29tt a trocha nostalgie...

Milý deníčku, milé spolutěhulky.... :h:
Nějak nám to letí, až mi z toho jde mráz po zádech..... Přijde mi to jako včera, co jsem zjistila, že jsem těhotná a ač jsem se na to připravovala jak dlouho - jaké to asi bude a myslela jsem, že na to budu připravená, tak jsem stejně byla v šoku.... :) Včera jsem tu četla Klárky a Květinky vzpomínání až mě to dojalo..... Asi by byla škoda, kdybych i já nezavzpomínala. Sice si to zatím vše živě pamatuji, ale zub času je nevyzpytatelný a třeba ztráta paměti přijde dřív než před důchodem, tak bych to taky měla ráda zdokumentované....
Začalo to vlastně už v roce 2007, půl roku po tom, co jsme se s manželem seznámili. V té době jsem žádnou antikoncepci nebrala, ale už jsem ji měla naordinovanou a jen jsem čekala, až "to" dostanu.... Dostala jsem to přesně na den a já začala brát antikoncepci. Začalo mi být divně, ale připisovala jsem to nové antikoncepci, tak jsem si říkala, že to přejde... V té době jsem s kamarádkou jela na dovolenou a kvůli poruše srážlivosti krve mi Dr. do letadla naordinovala anopyrin na ředění krve. Na dovče jsme se nijak neomezovaly, alkohol a přiznávám i nějaká ta cigaretka byla...... Když jsme se z dovolené vrátily, měla jsem autonehodu a v nemocnici zjistili, že jsem těhotná (už 2,5 měsíce!!!) Prostě jsem dostala tzv. "falešnou" menstruaci, na základě které jsem začala brát prášky, k tomu léky na krev, alkohol.... Bylo mi doporučeno přerušit těhotenství a já ho tedy podstoupila :€z€: Navíc jsme zrovna té době s Vláďou neprožívali zrovna nejidyličtější období. On v té době nebyl sám a navíc se mu narodil syn... O to hůř jsem snášela já ztrátu svého miminka, když jsem věděla, že má doma malého chlapečka. Nejsem na to hrdá, ale soudit může jen člověk, co si něco podobného sám nezažije. Nešlo nám o flirt a rozvrácení rodiny, prostě jsme se zamilovali a najednou to nešlo zastavit. Stálo to dost výčitek u nás obou a psychického vypětí, Vláďa na tom ale musel být o mnoho hůř, když se rozhodoval, jestli má odejít od malého. Sám ale časem zjistil, že ho neudělá šťasným jen to, že žije se synkem a s ženou, kterou nemiluje, potřeboval být spokojený také ve svém osobním životě, a to nebyl. Ale nakonec po dvou letech odešel a po roce společného bydlení jsme se vzali. Asi to tak mělo být, jinak bychom spolu všechno co nás potkalo nepřečkali. Malého Patrička si bereme pravidelně, kdyby to šlo, byl by s ním muž rozhodně častěji. Bývalá partnerka má už také známost a vše se naštěstí tak nějak uklidilo. Už teď aspoň vím, že jako táta je úžasnej :heart:
Svatba byla v červenci 2010 a na svatební cestě jsem vysadila prášky. Mysleli jsem, že tak do roka bychom chtěli miminko a já po 14-ti dnech otěhotněla :) Tak moc a tak dlouho jsem si to přála! A každou noc jsem usínala s tím, jaké by to bylo, kdybych tehdy na přerušení nešla - bylo by vše v pořádku nebo by léky nějak miminko mohly ohrozit? Prostě jsem se moc těšila, až jednou otěhotním plánovaně a dítě bude opravdu chtěné a bude mít oba rodiče. Přišlo to sice trošku dřív, ale jsem TAK šťastná!!!!! Přišla jsem na to vlastně tak, že jsme byli 4. září známým na svatbě a jakmile začaly v kostele hrát varhany, tak jsem naprosto hystericky probrečela celý obřad a nevěděla proč :) Kamarádka mi celou dobu šeptala: "Ty budeš v tom, to je jasný..." :) Začalo to ve mně hlodat a najednou jsem si uvědomila, že mě už týden bolí v podbřišku, k tomu ty nálady... Řekla jsem si, že hned v pondělí půjdu k Dr. Paradoxně den před tím se mi Vládík vrátil domů trošku veselejší a já na něj byla trochu naštvaná, že přišel tak pozdě. Začal se ke mně lísat, já ho odbývala ať mě nechá a on protože mě znal, tak zaútočil s nejúčinnějšími argumenty: "No, ale když se NEBUDEME MÍT RÁDI, tak to miminko mít nebudeme..." :C]]: a pak začal hrát na city ještě víc - prý "třeba už tam někdo schovanej je..." Myslel si, jak mě dojme, ale mojí odpověď tak trochu nečekal: "No já si myslím, že už tam právě někdo je..." :w: Holky, já Vám říkám, že miláček naprosto ze vteřiny na vteřinu vystřízlivěl a začal panikařit jestli jsem si dělala test a proč jsem mu to neřekla, že on by přece čekal za dveřma zatímco já bych čůrala do kalíšku :c: No hotovo.... Když se těhotenství potvrdilo, tak vůbec nevěděl, co dělat, co říct... No byl milej, až mi ho bylo líto. On totiž hrozně nerad projevuje nějak city když se to od něj čeká. Radši si ze všeho bude dělat legraci, než aby přiznal, že ho to vzalo. Naštěstí už ho znám :)
Teď najednou už jsem ve 29tt a tak hrozně to uteklo, že se mi z toho chce zase brečet. Nevím, co mě nakonce čeká, na porod se těším i trošku bojím. Markétky se už nemůžeme dočkat :h:
Na fotkách je zatím můj nejšťastnější den - svatba. Myslím, že neméně šťastný den mě bude čekat v květnu :girl:
Omlouvám se za sloh, prostě jsem měla nějak potřebu dostat to ze sebe. Asi z nostalgie a sama se divím, že to tak vůbec všechno dopadlo. :h :h: