znova..Nikdo jiný se o ní postarat nemohl, já byla a jsem maminka, tak stejně nic jiného nezbývalo.Jen Ti řeknu, že si bohužel prvních 6 měsíců nepamatuju..Opravdu vůbec nic..Jen to co mám natočené na videu, tak mi to nějak připomene, ale nevím co jsme celé dny dělali..pamatuju si maximálně dvě pohotovosti :00: ono to přejde, ale musíš počkat, mě už v porodnici řekli, že mám nejvíce uřvané miminko :s: tak zatni zuby a zkus to překousnout, na bříško zkus espumizan, nebo jiné kapičky, nahřívací polštářek a cvičení, nic jiného nepomáhá, jsou to prostě ty škaredé koliky :( držím pěsti !! PS: za chvilku pojedu na novo s miminkem tak to zase bude :s: ale třeba už budu "zkušenější" a zvládnu to líp, hlavně bude opora tatínek a snad pomůže i tříletá dcerka :€s€:

ahoj, normálně bych se k tomu nepřiznala, ale když to tu čtu, tak tě uklidním. Když se narodil Alí, tak jsem první 3 měsíce bojovala s tím, že mam občas pocit, že ho nenávidím..... Najednou bylo vše jinak a vůbec jsem neměla ten pocit záplavy štěstí jak mi všichni pořád vyprávěly! Pak se ale začal usmívat, reagovat na hračky a jídlo a já začala být šťastná. Dneska čekáme druhé dítko a já doufám, že to bude už lepší. Vydrž a odměna tě nemine :one: Aleš je to nejlepší co máme a zažíváme opravdu krásné a šťastné chvíle s ním :€s€:

To jsou hormony :) neboj musíte si na sebe zvyknout, můj malý má skoro devět měsíců a připadá mi že stejně na nic nemám čas :D jak to nebyl hlad, tak prdíky, pak očkování, nemoce, zoubky pořád něco :00: Ale stojí to za to :h: Někdy jsou noci kdy se v pohodě vyspím a někdy se budí snad co hodinu :D ve dne jsou chvíle kdy super, jindy na mašli :00: a :00: pořád dokola.

já myslím že tímhle si snad projde každá mamina co má první dítě..taky sem tímhle procházela...KOLEM PŮLROKU UŽ TO BYLO LEPŠÍ KDYŽ UŽ MALÁ SPALA CELOU NOC tím pádem sem byla vyspaná a měla lepší náladu, taky už s ní byla větší legrace...neboj i tebe to časem přejde až bude malej větší ted je to ještě holt malej prdola :-) jako k nám přibude v pondělí druhej prcek a abych ti řekla taky mám z toho smíšený pocity taky se bojím jaký budou zase ty začátky, zase vše odznova prožívat, prdíky, probrečené a nevyspané noci, no vůbec se na ty začátky netěším, těším se až budu tak půlroku po porodu a vše se zklidní....